titulek stranky.jpg, 178kB

Světem s báglem - Stránky nezávislého cestování

MALTA

25.6. čtvrtek – 26.6. pátek

Valletta

Po přistání na Maltě, zvažuji v příletové hale, co podniknu – jaké budou mé následující kroky. Vůbec se mi nechce jet na pár hodin do hotelu, takže nakonec volím přečkání zbytku noci na letišti. Ač se to zdá neuvěřitelné, čas do rána poměrně utekl. Původně jsem zvažoval pěší túru jihovýchodem Malty, avšak nechtělo se mi to absolvovat s „plnou polní“. Ani varianta úschovny zavazadel se mi příliš nezamlouvala, musel bych se sem totiž pro bágl vracet. Rozhoduji se tedy, jakmile se rozední, odjet linkovým autobusem do Valletty.

Vystupuji na kruháči kolem Tritónovy kašny, kde je situováno autobusové nádraží se žlutými stroji z šedesátých let, které představují jeden ze symbolů ostrova. Dnes mám v plánu důkladně si projít Vallettu. Začínám u hlavní brány s příkopem, za níž jsou ruiny opery, která zde zůstala jako připomínka Druhé světové války. Pokračuji nádherně vyzdobenou (ale liduprázdnou) hlavní třídou Triq ir-Repubblika ke katedrále sv. Jana. Mám velké štěstí, že je tak časně, nemusím platit vstupné. Brzký čas také vysvětluje ty prázdné ulice. Po prohlídce nádherného interiéru procházím ulicí Triq San Pawl kolem Kostela ztroskotání sv. Pavla až k velmistrovskému paláci u něhož je velké staveniště. Odtud pokračuji k pevnosti San Elmo, kde jak zjišťuji, je zřízena policejní akademie, tudíž nepřístupná. Dá se navštívit pouze přilehlé vojenské muzeum.

Z Dolních zahrad Barrakka s malým dórským chrámem, nedaleko odtud, se nabízí první krásný výhled na Trojměstí a záliv Grand Harbour. Na tomto místě odpočívám po náročné cestě s báglem na zádech. Již se značně projevuje zdejší horké klima, tak neváhám a převlékám se do „letního“ – šortek a sandálů. Jsem tady úplně sám, nikde ani noha. Přesto tak super místo!

Od Viktoriiny brány mě čeká strmý výstup po schodech do dalších zahrad – tentokrát Horních Barrakka. Toto místo nabízí snad ještě lepší výhled na okolí než Dolní zahrady, navíc je tu ještě jedna zajímavá atrakce: každý den tu totiž v pravé poledne dochází k výstřelu z děla. Na tuto událost jsem si tu samozřejmě také počkal. A nejen já, ještě další hordy návštěvníků a zvědavců. Po ohlušujícím výstřelu odcházím kolem katedrály zpět ulicí Repubblika, která je narozdíl od rána přeplněná lidmi, až ke vstupní bráně. Odtud po západním opevnění k zálivu Marsamxett, kde kotví loď spojující Vallettu se Sliemou.

Toulám se uličkami kolem anglikánského kostela jehož kupole je dominantou Valletty. Pak se vracím přes živou centrální ulici zpět k přístavu a nasedám na loď do Sliemy. Plavba trvá něco přes pět minut. Po vylodění je mým hlavním úkolem najít předobjednaný Europa hotel nacházejícího se někde na ulici Triq it-Tori. Po krátké pěší procházce jej nalézám v zátočině poblíž pevnosti Il-Fortizza. Příjemná recepční chvíli hledá můj záznam o rezervaci, nicméně posléze jej nalézá. Vše v pořádku. Beru klíč od pokoje a jdu se konečně natáhnout. Potřebuji se prospat.

27.6. sobota

Birzebbuga – Marsaxolkk

Dnešek byl poznamenán několika omyly. Předně jsem měl v plánu prohlídku Trojměstí v čele s Vittoriosou. Ovšem nejprve jsem chtěl jet do Tarxienu uzřít pradávné megalitické chrámy. Nasedám tedy do autobusu jedoucího tímto směrem. Během jízdy jsem si povšiml u obrovského kostela Krista Krále ve městě Paola ukazatele k oněm chrámům. Když jsem chtěl vystoupit, řidič mi řekl, abych ještě vyčkal. Vyčkávám tedy až do Birzebbugy, kde mi je zcela jasné, že jsem to přejel. A kdybych nevystoupil, vyčkávám dodnes....

