Světem s báglem - Stránky nezávislého cestování |
Zhruba v půl desáté přistávám na tokijském letišti Haneda. Na pasové kontrole odevzdávám v letadle vyplněné kartičky pro imigrační úřad a vzápětí dostávám do pasu potvrzující nálepku s razítkem. Poté, co jsem si vyzvedl bágl, jdu si především rozměnit peníze. Nezvykle musím nejprve vyplnit formulář pro banku. Teprve teď je vše v pořádku a já odcházím s balíčkem jenů. Kurz zde nebyl příliš výhodný, ale to už tak na letištích obvykle bývá. V informačním centru dostávám mapy a další potřebné rady, hlavně, jak se dostanu do Minami-senju, což je nejbližší stanice veřejné dopravy mému zarezervovanému hotelu. Za rohem, na přepážce japonských národních železnic (JR), si vyzvedávám sedmidenní Railpass, který dostávám na základě u nás zakoupeného voucheru. Dle mé volby mi označují první den, od kdy ho začnu používat – tedy od středy. První tři dny budu v Tokiu a okolí, takže využiju místní dopravu „za své“. Velmi mi situaci na tyto dny ulehčila následující zastávka v pokladní přepážce stanice metra. Dozvěděl jsem se, že pouze zde na letišti Haneda, lze zakoupit cenově výhodnou celodenní jízdenku na metro. Nemusím složitě počítat, abych zjistil, že se skutečně vyplatí. Zakupuji tedy na první tři dny, které nemám pokryté JR pasem, třídenní jízdenku na metro. Místní ostraha mi ukazuje, na které nástupiště se vydat. Jsem poněkud zmatený z místních cedulí a značení vlaků, navíc tu jezdí různé linky křižující změť tras. Naštěstí mi pomohl jeden místní chlapík. Nastupuji do následující soupravy a vlastně ani nevím kam. V příští stanici mi jeden spolucestující vysvětlil, že jsem sice ve vlaku směřujícího do centra, ale do mé stanice nejede. Bude nutné přestoupit a jet do stanice Ningyocho, kde musím vzít opět jiný vlak na šedé lince Hibiya. Během této krátké zkušenosti začínám chápat systém tokijského metra. Nejenže to nebude těžké, ale troufám si říci, že dokonce nadmíru snadné díky japonské geniální jednoduchosti. Po vystoupení v cílové stanici se musím zorientovat díky navigaci v tabletu. Nechtělo se mi ji ze dna báglu tahat, ale co mám dělat, když nikdo z oslovených kolemjdoucích neumí anglicky? Stačilo lokalizovat polohu a již je mi trasa k hotelu jasná. Použiji mapu. Jsem příjemně překvapen, že se hotel Palace Japan nachází docela blízko. Navíc velice útulné místečko. Koupelna a toalety jsou sice společné, ale moderní, nové a mimořádně čisté. Vybral jsem dobře. Snažím se tu nezdržet déle než je nezbytně nutné. Procedura na letišti a cesta sem mi ukrojila hodně času. Rafičky ukazují dvě. Je čas vyrazit na odpolední prohlídku města. Po cestě se stavuji v obchodě 7 eleven pro pití a poté směřuji k prvnímu bodu – Císařskému paláci, jehož část je možno spatřit pouze v dálce přes starý most, jak se vynořuje ze zeleného porostu. Areál totiž není přístupný veřejnosti vyjma okolních zahrad. Všude je plno lidí. Ani se nedivím, je krásně, něco kolem dvaceti a jasně modrá obloha. Od paláce mířím do čtvrti Ginza na hlavní bulvár, kde nakukuji do prodejny Nikon s fototechnikou. Porovnávám nabídku, která je asi o 15% nižší než u nás či v Německu. Nechci nic kupovat, tak se vydávám rušnou ulicí dále. Míjím dnes zavřený velrybí trh, až se dostávám k parku Hama. Chtěl bych se podívat dovnitř, ale bohužel za necelou hodinu zavírají, tak se mi nechce na tu chvíli platit vstupné. Bohužel mi to rovněž znemožnilo dostat se k přístavnímu molu, odkud se pořádají výlety lodí po tokijském zálivu, kde jsem o této atrakci chtěl zjistit více. Podél parku kráčím předlouhou ulicí až k mrakodrapu Světového obchodního centra. Uvnitř snadno nalézám výtah směřujícího na vyhlídku. Platí se tu vstupné. Nyní nahoru ještě nechci, je příliš brzy. Mě totiž zajímá noční, nikoli denní Tokio. Abych čas do soumraku nějak vyplnil, odebírám se na krátkou procházku ulicí Daimon, až na konec, kde stojí chrám Zojoji. Nad ním se vypíná Tokijská věž, japonská obdoba pařížské eifelovky. Mám v plánu se na ní také podívat, ale dnes ještě ne. Pomalu se vracím k věžáku obchodního centra. Zakupuji si vstupenku a vyjíždím výtahem přímo do vyhlídkového patra. Jsem fascinován úžasným výhledem na celé město. Tokio mám jako na dlani. Nejvíce lidí, hlavně fotografů se stativy, zaujímá místo na straně, odkud je vidět Tokijská věž – pochopitelně nejžádanější objekt, symbol města. Už za soumraku pořizuji několik záběrů. Se setměním mě zajímají nejvíce záběry „eifelovky“, nicméně obcházím podél skel a sem tam se naskytne vhodná příležitost k záběru. Trochu zápasím s odstíněním odlesků vnitřních světel. V půl osmé to tu balím a přesunuji se na Ginzu, která je v noci nádherně osvícená. Večerní hodiny na hektickém shonu rozhodně neubraly, spíše naopak. Připadá mi, že to tu žije mnohem více než za denního světla. Přicházím ke stanici metra na Hibiya line. Znamená to, že nemusím až do Minami-senju nikde přestupovat. Cestou k hotelu dokupuji zásoby proviantu.
