Světem s báglem - Stránky nezávislého cestování |
V Petrohradu při transferu na Pulkovo 1 - letiště vnitrostátních linek, se seznamuji s partou osmi Čechů, kteří jedou také na Bajkal, přesněji řečeno do Sajan na dvanáctidenní trek v horách. Cestujeme tedy spolu do Irkutska, kde se naše cesty mají rozejít. Jenže po přistání už na skupinu čekal průvodce Voloďa, který mě ještě stačil pozvat do týmu. Poznamenal jsem, že proti expedici vcelku nic nemám, avšak namítl jsem, že na takovou cestu nejsem náležitě vybaven. Odvětil, že vybral takovou trasu, která není náročná a tudíž speciální výbava nebude zapotřebí. Dlouho netrvalo a souhlasil jsem.
Vzápětí začíná před letištní halou (mimochodem vypadající jako polorozpadlá větší garáž) nakládání bagáže a přesun v najatých maršrutkách (dodávkový minibus) na základnu pro zbývající dva účastníky a samozřejmě také pro nezbytné zásoby. Nestačilo se ještě ani rozednít a už vyrážíme do Východních Sajan – do pohoří Tunkinských Golců.
Vzdálenost asi 260 km překonáváme po zoufalých silnicích do míst nedaleko vesničky Nilovka, která je dobrým výchozím bodem. Zde nalézáme výhodné místo na zbudování tábora u říčky Chubyty. Létá tu spousta podivného obřího hmyzu, tak poprvé užívám repelent. Jelikož mám svůj stan, spím v něm komfortně sám se svým ruksakem. Zatímco je shromažďován všechen proviant na hromadu a následně započato s jeho přesným vážením a přerozdělováním na jednotlivé členy expedice, jdu s Voloďou a Martinem na „razvědku“. Těchto průzkumů trasy jsme dělali za trek několik, abychom vždy vykročili tím správným směrem. Po návratu si každý bereme svůj díl proviantu. Na každého připadlo zhruba 10 kg, což navýšilo hmotnost báglu na cca 30 kg. Následuje zvolení dvoučlenné služby, která se vždy celý den stará o kuchyni - zajištění snídaně a večeře pro všechny účastníky a samozřejmě také o fungování ohniště. Večer, už zalezlí ve stanech, registrujeme jemný déšť.
Ráno není po dešti ani památky. Přesto mám mokrý stan, který v tomto nevhodném stavu musím balit. Jdeme stezkou, co jsme včera prověřili asi 4 km, poté začínáme pozvolna stoupat. Výstup se stává stále těžším. Po několikahodinové chůzi březovým lesem děláme pauzu na malé mýtině. Využívám času a vybíhám na blízký kopec, odkud je krásný výhled do kraje.
Pokračujeme stále hustým porostem. Shora jsem viděl, že do hranice lesa zbývá ujít ještě notný kus cesty. Náš pochod je fázován vždy na 45-50 minut chůze a 10 minut na přestávku. Zhruba v 6 večer přicházíme ke dvěma malým jezerům kde rozbíjíme tábor. Jelikož se nikomu nechce brát vodu z jezerní bažiny, musíme absolvovat strmý sestup k řece pod námi, kde teče křišťálově čistá voda. Sestup a hlavně výstup ztěžuje mechový porost, do kterého se boříme místy po kolena. O vodě v sajanských řekách je známo, že je pitná a není ji třeba nikterak upravovat. Také nám ani nic jiného nezbývá, než ji pít, neboť táhnout s sebou zásoby pitiva na 12 dní je holý nesmysl. Při pohledu na zasněžené vzdálené vrcholky hor mi běhá mráz po zádech.