Na konci zálivu v parčíku s dětským hřištěm přemýšlím o vzniklé situaci. No nic, projdu si tedy dnes plán na zítra. Prostě to prohodím.

Vykračuji k místnímu kostelu, odkud pak chci nejkratší cestou k jeskyni Ghar Hasan. Jenže jsem špatně zahnul a vydal se silnicí na západ, místo na jih. Špatný směr mi potvrdili dva kolemjdoucí, vůbec jediné živé duše, co jsem potkal cestou k hlavní silnici. Tady se dávám vlevo průmyslovou zónou. Chtěl jsem si tu ještě cestu zkrátit, avšak dostal jsem se do slepé uličky. Tak zase zpět! Už se držím jen hlavní silnice až k odbočce na Ghar Hasan. Ještě si ověřuji správný směr u plačící ženy, která mi sděluje, že jí jeskyně vzala před léty někoho blízkého. Hm, co se mohlo asi tak stát? Nechtěl jsem ji dále rozrušovat svým vyptáváním, tak pokračuji. Proti mě jde další žena. Vysvětluje mi, že byla před léty průvodkyní v jeskyni a od té doby, co se tam stala smrtelná nehoda, už tuto práci neprovozuje a jeskyně je uzavřena. S loučením na mě apeluje, abych byl opatrný. Že by náhoda? Dvě ženy po pár metrech spojené stejným osudem? Celou cestu k jeskyni o tom musím přemýšlet. Na konci silnice je třeba sejít po chodníčku na okraj vysokého útesu až k otvoru ve skále - Ghar Hasan. Uvnitř je asi po dvaceti metrech instalována mříž, dál se jít nedá. Jeskyně poskytuje přímý výhled na moře. Na obzoru se zdvihá z vln těžební plošina.

Po chladném zážitku se vracím kolem obrovského překladiště kontejnerů do Birzebbugy a dále navštěvuji jeskyni Ghar Dalam s nalezišti mnoha kostí nejrůznějších živočichů. Tato jeskyně s muzeem jsou veřejnosti přístupné a naprosto bezpečné.

Po prohlídce se pomalu sunu poledním žárem k městečku Marsaxolkk. Musím však nejprve vyšplhat kopec k pevnosti St. Lucian, odkud se již otevírá záliv, ve kterém je situován Marsaxolkk. Tento přístav je proslulý svými barevnými loďkami, tolik podobnými těm dávným fénickým. Dělám zde odpočinkovou pauzu. Přemýšlím, zda jít dále na poloostrov Delimara. Jsem už dosti unaven, nicméně času mám ještě dost, tak nakonec vstávám a vydávám se na cestu. Je zřejmé, že z poloostrova bude Marsaxolkk jako na dlani a to si rozhodně nechci nechat odepřít. Koukám do mapy a rozhoduji se projít venkovskou krajinou s políčky a vrátit se silnicí od elektrárny. Jenže jsem se zase přepočítal. Nevyzpytatelné polní cesty mě zavedly poněkud jinam, než jsem měl v úmyslu. Takže se zase musím vracet a hledat jinou cestu. Nakonec končím v malém „lesíku“ s nádherným výhledem na Marsaxolkk. Využívám přehledu o krajině a mapuji kudy zpět. Přímo do přístavu mě vede cesta řádně zarostlá dvoumetrovým koprem.

Ještě zbývá přesun za roh na zastávku autobusů a přes vallettský terminál se vracím do Sliemy.

