Světem s báglem - Stránky nezávislého cestování |
Na funchalské letiště přilétám pozdě v noci. Autobusem jedu hromadně s dalším turisty do hotelu Monumental, kde se ubytovávám. Je již hodně po půlnoci a silně prší.
Ráno je zataženo, avšak bez deště. Překvapilo mě, že se rozednívá kolem půl osmé. Aspoň nebudu muset tak brzy vstávat. V recepci zjišťuji, že do Monte, místa odkud začíná leváda dos Tornos, odjíždí městská doprava (autobus č.48) ze zastávky kousek od hotelu. Levády - jakés kanály zavlažovacího systému, který shromažďuje dešťovou vodu a z hor ji rozvádí dále po ostrově do nížin s úrodnější půdou. Většinou je přiváděna tam, kde mnoho srážek nespadne a je tedy nutné zavlažování.
I cesta busem je nevšedním zážitkem. Museli jsme zdolat vysoké převýšení a projet mnoha úzkými uličkami a serpentinami. Jízdenka stála 2 euro přímo v autobuse. Vůbec tato cena platí po celém Funchalu a městské dopravy v přilehlých místech.
V Monte navštěvuji kostel Pany Marie, který je nepřehlédnutelnou hnědobílou dominantou města. Je zde pochován poslední Habsburk Karel I. Pod kostelem je možno nasednout do proutěných saní – babosas a nechat se svézt po asfaltu dolů do Funchalu. Já však pokračuji dále kolem stanice lanovky a malé kaple po stezce až k tunelu, z kterého vytéká leváda dos Tornos. Vine se nad strmými srázy a v mnoha místech nabízí vzrušující pohledy dolů do údolí. Podél jejího koryta se dostávám k hřmícímu vodopádu, u kterého mě zastihl déšť. Posléze ustal a mohu se tak nerušeně obdivovat přírodním scenériím . Všude kolem se rozprostírá nádherná zeleň a chvílemi se otvírají pohledy na pobřeží a Atlantik. S přibývajícím časem se stává okolí obydlenější a někdy dokonce procházím téměř po zápraží některých domů. Náhlá změna nastává v okamžiku zdolávání dlouhého tunelu s baterkou v ruce. Dobrodružná cesta, místy v předklonu, končí asi po patnácti minutách. Vycházím na světlo k silnici, kde jsem nucen dále pokračovat po ulicích do města Camacha, neboť tok levády mi zcela zmizel kdesi v podzemí. Cesta po silnicích byla vyloženě vabank neboť jsem šel jen podle instinktu. Naštěstí jsem se dostal až na kruhový objezd, kde již byly ukazatele. Já se vydal směrem Camacha 2km.
Od náměstí v Camache pro mně vede nový trek, tentokrát údolím Porto Novo. Vykračuji do uličky na levé straně od vyhlídky. Je tu směrovka Levada dos Tornos. Jelikož jsem ve vesničce Salgados přehlédl nenápadnou odbočku do slepé ulice za barem Eira, musel jsem se vracet zpět do velice prudkého kopce. Cesta do údolí zprvu vedla po původním dláždění bývalé mulí stezky k rozpadlému mlýnu. Pod ním se dávám podél úzké staré levády slabě vyšlapanou pěšinou. Nabízí se zde opět hezké výhledy. Roste tu všelijaká kvetoucí vegetace včetně velkých kaktusových trsů. V závěru cesty procházím vysokým tunelem, do něhož už baterka není zapotřebí. Za ním ještě několik stovek metrů a jsem v Assomadě. Leváda končí u silnice, jdu asi 50m doprava a poté pokračuji podél vyschlé levády doslova přes zápraží nějakého domu. Stáčím se do centra ke kostelu. Za ním nalevo je zastávka autobusu. Přicházím v momentě, kdy se spustil vydatný liják. Cesta do Funchalu odtud stála 2,75 eura.
Cestou údolím Porto Novo jsem na rozdíl od levády dos Tornos nepotkal živou duši.
Po návratu do Funchalu procházím městem a mimo jiné navštěvuji květinovou výstavu po právě skončeném festivalu květin.
