Světem s báglem - Stránky nezávislého cestování |
Po přistání v Singapuru odjíždíme autobusem ke stanici nadzemní dráhy, která nás odvezla do centra města. Na místě zjišťujeme nemilou okolnost kolem cen za ubytování. Jsou pro nás příliš vysoké. Zbytek odpoledne se, rozhodnuti odjet do Malajsie, pomalu přesouváme na vlakové nádraží. I když jsme ještě stále hluboko v nitru Singapuru, paradoxně patří budova Malajcům.
Po chvíli úvah a čekání, nakonec upouštíme od původního úmyslu a vracíme se - podařilo se mi sehnat nocleh za rozumnou cenu. Povečeřeli jsme a udělali si krátkou procházku nočním zářícím městem.
Druhý den je věnován zcela na prohlídku. Jak dobře, že jsme zůstali! Rozlehlým parkem podél pobřeží se dostáváme do světoznámého obchodního centra, odkud podnikáme okružní obchůzku čistými ulicemi s velkým provozem a plných lidí. Večer už definitivně nastupujeme do vlaku a odjíždíme naplněni příjemnými pocity z tohoto krásného města do Malajsie.
V 6 ráno přijíždíme na nádraží v Kuala Lumpur. Je ještě tma. Cesta pohodlným vlakem proběhla docela příjemně, jen klimatizace byla nastavena na příliš nízkou teplotu. Necháváme si v úschovně bágly a jdeme proměnit cestovní šeky.
Celý den byl věnován prohlídce města v níž nemohl chybět palác Sultána a především nejvyšší budova světa – známé „Twin towers“ nebo také Petronas tower, které stojí uprostřed čtvrti moderní architektury.
Zvažovali jsme zda zůstaneme ve městě do druhého dne, avšak po zjištění cen v průběhu obchůzky, se rozhodujeme odjet ještě dnes. Posilovala nás naděje,kterou nám dal jeden místní obyvatel: „Kuala Lumpur je drahé město, jinde v zemi jsou ceny poloviční.“
Po chvilce zmatků, zaviněných nepřesnou mapou, nakonec nacházíme vzdálené autobusové nádraží a odjíždíme do městečka Temerloh, které leží v hlubokém vnitrozemí. Stalo se tak poté, co nám zkřížily plány vyprodané linky přímo na východní pobřeží Malajsie, konkrétně do města Kuantan.
Cesta klimatizovaným autobusem byla opět vcelku příjemná. Do Temerlohu jsme dorazili už za tmy v pozdních večerních hodinách. Ihned jsme se šli najíst do nejbližší venkovní „jídelny“. Jídlo nebylo špatné, ale připravené jak pro psa.
Ubytovali jsme se v hotelu „Isis“. Zde musím podotknout, že toto místo zůstalo ještě dlouho jako nejlepší ubytování, co jsme za celou cestu poloostrovem měli. Veliký pokoj s klimatizací, větrákem a vlastní koupelnou s WC. Jen na tomto místě jsme zažili vanu! Tomáš si to bude pomatovat jako jediné místo kde se dobře vyspal.
Ráno si jdeme obejít městečko, které má i malý příjemný parčík s jezírkem. Na prostředí i cenách je okamžitě vidět, že jsme v jiném světě. Náš přítel z Kuala Lumpur nelhal. Další viditelný rozdíl je i v chování lidí, ne tak mezi sebou samotnými, ale vůči nám, cizincům. V Kuala Lumpur si nás v podstatě nikdo nevšímal. Tady ve vnitrozemí mnoho cizinců neprojde a stávali jsme se tak téměř „atrakcí“.
Setkáváme se zde sice dost vzdáleně, ale přeci jen již s deštným pralesem, který se rozprostírá kolem řeky Pahang, jež kolem městečka protéká. Odpoledne odjíždíme autobusem do města Kuala Lipis.
Poté co jsme se rozhodli projet Malajsii vnitrozemím, měli jsme za cíl nahlédnout do rozlehlého národního parku Taman Negara. Jakýsi výchozí bod byl právě v Kuala Lipis. Zde jsme získali informace o cestě i parku samotném.
Odjíždíme taxíkem do vesnice Tembeling, což je vlastně přístav pro čluny na nichž se dá dopravit do parku. Do jednoho takového nasedáme a vyplouváme na ohromující tříhodinovou plavbu. Po obou březích se táhnou husté pralesy kde máme občas možnost zahlédnout opice jak skáčou ve větvích stromů.