Jelikož jsem měl po dlouhém letu spánkové manko, poněkud jsem si přispal – tedy do osmi. Na cestách se snažím využít maximálně denní světlo, takže standardně vstávám kolem sedmé, respektive se řídím východem slunce. Dnes je to však poněkud jiné a vůbec se mi nechce z pelechu. Spalo se mi prostě parádně. V půl deváté vyrážím z hotelu. Dnes mám v plánu pouze návštěvu Tokia. Nejprve jedu do stanice Ueno, kde musím od východu překonat kousek pěšky ke známému tokijskému parku. Jakmile vylezu z metra, vždy mám trochu problém se zorientovat, ale netrvá dlouho a nalézám správný směr. Musím pochválit Japonce, jak to tu mají vše krásně a jasně značené, pochopitelně i v angličtině. Stačilo se jen rozhlédnout a vykukující stromy dávají tušit, že tam někde se park nachází. Mým objektem zájmu jsou chrám Tošogu a přilehlá pagoda, která je však součástí areálu ZOO, kam nemám v plánu vstupovat. Pro mě to znamená pagodu si prohlédnout jen zpovzdálí. Po Uenu navštěvuji nejstarší a nejposvátnější chrám v Tokiu – Sensódži. Prodírám se neskutečnými davy lidí po dlouhé nákupní třídě Nakamise, která mě vede přímo k druhé bráně před samotným chrámem. Překvapilo mě, že se uvnitř smí fotit. V drtivé většině případů je to v Japonsku totiž zakázáno. Na zpáteční cestě se stavuji u malé bronzové sochy Buddhy, kde nikdo není. Traduje se, že pouhým dotykem, člověka obdaří štěstím a zdravím. Také je socha od rukou pěkně vyleštěná. Odcházím zpět na metro a odjíždím do Nihombaši. Docela pěkná a moderní čtvrť. Nejzajímavější ukázku rychlého japonského vývoje představuje historický most, přes který se klene na silných pilířích mohutný moderní most s dálnicí, navíc kopírující řeku. Čeká mě zde nenásilná procházka po okolí než se rozhodnu pokračovat přes Ginzu. Zvažuji zastávku u Tokijské věže, ale nakonec pokračuji do čtvrti Haradžuku. Stanice je sice poněkud dále od míst, která hodlám navštívit, ale nikterak mi to nevadí. I po cestě je hodně zajímavých míst. Například ulička Takešitadóri, jež je oblíbeným místem teenagerů. Je tu spousta butiků s drahými oděvy a s naprosto šílenými a výstředními střihy. Občas zahlédnu někoho z omladiny, jak se v jednom z nich pyšně nese. Pokračuji do parku Jojogi. Mířím severním směrem, ale po pár krocích se rychle obracím, neboť zjišťuji, že tam nikde není vchod. Na opačné straně u dvou mostů procházím pod obrovskou bránou Tori po štěrkové cestě, kterou lemuje cedrový les. Vede mě ke svatyni Meidži patřící k nejvýznamnějším šintoistickým chrámům v Tokiu. Její rozlehlá stavba mě nikterak nezaujala. Na každém rohu stojí strážník a bedlivě sleduje návštěvníky, zda dodržují zdejší přísná pravidla. Skoro nic se tu nesmí. Hlavní objekt je nepřístupný, je zakázáno fotit, jíst i pít. Přemýšlím o návratu jinou parkovou stezkou, dokonce se po jedné z nich i vydávám, ale nakonec se vracím a jdu po stejné cestě, co jsem se sem dostal. Nasedám na metro a odjíždím do Šindžuku. Vystupuji ve východní části, do které se chodí hlavně za rozptýlením. Staletí je pro obyvatele Tokia centrem zábavy. Hlavním centrem jsou malé bary a podniky soustředěné v Golden Gai čtvrti červených luceren Kabukičo. Úzké starodávné uličky ostře kontrastují s ostatními částmi Tokia. Po prohlídce se vydávám do modernějších ulic zábavní čtvrti. Nenechal jsem si ujít japonské herny a všelijaké nepochopitelné automaty. Měl jsem v úmyslu místo zvěčnit snímkem, ale při vytahování fotoaparátu se na mě hned pracovníci podniku vrhli, že se tu fotit nesmí. Škoda, protože to se hned tak nevidí a těžko popíše slovy. Určitou představu si lze udělat při zhlédnutí filmového snímku Wasabi s Jeanem Renem v hlavní roli. Podchodem skrz nádražní areál přecházím do západní části Šindžuku. Místo je typické svými honosnými administrativními budovami. Lidí na rozdíl od druhé strany, potkávám málo. Ani mě to nepřekvapuje. Sem lidé chodí pouze do práce, tady nic zajímavého není. Tedy až na samotné budovy. Moderní mrakodrapy tvoří výjimečnou část Tokia. Procházím střídavě podchody a nadchody než se dostávám k budově městské správy, zkrátka k radnici. Je to dvouvěžový mrakodrap, který má rovněž veřejnosti přístupnou observatoř – vyhlídkové patro. V budově se taktéž nachází turistické centrum. Využívám příležitosti k získání map a informací o mých plánovaných destinacích na další dny, především Fudži a NP Nikko. Je půl šesté, když vyjíždím výtahem do vrchního 45. patra. Ani zdaleka tu není tolik lidí, jako v mrakodrapu obchodního centra. Obcházím místnost kolem skel a sem tam cvaknu snímek. Čekám. Původně jsem tu ani do tmy zůstat nechtěl, ale už se smráká, tak si na ní přeci jen počkám. Vytahuji stativ a dávám se do díla. Ještě jeden snímek na závěr…, ale kde se vzala, tu se vzala, strážkyně od výtahu. Vysvětluje mi, že se tu sice fotit smí, ale pouze bez stativu. Připadá mi to úsměvné, zbytečné a podivné zároveň. Jsem však v klidu. Sklapnu stativ a ukládám ho do baťůžku. Ještě, že jsem předchozí snímky nerušeně a evidentně nepozorovaně pořídil v jiných částech vyhlídky. Nikde jsem si nevšiml, že by se tu se stativem nesmělo fotit… Teprve teď mi došlo, že jsem tu nikoho se stativem vlastně neviděl. Jdu ještě dále: dole, před nastoupením do výtahu, proběhla důkladná prohlídka osobních tašek a báglů. Mě poněkud odbyli. Když jsem ochotně ukázal jednu z prázdných kapes báglíku, stačilo jim to a dál už nic vidět nechtěli. To mě zachránilo. Kdyby narazili na stativ, jistě bych ho musel pod úložným čísílkem zanechat dole. Hm…, měl jsem kliku. Kousek od budovy nalézám stanici metra. Přesedám v Ueno. Cestou do hotelu opět nakupuji. Zítra plánuji výlet k hoře Fudži, tak musím ještě něco nastudovat z průvodce. Čeká mě brzké vstávání. Sopka je odtud vzdálena asi dvě hodiny jízdy. Na místě plánuji malý trek, tak abych se nemusel nikam hnát, je třeba využít každou hodinu. Dnes bylo krásně teplo, kolem pětadvaceti a zcela jasná obloha. To jediné, co si přeju je, aby bylo pěkné počasí i zítra a hora nebyla zahalená v mracích.