Dnešní ráno je deštivé. Provazy lijáku jsou narušovány prudkým větrem. Na pokoji zvažuji, co podniknout. Zhruba kolem poledne pršet přestalo a já se vydávám do centra zjistit něco o autobusech. Ani jsem se k tomu nedostal, když mě napadlo „dát si“ levádu do bom Sucesso. Věděl jsem, že začíná o pár ulic výše. Rozkládá se doslova na předměstí. Vyšlapal jsem prudce stoupající ulicí Rua da Rochinha, přes hlavní silnici, až k důmyslně ukrytému začátku levády. Ta začíná za zdí u železných vrat. Zpočátku se jde po betonových překladech s výhledem na Funchal, když se najednou před očima otevře klidné údolí v celé své kráse. Procházím pod vysokým dálničním mostem kolem menšího vodopádu až k prvnímu kamennému můstku, který však nevzbuzuje příliš důvěry. Pod ním se valí dravá říčka s hnědou vodou. Za můstkem se nachází trosky domků, jež jsou také vidět z dálničního mostu. Příroda je zde úchvatná a je neuvěřitelné, že se nacházím téměř „ve městě“. Toto údolí je doslova jako klín vražené do Funchalu a vytváří zde zcela jiný svět. Počasí mi zatím přeje avšak leváda se stává čím dále nebezpečnější. Je kluzká a vede nad příkrým srázem. Celé údolí je hustě zarostlé - hotová džungle. Tady si připadám doslova jako někde v tropickém pralese. Přicházím k druhému můstku, za nímž je odbočka k famóznímu vodopádu, kde leváda končí. Díky neustálým dešťům v poslední době má hodně vody, která se za ním mění v rozbouřenou řeku. Od vodopádu se vracím na stezku, kde nastupuji vyčerpávající část treku směrem k Monte. Strmý výstup je fyzicky velice náročný, zvláště v nastávajících chvílích. Kolem se valí husté mraky, je mlha a prší. Stezka je rozmoklá, místy sesutá půda a popadané stromy. Čím jsem výše, tím je horší viditelnost. Přestože jdu v blízkosti lanovky, nemám šanci ji spatřit. Viditelnost je maximálně na deset metrů. Sice mám pláštěnku, avšak jsem značně promočený. Náhle přicházím na křižovatku cest. Jedna větev směřuje doprava do Romeiros, druhá do Monte. Vykračuji doleva po dlážděné cestě až na místo, kudy jsem šel včera. Je to kousek cesty pod lanovkou, která je společná s trekem kolem levády dos Tornos. Odtud je to na náměstí Babosas s kaplí jen kousek. Slyším nějaký motor... Právě přijíždějícím autobusem se za dvě eura vracím do Funchalu.
Navzdory špatnému počasí v závěru, byl tento spontánně zorganizovaný výlet silným zážitkem, přestože jsem ho zpočátku vůbec v plánu neměl. Nebýt deštivého počasí, volil bych jiný plán a přišel bych tak o adrenalinový zážitek na levádě do bom Sucesso. A to by byla velká škoda!
Ráno opět leje. Na tomhle ostrově snad jiné počasí neexistuje. Když se trochu vyčasilo, zjišťuji ve městě něco o autobusech mimo Funchal. Jelikož je zde pro neznalé poněkud krkolomné autobusy cestovat, napadlo mě zajít do infocentra. Zakoupil jsem si zde jízdní řád, kde bylo vše zcela jasně popsáno. Odcházím tedy na ulici Gulbelkian, odkud se jezdí na východ ostrova. Konkrétně zakupuji za 2,65 eura jízdenku do Baia de Abra – konečné stanice a výchozího bodu pro návštěvu větrného poloostrova Sao Lourenco.
Už při vystupování nás řidič upozornil, že tu fouká silný vítr, abychom byli velice opatrní. V tento moment jsem ještě netušil o čem to mluví. Když jsem vylezl ze dveří udělal jsem tři metry úplně jiným směrem než jsem původně měl nakročeno a nebýt blízké skály, asi by mě to kamsi odfouklo. Tak silný vítr tam byl. Nicméně sestupuji stezkou na holý kus skalního výběžku. Kromě trsů trávy tu nic neroste. Kvůli silnému větru a suchu se tu nic neujme. Jako bych nebyl ani na Madeiře, která je kromě tohoto kusu země tak zelená!