Kg. K. Tahan - vstupní brána do národního parku Taman Negara. Zde se ubytováváme v hostelu, který je vidět na skále již daleko z řeky.
Vstáváme brzy, přeplouváme na druhý břeh řeky a vydáváme se na túru džunglí. Nepředstavitelně namáhavou cestu těžkým terénem končíme zhruba za 6 hodin v přístavní stanici Kuala Trenggan zcela vyčerpáni. Poté co jsme sundali několik nasátých pijavic z nohou, usedáme na molo a čekáme na člun zpět. Z něho vidíme jiný ráz krajiny, jež je více hornatý. I samotná řeka je rychlejší a proplouváme několika peřejemi.
Vracíme se člunem zpět po známé řece do Tembelingu. Cesta se protáhla, protože se rozbil motor a čekali jsme asi dvacet minut než ho obsluhující Malajec opravil. Na břehu se domlouváme se dvěma kluky z Hongkongu na společném taxi do městečka Jerantut, odkud nám jede vlak na sever země do Wakaf Baharu.
Měli jsme hroznou smůlu. Díky zpoždění člunu jsme přijeli pozdě. Poslední denní vlak nám ujel před nosem. Další jel až ve dvě v noci. Zbývalo tedy do odjezdu čtrnáct hodin. Rozhodli jsme se podívat na autobusové nádraží, zda nenajdeme spásu tam. Zkoušíme kombinovat cíle a všelijak měnit plány. Ani tady nám štěstí nepřeje. Musíme to tu nějak strávit. Zhluboka jsme se nadechli, nasadili bagáž na záda a vykročili do města.
Po dlouhém únavném chození, ještě v hrozném vedru, usedáme na nádraží. Máme před sebou devět hodin čekání. Byly to hodiny strašné. Jako celá věčnost. Zvláště, když se s padající tmou začali na nádraží slézat nejrůznější individua podezřelého zjevu. Oddechl jsem si až na sedadle ve vlaku, kde jsem vyčerpáním okamžitě upadl do spánku.
Ovšem toto nádraží mi zůstane navždy zapsáno v paměti jako odlehlé místo kdesi hluboko ve vnitrozemí Malajsie, na kterém jsem strávil jeden neobvyklý den svého života.
Jízda trvala přibližně pět hodin. Již se začalo rozednívat. Bylo nám řečeno že Wukaf Baharu je jakési předměstí Kota Baharu. Musíme sednout na taxi a nechat se dovézt do města. Jsme vysazeni v centru kde si bereme pokoj v jednom z guesthousů.
Poté odjíždíme na (podle prospektu rajskou) pláž v Pantai Irama. Šok jež nás čekal, byl takových rozměrů, že nám doslova vyrazil dech. Několik desítek metrů od moře do palmového háje široký souvislý pás množství odpadků táhnoucí se kilometry po pobřeží. Jedno velké smetiště. Prostě hrůza. Byla zde řada polorozbořených chatrčí, které nebyly pod haldami odpadků ani vidět. Odešli jsme z toho místa do vnitrozemí, kde bylo mnoho rýžových polí. Rozbily se mi pantofle, musel jsem několik stovek metrů jít bos po rozpálené silnici, než jsem si koupil nové v malém krámku. Při zpáteční cestě jsme se s Tomášem sami sobě ztratili. Nakonec jsme se však shledali večer v pokoji a vyprávěli si, kdo co zažil.
Druhý den jsme odjeli k 45km vzdálenému vodopádu u Jeram Pasu. Opět klamné informace v průvodci odhalilo dětské koupaliště, které je z vodopádu zřízeno. Zajímavá byla cesta džunglí podél říčky. Po návratu nás obtěžovalo několik žebráků. Shodli jsme se na tom, že bude nejlepší toto místo opustit.
Ještě za tmy odjíždíme ranním autobusem na thajské hranice. Na malajské straně celnice došlo k problému s imigračním úřadem. Nechtěli nás pustit ze země kvůli chybějícímu vstupnímu razítku v pase. Přemítali o tom zda nejsme uprchlíci, zda nejsme v Malajsii ilegálně. Vše se naštěstí objasnilo po předložení jízdenky ze Singapuru do Kuala Lumpur.