Ve tři čtvrtě na osm odcházím z hotelu. Na stanici metra mě překvapilo, jak je souprava nacpaná. Teprve nyní jsem si všiml, jak se dodržuje oddělený vagón pouze pro ženy. V době, kdy jezdí málo lidí, jsou cestující normálně promícháni. Nechal jsem narvaný vlak odjet a pak i následující. Až teprve ten třetí byl relativně volnější. Dlouho jsem nečekal, soupravy přijely doslova jedna za druhou. Určitě jezdí v pracovní dny a ve špičce častěji, kdy jedou všichni „kravaťáci“ do práce. Vůbec podivná věc; nikde jsem neviděl tolik mužů v oblecích, jako tady. V podstatě tak chodí oděni skoro všichni od popelářů po manažery. Až teprve v práci se každý převlékne do těch skutečných „pracovních hadrů“. S několika přestupy se dostávám do Šindžuku, kde se nalézá Highway bus terminál. Bez nejmenších problémů ho nalézám přesně v místě, kde je zakreslený na mapě. Jen bych ho čekal větší. U pokladny si kupuji na 9:10 jízdenku do Fudži-Jošida za 1750 jenů. Beru zároveň za stejný obnos rovnou i zpáteční, kterou si však musím rezervovat přesně na stanovenou hodinu jízdního řádu, volím tedy 17:10, což bych mohl stihnout. Protože odjíždím za několik minut, autobus je již připraven přede dveřmi. Ještě nezbytná registrace u řidiče a mohu nasednout. Mám sedadlo vedle mladé Japonky plně zabrané do svého mobilu. Vůbec mě tu překvapilo, jak všichni Japonci bez ohledu na věk něco loví ve svých elektronických hračkách. Například při podobném výjevu v metru jsem se neubránil úsměvům, když jsem marně hledal jedince, který si bude třeba číst noviny nebo jen tak koukat kolem. Všichni byli zaměstnáni svými mobily nebo tablety. Odjíždíme na čas, čemuž se naopak vůbec nedivím. Japonsko je tím pověstné. V příštích dnech uvidím, jak je to u vlaků, u kterých se to traduje obzvlášť. Ani přesně nevím, kdy a kde končí nekonečné betonové moře zvané Tokio. Souvislá zástavba totiž trvá až k Fudži. Domy jsou na sebe nalepené a jako obrovský koberec pokrývají souvisle údolí, roviny a nížiny. Vyskytne-li se někde strmější kopec nebo hory, zástavba končí na svahu v takovém místě, kde už je to pro stavbu domů příliš prudké. Zalesněné hory tak opravdu vystupují jako z moře, ovšem betonového… Důvod je nasnadě: Japonsko je totálně přelidněné a půdy mnoho nezbývá, což její cenu žene do astronomických výšin a samozřejmě se to odráží i na cenách bydlení. Přijíždíme do stanice s lunaparkem a horskou dráhou – do Fudži Highlights, odkud je sopka nádherně vidět. Škoda, že je ve vzduchu nějaký šedý opar. Možná smog, nevím. Viditelnost je tak jako tak mizerná. Aspoň, že nejsou mraky a kužel hory není ničím zahalen. Bohužel bílý sněhový příkrov skoro splývá s šedivou oblohou. Nic moc kontrast pro focení. Ve Fudži-Jošida si beru v turistickém centru mapku okolí, kde je zakresleno podrobně jezero Kawagučiko. Největší z pěti přilehlých jezer má obvod 20 kilometrů, což by se mělo dát obejít za 5 hodin. Mám jasno, chci si zde udělat pohodovou procházkovou túru, takže dlouho neotálím a vykračuji. Jakmile jsem se dostal skrze několik ulic k jezeru, další trasa je zcela jednoznačná. Kolem totiž vede krásný chodníček. V přístavu mě napadlo podniknout plavbu vyhlídkovou lodí, ale v podstatě jsem to okamžitě zavrhl. Celou vodní plochu chci obejít po svých, tak nemá smysl ztrácet čas. Pohledy na jezero uvidím hodně podobné. Navíc bych to nedal časově. Z počátku si vykračuji svižně a s elánem, skoro bych řekl, že až chvátám. Sopka totiž zatím není vidět, je skryta za horským výběžkem. To je to, co mě žene kupředu. Všiml jsem si houfu mraků a mám obavy, že mi kužel Fudži zahalí, než se dostanu do míst, odkud ji spatřím. Obavy byly zbytečné, ale vyskytl se jiný problém. Nelíbí se mi záběry přes baráky a navíc téměř proti slunci. Jdu dále, kde mi zase úplně zakryje výhled silniční most klenoucí se přes zúženou část jezera. Až asi po sedmi kilometrech se mi panoráma s horou Fudži líbí. S přibývajícími kilometry se stezka zhoršuje, tytam je pohodlný chodník. Jdu po štěrku nebo vesměs přímo po krajnici silnice. Začínají mě pěkně bolet chodidla a paty nohou. Nechápu, nikdy jsem to neměl. Sil mám dost, fyzicky jsem na tom výborně, s dechem nemám problém, ale což je to platné, když nemohu pořádně došlapovat. V polovině cesty chodník skončil, tak musím po silnici. Ještě že tu panuje velice sporadický provoz. Na trase mě čeká několik tunelů, které výrazně zkracují cestu. Některé procházím, jiné obcházím. Záleží na nabídce výhledů do krajiny. Zakrátko mi hora mizí za dalším horským masívem. Jsem rozhodnut „říznout“ trasu přímo k autobusovému nádraží přes město, tedy už nepokračovat po břehu jezera. Jenže se mi po nějaké době Fudži opět odkryla a jak jsem nyní blíže, vypadá jasněji, než zpoza jezera. Zkoumám mapu a rozhoduji se ještě obrátit směrem k hlavní silnici, kde se táhne pás lesa a mohl by se tak odtud naskytnout vhodný záběr. Bohužel se mé touhy nenaplnily, tak se trochu zklamaně vracím zpět. Chodím již dlouho městem a nikde nevidím chodníky. Jsem po cestě docela vyprahlý, tak zalézám do prvního obchůdku, kde doplňuji tekutiny. Na autobusové nádraží přicházím pár minut před čtvrtou. Odebírám se do pokladny zjistit, zda mi změní odjezd na 16:10. Žádný problém. Nemusím tu tedy hodinu čekat. Za rovných pět hodin, jsem absolvoval téměř třicetikilometrový okruh. Pěkný výkon. Na zpáteční cestě neunikám odpolední špičce s poměrně hustým provozem. V pomalých popojížďkách trávím dvě hodiny v autobuse, než konečně dosahujeme Šindžuku. Bez zastávek jedu přímo na svou základnu ve čtvrti Taito.
