Světem s báglem - Stránky nezávislého cestování |
Cesta autobusem přes Polsko, dále na Ukrajinu přes Lvov a Žitomir až do Kyjeva uběhla celkem rychle. Zpočátku jsem se toho obával, avšak cestujících jelo málo, takže bylo dost prostoru na spaní.
V Kyjevě jsme před polednem. Vystupuji u vlakového nádraží. Zjišťuji, že se nalézám na jižní části, musím tedy projít halou nad nástupišti až k ulici, která vede do centra. V první řadě je třeba nalézt ubytování. Něco mám vytipováno, takže se dávám bulvárem Chresčatik na náměstí Majdan Nězaležnosti. Tady hledám jeden z hostelů, ale marně. Nikde žádné poutače, žádná označení. Pátrám tedy v přilehlých ulicích po alternativách, nicméně s podobným výsledkem. Nakonec mám štěstí v hostelu Realy Central Kyjev. S hledáním mi tu museli pomoci místní, pro něž to byl překvapivě podobný oříšek, jako pro mě. Po ubytování mám ještě čas na prohlídku jižní části města, konkrétně Bezarabskyj rynok, sochu Lenina, kostel sv. Vladimíra, Operu a Zlatou bránu.
Po nic moc noci vyrážím na prohlídku chrámového komplexu Kyjevskopečerské lávry. V areálu jsou různá muzea a několik kostelů, z nichž jsou přístupné jen některé. Níže za branou se nachází Dolní lávra, což je velká zahrada s chodníčky vedoucími od několika zde stojících staveb. Prohlídku končím u kostela Zrození Panny Marie. Mé kroky vedou dále k obrovské soše Ródina Mať, pod níž se nachází muzeum velké vlastenecké války. Navíc je poblíž, přímo pod širým nebem, vystavena vojenská technika. Po mostě Petona přecházím široký Dněpr a po druhém břehu kráčím ke stanici metra Livoberežnaja, odkud jedu zpět do centra Kyjeva. Nedaleko ulice Chresčatyk, přímo proti prezidentskému paláci, stojí podivný dům s chimérami. U oblouku přátelství národů je situována oblíbená vyhlídka s nádherným pohledem na Dněpr a severní část Kyjeva. Na závěr prohlídky ještě navštěvuji jasně modrý kostel sv. Michala se zlatými kupolemi a o kousek dál chrám sv. Sofie.
Časně ráno odcházím pěšky na stanici metra Lva Tolstého. Musím se přesunout na konečnou Lybidská, odkud jezdí spoje do vesničky Pirogovo. Je to tu dost nepřehledné a značný mumraj. Po několika pokusech nalézt zastávku se raději ptám kolemjdoucích. Zjišťuji, že tam jede každý trolejbus a několik maršrutek. Odebírám se tedy na jednu ze zastávek trolejbusu, kde si ve stánku kupuji jízdenku. Do právě přijíždějícího vozu naskakuji. Od řidiče se dozvídám, že Pirogovo je konečnou stanicí. Cesta s velkým množstvím zastávek trvala zhruba 40 minut. Vzdálenost ke vstupní bráně musím překonat pěšky. Je to příjemná procházka až na tu zimu. Je dost chladno.
Areál skanzenu je rozdělen do několika částí, které představují jednotlivé stavební slohy různých oblastí. Na jednom místě se tak dá udělat ucelená představa o rozdílech vesnické architektury celé Ukrajiny. Stojí tu zvláštní dřevěné kostely ze 17.-20. století, chalupy, statky a větrné mlýny. Některá stavení jsou odemčena a tudíž přístupná k nahlédnutí.
Během prohlídky občas jemně prší. Počasí není nic moc, ale aspoň není liják. Prohlídku to nikterak nenarušuje. Kolem jedné hodiny odcházím. Zpět do Kyjeva jedu maršrutou přímo od brány skanzenu.
Z Lybidské jedu metrem až na náměstí Kontraktova, což je nejbližší stanice k muzeu Černobylu. Zase mám trochu problémy s hledáním a zase pomohli místní. Muzeum vystavuje občanské průkazy, propustky a fotografie, všech, kteří zemřeli na následky výbuchu reaktoru č.4. Dále fotografie oblastí a lidí po havárii, grafy a předměty související s katastrofou. Jsou tu i přední strany světových novin, informující o havárii v Černobylu. Nalezneme zde také model reaktoru typu RBMK a velmi působivé trojrozměrné video, které simuluje události katastrofy z noci na 26. dubna 1986. Nad schodištěm visí názvy všech obcí, které musely být po havárii evakuovány.
Návštěvou muzea jsem prodělal malou teoretickou přípravu před zítřejší cestou přímo do zóny.
V osm ráno se pomalu soukám k hotelu Kozackyj – k místu schůzky účastníků výletu do černobylské zóny. Při čekání se tu dávám do řeči s jedním klukem a s překvapením zjišťuji, že je Čech. Tak paráda. Navíc s námi v autobuse jede jedna Angličanka, co má matku od nás, takže další česky hovořící člověk. Průvodce Sergej ode všech vybírá doplatky a kontroluje vouchery a pasy.
Za rohem čeká malý autobus, je docela plný, jede nás asi 20. V devět hodin vyrážíme. Čím více se blížíme třicetikilometrové zóně, provoz je řidší a příroda divočejší. U hlídaného vstupu se musíme prokázat dokumenty. Následně pokračujeme do města Černobyl, kde probíhá ještě několik organizačních věcí a přednáška u map zamořeného území. Kolem budovy a ve městě je spousta opuštěných domů. Některé části jsou hrozivě zpustlé. V současné době se tu po čtyřech dnech střídají dělníci pracující v elektrárně.
U požární zbrojnice je vybudovaný památník zesnulým hasičům, kteří jako první přijeli bojovat s havárií.
Odtud pokračujeme k bráně desetikilometrové zóny, která je přísně střežena armádou. Je zde úplný zákaz volného pohybu. Kromě pracovníků elektrárny a organizovaných exkursí je sem vstup zakázán. To už je na dohled jaderná elektrárna. Přes chladící kanál vidíme všechny bloky včetně zničeného reaktoru č. 4, k jehož sarkofágu následně zajíždíme. Je to velmi zvláštní pocit, stát na místě největší jaderné katastrofy v dějinách. I tady je vztyčen památník obětem havárie.
Kolem nejkontaminovanějšího místa, Červeného lesa, jedeme do města duchů Pripjati. Opuštěné a zpustlé město je dokonalým obrazem tragédie. Postupně zde navštěvujeme nejznámější objekty: náměstí s hotelem Polesí a kulturním domem Energetik, ruské kolo v zábavním parku, plavecký bazén a školu.
Na zpáteční cestě se ještě v rychlosti stavujeme u vrakoviště lodí a radioaktivní techniky, která sloužila k odstraňování následků havárie. Po návratu do Černobylu máme bohatý oběd o čtyřech chodech. Po jídle nasedáme do autobusu a opouštíme zónu. Na hranici musíme ještě všichni projít radiační kontrolou.