Světem s báglem - Stránky nezávislého cestování |
Ve Vídni se nám s menšími problémy podařilo najít podzemní parkoviště u konečné stanice metra Heiligenstadt. Vycházíme ven, ale zapomněli jsme deštníky, tak se musíme vrátit. Jenže karta ke vstupu zůstala v autě. Musím tedy volat na zákaznickou linku a německy vysvětlovat náš problém. Pak nám byla brána naštěstí otevřena. Po nervech s autem a nepříjemném počasí jedeme metrem do stanice Schönbrunn, kde se nachází stejnojmenné letní sídlo Habsburků. Zakupujeme si okruh zámkem s českým audioprůvodcem a po jeho skončení se procházíme v rozlehlém zámeckém parku. Počasí se zhoršilo – hustě prší a fouká silný vítr. Před objektem cvičí mažoretky. Je mi jich docela líto, to určitě odstůňou. I přes nepřízeň počasí se běžím podívat na kopec k zajímavé stavbě Glorietty. Po mém návratu jdeme na metro a rušíme návštěvu centra Vídně. Odjíždíme, trochu bloudíme, ale nakonec nabíráme správný směr na Sopron, jedno z nejkouzelnějších měst v Maďarsku.
Máme zde rezervovaný penzion, který v malém městě snadno nalézáme. Po ubytování jdeme ještě s tátou prozkoumat kudy do centra, abychom to zítra měli snazší. Nazítří zahajujeme prohlídku u divadla odkud následně pokračujeme do historického jádra města. Chtěl jsem se ještě podívat na Požární věž, ale v okolí je rozkopaná silnice, takže toho času přístup zamezen. Musím tedy oželet předpokládaný výhled do kraje.
Je něco před polednem, když vyrážíme dále. Hned za městem však musíme trávit velkou část času v pomalu jedoucí koloně. Po několika kilometrech však provoz prořídl a svižně pokračujeme do Sümegu. Už z dálky je vidět místní největší lákadlo – středověký hrad. Z velké části je však v rekonstrukci, takže máme možnost si prohlédnout jen jeho zpřístupněnou část. V samém centru města ještě nesmíme opomenout kostel Nanebevzetí páně, jehož interiér zdobí množství vzácných fresek.
Jelikož máme ještě dost času, vkládáme do dnešního programu zastávku v městečku Tapolka. Projíždíme převážně rovinatou krajinou, kterou občas naruší zajímavé samostatně stojící kuželové či stolové kopce. Ve městě relaxujeme u nesmírně malebných jezírek, v jejíchž křišťálové vodě plavou hejna různobarevných ryb.
Cíl dnešního dne pro nás představuje Veszprém, kde máme opět rezervované ubytování. Zdejší koleje budou naší základnou na tři noci, odkud budeme vyrážet na poznávací výlety do okolí. V podvečer se jdeme projít do starého města zakončeného vyhlídkou s příznačným názvem „Konec světa“ se sochami krále Štěpána a královny Gizely.
Ráno vyrážíme na severovýchod do Nadalsdladany, kde má být malý půvabný zámeček. Přestože nemáme žádnou mapu města, orientujeme se snadno. Už předem jsem si zjistil, že zámek stojí jižně od zdejšího cihlového kostela. Do objektu jsme vpuštěni místním hlídačem, který nás i provází několika útulně zařízenými místnostmi. Poté se vracíme k autu a jedeme k Balatonu – maďarskému moři. Podél pobřeží je rozseto plno ubytovacích zařízení, vlastně jedno souvislé letovisko. My odbočujeme na poloostrov Tihany. Necháváme vůz na parkovišti nedaleko kostela. Od jeho základů se otevírá nádherný pohled na jezero. Kupuji si zde mapu poloostrova a vydáváme se na malou pěší procházku. Na hlavní silnici vedoucí do centra nás opouští táta a já s mámou pokračuji dále kolem Vnitřního jezera. Z malého vrcholku na cestě je možné spatřit zarostlé Vnější jezero, které vypadá spíše jako bažina. Po návratu do Tihany odjíždíme kousek dál do městečka Sajkod, kde je údajně hezké koupání. Příjemné místo stranou veškerého ruchu. Člověk tu najde své soukromí. Zatímco se naši koupou v chladné vodě Balatonu, já se vydávám na túru na nejvyšší bod poloostrova. Po namáhavém výstupu na hřeben se mi naskytly krásné výhledy. Po návratu se rád osvěžím ve vlnách jezera.