Dnes jsem si pospal do půl deváté, neboť jsem se na devátou domluvil s Ryem, Japoncem, kterého jsem potkal v Arménii s jeho kámošem. Spolu jsme si tam pronajali řidiče na celý den a objeli nejvýznamnější místa. Nyní jsme se přes e-mail domluvili na setkání v jejich rodné zemi. Těsně před devátou scházím dolů do recepce. Ryo dorazil s japonskou přesností. Hned jsem ho poznal, avšak u něho jsem si všiml nepatrné nejistoty. Je to zvláštní pocit se opět po třech letech vidět. Ani mi nepřišlo, že to je už tak dávno. Jdeme na stanici metra, kterou provozují japonské železnice (JR). Do včerejška jsem jezdil na třídenní jízdenku, od nynějška mi začal platit zakoupený Railpass. Stačí se s ním jen prokázat pracovníkovi u turniketů a je to. Ryo mi vysvětluje, že z mé „domoviny“ v Minami-senju jezdí většina vlaků jen do Ueno, kde je třeba přesedat. Náš vlak je tou výjimkou, která potvrzuje pravidlo; jede až na hlavní tokijské nádraží. Tady přestupujeme do regionálního vlaku směr Kamakura. Jde v podstatě také o soupravu metra, aspoň tak vypadá. V Japonsku jsou všechna nádraží, respektive perony uzpůsobeny bezbariérově a tudíž ve stejné standardizované výšce, takže je úplně jedno jestli jedete metrem, příměstským vlakem nebo rychlým šinkanzenem. Jízda zabrala asi hodinu. Před nádražím chvilku čekáme, než se objevuje druhý „Armén“ - Yuhki. Po dalším srdečném pozdravení je naše sestava komplet, takže hurá za dalším dobrodružstvím! Yuhki přinesl mapu, tak ji studujeme a radíme se, co navštívit. Už předem jsem oznámil, že to je v jejich režii, tedy hlavně v Yuhkiho, neboť pochází z Jokohamy, což je nedaleko odtud a toto místo dobře zná. Stává se naším průvodcem. První bod, kam se jdeme podívat, představuje Big Buddha. Tato megasocha stojí poměrně stranou, takže využíváme k přepravě opět vlak. Bohužel ho neprovozuje JR, takže je mi pas k ničemu, musím si zakoupit jízdenku. Na třetí zastávce vystupujeme. Koukám, jak je všude plno lidí. Kluci mi vysvětlují, že je dnes svátek (den narození předchozího císaře), takže všichni Japonci vyrazili na výlety. Nejhorší doba k návštěvě Japonska je prý právě konec dubna a hlavně první dny v květnu, kdy všichni cestují a všechny památky a zajímavá místa praskají ve švech pod náporem návštěvníků. Ostatně o pravdivosti tohoto sdělení jsem se měl v následujících dnech několikrát přesvědčit. Vstup k soše činí 200 jenů. U samotného Buddhy (nechápu, jak se to stalo), nalézáme chvilku, kdy tu nikdo není, ke společné fotografii. Poté si sedáme na lavičku a já oba přátele obdarovávám po láhvi echt české Becherovky doplněné náležitým výkladem. Pochvíli se zvedáme a ještě za mírný poplatek 20 jenů vstupujeme do dutého prostoru útrob sochy, než se vydáváme zpět na nádraží. Nyní už pěšky kráčíme do centra Kamakury. Zdoláváme dlouhou nákupní zónu přímo ke zdejšímu nejznámějšímu stánku šintoismu – svatyně Hočimangú. Míjíme starobylý obloukový most s jezírky a malebnou zahradou, než konečně staneme před hlavní budovou. Ryo ukazuje na malý přístřešek pod schodištěm do svatyně, který je velice oblíbený k pořádání svateb. Říká, že když budeme mít štěstí, možná nějakou uvidíme. Vystupujeme po příkrém schodišti ke svatyni a společně po šintoistickém vzoru házíme do koryta 5 jenů. Následuje rituál se dvěma úklony a s dvěma tlesknutími. Poté je třeba nechat dlaně přitisknuté k sobě a něco si v duchu přát. Po vyřknutí následuje úklon a celý obřad je hotov. Musím se přiznat, že v době, co píši tyto řádky, už si nepamatuji, co jsem si přál. Uvnitř svatyně se opět nesmí fotit, takže nemám žádnou dokumentaci. Nicméně máme na zpáteční cestě štěstí někde jinde. Ano, dole pod schody právě započal svatební ceremoniál, který je neobyčejně zajímavý. Ryo mi vysvětlil, že 70% Japonců volí způsoby svatebního obřadu dle zvyklostí typických pro křesťanské země, takže nic neobvyklého od našich končin. Zbývající menšina stále preferuje tradiční rituály, jako třeba zde. Po ceremoniálu a závěrečném focení odcházíme do jedné z restaurací poobědvat. Chvíli nám trvalo, než byla vybrána ta pravá. Na místě si nechávám objasnit jednotlivé položky v menu a vlastně i přednést doporučení, na která nakonec dám. Za okamžik již servírují. Nebudu popisovat, co jsme všechno měli, stejně už nevím; názvy jsem zapomněl. Vím jen, že jsem měl jako hlavní jídlo misku rýže s masem a vejci. Porce byly rozděleny do několika nádob a doslova nám vše zabralo celý stůl. Není už skoro kam co položit. Používám pochopitelně hůlky, jejichž techniku jsem si na svých cestách dávno osvojil. Po celou dobu hodování je nám doplňován zelený čaj. Po obědě, na který mě přátelé pozvali, se vydáváme pěšky k chrámu Hókokudži. Kráčíme podél říčky, v jejíž čisté vodě plavou kapři koi. U vstupu do chrámu je nutné zaplatit 200 jenů a poté můžeme dál. Měli jsme to z pekla dobře načasované, protože nás vpouští jako jedny z posledních. Za pár minut totiž zavírají. V areálu chrámu se nachází pozoruhodný bambusový háj a krásně upravená japonská zahrada. Po prohlídce se na hlavní ulici loučíme s Yuhkim, který míří na opačnou stranu. Vrací se autobusem do Jokohamy. Já s Ryem odcházíme na nádraží pěší zónou Komačidori, která je plná malých obchůdků s různým zbožím. Vlastně dlouhá ulice slouží jako pěší zóna a je v podstatě páteřním centrem města. Tomu odpovídá počet lidí zde se nacházejících. Obrovská řeka lidských těl se řítí oběma směry. Cestou do Tokia přesedáme na rychlejší vlak, abychom neměli tolik zbytečných zastávek. V posledním úseku do Minami-senju mi Ryo ještě stačí dát rady ohledně dopravy do Nikko a také další den do Nagoji. Vše si pečlivě zapisuji. Ještě zvažuji, zda se stavím v Ginze a podívám se do obchodu Nikon, ale jsem varován, že vzhledem k dnešnímu významnému svátku bude s velkou pravděpodobností zavřeno, tak to nakonec odpískávám. Ryo vystupuje ve stanici Tokio Station. Loučíme se a poté už sám pokračuji na svou základnu. Stavuji se v obchůdku opět doplnit zásoby a poté se odebírám do hotelu.