Díky prudkému větru je chůze velice obtížná. Obzvláště opatrný musí člověk být na kraji útesů. Stezka vede vysoko nad mořem a případný pád by skončil tragédií. Naštěstí je trasa poloostrovem jištěna nataženými lany, kterých je možno se přidržovat. Zhruba v polovině cesty se nachází nejužší místo, jen několik metrů široká šíje na jejíž obou stranách spadají srázy kolmo do moře, asi sto metrů hluboko. Po překonání tohoto místa se dostávám na planinu, kde stojí farma Casa de Sardinha obklopená datlovníky. Nalevo se rozprostírá útes, kde vládl nejsilnější vítr, co jsem tam zažil. Šel jsem v pětačtyřicetistupňovém předklonu a přesto postupoval pomalu jen po pár centimetrech, než jsem se dostal do závětří. „Obtancoval“ jsem farmu na druhou stranu, kde je možnost sestoupit k moři a obdivovat příboj. Jediné místo, kde „nefoukal“ vítr. Na cestě zpět jsem potkal dvě holky, které se mě ptaly, jak k to tam vypadá s větrem. Řekl jsem jim to, ale asi jsem je postrašil, protože se vydaly za mnou zpět. Avšak, když jsem se zase po nějaké chvíli ohlédl, už jsem je nespatřil. Asi si to rozmyslely a pokračovaly přeci jen dál.
Po návratu na parkoviště čekám asi půl hodiny na autobus a pak s ním odjíždím do Funchalu. Poprvé se vracím suchý. Večer se spustil liják, který však brzy ustal a obloha se začala protrhávat. Že by se lepšilo počasí?
Nebyla by to už snad ani Madeira, kdyby ráno nepršelo. Při cestě na autobusák se však vyčasilo a občas i vysvitlo sluníčko. Kupuji lístek do Ribeiro Frio. Autobus musí nejprve vystoupat do průsmyku Poiso (1413m) a posléze klesá o více než 500m do údolí Ribeiro Frio. Je to místo proslavené především chovnou stanicí na pstruhy, kteří se vysazují do okolních levád a především je hlavní zásobárnou těchto ryb do restaurací po celém ostrově. V momentě mého příjezdu tu hustě prší. Čekám pod střechou místní restaurace než trochu přestane a vydávám se na trek podél levády do Portely. Po několika metrech potkávám vracející se skupinu, kteří melou něco o zatopené stezce někam až ke kolenům. Nicméně jsem tomu uvěřil a vydal se zpět. Rozhodl jsem se projít aspoň na vyhlídku Balkones, krátkou „parkovou“ procházku na místo, odkud by byly zajímavé výhledy, nebýt mraků.
Za mrholení se vracím zpět pod střechu restaurace. Přemýšlím, co dělat dál. Nakonec jsem se rozhodl ověřit si na vlastní oči, jak je to s tou „potopou“. Nemělo totiž v tuto hodinu smysl se vracet do Funchalu, či pokračovat do Santany – nic bych nestihl navštívit. Když už jsem tady, jdu prozkoumat, jak se věci mají. Pořád my nešlo do hlavy, jak může být stezka na okraji skály zatopená. Po několika metrech jsem dohnal skupinku Čechů, s kterými jdu až k tajemnému černému tunelu, odkud již pokračuji sám, neboť oni dělají delší pauzu. Stezka je dost rozmoklá, plná louží a spršek – malých vodopádků padajících přímo na trasu cesty. Nic, co by znamenalo opravdovou překážku. Potkal jsem několik lidí, kteří vyšli z druhého konce a o žádné překážce v podobě zatopené stezky nic nevěděli a ujistili mě, že celý úsek trasy je naprosto bezpečný. Zaplať pánbů, že jsem těm fámám neuvěřil a vydal se na tento super trek. Jde se hustým a dost vlhkým tropickým porostem, který občas prořízne bystřina s vodopádem. Místy se nabízí nádherné výhledy na údolí a město Faial na mořském pobřeží. Zajímavým místem byl most, u něhož se hojně vyskytuje vzácná pěnkava s modrou hlavičkou. Tito milí opeřenci dělají společnost, každému, kdo sem zabloudí. Ke konci levády se prochází několika malými tunýlky a asi 200m dlouhou úzkou soutěskou. V momentě, kdy se spustil pořádný liják, jsem akorát přicházel k bizardní stavbě vodárny, která mi poskytla výborné útočiště. Po dešti přicházím na rozcestí. Původně jsem měl v plánu dát se levádou do Santo da Serra, avšak z nedostatku času odbočuji do Portely. Zanedlouho míjím hájovnu v Lamaceiros u které rostou stromové kapradiny a podivně pokroucený strom. V posledním úseku mě na cestě překvapili zuřivý psi a byl jsem před nimi nucen projít úzkým korytem levády, který mě posléze nasměroval na cestu vedoucí k vyhlídkovému bodu v Portele. Je odtud famózní pohled na Orlí skálu nad městem Porto da Cruz a modrý Atlantik. Na zastávce autobusu se opět setkávám se skupinkou Čechů od nás z hotelu. Společně se vracíme do Funchalu. Cena jízdného byla 3,2 eura.