Druhý den byly hory beze sněhu. Aspoň, že tak. Ještě tak někde mrznout! Vykračujeme na poměrně viditelnou stezku, která údajně směřuje do Šumaku. My ovšem máme malou exkurzní vložku, takže se odkloňujeme na starou pěšinku, zřejmě vyšlapanou zvěří, která pochvíli mizí kamsi… Postupujeme těžkým terénem tajgy jen za pomoci kompasu a mapy. Chůze musí být obzvláště opatrná, neboť se zde pod mechovým kobercem skrývají nebezpečné jámy. Pro mě je postup o to obtížnější, že jako jediný mám tenisky na rozdíl od kolegů v trekingových botách. Dostáváme se k řece, odkud vede slušná stezka k boudě pod vodopádem. Zde jsem u konce sil. Novou energii získávám po požití hltu vody.
Když jsme opustili oblast lesa a zamířili do vyšších poloh, zastihuje nás u průsmyku ošklivé počasí. Fouká studený vítr a padá déšť se sněhem. Závěrečný výstup přes sedlo (2400 m) je doprovázen prudkým stoupáním. Za ním pro dnešek končíme. Počasí se zlepšilo, ale večer se tábor zahalil do husté mlhy.
17.8. středa – 18.8. čtvrtekRáno po sbalení stanů sestupujeme níže, kde začíná opět vegetace. U soutoku řek Archat a Barom Gol děláme plánovanou zastávku nazývanou jako „dňovka“. Stavíme stany a kdo chce, může si po zbytek dne dělat krátké túry do okolí. Je to takový den odpočinkový pro nabrání sil. Já dělám průzkum řek nejprve proti proudu, kde ovšem končím ve skalách, tak jdu na dolní tok. Dostal jsem se přes jeden ostrov až do míst, kde se řeka začala prudce svažovat. Koupelí končím výlet a vracím se zpět. Celý den bylo krásně teplo.
Druhý den vyrážíme podél řeky, kudy jsem včera šel. Vše nasvědčuje tomu, že by mohl dnes být pohodový pochod. Opak byl však pravdou. Stezka se prudce stočila do vnitrozemí a začala stoupat. My dle mapy prostupujeme houštím a močály. Náhle se před námi otevřel hluboký kaňon. Mé obavy, že polezeme do asi 300m hlubokho srázu, se naplnily. První nebezpečný sestup. Nakonec však všichni stojíme zdraví dole u řeky.
Obouvám se do sandálů a mohu tak lehce brodit z jednoho břehu na druhý. Pomáhám pro ostatní budovat provizorní mosty z padlých stromů a větších kamenů. Náš postup kaňonem je velice zajímavý, dobrodružný a krásný zároveň. Bohužel je ukončen tůní a průrvou ve skále, odkud se sem řine voda. Tudy se projít nedá. Voloďa ukázal na strmou stěnu napravo a suše poznamenal: „tudá“. Po šíleném sestupu nás čeká ještě nebezpečnější výstup. Při šplhání se náhle pod někým nahoře uvolnil obrovský kámen a řítil se na ostatní dole. Tak tak, že stačili uskočit. Mě zachránila skála přede mnou, od které se kámen odrazil stranou.
Nahoře se jdeme podívat na druhou stranu kaňonu a pokračujeme vrchem dále k řece Zun Gol. Zde potkáváme několik burjatských geologů. Cesta kolem toku končí u vysokého vodopádu a podobnou stěnou té předchozí, jen o několik desítek metrů vyšší. Za ní sestupujeme do nádherného údolí kde stavíme tábor.