Dnes jedu na výlet docela daleko, tak jsem si přivstal. Ve stanici Ueno přestupuji poprvé na rychlovlak šinkansen. V rezervační místnosti dostávám místenku a dřívější spoj než jsem původně plánoval. Na nástupišti, které se nachází hluboko pod zemským povrchem, si stoupám mezi čáry, kde bude po příjezdu vchod do 10. vagónu. Supermoderní souprava je tu na čas a také přesně dle jízdního řádu odjíždí. Pověsti nelhaly. Šinkansen pádí opravdu rychle a k tomu tiše. Nade dveřmi je umístěn display, kde jsou všechny potřebné údaje o jízdě i v angličtině. Pochvaluji si v duchu jak se tu lehce a snadno cestuje. Vše je přesně popsáno a značeno. Navíc jezdí vlaky tak často, že není třeba sledovat jízdní řád. Vystupuji na třetí zastávce v Utsunomii, kde přesedám na místní vlak do Nikko. Po dvaceti minutách pokračuji ve své cestě. Poprvé vidím trochu přírody, přesněji rýžová pole a vesnice pod zalesněnými kopci. Po necelé hodině jsme v Nikko. V infocentru opět nabírám mapy a sháním informace o pěších túrách kolem jezera Yunoko. Mám své plány, ale pracovníci kanceláře mě od nich zrazují. Nedá se to časově zvládnout. Musím záměry poněkud přehodnotit, tak jsem se nakonec rozhodl pro toto: v první řadě navštívím chrám Tóšógú a poté pojedu k jezeru Chuzenji, kde se nalézá hezký vodopád. Jako náhradní plán volím kratší trek na horu Hangetsu u zmíněného jezera. V prospektech jsem viděl obrázky z vrcholu hory, což mě docela zlákalo. Ještě než se vydám plnit denní harmonogram, zakupuji si za 2000 jenů celodenní jízdenku na místní autobusy, neboť jsou tu mezi jednotlivými místy dost dlouhé vzdálenosti a já si nemohu dovolit ztrácet čas. Mauzoleum Tóšógú představuje rozlehlý komplex uprostřed lesa. Vstupné je poměrně vysoké: 1300 jenů. Navíc mi vadí příliš mnoho lidí kolem a ještě víc, že se nesmí opět uvnitř fotit. Ono to moc nejde ani venku, pořád někdo překáží… Aby toho nebylo málo, jedna z nejkrásnějších zdejších staveb – brána Jómeimon je zcela zahalena do plachet obklopujícího lešení. Jsem z toho trochu zklamaný. Přesto se snažím si areál pořádně prohlédnout. Nejzajímavější atrakcí jsou jistě tři moudré opičky vyřezané na průčelí Posvátné stáje a hrobka šóguna Tokugawy Iejasu. Na zpáteční cestě se chci s chrámem v pozadí zvěčnit, tak prosím kolemjdoucího se zrcadlovkou v domnění, že je to profík. Katastrofa! Jsem na fotce bez nohou, půl fotky obloha a kompozice zcela chybí. Žádám někoho dalšího a už neponechávám nic náhodě. Fotím záběr, jak si ho představuji a ukazuji to „fotografovi“. Výsledek opět šílený. Někde dole na fotce v rohu jsem uříznutý v půlce těla, oblohy je tu více než v předešlém případě a o zachycení chrámu ani nemluvím. Už jsem dále nikoho nežádal. Postavil jsem si stativ a vyfotil se dle svých představ. Opouštím Tóšógú a jdu se ještě rychle podívat za komplex k malému chrámu. Sice se tu opět koná svatba, ale nezdržuji se. Mám toho před sebou ještě dost. Přesouvám se dolů k řece, ke starému červenému mostu. Kousek odtud se nachází autobusová zastávka. V rozpisu vidím, že to má přijet za půl hodiny. Nechce se mi čekat, tak vyrážím k následující zastávce procházkou, kde do autobusu posléze nastupuji. Vehikl se sune velmi pomalu po serpentýnách do hor. Cesta trvá hodně dlouho až jsem nervózní, zda jedu vůbec správně. Ještě více jsem znejistěl, když míjíme zastávku u vyhlídky se jménem Kegon v názvu. Trochu jsem se uklidnil, když vidím, že je číslo zastávky 23 a já mám vystoupit na č. 24. Když však následující zastávka nese číslo 55, jdu se raději zeptat řidiče. Uklidnil mě, že následující zastávka je ta, kterou tak netrpělivě očekávám. Opět v turistickém centru nabírám podrobné mapy zdejší lokality a vydávám se svižně k nedalekému vodopádu Kegon. Je tu zbudovaná patrová vyhlídka, takže je na dílo přírody krásně vidět. Přede mnou je ještě trek na horu Hangetsu, takže není nač otálet. Po hlavní silnici se vracím k jezeru, kde podél východního břehu kráčím dále po silnici. Asi v polovině se od silnice odděluje stará dávno nepoužívaná asfaltová cesta, která je dnes určena pro pěší. Jdu po ní kolem jezera až do jižního ohybu s úzkým poloostrovem vybíhajícím do jezera. Tady asfalt končí. Dále už jen přírodní povrch a rozcestí. Je mi jasné, že půjdu doleva po stezce vedoucí do strmého kopce. Šlapu si to lesem a dělám občasné krátké přestávky na nabrání sil. Výstup nebere konce. Stezka se klikatí sem a tam a vrchol stále v nedohlednu. Trochu mě překvapilo, že míjím několik míst se zbytky sněhu. Po dlouhé době potkávám jediného člověka. Ptám se na cestu, ale nedozvěděl jsem se nic, neuměl anglicky. Konečně se dostávám do sedla, kde se rozestoupily stromy. Přede mnou je další rozcestí. Už odsud se mi otevřel nádherný výhled na druhou stranu horského masívu. Zbývá mi zdolat poslední kus cesty a měl bych být na místě. Jenže tento úsek je nejnáročnější. Velmi uzounká stezka po strmém svahu, která ze mě saje poslední zbytky sil. Urputný výstup aspoň kompenzují fantastické výhledy na okolní hory. Už už mě opouští vůle jít dál, když tu jsem zaslechl radostné výkřiky. Neklamná známka toho, že je vrchol nablízku. Ano, na dřevěnou plošinu se zábradlím krátce přede mnou dorazila parta čtyř kluků. Z místa se naskýtá nádherný pohled na jezero a okolní hřebeny. Přímo naproti se vyjímá kuželovitá hora Nantai. Jsem tu ještě v celkem rozumnou dobu, takže pozdně odpolední slunce krásně vše nasvěcuje a vrhající stíny dávají scenérii na větší plastičnosti. Kluci odešli a já tu zůstal sám. Krása. Nic naplat, musím se vydat na zpáteční cestu. Čas nepočká. Hodinky ukazují tři čtvrtě na čtyři, to znamená, že jsem cestu sem zdolal za dvě hodiny. Cesta dolů je výrazně rychlejší. Trvá mi to hodinu a deset minut. Bohužel mi těsně ujel autobus, takže musím dalším v půl šesté. Jak tak sedím a vezu se, nemohu uvěřit, jak jsem to mohl tak rychle zvládnout. Horší je to s přesunem do Tokia. Už při cestě vlakem do Utsunomie padla tma. Čekání na spoje v přestupních stanicích mi přidává další dvacetiminutovky, takže suma sumárum dorážím na hotel v devět. Vůbec celkově se mi nedaří přijíždět dříve. Ovšem to není vůbec podstatné. Vždy mám celý den maximálně naplněný itinerářem od rána až do samého večera a stíhám tak navštívit vše, co jsem si stanovil. Dnes mě čeká poslední noc v Tokiu. Zítra se přesouvám do Nagoji. Nechce se mi vstávat v půl šesté, tak to nechávám na náhodu. Uvidím, jak to časově klapne.