Následující den je celý věnován lázním v Hevízu. Místo je známé svým termálním jezerem a sirnými bazény. Musíme však najet bezmála osmdesát kilometrů podél Blatonu, než vytouženého místa dosáhneme. U vchodu jsme se shodli na čtyřhodinovém vstupném do jezera. Lidí je tu požehnaně. Drtivá většina z nich používají nafukovací kruhy. Buď jsou neplavci nebo prostě z čisté pohodlnosti. Čtyři hodiny vymezené k pobytu utekly jako voda. Ve zbytku času se jdeme projít městem. Za zmínku stojí zdejší pozoruhodný moderní kostel. Po návratu na parkoviště ještě v místním stánku zakupuji mapu Budapešti. Zpět do Veszprému jedeme přes Sümeg. K večeru se jdeme opět projít do města.
Dnes máme poměrně nabitý program, proto je třeba vyrazit časně. Směřujeme již známou cestou na město Székesfehérvár. Ovšem problém nastal v samotném městě, kde jsme se poněkud ztratili a vydali se zpět k Balatonu. Včas se otáčíme a sledujeme již správný směr na Budapešť. Jelikož nechceme kupovat dálniční známku, jedeme po silnici spodem kolem jezera Velence přes Gárdony. Snadno nalézáme parkoviště u stanice metra Népliget. Navíc je tu park, kde se dá zdarma ve stínu parkovat. Co víc si přát. Sedáme na metro a jedeme přímo do centra. Začínáme prohlídku u baziliky sv. Štěpána. Fantastický výhled na město poskytuje ochoz kupole. Poté pokračujeme přes Řetězový most do starého města s pozoruhodnou stavbou Rybářské bašty. Tady ještě dělám samostatně okruh v uličkách až k Zemskému archívu. Následně se vracíme stejnou trasou k autu. Cestu ven z Budapešti nalézáme opět bez problémů. Ve Vídni jsme bloudili, dokonce v daleko menším Székesfehérváru jsme ztratili směr, zato Budapešť vyšla na jedničku, navíc za minimální náklady!
Směrem na Szentendre opouštíme hlavní město Maďarska. V následující zastávce – ve Visegradu nemůžeme najít místo k zaparkování. Právě se zde koná nějaký festival, což přilákalo davy návštěvníků. Z hradeb zdejšího hradu má být údajně krásně vidět celé ohbí Dunaje. Najednou si táta všiml kousek od nás nenápadné silnice vedoucí kamsi nahoru, snad k onomu hradu. Neváháme a pouštíme se po ní. Dovedla nás až k branám opevnění. Jelikož je to k vlastnímu hradu stále dost do kopce, jdu na prohlídku sám. Shora je řeka opravdu jako na dlani. Po malé procházce areálem se vracím na parkoviště, kde naši rozmlouvají s jednou slovenskou rodinou.
Na cestě do Ostřihomi (Estergom) náhodně zastavujeme v restauraci u silnice, abychom se navečeřeli. Pak pokračujeme dále. Na místě stojíme v půl šesté, parkovné se už neplatí. V tuto hodinu je bohužel také uzavřený ohromný chrám – nejdůležitější bazilika maďarské římskokatolické církve. Spokojíme se tedy aspoň s výhledem přes Dunaj na slovenské Štúrovo. Tam posléze přes hraniční most přejíždíme. Na místě se nám však nedaří najít ubytování, vše je plné a to co zbývá, je nehorázně drahé. Nakonec nám jeden recepční nabídl pokoj v soukromí. Telefonicky to domluvil se svou manželkou, která nás bude čekat. Ovšem najít jejich dům nám dalo pěkně zabrat.
Pátek je plánován víceméně jako přesouvací. Jakmile se blížíme k Dudincím, zvažujeme zastávku. Jedná se totiž o známé termální lázně. Na místě je klasické koupaliště a také bazén s minerální vodou. Už z dálky je cítit silný zápach síry. Přišli jsme v době, kdy tu bylo skoro prázdno, avšak v průběhu několika hodin je tu hlava na hlavě.
Jakmile jsem si koupání dostatečně užili, pokračujeme dále. Původní plán počítal pro dnešek ještě s návštěvou jeskyně Domica, ale to se ukázalo jako nereálné. Zastavujeme tedy na noc v kempu na Teplém Vrchu, kousek nad Rimavskou Sobotou. Ubytováváme se v chatce a koupeme v místní nádrži. Večer tu koncertuje cikánská kapela.