Dnešek byl pro mě nejnebezpečnějším v životě (aspoň jsem si to do této chvíle myslel…). Kdosi se zeptal Volodi v průběhu našeho postupu řekou, zda tudy už před námi šel někdy člověk. On se jen usmál a odpověděl: „Standartnyj maršrút.“
Dnes procházíme velmi obtížným terénem. Jsou zde brusinkové keře a husté mechové porosty, které jsou zvláště nebezpečné za mokra. Vegetace však rychle mizí a celý den se pohybujeme po kamenité suti. Balvany jsou místy nestabilní a uvolňují se pod nohama. Navíc po tomto terénu musíme šplhat do čím dále příkřejších svahů. Když už si myslíme, že jsme v průsmyku, zjišťujeme na malé plošince s vyschlým jezírkem, že jsou kolem dokola jen vysoké hřebeny s násypy suti. Žádné sedlo! Jsme v pasti! Když Voloďa rozhodl, že polezeme sutí na jeden z hřebenů, byl jsem rozhodnut jít zpět. Lézt nahoru je hotová sebevražda. Nakonec, po zvážení osamoceného pohybu v tajze, jsem uznal, že nemám na výběr a musím na vrchol. Nejnebezpečnějším okamžikem mého života (a troufám si říci i ostatních), byl právě výstup na tento hřeben. Voloďa „vyběhl“ na vrchol první, asi za hodinu a půl. Ze zdola vypadal jako malá tečka. Já se tam vyškrábal asi za tři hodiny a poslední z nás za čtyři. Nepočítám Oskara, který uvázl asi 50m pod vrcholem. Bylo nutné se pro něho spustit na laně. Záchranná akce dopadla na výbornou. Odměnou za naprosto šílený výstup a heroický výkon byl pocit na vrcholu. Přes nádherný výhled bylo však nezbytně nutné zahájit sestup na druhou stranu. Začalo se totiž stmívat a padat mlha. Shora vidíme dva postavené stany, naší skupiny, co šla napřed. Dorážíme do tábora už skoro za tmy. Z nedostatku vhodného místa stavíme stany na nerovné kamenité půdě.
Ráno cesta kamenným polem nekončí. Kolem dvou malých jezer sestupujeme do svahů již porostlých travinou. Narážíme na hlavní stezku vedoucí do Šumaku. Chůze po ní, je ve srovnání s předešlými dny, „nedělní procházkou v parku“. Vede nás kus zpátky. Kdybychom to věděli, mohli jsme si cestu z hřebene podstatně zkrátit. Ještě nás čeká lehčí výstup a za kopcem již vidíme zřetelně Šumacké sedlo. Pro dnešek táboříme na ostrůvku mezi vyschlými říčkami. Zítra nás čeká pohodový výstup. Naměřili jsme u některých turistů, kteří to šli ještě dnes, že jim to trvalo asi 50 minut než stanuli nahoře.
V noci byl obrovský liják, který vydržel až do rána. Vyschlá koryta se změnila v šumící říčky plné vody. Cesta do sedla je skutečně pohodová. Nahoře je odměnou opět krásný rozhled, ale je tu poněkud zima. Z počátku prudký sestup se mění v pozvolnou cestu končící v rozlehlém údolí. Těsně za hranicí lesa objevujeme vodopád, kolem kterého podél říčky Šumak postupujeme rovinatější částí. Cesta je jednotvárná, jdeme lesem kolem řeky vinoucí se mezi masívy hor. Nevidíme nic jiného než les, řeku a kopce. Nakonec k večeru stojíme u cíle. Osada Šumak se rozprostírá na soutoku několika řek. Tvoří ji jednoduché sruby roztroušené po okolních lesích. Břehy jsou propojeny primitivními, ale bytelnými mosty. Je to tu fascinující! Vypadá to tu jako na Clondicu v dobách zlaté horečky. Voloďa nám obstaral jeden z místních srubů na přenocování.
Druhý den se jdu vykoupat do radonové lázně. Vzhledem k radioaktivitě se zde smí být pouze 8 minut. Poté jdu vyzkoušet ruskou baňu (saunu). Následuje procházka po minerálních pramenech, na které je tato oblast bohatá. Každý zdroj je označen doporučen k léčení konkrétních zdravotních neduhů. Prý se tu má ještě letos začít s výstavbou dětského sanatoria. To už to tu nebude jako dříve... Také jsme se dozvěděli, že sem létá z Irkutska každý čtvrtek vrtulník se zásobami.