Ráno dobaluji věci a odcházím. Oproti původnímu plánu mám zpoždění 40 minut, tak mi to snad někde nebude chybět. Přestupuji v Ueno, abych se dostal na hlavní nádraží. Je tu pořádný frmol, hotový blázinec. Procházím přímo do sektoru šinkansenu a raději se ptám u pokladen na vlak do Nagoji, kde rovnou dostávám místenku. První vlak, kterým mohu jet, odjíždí krátce po osmé. Zhruba za dvě hodiny bych měl být na místě. Během rychlé jízdy sleduji okolí. Napravo se objevila hora Fudži a dlouho je i pěkně vidět. Nechává mě celkem v klidu, neb jsem si ji užil ažaž. Jinak samé baráky a moře baráků. Nic zajímavého. V Nagoji po opuštění nádražní haly používám tablet s navigací kvůli orientaci. Bezpečně se dostávám do nedalekého hotelu, který mám rovněž zabukovaný přes internet. Velice malinký hotýlek. Koukám na cedulce, že mají recepci otevřenou až od 16:00. Nevadí, nechávám si tu v úschově velký bágl a vyrážím do města, respektive zpět na nádraží. Musím vyhledat spoj do Nakatsugawy, což se daří. Na samotném nástupišti mi místní nádražák radí, abych jel raději až příštím vlakem – Rapidem v 11:20, který je rychlejší a nestaví v tolika zastávkách. I tak jich měl dost. Cesta trvala 80 minut. Hned vedle nádraží nalevo je situované autobusové stanoviště a u něho i turistická kancelář. Vyzvedávám si mapy a informace ohledně obou středověkých vesniček Magome a Tsumago. Při zkoumání map mi dochází, že vzhledem k vzdálenostem nemohu vše absolvovat pouze pěšky. Přemýšlím, jak to navléct a napadá mě jediné. První úsek překonám autobusem až do Magome. Spoj mi jede za půl hodiny, takže pokračuji ve studování materiálů na lavičce v přilehlém parčíku. Je příšerné horko. Asi zatím nejvíc, co jsem tu pocítil. S přibývajícím časem odjezdu se vracím ke stojánce. Dorazilo sem také několik turistů. Jízdné by mělo být 560 jenů. V autobuse nad řidičem visí elektronická tabule, která ukazuje aktuálně jízdné dle vzdálenosti. Zajímavé, jednoduché. Během dlouhé cesty do Magome, jsem si v duchu říkal, jak jsem udělal dobře, že jsem zvolil autobus. Složitá cesta jen co je pravda. Určitě bych bloudil a ztratil mraky času. Takto mohu hned vyrazit na prohlídku první historické vesnice. Stejně tak jako vzdálenější Tsumago, je i tato tvořena dobovými dřevěnými domky. Takový skanzen. Je to tu vskutku kouzelné. Až na ty lidi. Čím jdu dále, tím lidí ubývá stejně tak, jako obchodů se suvenýry a restaurací. Začátek vesnice je hodně komerční. Po dlouhém stoupání se dostávám k hlavní silnici protínající pěší ulici, kde se nachází vyhlídka. Je to vlastně už konec vesnice. Prohlížím si okolní kopce, ale moc toho nevidím, je to proti slunci. Sedám si tu na lavičku a promýšlím túru do vesnice Tsumago, která čítá osm kilometrů, když tu se dal se mnou do řeči jeden vysmátý Japonec. Umí velmi dobře anglicky, tak se nechávám strhnout jeho elánem ke komunikaci. Debatíme o všem možném i nemožném a pochopitelně přijde řeč i na samotný trek. Upozorňuje mě na délku jednotlivých úseků v hodinách. Notně přehání. Po včerejší zkušenosti z NP Nikko si o tom myslím své. Je přesně 14:40, když se vydávám upraveným kamenným chodníčkem na cestu. Stezka kopíruje silnici, vlní se kolem ní a často ji kříží. Vede z velké části lesem. Nádherná procházka s nádhernou přírodou. To už mi dlouho (vyjma včerejška) chybělo. Zpočátku šlapu do slušného kopce, necelé dva kilometry. V místě horského sedla Magometouge se stezka lomí. Od této chvíle už jdu jen z kopce. Na trase jsou v intervalech rozmístěny zvonečky k odrazení medvědů, kteří tu údajně žijí. Chlapík na vyhlídce říkal, že tu žádní nejsou, tak nevím. Dávám si pozor, abych neminul vodopády. Mám to! Přede mnou stojí ukazatel. Musím sejít asi o 250 metrů z cesty. Ovšem vodopády za to stojí. Krásné a poklidné místo. Vracím se na hlavní stezku. Během chůze se předháním s jedním mladým párem. Chvíli jdu vpředu já, chvíli zase oni, podle toho kde koho cestou co zaujme. Opět se scházíme na mýtině u salaše, kde úžasně kvetou sakury. Dáváme se společně do řeči s místním chlapíkem, panem Suzukim. Kluk s holkou jsou Američané, konkrétně z Kalifornie. Zjišťuji, že mají velmi podobný cestovní itinerář po Japonsku a Koreji, jako já. Když jsem se vracel od vodopádů na hlavní tah, zajímalo mě, jestli sem také dorazí, ale oni nikde. Zřejmě to minuli. Po několika stovkách metrů je doháním, jak cosi malého fotí v trávě. Když jsem přišel blíže, zjišťuji, že se jedná o žábu. Dozvídám se, že vodopády opravdu minuli, prostě si nevšimli ukazatelů. Vracet se jim už nechce, tak pokračujeme společně do Tsumaga, které je již na dohled. Vkráčím do vesnice s velkým náskokem daleko před Američany. Tsumago je mnohem hezčí než Magome. Bude to jistě tím, že nemá tak „strategickou“ polohu u hlavních dopravních cest a stojí poněkud stranou. V podstatě tu není živá noha. Když fotím prázdnou hlavní ulici, Američané mě opět předhánějí. V tu chvíli jsem je viděl naposledy. Procházím