Stejným autobusem jako včera (č.56) ojíždím do města Santana. Když míjíme Ribeiro Frio vidím, že je zde zataženo, avšak neprší. V závěrečném úseku do cílového bodu obdivuji řidiče, jak bravurně zvládá jízdu na úzkých serpentinách.
Cesta trvala zhruba hodinu a tři čtvrtě. Santana je město proslavené původními stavbami ostrovanů – malými domky s doškovou střechou sahající téměř až na zem. Mým dnešním plánem je projít levádu do údolí Caldeiro Verde. Jelikož tam autobusy nejezdí, musím použít taxi (za 13 euro), které si najímám dole u čerpací stanice. Stoupáme lesem úzkou silničkou do výšky 900m až k dvěma domkům odkud trek začíná. Jmenuje se to tady Queimadas. Ihned vykračuji po široké stezce, která se však později místy zúží natolik, že je třeba jít po úzké obrubě levády. Během chůze procházím kolem několika různě velkých vodopádů, až asi po hodině a půl přicházím na rozcestí. Jdu zjistit, kam směřují ukazatele. Překvapila mě odbočka na Pico Ruivo 5km. Vracím se a vstupuji do dlouhého tunelu směrem na Caldeiro Verde. Prvních několik metrů prší ze stropu - docela nepříjemné. Asi v polovině zjišťuji, že je zaplaven a je třeba se prodrat středovým pásem s nataženým lanem. Cesta je to krkolomná, protože jsem nucen postupovat téměř na bobku, tak nízký je tu strop. Asi po deseti metrech se mohu opět vrátit na „suchou“ stezku. Po vyjití z tunelu následuje další, v němž je jakési okno, které umožňuje výhled na údolí. Za tunelem vidím mohutný vodopád padajícího na stezku. Je tu mladý Francouz s dvěma holkama a zkoumají, zda se to nějak nedá překonat. Bohužel je to konec cesty. Tím se nedá bezpečně projít. Obracím se zpět a na křižovatce volím šílený plán - vystoupit na Pico Ruivo. Není už moc času, nicméně směle vyrážím.