Odpoledne opouštíme toto romantické místo a vydáváme se podél řeky dále. Jde se snadno, stezka je po rovině. Teprve později stoupá do skal, klesá k řece, vine se houštinami a křižuje množství malých přítoků. Prostě standard. Právě pro rutinu se stává pochod zhoubným. Les nás dohání pomalu k šílenství. Pořád stejné stromy, stejné mokřiny. Navíc se ještě spustil déšť, který pochod ještě více znepříjemnil. Hrozně to klouže a na skalách musí být člověk dvojnásob ostražitý, aby se nerozplácl po pádu někde dole na šutrech. Po nějaké době déšť ustal a my dorazili na plácek, takovou vyhlídku nad řekou. Rozhodujeme se pro dnešek skončit a pokračovat dále až zítra. Rozděláváme oheň a sušíme mokré věci.
Další den v lese před námi. Voloďa chce dnes dosáhnout soutoku s Kitojem. Počasí celkem přeje, je modrá obloha a docela horko. Během cesty hustým porostem překračujeme několik bystrých říček i suchých koryt. Orientujeme se dle Voloďovi mapy, která je ručně kreslená a porovnáváme ji s koupenou. U obou odhalujeme velké nepřesnosti vůči skutečnostem. Počítáme překonané toky a ve skutečnosti je jich mnohem více, než je zakresleno. K večeru začíná stezka prudce stoupat. Ploužíme se takto skoro do tmy. Náhle se před námi objevilo prostranství – tábořiště. Rozprostírá se na skále a my odsud vidíme, že dnes určitě soutoku s Kitojem nedosáhneme. Voloďa naléhá jít dál a snaží se nás povzbudit, ukazujíc do dáli tím, že to je už za “tamtím“ masívem, asi hodinu cesty. Nikdo však už dál jít nechce a tak volíme jistotu tím, že se tu dnes utáboříme.
Ráno je obloha zatažená, ale zatím neprší. Čeká nás sestup opět k řece Šumak. Přibližně za hodinu a půl začalo pršet a den se tím stal totálně zkaženým až do večera. Nejhorší na tom však bylo, že nás čekal velmi obtížný terén s přelézáním padlých kmenů přes úzké stezky kolem břehu. Terén je rozmoklý a hrozně to klouže nejen mě, ale i společníkům. Každý se musí vypořádat s blátem a přívaly vody po svém.
To, že zbývala k soutoku jen hodina, se ukázalo jako mylné. Velkou řeku Kitoj jsme spatřili asi po půl dne pochodu. Prší tak intenzivně, že jsem se rozhodl přes sebe a bágl přehodit igelit, který používáme na přikrývání dřeva na oheň. Cesta řečištěm, po rozbahněných stezkách a po kluzkých kamenech a kořenech strmých břehů je tak obtížná, že se držím na nohou jen silou vůle. Dávno se již nevyhýbám vodě, jsem beztak už dost promočený. Ostatní jsou na tom podobně. Mraky se valí po svazích okolních hor a obloha je černá. Odpoledne potkáváme u ústí jedné z říček vlévajících se do Kitoje raftaře. My musíme ještě asi 100m podél tohoto přítoku, kde je provazový most, po kterém po jednom přecházíme na druhou stranu. Pokračujeme asi ještě půl kilometru, kde v lese rozbíjíme tábor. Stále ještě za silného deště rozděláváme oheň.
Později pršet přestalo a prostor kolem táboráku se změnil v jednu velkou sušárnu našich promoklých věcí.
K soutoku přicházíme něco málo před polednem. Na druhém břehu je postaveno několik chat a u soutoku nějaký malý chlapec chytá ryby. Ačkoli by se mohlo zdát, že jsme na místě, řeka Fedjuščina je až ten následující tok. Nejprve musíme překonat tento široký přítok po dlouhém kluzkém kmeni, abychom mohli pokračovat. Posléze už u té správné řeky v lese táboříme.