28.6. neděle

Vittoriosa – Senglea – Paola – Birkirkara

Dnešní den začínám cestou do Vittoriosy. Zastávka by měla být přímo u městských hradeb, takže by se mi nemělo stát, že bych to minul. A také naštěstí nestalo. Vystupuji u brány, kterou pak procházím na nádvoří a dále vystupuji na hradby, kde se otevírá pohled na Sengleu. Odtud pokračuji kolem kostela sv. Marie a inkvizitorského paláce. Obcházím budovu bývalého špitálu Sacra Infermeria a už se toulám v nádherných uličkách, kde se člověk snadno ponoří do středověké atmosféry. Při cestě k zátoce U loděnic vstupuji do kostela sv. Vavřince, který ukrývá úžasný interiér. Před hlavním vstupem, na plácku plném kaktusů a palem, stojí Památník svobody, jenž připomíná odchod posledních britských vojáků z Malty v roce 1970. Po nábřeží, kde kotví mnoho jachet různých velikostí, se dostávám až na molo pod pevností San Angelo. Po krátké přestávce se vracím k hradbám a podél zálivu mé další kroky vedou na poloostrov Senglea. Město je malé, zato s nejhustším osídlením na Maltě. Bohužel se zde nenachází mnoho památek. Místo bylo za války silně poničené během bombardování. Za zmínku stojí snad jen kostel Panny Marie Vítězné a strážní věžička na samém konci poloostrova, která se nachází v příjemném parčíku s krásným výhledem na Vallettu a pevnost San Angelo.

Vracím se zpět a po hlavní silnici jdu procházkou do Paoly. Nyní již snad konečně navštívím megalitické chrámy v Tarxienu. Chůze po silnici je snadná a hlavně orientace; co několik metrů je totiž autobusová zastávka. Po určité době přicházím k ohromné stavbě kostela Krista Krále v Paole. Bohužel je zavřený, tak si ho mohu prohlédnout jen z venčí. Odtud mě vedou ukazatele do Tarxienu. Ruiny starodávných chrámů se nacházejí za plotem skrz něhož je vidět do areálu. Moc to na mě dojem neudělalo, navíc to hrozné pozadí. Naleziště je totiž situováno přímo uprostřed nové městské zástavby. Takže pokračuji o několik ulic dále k Hypogeu – neuvěřitelné podzemní nekropoli rozkládající se na 500m2. Labyrint komor a sálů vytesaných do skály tři a půl tisíce let před naším letopočtem sloužil jako pohřebiště. Bohužel zde zjišťuji, že se na prohlídku nedostanu, neboť sem smí vstoupit jen omezený počet návštěvníků a minimálně na14 dní dopředu je už vyprodáno. Takže zklamaně odcházím na náměstí před kostel Krista Krále na autobus do Valletty. Jelikož mám ještě čas, přesedám tu na spoj do Birkirkary. Tam mě zajímá jedna věc. A to bývalá budova nádraží na jediné železnici, která kdy na Maltě byla. Problém je ale, kde vystoupit. Projíždíme hrozně dlouhou ulicí, kde není žádný záchytný bod. Po chvíli se mi napravo mihla stavba kostela. Rozhodl jsem se začít zde, protože kostely stojí obvykle v centru. Jenže kde to vlastně jsem? Nemám totiž žádnou mapu, takže se musím doptat. Jenže o nádraží nikdo nic neví. Bude nejlepší když se dostanu ke kostelu a pak se uvidí. U svatostánku se ptám v místním baru, kde mi ochotně jeden dědula vysvětluje cestu. Je to naštěstí odtud jen asi pět minut chůze. Takže za hlavní silnicí, kudy jsem sem přijel, nalézám budovu železničního nádraží v zahradě plné vzrostlých stromů. Právě se tu instalují hudební aparatury a prodejní stánky k příležitosti oslav svátku sv. Petra a Pavla. Nicméně mi to nebrání okouknout nádražní budovu. Nejde mi do hlavy, kudy vedly vůbec koleje? Všude kolem jsou ulice a bloky domů. Je to vlastně už dávno, co tu jezdily vlaky. Železnice ukončila svůj provoz v roce 1931, kdy ji nemilosrdně vytlačily autobusy.