Za hranicemi vcházíme do města Sungai Kolok, odkud odjíždíme vlakem do hříšného města jihu, centra pašeráků a masérek - Hat Yai. Cesta vlakem byl zážitek. Na hony vzdálené od malajského komfortu. Malé vagóny pochopitelně bez klimatizace a s nepohodlnými dřevěnými lavicemi. Nicméně zhruba pětihodinová cesta utekla. Jeli jsme spolu s nejrůznějšími typy lidí, s kterými jsme si vyměnili i pár slov.
Nádraží v Hat Yai je velmi blízko centra. Neměli jsme problém najít slušné ubytování, které jsme zde měli opět jako jedno z nejlepších. Při prohlídce města se zastavujeme v informačním středisku pro mapy a další potřebné informace o Thajském království.
Asi hodinu a půl čekáme na vzdáleném autobusovém nádraží na odjezd do přístavního bodu Pak Bara. Zde opět čekáme, tentokrát hodiny čtyři na loď na ostrov Tarutao, který tvoří společně s ostrovy Ko Adang a Ko Rawi národní park nazvaný shodně jako největší ostrov – Tarutao.
Na ostrově není obydlená oblast jako taková. Je zde vybudována základna pro turisty. Několik chatek, bungalovů a administrativních budov. My si po zaplacení vstupního poplatku pronajímáme na dvě noci stan, který si stavíme v místě k tomu vyhrazeném – na pláži u moře.
Druhý den podnikáme celodenní výlet k nedalekému vodopádu Lu Du. Velmi vyčerpávající cesta džunglí je odměněna překrásnou přírodou kolem a nakonec samotným vodopádem.
Po návratu jdeme ještě na kilometr vzdálenou skálu která se vzpíná nad základnou. Je zde rozhled na část ostrova a několik dalších ostrovů kolem.
Ráno jsme se šli ještě naposledy podívat na skalní vyhlídku. V jednu hodinu odplouváme zpět do Pak Bara. Ihned nasedáme na auto – pick-up, dopravní prostředek, speciálně přizpůsobený k vození lidí, zde tak hojně rozšířený. Ve městě Langu přesedáme na autobus, který je hodně našlapaný a směřujeme na Trang. V průběhu cesty se však místa uvolnily a my měli možnost si sednout.
V Trangu jdeme na autobusové nádraží a rychlý přesun zakončujeme cestou do Krabi. Vystupujeme na křižovatce na předměstí města. Autobus do Krabi nejede, pokračuje jiným směrem do Puketu. Zbylou vzdálenost překonáváme opět pick-upem. Ubytováváme se.
Druhý den jdeme na prohlídku města a přilehlých pozoruhodných skalních útvarů Kao Kanam Nam. Sbíráme informace pro náš zítřejší odjezd. Chystáme se udělat okruh po nedalekých ostrovech.
V obchodě nakupujeme zásoby a odplouváme na ostrov Phi Phi. Po vylodění jdeme na pláž a nějakou dobu se koupeme a sluníme. Když už nás to přestalo bavit, rozhodli jsme se podívat na vyhlídkový bod, odkud je krásný pohled na ostrov. Odtud sestupujeme po stezce džunglí do blízkého zálivu, kde nás uchvátil pestrý rozmanitý podmořský život. K večeru se vracíme.
Rozhodli jsme se dnešní noc strávit pod širým nebem. Netrvalo dlouho a zjistili jsme, jak pošetilé to bylo rozhodnutí. Určitě nejhorší noc za celý pobyt. Zpočátku chvílemi střídavě pršelo a my běhali z pláže pod střechu a obráceně. To však nebylo to nejhorší. Byli to komáři. Nebylo před nimi úniku. Jejich obtěžování nám nedalo usnout. Dlouhá předlouhá noc beze spánku! Všehovšudy se nám podařilo usnout dohromady asi na hodinu, kdy jsme si našli místečko na lehátkách u bazénu jednoho z hotelů. Netrvalo však dlouho a komáři nás objevili i tam.
K ránu se přesouváme do přístaviště na pláž a čekáme na tolik očekávaný východ slunce.
Po hrozné probdělé noci netrpělivě očekáváme svítání. Poté nastupujeme na loď a odplouváme na ostrov Lanta. Celou cestu jsem prospal - tak jsem byl unaven. Spánek byl tak tvrdý, že mě museli probudit, když jsme vplouvali do přístavu Saladan. Ještě na lodi jsem domluvil s jedním člověkem ubytování na ostrově. Naložili jsme bágly na korbu jeho pick-upu, kam jsme si rovněž vyskočili. Asi ve dvou třetinách ostrova zabočujeme k moři do střediska „Lanta nice beach resort“, kde si pronajímáme chatku. Další velice pěkné bydlení. Po zabydlení si jdeme zaplavat do vln, které zde byly asi největší z celé cesty. Ačkoli je zde písčitá pláž, břeh se rychle svažuje do hloubky.