Následující den se chceme dostat do Aršanu, jenže se celý den stal jedním velkým Voloďovým úletem. Po nádherně vyšlapané stezce šlo vše podle plánu až do chvíle, kdy jsme při jedné z přestávek čekali na Voloďu a zbytek lidí. Ti se nám nakonec ozvali ze vzdáleného kopce a křičeli na nás, abychom se vrátili a šli za nimi. To jsme odmítali, ale nakonec jsme se podvolili. Jaké bylo naše rozčarování, když jsme zjistili, že tady žádná stezka není, že postupují jen dle mapy. V týmu zavládla roztržka a nevraživá nálada. Tu ještě vystupňovalo Voloďovo následující rozhodnutí: vedl nás přes ohromný kamenný sesuv na strmý hřeben. Prý se nebudeme vracet, že je sedlo za vrcholem. Nahoře děláme pauzu a zahajujeme smrtelně nebezpečný sestup, který doslova hraničí s horolezectvím. Není se pomalu čeho chytit a když ano, je to značně nestabilní. Nakonec přesto zaplaťpánbůh po několika hodinách stojíme všichni živí a zdraví u říčky dole. Ani tady není památky po sebemenším náznaku stezky.
Vracím se proto s Voloďou prozkoumat tu naši původní, kde jsme čekali. Dostali jsme se tam asi za půl hodiny Prozkoumáváme kam vede a pak se vracíme pro ostatní s přesvědčením, že půjdeme tudy. Rozladěná nálada ve skupině je zažehnána až v nouzovém táboře pod Aršanským sedlem.
Následujícího dne vystupujeme na sedlo a děláme dokumentační foto. Poté sestupujeme do údolí podél divoké řeky Fedjuščina. Čím více se blížíme civilizaci, tím více lidí potkáváme a v blízkosti Aršanu už řeka působí jako jedno velké koupaliště. Do města přicházíme kolem čtvrté odpoledne. Jak sladce po tolika dnech v divočině chutná civilizace!
Zatímco čekáme než Voloďa sežene odvoz, snažím se zoufale rozměnit peníze. To se nakonec daří až po sérii neúspěšných pokusů v jednom baru, ovšem za velmi nevýhodný kurs.
Maršrutkou jedeme přímo do Sljudjanky na nádraží, kde si kupuji na večer „plackartnuju“ jízdenku do Ulan-Ude. Zatím se jdeme ubytovat do rozestavěného dřevěného domu na břehu Bajkalu. Odtud jedem do města nakupovat a dát si baňu. Vracíme se za tmy, loučím se s ostatními a už sám odjíždím na nádraží.
Ve vlaku si rozkládám lůžko a při houpavých pohybech vagónu snadno usínám.
Do Ulan-Ude přijíždím brzo ráno. Jdu se projít do města. Jako první mě vítá socha Lenina, jehož obrovská hlava (údajně největší na světě) stojí na náměstí Sovětů před administrativní budovou Burjatské republiky. Poté liduprázdnou Leninovou třídou procházím až k chrámu odkud jedu maršrutkou do Ivolginsku. Město je situováno 25 km jihozápadně od Ulan-Ude. Nachází se zde největší buddhistický klášter v Rusku.
Po prohlídce se vracím zpět do Ulan-Ude a jsem rozhodnut ještě večer jet do Sljudjanky neboť to hlavní, co tu bylo k vidění jsem také viděl a není důvodu nadále ztrácet čas. Leninova třída je v tuto hodinu už plná lidí a právem tak dokazuje, že je jakýmsi centrem města. Při čekání na vlak na náměstí u Leninovy hlavy se dávám do řeči s Burjatkou Anjou. Asi čtyřhodinový rozhovor je přerušen příchodem Anjiných čtyřech kamarádek. Poté odcházíme do baru přes ulici. Já jsem však nucen brzy odejít na nádraží. Opět přes noc, tentokrát v luxusním kupé Transsibiřské magistrály, jedu zpět do Sljudjanky. Tady si ráno v bance měním peníze a vracím se na nádraží jelikož mi ve 13 hodin jede vlak po staré železnici do Port Bajkalu.