zbytek vesnice a všímám si odbočky k autobusové zastávce. Koukám do jízdního řádu a s uspokojením se dočítám, že poslední spoj do Nagiso jede už v 17:41. Mám obrovské štěstí! Navíc je to už za necelou půlhodinu. Sice bych to do následujícího města mohl dojít pěšky (vlaky odtud odjíždí do noci) ale už se mi do toho nechce. Autobus dorazil na čas. Na nádraží zjišťuji, že poslední expres Šinano jede v 17:57, což je za 6 minut. Ještě si to ověřuji u strojvůdce zde stojící soupravy a pak ještě s několika turisty odcházím na nástupiště. Opět štěstí na spoj. Tento vlak staví pouze ve čtyřech stanicích. Do Nagoje přijíždím opět za tmy. Je sedm. Vyzvedávám si v kumbálu hotýlku bágl, platím dopředu za nocleh a jdu se ubytovat. Hned jak jsem vstoupil, mě praštil přes nos hrozný cigaretový zápach. Po reklamaci mi recepční sdělil, že nekuřácké pokoje bohužel nemá. Další problém je s internetem. Za boha nešel rozchodit. Byl jsem asi pětkrát za recepčním, ale připadlo mi, že ani on sám pořádně nevěděl, jak to zprovoznit. Pořád mě odkazoval na nějaký návod zatavený ve fólii. Jenže ani dle toho to nefungovalo. Mají to tu prostě strašně komplikované a navíc nestabilní, pořád vypadávající signál. Je to docela prekerní situace, protože se nemohu na zítřek podívat, jakou má přesnou polohu můj hotel v Osace. Budu to muset zkusit v šinkansenu, kde je wi-fi zdarma, anebo přes informační kancelář na nádraží. Dnešek byl ve znamení úžasné procházky přírodou a dvěma malebnými vesnicemi. Za celou dobu jsem potkal jen sporadicky lidí. Tsumago bylo na rozdíl od Magome liduprázdné. Opravdu vydařený den. Počasí opět na mé straně.
Noc v odporně páchnoucím kuřáckém pokoji nestála za nic. Měl jsem otevřené okno dokořán celou noc, abych se nepozvracel. Naštěstí už noci nejsou chladné, tak to šlo. Ovšem v půl třetí jsem se probudil smradem a ještě k tomu mě chytla bolest do paty levé nohy. Nechápu, kde jsem přišel k takovým problémům. Obešel jsem půl zeměkoule a nikdy nic. Ještě jsem k ránu trochu zabral, ale už od šesti tu na chodbě mlátí dveře, takže dál spát nehodlám. Vstávám v půl sedmé. Je tu docela frmol na společné záchody a umývárny, tak musí vyčkat. Jsem rád, že už tu nemusím nocovat. Na nádraží nalézám opět nástupiště rychlovlaků. Má cílová stanice je Šin-Ósaka, nádraží na severu města speciálně vybudované pouze pro šinkansen. Ve čtvrt na osm jsem chytil Hikari, jenže je tak natřískaný, že nastupuji raději na druhé straně nástupiště do Kodamy, což je nejpomalejší typ šinkanzenu. Staví o tři zastávky více než Hikari. Mě to však pramálo vadí, hlavně, že sedím. Po příjezdu do Šin-Ósaky trochu lítám po nádraží sem a tam hledaje informační přepážku. Nemám totiž, jak jsem již avizoval, přesnou polohu mého hotelu a nemám ani mapu. Rozhoduji se to tedy kompletně vyřešit na hlavním ósackém nádraží, kam jednu zastávku přejíždím na Kobe-line. Vycházím z haly na ulici, kde je umístěn plánek prostoru nádraží s vyznačením informačního pultu. Tady dostávám vynikající mapu s vyznačením linek JR, na kterou mám Railpass. Podobně, jako v Tokiu, je i tady okružní centrální trasa, tzv. Loop line. Dle voucheru od hotelu a adrese na něm uvedené mi pracovnice centra našla přesnou polohu – nalézá se asi 5 minut chůze od stanice Šin-Imamiya. Tentokrát zcela bez navigace, jen s mapou hotel v pohodě nalézám. Recepční se mě ptá, zda chci pokoj v sedmém nebo pátém patře. Na to odpovídám, že je mi to jedno, ale musí být hlavně nekuřácký. Ještě, že jsem to poznamenal, tuto mou podmínku ani jeden nesplňuje. Musím počkat, až bude připraven jiný. Nechávám tu tedy v úschově bágl a vyrážím na prohlídku města. Je přesně deset. Původně jsem návštěvu Ósaky vůbec neměl zahrnutu do svých plánů, ale nyní vidím, že to časově zvládnu. Navíc z mé domovské stanice odjíždí přímo vlaky do Nary, kam se chci dnes také podívat. Metrem se přesouvám co nejblíže ósackému hradu. Procházím parkem a kolem vodního příkopu k mostu vedoucímu do areálu hradu. Je hrozné horko a všude plno návštěvníků. Hrad vypadá velice impozantně, i když je mi jasné, že není původní. Byl stejně tak, jako většina japonských památek, zničen za druhé světové války. Současná stavba je zbudovaná z betonu a podstatně novějšího data. Neušlo mi, že se vine ke vstupu dlouhá fronta o několika stupech. Jdu se kouknout, kolik stojí vstupenka. 600 jenů a navíc fronta rychle postupuje, tak si do ní jdu tedy také stoupnout. V automatu si beru lístek, který mi pak u vchodu znehodnocuje kontrola. Hrad je opravdu moderní stavbou se vším všudy. V interiéru je celý pojatý jako muzeum. Co mě však potěšilo nejvíce, to byla vyhlídková plošina na hlavní věži. Fantastický výhled na všechny strany Ósaky. Počasí, postavení slunce a celková viditelnost už nemůže být lepší. Ideální podmínky. Po prohlídce se vracím dolů a procházím se po prostranství před hradem. Jsou tu docela pěkná zákoutí s rybníčky a udržovanou vegetací všeho druhu.