Odpoledne si vyjednávám projížďku na slonovi do džungle. Za několik minut pro mě přijela autem mladá dívka. Jeli jsme po tutéž silnici, co jsme přijeli. Už od cesty vidím slona, připraveného se sedátkem. Po kratičkém seznámení jsem na něj nalezl po jakémsi lešení. Cestou džunglí mi průvodce ukazoval, na co všechno je možné zvíře využívat. Předváděl kácení stromů, ohoblování klády a její dopravení do určitého místa. Po zhruba hodině cesty jsem měl toho naklánění sem a tam, tak akorát. Zkontroloval jsem si jestli mám všechny kosti a zda jsem něco při jízdě neztratil.
Po návratu jsem se šel podívat po pláži k vzdálenému útesu.
Ještě než opustíme ostrov, máme v plánu navštívit vzdálenou jeskyni Mai Kaeo. Asi po hodině chůze se zastavujeme u chatrče, kde si najímáme průvodce. Ještě musíme překonat půlhodinový úsek džunglí, jehož jedna část vedla i přes vodopád. V tomto období velmi chudého na vodu.V místě před vysokou skálou jsem málem šlápl na asi metr a půl velkého varanovitého ještěra, jež se tam líně vyhříval na sluníčku.
Poté, co nám průvodce rozdal baterky, zmizel najednou za velkým kamenem. Ano, vchod do jeskyně byla asi metr a půl na metr velká díra v zemi. Sestoupili jsme po primitivním žebříku do prostoru, který se zde značně rozšířil na velký sál. Viděli jsme několik krápníků, propastí a tunelů z nichž některé byly jako vytesáni lidskou rukou. Jinde jsme se museli doslova protahovat úzkými místy nebo se dokonce plazit po břiše. Po asi hodinové prohlídce jsme se shodli na tom, že jeskyně byla jeden z největších zážitků. Nevšední dobrodružství s jistou mírou nebezpečí.
V jednu hodinu odplouváme opět z přístavu Saladan zpět do Krabi, kde si vyzvedáváme bágly a jdeme na autobus. Ve chvíli čekání se spustil pravý tropický liják.
Do Surat Thani přijíždíme za tmy. Do odplutí zbývá několik málo hodin, které jsme využili na prohlídku nočního města a na večeři. Odplouváme nočním trajektem, kde brzy usínáme v hromadné noclehárně.
Vystoupili jsme z lodi a hledali něco na ubytování. Podařilo se nám to na hlavní třídě. Od hoteliéra jsme se dozvěděli že kousek za rohem půjčují motorky. Byli jsme totiž už dříve rozhodnuti, že bude nutné ostrov Samui objet. Byl příliš veliký. Buď bychom museli většinu lokalit vynechat nebo ostrovu věnovat více dní. Tolik času jsme však neměli.
První naše dva cíle byly vodopády Namuang. K druhému, většímu z nich jsme museli jít po svých přes kopec džunglí. Dále pokračujeme k asi nejznámější pláži ostrova – k pláži Lamai se skálou Hin Ta Hin Yai, kde se osvěžujeme v moři. Cestou jsme navštívili také několik buddhistických chrámů. Podél východní části ostrova směřujeme na sever, kde se nachází veliká pozlacená socha sedícího Budhy, prostě nazvaná „Big Budha“. Jde o ostrůvek na kterém se rozkládá chrámový komplex s několika domy. Další část objížďky je naplánována na samotný jih ostrova, kde pro nás bylo zajímavých několik dalších chrámů.
Po návratu z putování ostrovem jsme byli vcelku unaveni. Zašli jsme se podívat do města a omrknout několik obchodů.
Ráno v devět hodin odplouváme z jiného mola než jsme přijeli na ostrov Phangan, který se rozkládá na sever od Samui přibližně třicet kilometrů. Připluli jsme do místa nazvaném Thongsala. Ubytovali jsme se v nejlepším hotelu za celý pobyt. Dvojlůžkový pokoj s se sprchou, kde jako na jediném místě tekla i teplá voda. Využili jsme toho k vyprání několika našich věcí.