29.6. pondělí

Blue Grotto – útesy Dingli – Rabat – Mdina

Když jsem chtěl ve Vallettě přesednout na autobus do Blue Grotto, ufrnknul mi přímo před nosem. Naštěstí další přijel asi za čtvrt hodiny. Od autobusové zastávky vede silnice dolů ke kaňonu Blue Grotto, kde je vybudována turistická základna především pro výlety lodí do známé jeskyně s blankytně modrou barvou. Tento zvláštní skalní útvar se nachází východně od příjezdové cesty.

Jelikož mám na dnešek naplánovanou dlouhou túru, příliš se zde nezdržuji a vyrážím dále k chrámům HagarQim a Mnajdra. Hned mě odchytl taxikář, že je to hrozně daleko, že mě tam zaveze. Odmítám. Z hlavní silnice vedoucí po pobřeží se občas naskytne příjemný pohled na moře. Chůze je poměrně vyčerpávající. Stoupám do táhlého kopce a navíc to horko, nikde ani špetka stínu. Asi po dvou kilometrech odbočuji k areálu megalitických chrámů. Jaké je mé zklamání, když vidím, jak je nad ruinami zbudována střecha. To mi hodně znesnadní focení, aby tam ta hrůza nebyla vidět. Prohlídka obou chrámů mi moc času nezabrala. Níže položená Mnajdra leží těsně na pobřežním útesu. Užuž chci pokračovat dále polní cestou, když tu jsem si povšiml nádherných skalních útvarů. To si rozhodně nemohu nechat ujít, tak sestupuji příkrý, ale poměrně snadný sráz až k laguně se skalní bránou. Voda je tu tak jasně modrá až to svádí ke koupeli. Tolik to připomíná bazén. K moři se však dostat nedá. Ani to nemám v úmyslu, šplhám zpět na útes a pokračuji dále po rozpálené prašné cestě skrz bývalý lom až na hlavní asfaltovou cestu. Odtud přímo ke kruhovému objezdu, kde se nabízí dvě možnosti: Jít snadnější, ale delší trasu po silnici vnitrozemím nebo se dát kratší variantou po pobřeží polňačkami s tím, že cesta nebude jednoduchá. Volím druhou možnost, přestože vím z mapy, že půjdu přímo kolmo proti hustým vrstevnicím. Polní cesta však brzy končí na soukromém pozemku. Dávám se náhradní pěšinou, kde mi postup překazili tři psy. Naštěstí jsou uvázaní, jenže blokují cestu dále. Tak se rozhoduji jí přímo nahoru. Skrz terasovitá políčka se jde hrozně, ale už chci být nahoře. Najednou vidím auto. Sláva!

Po silničce pokračuji příjemnou zemědělskou krajinou kolem dvou kapliček. U té poslední cesta končí, dále už jen stezkou kolem táhlého prehistorického útesu na skálu, odkud se naskýtají krásné výhledy na strmé útesy Dingli. Následně mě polorozpadlá silnice vede ke kapli Máří Magdaleny, u níž nalézám záhadné „Kočárové koleje“ vytlačené do skalnatého podloží, jejichž původ je dodnes nejasný.

Následující zážitek v Buskett Gardens mi po celodenní chůzi na slunci notně zpravil náladu. Jde totiž o největší maltský les. Užívám si stínu jehličnanů procházkou k zadní bráně prezidentského paláce Verdala. Odtud jdu po silnici lemované stromy až do Rabatu. Toto město je vyzdobeno sochami a zdejší kostel sv. Pavla pod ozdobami vypadá jak vánoční stromek. Nedaleko se nacházejí katakomby sv. Pavla a sv. Agáty. Jelikož by měly být ty druhé zajímavější, vykračuji nejprve tam, jenže dnes jsou zavřené, tak mám aspoň štěstí u sv. Pavla. Musím sebou však hodit, neboť za půl hodiny také zavírají. Návštěva katakomb rozhodně za to stojí. Chodbičky a krypty vytesané pod zemí ve skále vyzařují svébytné mystické kouzlo.

Následně mě čeká poslední dnešní zastávka na mé dlouhé pouti a to: starobylé město Mdina, které bylo dlouho hlavním městem Malty. V úzkých uličkách se skrývají některé zajímavé památky jako katedrála sv. Pavla, kaple sv. Agáty nebo palác Santa Sophia, který nese titul nejstarší budovy ve městě. Na samém konci města se nachází úžasná vyhlídka, kde je možno ze zdejších hradeb shlédnout velkou část Malty. Zřetelně je vidět oranžová rotunda v Mostě, vyjímající se nad šedí okolních domů.