Stezka pochvíli strmě stoupá a tento trend si udrží až na samotný vrchol nejvyšší hory Madeiry. Stezka je však velice dobře udržovaná, přestože tudy asi moc turistů nechodí. Zprvu procházím pralesem, který se pozvolna mění v zakrslé stromy až nízké kleče na hřebenu. Tady potkávám jediné dva lidi během celé cesty přes hory až do Areeira. Všude kolem se válí husté mraky. Je velmi vlhko a mrholí. Před sebou v mlze vidím vrchol Pico Ruivo, který se mi střídavě objevuje a schovává do mraků. Přicházím na kamennou stezku z Achada do Teixeira vedoucí kolem nějaké horské chaty. Odtud je to na vrchol už jen kousek. Koukám na hodinky a zjišťuji že jsem to sem šel od rozcestí v Caldeiro Verde asi dvě a čtvrt hodiny. Po úspěšném dobytí vrcholu není přes mraky nic vidět a navíc začalo sněžit! Je hrozná zima. Na vrcholu je vybudována vyhlídka s dřevěným zábradlím, stojí tu také dva obelisky. Dlouho se zde nezdržuji a sestupuji k odbočce u chaty na Pico de Areeiro. Čeká mě zlepšení počasí a překrásný královský trek údolím se čtyřmi osmnáctistovkovými horami Madeiry (Pico Ruivo 1862m, Pico das Torres 1851m, Pico do Areeiro 1818m a Pico do Juncal 1800m). Tato cesta je naprosto úžasným a dobrodružným zážitkem a jsem moc rád, že jsem ji absolvoval. Díky pěknému počasí se nabízí nádherné pohledy na uvedené hory, na údolí a horské hřebeny. V závěru treku přecházím na druhou stranu masívu, které halí husté mraky. Sestupuji po vytesaných schodech kamsi do mlhy. V závěrečné túře po hřebenu už zdálky vidím budovu restaurace v Pico do Areeiro. Na vyhlídce stojí nějací lidé. Za celou cestu, kromě okamžiku pod Ruivem a nyní na konci, jsem nepotkal živáčka. Ono je také už dost pozdě - skoro půl sedmě. Chvátám, abych ty lidi zastihl, neboť to je šance, jak se dostat pryč. Podařilo se, odváží mě autem do Poiza. Poslední autobus do Funchalu odtud jel před více než dvěmi hodinami. Tady odchytávám madeirský pár. Sice do Funchalu nejedou, avšak berou mě do své domoviny - Camache, kde jezdí autobusy déle do večera. V průběhu jízdy si to však rozmysleli a rozhodli se mě hodit až do Funchalu. Báječná ochota! Do hotelu přicházím téměř před setměním v půl deváté.
Poslední den na ostrově navštěvuji Curral das Freiras. Nejprve však vystupuji na vyhlídkový bod u sedla Eira de Serrado. Je tu hodně turistů, Výhled však stojí za to! Městečko Curral leží na dně pomyslného kráteru a nad ním se tyčí vysoké štíty hor. Všiml jsem si, že asi 500 m pod námi vede leváda do Curral, podél které se chci vydat vzápětí, co sestoupím ze sedla. K tomu využívám starou dlážděnou stezku pro muly, z které se opět nabízí krásné výhledy na městečko. Všiml jsem si také při příjezdu do sedla i nyní na této straně, staré silnice napravo, která už se pro přístup do Curralu nepoužívá. Byla uzavřena a nyní se sem jezdí nově otevřeným tunelem.
Po dosažení asfaltového povrchu kráčím ještě několik metrů dolů k levádě, která tu křižuje silnici. Zprvu vede nad několika domky, je dost široká a na nebezpečnějších místech zabezpečena zábradlím. Tento trend však posléze končí a chůze se stává nebezpečnou. Často je třeba jít po úzké obrubě nad hlubokými srázy. Leváda patří k nejstarším a nejnebezpečnějším na ostrově. Její absolvování za mokra se už vůbec nedoporučuje z důvodu velké pravděpodobnosti uklouznutí. I za dobrého počasí je však chůze po ní adrenalinovým zážitkem. Je nutné dávat bedlivý pozor a opatrně našlapovat s jistou chůzí bez nejmenšího pocitu závratě. V části, kdy zmizí z dohledu poslední domy, se rozprostře v celé své kráse divoké údolí Soccoridos s říčkou Ribeiro do Curral. Stezka je v těchto místech dosti poničená a leváda zarostlá. Nasvědčuje to faktu, že tudy moc lidí nechodí. Vlastně se dá jít jen po obrubě levády.
Po dosti silném zážitku z chůze nad strží se dostávám ke krátkému svažujícímu se tunelu, nad kterým padá vodopád dolů do údolí. Za tunelem se dávám ještě několik metrů ke skalnímu ohybu a pak mi opatrnost velí vrátit se. Pokračování by bylo hazardování se životem.
Cestu zpět jsem zvládl poměrně rychle, přeskákal jsem několik padlých stromů a jiných menších překážek a již opět stojím na silnici. O kousek výše se nachází autobusová zastávka.
Ještě zajíždíme do vesnice Faja dos Cardos a pak mě čeká poslední úsek - cesta do Funchalu.