Na tomto ostrově se naše cesty s Tomášem rozdělili. Každý jsme měl jiný program. On si šel lehnout na pláž a já měl v úmyslu navštívit pět kilometrů vzdálený národní park s dlouhým vodopádem. Pronajal jsem si tedy v půjčovně horské kolo a vydal se na cestu. Musel jsem ho zanechat u vchodu, neboť dále se dalo pokračovat jen pěšky. Obkreslil jsem si mapu parku a vykročil. Vodopád Phang byl velice blízko. Ovšem opět neměl mnoho vody. Moje další cesta vedla na vyhlídku odkud byla vidět krásně jedna z částí ostrova. Celé putování jsem uzavřel trekem deštným pralesem, který mě uchvátil.
Po návratu jsem se setkal s Tomášem při prohlídce města, když jsem se vracel zrovna od místního chrámu.
Ostrov Tao je jeden velký útes porostlý bujnou tropickou vegetací. Již z moře máme možnost obdivovat nádherné přírodní scenérie a plážičky zaklesnuté mezi útesy. Tento ostrov na nás udělal dojem. Není veliký (4km na šířku a 8km na délku), ale krásný. Ubytovali jsme se v bungalovu asi čtvrt hodiny od přístavu na sever.
Odpoledne jdeme ještě prozkoumat jižní část pobřeží ostrova, kudy vede stezka. Dostali jsme se až téměř k jižnímu cípu, když se musíme otočit, abychom se stihli vrátit před setměním. Cestou na jedné z malé krásné pláži čekáme na západ slunce.
Druhý den se jdeme podívat na jižní mys, kde je možnost prohlédnout si ostrov z výše. Rozhled po jižní části ostrova je krásný, ale úmorné vedro nás zahnalo k moři, kde jsme strávili převážnou část odpoledních hodin. Večer se jdeme dívat na film z videa, u kterého si vychutnáváme večeři. Sedíme na zemi u malých stolků, podobně jako je tomu v Japonsku.
Před odchodem ze střediska si zde kupujeme lodní lístky na pomalou loď na pevninu do města Chumphon. V přístavu nám bylo však sděleno, že pomalá loď dnes do města nepluje. Byli jsme tedy nuceni připlatit dva a půl násobek ceny na rychlý člun, který tam bude za dvě hodiny, oproti plánovaných pěti pro pomalou loď. Poněvadž byl člun podstatně menší, byl zaplněný k prasknutí. Vylezli jsme si na střechu, kde jsme si našli místo mezi batohy. Odhaduji, že počet cestujících přesáhl trojnásobek normální kapacity člunu.
Do Chumphonu vplouváme kolem poledne. O to, co jsme tady dříve, musíme déle čekat na vlak do Petchaburi, který jede v půl desáté večer. Jdeme se tedy projít městem. Pak jsme si sedli k řece. Na nádraží přicházíme asi hodinu a půl před odjezdem.
A černý den nekončí. Nejenže má vlak ještě zpoždění, ale když konečně přijel, je tak natřískaný, že loď proti němu byla prázdná. Ovšem nejhorší je prostředí vlaku. V haldě odpadků se zde povalují různá odpudivá individua, z nichž se přátelsky tváří málokdo. Jak moc jsme se těšili na spánek ve vlaku, ihned jsme na něj zapomněli. Opatrnost nás celých šest šíleně dlouhých hodin strávených ve vlaku nutila bdít. K tomu všemu jsme ještě poctivé dvě třetiny cesty strávili ve stoje.
Petchaburi. Zaplať pánbů, že konečně opouštíme to doupě. Byla to celá věčnost! Je ještě noc, hledáme ubytování. K našemu překvapení se zde za ty hodiny, co zbývaly do svítání nenašel nikdo, kdo by hovořil anglicky. Prošli jsme několik ulic, aniž bychom narazili na něco, co by připomínalo ubytovnu. Nakonec jsme však štěstí přeci jen měli a našli jediný goesthouse ve městě. Při čekání na otvírací dobu jsme usínali na nábřeží řeky. Hned po vyřízení formalit v ubytovně upadáme do spánku.
Po několika hodinách se vydáváme pěšky k asi pět kilometrů vzdálené jeskyni Khao Luang. Po vstupu do ní jsme padli do úžasu. Celá je pojata jako obrovský chrám věnovaný Budhovi. Je jakousi učebnicí a naučným místem zakladatele buddhismu a to nejen Thajska, ale třeba i Číny. Jsou zde i zmínky o hinduistických základech v Indii.