Druhý den ráno jsme poněkud zaspali, tak v rychlosti opouštíme tábor. Pokračujeme ve směru, kterým jsme sem přijeli, ale to se ukázalo jako nepředpokládaná chyba. Po několika kilometrech narážíme na uzavírku z důvodu pořádání rally závodů. Objížděk je několik, takže jsme si docela dost zajeli. Posledním úsekem nás pořadatelé nechali projet, takže získáváme nějaký čas k dobru. Nakonec, sice se zpožděním, ale přeci, dorážíme k jeskyni Domica na maďarských hranicích. K prohlídce si zakupuji povolení fotografovat a rozhodně to stálo za to.
Poté se vracíme do Plešivce a dále na Rožňavu. Několik kilometrů za ní navštěvujeme krásný zámek Betliar. Přijíždíme akorát v době, kdy začíná prohlídka. Procházíme cca 45 místností, z nichž je asi nejimpozantnější knihovna. Také zámecký park skýtá řadu zajímavostí; například nejvyšší umělý vodopád na Slovensku.
Následně se již blížíme k chráněnému území Slovenského ráje. Na jeho okraji nás čeká skvost v podobě Dobšínské ledové jeskyně, ve které teplota nestoupá ani v létě nad bod mrazu. Vchod do jeskyně se nalézá zhruba tři čtvrtě hodiny stoupání lesem. Těsně jsme nestihli prohlídku ve tři, takže jsme nuceni skoro hodinu čekat na další a zároveň poslední dnešní termín. Dovnitř nás vchází početná skupina a zřetelně je cítit chlad vycházející z útrob jeskyně. Kolem leží sníh! Neuvěřitelné! Ledové prostory nabízí zcela jiný zážitek než nabídla Domica.
Po opuštění jeskyně registrujeme déšť. Netrval však dlouho, takže můžeme vyrazit dále. Míříme do obce Dědinky, které budou výchozím bodem mého treku do Slovenského ráje. Ubytováváme se v soukromém penzionu nad městečkem, který je právě čerstvě otevřen.
Časně ráno se vydávám na túru. Mám před sebou Zejmarskou roklinu, kde narážím na první žebříky a těžký výstup podél potoka. Uklidnění přichází v podobě náhorní planiny a sestupem k Bielemu potoku, kde narážím na zajímavou vodní nádrž Klauzy. Odtud kráčím k nejzajímavější, ale také k nejnáročnější části treku – k Sokolí dolině. Prudké stoupání je jištěno řetězy. Přes tři vodopády vedou žebříky a dvě lávky. Vyčerpávající výstup začíná u Bočného vodopádu, pokračuje přes Závojový vodopád a končí u vodopádu Vyšného. Následuje úmorný táhlý úsek lesem, který se však posléze mění v pohodlnou procházku lesem. Dostávám se až na náhorní plošinu, kde jsem opustil Zejmarskou roklinu. Jelikož je průchod roklinou tímto směrem zakázán, sestupuji po zelené značce podél lanovky až do Dědinek. Počasí se zhoršilo, místy jemně prší. Naši měli dnes odpočinkový den s procházkami po okolí a koupelemi v místní nádrži Palcmanská Máša.
V noci se spustil prudký liják, nicméně ráno září opět modrá obloha. Vyrážíme rozbitou silnicí lesem na Spišskou Novou Ves. Pochvíli nám však cestu zatarasil asfaltovací stroj a hned vzápětí lesní traktor tahající klády. Po malém zdržení pokračujeme skrz Spišskou Novou Ves dále na východ. Zastavujeme teprve ve vesnici Žehra, kde se nachází kostel sv. Ducha ze 14. století. Bohužel je zavřený, tak jedeme k blízkému Spišskému hradu. Stavba je vidět na kilometry snad ze všech příjezdových stran. Parkujeme přímo pod hradem. Po zakoupení vstupenek se přidáváme ke skupině s průvodkyní, která právě začíná výklad. Po skončení okruhu si hrad ještě procházíme sami. Následně se vracíme k autu a pokračujeme do Kežmaroku. Tady si procházíme centrum s červeným kostelem a hradem, který je údajně jediným v Evropě, který nebyl postaven na vyvýšeném místě.
Naším dnešním cílem je Tatranská Lomnica. Už z dálky se nám představují vysoké tatranské štíty. Ve městě se okamžitě pídíme po nějakém ubytování. Obcházíme několik možností, nakonec se nám jako nejvýhodnější jeví penzion Park. Ještě ve zbytku času jdeme omrknou blízké okolí. Hned za penzionem směrem k nové lanovce objevujeme zotavovnu Morava, kde se natáčel film Anděl na horách. Od těch dob se vůbec nezměnila. U lanovky nás zajímají ceny jízdného na Lomnický štít, ale jsou tak vysoké, že od toho upouštíme. Zítra mám v plánu podstoupit vysokohorskou túru, ale pohled na oblohu nevěstí nic dobrého.