Při čekání na peróně se seznamuji s Američanem Bradem. Od tohoto okamžiku se naše osudy na několik dní spojily. Cestujeme podél jižního břehu jezera do Port Bajkalu, kde nasedáme na trajekt a přeplouváme do Listvjanky. S odvozem a ubytováním v malých chatičkách nám pomáhají dvě místní dívky. Ve zbývajících obydlích tu s námi přebývá ještě několik Němců. Je odtud krásný výhled na vesnici a jezero Bajkal.
Jelikož jsme se včera s majitelkou domluvili na odvozu do Irkutska, nemusíme tedy nic shánět. Ve městě nás vyhazují na autobusovém nádraží. Ihned směřujeme do haly koupit jízdenky na Olchon, avšak dovnitř jsme se nedostali, neboť nás odchytl řidič maršrutky. Souhlasili jsme jet s ním, protože cena byla stejná jako autobus, ale jízda trvala asi o dvě hodiny méně. Asfaltové silnice na Olchonu nejsou a štěrkový povrch je místy i na pevnině. Jsme nuceni v těchto úsecích jet poněkud pomaleji. Na ostrov se přeplavujeme trajektem. Dále pokračujeme asi dvacet minut do Chužiru, konkrétně do ubytovny Nikita, kde naše cesta končí. Ještě ten den se jdeme projít do okolí vesnice, hlavně k Šamanské skále, známé také jako mys Burchan.
Druhý den máme předplacenou expedici po severní části Olchonu. Vyrážíme s několika Francouzi v terénní dodávce UAZ po západním pobřeží. V průběhu cesty děláme zastávky na atraktivních místech, jako jsou například skála Tři bratři nebo mys Sagan-Chušun. Naším hlavním cílem však je mys Choboj, který je nejsevernějším výběžkem Olchonu. Zde pro nás řidič připravil piknik, u kterého samozřejmě nesmí chybět vodka. Poprvé zde ochutnávám omula, endemickou rybu Bajkalu. Zpět jedeme po východním pobřeží do osady Uzury. Celodenní výlet, řádně vytřesení z auta, ukončujeme v místě, odkud je vidět na nejširší a nejhlubší místo jezera.
Následující den máme s Bradem v plánu pěšky prozkoumat vnitrozemskou část ostrova. Cesta začíná těsně za Chužirem vstupem do jehličnatého lesa a mezi stromy pokračuje celý den. Kromě několika zastávek na mýtinkách, jsme za celou dobu nic než stromy neviděli. Z důvodu času na návrat se kdesi v lese obracíme a jdeme po písečných cestách zpět. Do Chužiru přicházíme dost uťapkaní až k večeru.
Dnes jsme rozhodnuti ostrov opustit. Odjíždíme v půl deváté. Při čekání na trajekt se loučím s Bradem, který se rozhodl na Olchonu přeci jen ještě zůstat. Já už sám pokračuji do Irkutska, kde se po příjezdu ubytovávám v hotelu Aréna, který je převážně určen pro účinkující přilehlého cirkusu.
Hotel je dost zoufalé úrovně, ale říkám si, nejde o nic jiného než o přespání. Vyrážím na obhlídku nejbližšího okolí. Zjistil jsem, že centrum města tvoří ulice Karla Marxe, kde se nachází spoustu obchodů a restaurací. Velmi frekventované je také náměstíčko před cirkusem se stánky občerstvením, kde se na večer schází mladí lidé a popíjejí tu pivo a vodku. Další hlavní ulicí ve městě je Leninova třída.
Při procházce městem jsem náhodou narazil na pivní bar „U Švejka“ zasvěceného českému plzeňskému. Večer jsem si tam šel také sednout a okusit trochu domova na vzdálené Sibiři.