Zbytek dne věnujeme historickým památkám, především chrámům, kterými je město doslova přeplněno.
Petchaburi je starobylé město chrámů a jeskyň. S nejznámějším chrámovým komplexem Thra Nakhon Kiri, který se rozkládá na kopci nad městem.
Časně ráno odjíždíme autobusem do Bangkoku. Na jižním nádraží se nás ujímá jeden Angličan a zavádí nás do centra města, kde se ubytováváme v jednom z guesthousů velkého komplexu ubytoven pro turisty.
Bangkok – město je proslulé především svými bary a nevěstinci, jež mu vynesly přezdívku „Město andělů“. Je to město mnoha tváří. Na jedné straně honosné chrámy, rozvíjející se moderní prostředí západního světa a chudinské čtvrti s polorozpadlými chatrčemi, haldy odpadků, dopravní zácpy, chaotický rámus a podivné existence na straně druhé.
Naše první cesta vede na největší tržiště světa „Weekend Market“. Je zde k mání snad vše, na co si člověk vzpomene a navíc za směšně nízké ceny, které jdou zpravidla ještě usmlouvat. Návštěva trhu je časově i fyzicky velice náročná a tak se po několika hodinách vydáváme zpět. Prošli jsme kolem budovy thajského parlamentu a osmiproudé silnice na jejímž konci stojí v krásné zahradě palác „Ananta Samakom“.
Po náročném dni odpočíváme v parčíku na břehu řeky Chao Phraya, která je nazývána také jako „Řeka králů“. V blízkosti parčíku stojí starobylá pevnost Phra Sumen.
Třináctého se jdeme projít do Královského paláce a navštívit chrámový komplex Wat Chetuphon (Wat Pho), kde je obrovská pozlacená socha ležícího Budhy. Je dlouhá 45m a vysoká 15m. Stejně jako v jiných chrámech je povolen vstup pouze s dlouhými kalhotami, zahalenými ramenami a bez obuvi. Zakázáno je vstupovat v šortkách a sandálech. Nakonec jsme si prošli celý chrámový komplex.
Cestou odtud jsme se stavili u stavby Wat Arun, což je jistý druh pagody. Je na ní zajímavé to, že je zdobena miliony kousky čínského porcelánu.
Poslední den jsme pojali jako pěší okružní shrnující cestu Bangkokem. Směřujeme opět ke Královskému paláci, kolem Wat Pho s ležícím Budhou, až dolů k řece. Zapadlými uličkami se dostáváme až do vyhlášené čtvrti nočních klubů „Patpong“. Na chvíli odpočíváme u jezírka v parku Lumphini, který je situován uprostřed moderní zástavby. Kolem chrámu „Wat Benchamabophit - Marble temple“ se dostáváme až k ZOO. Za ním je v rozlehlém parku dřevěná budova muzea „Vimanmek Mansion“. Celodenní okružní procházku zakončujeme opět v parčíku na břehu řeky blízko pevnosti Phra Sumen.
Na tento den mám naplánovanou cestu k legendárnímu „Mostu přes řeku Kwai“. Tomášovi se nechtělo, tak zůstal v Bangkoku.
Do 130km vzdáleného města Kanchanaburi jsem přepraven osobním automobilem. Na místě jsem zjistil, že se most nachází asi dva kilometry odtud proti proudu řeky. Za několik minut jsem na místě.
Tak tohle je ten slavný most, na kterém pracovali váleční zajatci, aby vybudovali pro japonskou armádu strategické železniční spojení s Barmou. Trochu mě zklamal fakt, že je z mostu doslova turistická atrakce. Již dávno neplatí, že je kolem samá džungle. Ani památky. Stojí zde spousta hotelů restaurací a prodejen suvenýrů. Most samotný praská ve švech pod váhou davů turistů. Setrval jsem na tomto místě nějakou dobu a pak se vydal zpět. Prošel jsem město Kanchanaburi a navštívil hřbitov přes 3000 válečných zajatců, kteří zemřeli při výstavbě tzv. „Železnice smrti“ a mostu samotného. Je zde pochována převážná většina Australanů.
Navštívil jsem i zdejší chrám a vydal se hledat autobusové nádraží. Do Bangkoku jsem se vrátil v pozdních večerních hodinách.