Ráno jsou hory zcela zahalené. Přehodnocuji svůj plán s tím, že si dnes všichni společně uděláme výlet do Štrbského plesa s lehkou vycházkou k Popradskému plesu. Parkujeme u železniční zastávky, kde začíná modrá značka. Celá trasa až k plesu vede po asfaltovém povrchu lesní cesty. U cíle si dáváme malé občerstvení v místní chatě a zpět pokračujeme po červené – stezkou z části po skalnatém srázu a posléze lesem. Je to příjemná nenáročná procházka až ke Štrbskému plesu. Poté však ještě musíme urazit kus cesty k autu a pak se již vracíme zpět do Tatranské Lomnice.
Následující den je zaplaťpánbůh zcela jasno. Při pohledu z našeho balkonu se hory před námi majestátně vypínají do výšky v celé své kráse. Vyrážím tedy na plánovanou túru. První úsek do Skalnatého plesa překonávám pomocí lanovky. Následně pokračuji společně s několika dalšími turisty již po svých. Z výšky se nabízí výhled na podtatranskou kotlinu, která se v dálce ztrácí v mlžném oparu. Po chvíli chůze se před námi objevil páreček kamzíků, takže horečné focení je nasnadě. Následně přecházím hřeben a prudce sestupuji k Zelenému jezeru, jež leží v krásném údolí Kežmarskej Bielej vody. Od chaty pokračuji k Velkému Bielemu plesu a dále stoupám na nejvzdálenější bod mé túry – ke Kopskému sedlu. Rád bych pokračoval ještě dále, ale vzhledem k nedostatku času musím myslet na návrat. Od Bieleho plesa se vydávám po modré lesem zpět do Tatranské Lomnice. V závěru túry procházím smrští zdevastovanou částí Tater, kolem staré lanovky a městským parkem až k penzionu.
Po třech nocích se opět zvedáme. Nakládáme své věci do auta a odjíždíme přes Ždiar do Polska. Míříme na Nový Targ. Máme sice vytištěnou mapu, která je však spíše orientační, takže nemáme žádný problém zabloudit. Usuzujeme, že takhle to dál nepůjde. Zajíždíme k první pumpě a zakupujeme mapu Polska. Od této chvíle, jakoby jsme zcela procitli; mapa je prostě mapa. Pomalu, ale jistě se blížíme k Osvětimi. Pomalu to proto, že na polských silnicích se více jak 50km/hod dá jet jen málokde. Polsko, to jsou samé baráky rozseté po kraji, takže úseků mimo města mnoho není.
V Osvětimi je cesta ke koncentračnímu táboru značena velmi dobře. Nelze to nenalézt. Vybíráme si parkoviště přímo před vchodem do areálu. Jdu se optat k pokladnám na vstupné. Bylo mi řečeno, že stojí 40 zlotých, ale že je povinnost přidat se k nějaké skupině s průvodcem. Doporučili mi, abychom si nejprve prohlédli tábor Auschwitz II – Birkenau, kde je vstup zdarma a pak sem přišli po třetí hodině, kdy bude i do základního tábora vstup bez poplatku. Jdeme to tedy udělat tak, jak nám poradil. Do druhého tábora jezdí kyvadlová doprava, takže tam nemusíme přejíždět autem. Všude jsou neuvěřitelné davy turistů, takže vyfotit něco bez lidí vyžaduje kopu trpělivosti. Procházíme si celý tábor. Je tak obrovský, že nám to v pohodě zabralo tři hodiny. Samozřejmě jsme nahlédli do přístupných baráků a prošli se až ke krematoriím s plynovými komorami, ze kterých se však do dnešních dnů dochovaly jen trosky. Byly zničeny ještě za války.
Po prohlídce jedeme zpět do hlavního tábora ve městě. Tak akorát, kdy můžeme jít volně dovnitř. Tento tábor je celkově koncipován jako muzeum a je mnohem menší než tábor v Birkenau, avšak mnohem zachovalejší. Právě ve zdejším táboře začala pracovat první plynová komora, která je i s pecemi v zachovalém stavu.
Po prohlídce komplexu odjíždíme do Čech, konkrétně na hraniční přechod v Bohumíně. Tady na pumpě kupujeme dálniční známku a uháníme na Olomouc. Ubytováváme se v motelovém pokoji kempu u Mohelnice.
Následující den navštěvujeme hrady Bouzov a Pernštejn a pak už nás čeká poslední úsek našeho putování – cesta domů.