Druhý den mám zcela vyměřený jen na prohlídku Irkutsku. Vykračuji nejprve ulicí Karla Marxe na třídu Lenina, kde stojí socha tohoto revolucionáře. Na konci ulice, téměř u řeky, stojí dva chrámy. V oprýskané bílé stavbě poblíž památníku padlých ve Velké vlastenecké válce je zřízeno muzeum. Podél řeky se dostávám ke starému mostu. Pohled na širokou řeku Angara je ohromující. Hned za mostem vedou mé kroky doleva, kde se nachází budova nádraží, která se stala prvním kamenným objektem v Irkutsku. Na zpáteční cestě jsem se ještě stavil v centru naproti hospodě „U Švejka“, kde je situován památník zbudovaný k 55 výročí vítězství ve Druhé světové válce v podobě vystavené vojenské techniky.
Ráno vstávám velmi brzy, protože mi letí v půl deváté letadlo do Petrohradu. Procházím několik potemněných irkutských ulic až k hotelu Angara, odkud má jet maršrutka nebo autobus na letiště. Nechce se mi však čekat, tak si beru taxík. Letiště má dva terminály, dvě různé budovy, pro mezinárodní a vnitrostátní lety. Logicky jdu na tu vnitrostátní, ale tam mi pracovnice u okénka řekla, abych šel do druhé budovy. Tak tam asi čtvrt hodiny stojím ve frontě na odbavení a když na mě konečně přišla řada, byl jsem odkázán zpět, že odtud to do Petrohradu opravdu neletí. Vrátivší se do haly vnitrostátních letů již vidím u jednoho vchodu na obrazovce svůj let. Mají to tu opravdu zmatené, protože například lety do Moskvy jsou odbavovány právě v budově pro lety mezinárodní.
Po vyzvednutí bagáže, odjíždím maršrutkou do hotelu Pulkovo, kde mám v ceně letenky jednu noc zdarma. Na místě si připlácím ještě další dvě.
Odcházím ihned na autobus a jedu na stanici metra Moskovskaja, odkud pokračuji sedm zastávek na Něvskij prospekt. Vystupuji a mé první kroky směřují k Ruskému muzeu, před kterým stojí socha Puškina. Pak pokračuji kolem Chrámu Vzkříšení Ježíše Krista k Ermitáži. Všiml jsem si jí, když jsem byl poněkud stranou u budovy Admirality. Nedaleko odtud je rozlehlý park a hned za ním u řeky stojí pomník Petru Velikému, známějšího jako Měděný jezdec. Vidím zde několik zaparkovaných limuzín svatebčanů. V žádné sbírce společných fotografií novomanželů, nesmí fotografie s pozadím Jezdce chybět.
Na druhém břehu Něvy objevuji zakotvený křižník Aurora. Ihned jsem se vydal na jeho palubu. Měl jsem celkem štěstí, že zrovna zavírali, tak se mi do záběrů nepletli žádní lidé, neboť jich námořníci už valnou většinu vyhnali z lodi ven. Touto prohlídkou jsem ukončil dnešní putování.
Nazítří mířím k přístavišti rychlolodí nalézajícího se poblíž Aurory, odkud se chystám plout přes moře do letního sídla carů – Petrodvorce. Po příjezdu, už na molu, jsem okouzlen nádherou tohoto romantického místa. Vůbec nejkrásnější je zámecký park plný nejrůznějších fontán a kaskád. Procházka zde byla příjemnou relaxací.
Na zpáteční cestě vystupuji u Ermitáže, a protože začalo poprchávat, zvažuji návrat do hotelu. Než jsem si to však rozmyslel, přestalo a já se vydal do Petropavlovské pevnosti. Kromě Katedrály svatého Petra a Pavla, kde jsou pochováni všichni ruští carové, zde není nic moc výjimečného.
Poslední den v Petrohradu, chci navštívit komplex kláštera a ústavu ve Smolném. Právě modrobílá fasáda kláštera řadí tuto kulturní památku mezi největší ozdoby města. Ve smolném ústavu je bývalý Leninův byt, odkud v roce 1917 řídil revoluci. Ještě se zastavuji na tržišti u Chrámu Vzkříšení, zaskakuji si naposledy vychutnat krásu Ermitáže a tím má cesta po městě na Něvě a Rusku končí...