30.6. úterý

Mosta – Popeye village

Původně jsem měl v úmyslu zahrnout do včerejšího plánu ještě Mostu, ale v průběhu dne se to ukázalo jako nereálné. Znamená to tedy, že připadla na dnešek. Autobus staví přímo u rotundy, která je v podstatě jedinou atrakcí města samotného. Stavba byla inspirována římským Panteonem, což je na první pohled zřejmě. Největší zajímavostí, která se váže k tomuto chrámu, je často nazývána jako „zázrak v Mostě“. Totiž, za Druhé světové války dopadly na stavbu tři bomby, z nichž dvě se odrazily od střechy a jedna jí prolétla na podlahu dovnitř. Ani jedna puma však nevybuchla a tak můžou tento nádherný chrám nadále obdivovat návštěvníci z celého světa.

Po prohlídce dechberoucí stavby se vydávám pěšky kolem trosek dvou větrných mlýnů hledat řemeslnickou vesničku Ta-Qali. Zase jdu bez přesné znalosti polohy, takže musím improvizovat. Nicméně ji nacházím poněkud jinde, než bylo popisováno. Až za velkým staveništěm je odbočka na sklárnu Mdina, kterou navštěvuji. Vidím i provoz a je obdivuhodné, co mistři skláři dokážou vytvořit za díla. Ta je možné si prohlédnout i zakoupit v přilehlém obchodě. Areál továrny je obrostlý kvetoucími keři a stromy, takže je to tu velice příjemné i k posezení na lavičce.

Kousek dále za sklárnou se již nachází Ta-Qali, kde je možné navštívit dílničky klenotníků, hrnčířů i kovářů a rovněž je tu možnost zakoupení některých jejich výrobků.

Dle mapy bych se z tohoto místa měl dostat k národnímu stadionu, kde hraje své zápasy maltská fotbalová reprezentace. Jenže, ač stadion vidím před sebou, nedaří se mi nalézt k němu cestu, tak se rozhoduji k návratu do Mosty. Cestou míjím ukazatel, avšak už se mi tam jít nechce. Mám toho nachozeno již dost a nemyslím si, že by na stadionu bylo něco výjimečného.

V Mostě nasedám na bus směřující do Melliehy, kde vystupuji u místní pláže, která je nejlepší a nejproslavenější z celé Malty. Adekvátně k tomu je tu také pěkně přelidněno. Vracím se kousek na kruhový objezd, kde se vydávám po výpadovce na vesničku Popeye village v zálivu Anchor Bay. Z hlavní silnice odbočuji na vedlejší přímou cestu až k vesnici. Cesta je naprosto rovná a jak po ní v tom horku kráčím a koukám k obzoru, vůbec mi to neutíká. Nakonec však utrmácený, ale přeci jen, stojím na skále nad dřevěnými chaloupkami vesnice. Byla zde postavena v roce 1980 k potřebám filmařů při natáčení muzikálu Pepek Námořník. Od té doby tu kulisy stále stojí v celkem nezměněném stavu, tak jak je tenkrát filmaři opustili. Za tu dobu se staly oblíbenou turistickou atrakcí. Poblíž se nacházejí zajímavé útesy. Po návratu od nich si užívám moře přímo v zálivu Anchor Bay s malebným pozadím vesnice. Voda je příjemně chladná a plná života. Po relaxaci na polorozbořeném molu se vracím zpět do Mellieha Bay, odkud mě čeká návrat do Vallety.

1.7. středa – 2.7. čtvrtek

ostrov Gozo (Victoria – Marsalforn – Gharb)

Dnes mám v plánu navštívit vzdálený ostrov Gozo, takže nesmím ztrácet ani okamžik. Stejným autobusem jako včera do Melliehy odjíždím tentokrát až na konečnou do Cirkewwy, kde kotví trajekty. Vystupujeme tu jen dva. Jdu k přepážce koupit zpáteční lístek a pak už jen čekám s tlupou dalších cestujících na nalodění. Plavba trvá něco kolem dvaceti minut. Obeplouvá se ostrůvek Cominno s proslavenou Modrou lagunou.

V přístavu Mgarr na Gozu jedu autobusem do nedaleké Victorie, jež je správním střediskem ostrova. Mé kroky ihned míří do zdejší citadely, která připomíná Mdinu, avšak v mnohem menším měřítku. Jelikož je opevnění postaveno na vyvýšenině, dokonce bych řekl na stolové hoře, je odtud super pohled na celý ostrov. V dálce se vyjímá monstrózní stavba rotundy v Xewkiji. Dominantním objektem v citadele je rozhodně katedrála, která je však nyní v rekonstrukci, tudíž obklopena lešením. Zajímavostí je, že když byla v roce 1711 dokončována, nezbyly už peníze na její kupoli.

Po citadele ještě navštěvuji nedalekou baziliku sv. Jiří a pak se odebírám na autobusové nádraží. Problém Goza je v tom, že tu autobusy jezdí velice nepravidelně, spíš jen podle potřeb obyvatel. To se odrazilo v asi hodinovém čekání na spoj do Dwejry. Už mě nebavilo čekat, tak nastupuji do busu na Marsalforn. Znamená to jít túru v opačném směru, než jsem původně zamýšlel.

Ještě před cílem vystupuji, abych si prohlédl sochu Krista, která se tu tyčí na skále podobně jako v Riu de Janeiru, jen ve zmenšeném měřítku. Měl jsem obrovské štěstí s nalezení stezky. Od sochy je opět super výhled do okolí, zvláště na citadelu ve Victorii a také na přístavní letovisko Marsalforn. Jím jen procházím, abych se dostal k vytesaným vzorkům solivarů za městem. Následuje prudké stoupání do městečka Zebbug. Při výstupu se kochám pohledem dolů do zálivu Xwieni Bay s pozoruhodnou skálou. Po hrozném výstupu se v Zebbugu zastavuji jen u místního kostela a pak pokračuji dále ke křižovatce s kapličkou uprostřed malého hřbitova. Pozadí výborně dokresluje citadela ve Victorii. Dlouhou oklikou procházím klidným městečkem Gharsi až ke Gharbu u jehož paty stojí osamoceně poutní bazilika Ta´Pinu. Rozhodně ji nemohu nechat bez povšimnutí, tak vcházím dovnitř. Výzdoba je poněkud jiná než jsem byl zatím svědkem u jiných podobných zdejších staveb. Zde je zaměřena spíše na umění stavitelské než na honosnou výzdobu.

Další mé kroky vedou k hlavní silnici až do Gharbu. Na jeho konci se ptám na cestu jedné mladé ženy, co si zrovna ukládá nákup do auta, zda jdu správně do Dwejry. Nejenže mi to potvrdila, ale dokonce se i nabídla, že mě tam odveze, neboť máme společnou cestu. To mi přišlo náramně vhod, cesta dál se protahuje serpentýnami sestupujícími až k samému zálivu. Tady vystupuji a nejprve se jdu podívat ke strážní věži a Houbové skále. Odtud pak k úžasnému skalnímu oknu Azure window. Hned vedle se rozkládá Vnitrozemské moře, útesy obklopená laguna spojená s otevřeným mořem asi stometrovým tunelem. Tato proláklina je obestavěna domky a samozřejmě i budovami sloužícími turistice. Po náležitém užití si tohoto místa čekám několik hodin na autobus. Pak další hodinu ve Victorii na spojení do Mgarru. Trajekt zpět na Maltu je už připraven, takže nic nebrání brzkému odplutí. Nicméně do hotelu se dostávám až pozdě večer. Už je hluboká tma.

Odpoledne následujícího dne mě čeká odlet. Po odhlášení se z hotelu si jdu ještě ve zbývajícím čase projít zajímavá místa ve Vallettě, včetně poledního výstřelu z děla. Zhruba v půl druhé se odebírám na letiště zatím netuše, že můj let domů nabere čtyřhodinové zpoždění.

Nahoru