Přesouvám se do stanice Tennoji, kde přestupuji na vlak do Nary. Je to rapid, takže rychlík, čímž cesta svižně ubíhá. Opět si vyzvedávám mapu a zahajuji procházku. Docela se ploužím, protože je hrozný hic, ale hlavně mě bolí paty. Na ulici Sanjodori, která je páteřní pěší zónou Nary, si odskakuji k malebnému chrámu, než se pak dostávám k chrámu Kófukudži s hezkou pagodou. Všude kolem pobíhají ochočené srnky. Nabírám směr na Todajdži, dřevěný chrám s ohromnou sochou Buddhy uvnitř. Prodírám se lidmi ulicí plné stánků. Vše nasvědčuje tomu, že se dnes koná nějaký festival, což stvrzuje i historické vystoupení před branou do chrámu. Chvilku představení sleduji, ale je to hrozná nuda, tak se jdu raději podívat na Buddhu. Vstupné je stanoveno na 500 jenů. Hlavní budova chrámu je vážně velkolepá. Kromě samotného Buddhy se zde nachází ještě několik dalších soch. Co mě ale zaujalo náramně, to byl dřevěný sloup s dírou u paty, širokou tak akorát, aby se tudy protáhl štíhlý člověk. Je to především atrakce pro děti, které tu na ni stojí frontu. Občas se o výzvu pokusí i nejeden dospělí. Je to docela zábavné. Po prohlídce se opět vracím k uměleckému vystoupení, které však probíhá stále v tom samém nezáživném duchu. Odcházím. V jednom ze stánků si kupuji smažené nudle. Přestože nebyly nic moc, spořádal jsem je všechny. Poté již definitivně opouštím místo a mířím na nádraží. Právě včas, akorát odjíždí rapid do Ósaky. Ve vagónu zjišťuji další pozitivní údaj: vlak staví v Šin-Imamiya, takže nemusím už nikde přestupovat. V recepci, už s jiným zaměstnancem, dokončuji proces ubytování. Platím nižší cenu, než jsem původně kalkuloval, což potěší. Pokoj je malý a celkem útulný, hlavně že nepáchne po cigaretách. Toalety a umývárny na patře, do sprchy musím do spodního patra.
Výborně, dnes jsem spal nejlépe za dosavadní pobyt. Obloha poprvé vykazuje známky deště. Je zamračeno, tak jsem zvědav, jak se to vyvine. Do Šin-Ósaky jedu vlakem, který pokračuje až do Kjóta. Zvažuji jím jet až tam, ale nakonec se rozhoduji opět využít šinkansen, takže přestupuji. Čekám půl hodiny, takže by to časově vyšlo pravděpodobně stejně, ale chci se tento druh rychlovlaků užít co nejvíce. Na velkém moderním nádraží v Kjótu se marně pídím po informacích. Jedny jsem našel, ale byly zavřené. Dole jsem narazil na chlapíka s malým stolkem, který používá symbol „i“, ale rozdává jen „dobré rady“, mapy tu žádné nemá. Až hlavní plán před halou mě nasměřoval do prvního patra, kde je přepážka v provozu. Zajímají mě pouze mapy. Před nádražní halou usedám na zídku a študuji místa a trasu, kam a jak se podívat. Označuji si vybraná místa. Nejprve se pěšky vydávám napravo směrem k chrámu Sandžusangendo, který je proslulý neuvěřitelným počtem soch pod jeho střechou. Je jich tu tolik, že mi na mysl přichází srovnání se slavnou Terakotovou armádou v Číně. Zvláště na tomto místě mě mrzí, že se tu nesmí fotit. Dokonce tu ani neprodávají pohlednice. Dalším cílem přede mnou je chrám Kijomizudera, který je známý svou polohou ve svahu a vyhlídkou na město. Zvolil jsem k chrámu zajímavou cestu přes rozlehlý hřbitov. V chrámovém areálu je opět plno lidí. Je jich tu až moc. Těžko se dá někam dostat. Je to doslova plavání proti proudu. Až mě to otravuje. Při cestě ven jsem si ještě všiml, že jsem minul jedno zákoutí. Vracím se tedy po prudkém schodišti kolem omývací studny. Nahoře vycházím na plošinku, kde je umístěna stěna s navěšenými dřevěnými destičkami s přáníčky. Obracím se ke čtvrti Gion. Přál jsem si aspoň koutkem oka zahlédnout Gejšu, ale nepodařilo se. Přestože právě kjótská čtvrť Gion je pro ně vyhlášená. Pokračuji dále k hradu Nidžó. Dle mapy vidím, že je docela daleko, tak přemýšlím o přesunu metrem. Kolem zdejší řeky se zajímavým nábřežím kráčím k nejbližší stanici. Vůbec jsem neporozuměl, jak si v automatu koupit jízdenku. Překvapilo mě, že to tu je jen v japonštině. Jediné co, jsem zjistil, byla cena. Dělalo by to 450 jenů, což se mi dát za dvě stanice nechtělo. Jdu tedy zpět na povrch. Přes most do ulice Sanjodori, která je dále částečně zastřešená a slouží jako nákupní bulvár. Trvalo mi dlouho, než jsem se konečně dobelhal k hradu. Už ani nevnímám davy lidí kolem. Zvykl jsem si. Hrad se skládá z několika propojených nízkých jednopodlažních objektů připomínající stodoly. Opravdu je komplex mnohem více podobný zemědělským stavbám než paláci vládce. Interiér je zcela prostý. Kromě několika maleb na stěnách tu vůbec nic není. Naprosto nechápu, proč se nesmí fotit tady. Před odchodem ještě navštěvuji přilehlou zahradu a odebírám se na autobusovou zastávku. K nejznámějšímu chrámu Kinkakudži neboli Zlatému chrámu je to pěkný kus cesty, takže je nutné využít veřejnou dopravu. Bus má jednotné jízdné 230 jenů a staví nedaleko vstupní brány. Jestli mi zatím připadlo, že je všude přespříliš lidí, tak situace tady několikanásobně převyšuje dosavadní zkušenosti. Lidí je tu víc a snad i nejvíc, protože víc lidí se sem už stoprocentně nevejde. Jsem davem nesen areálem, tak tak mám čas a místo něco vyfotit. Hrůza, tohle opravdu nesnáším. Jak mohu, vyhýbám se podobným situacím jak čert kříže. Jenže tady to nejde, musím to překousnout, neboť se jedná o snad nejznámější místa Kjóta a Japonska vůbec. I přes příšerné podmínky si chrám užívám, je prostě nádherný. Vracím se na zastávku. Čeká tu dlouhá fronta, do které se zařazuji. Zpět na vlakové nádraží je to přes celé město, tudíž pěšky nezvladatelné. V narvaném autobusu a hrozném vedru překonávanou vzdálenost přetrpím. Ovšem než opustím Kjóto, čeká mě ještě jeden neméně zajímavý cíl. Ten představuje chrám Fušimi-Inari Taiša, který je charakteristický svými cestičkami lemovanými stovkami červených bran Torii. Místo leží na trase železnice společnosti JR, takže mohu opět využít pas. Zde je opět na pořadu dne nějaké veřejné představení. Hodně lidí tu chodí v dobových kostýmech. Na samotném vystoupení, jak jinak, není povoleno fotografovat. Z počátku cesty mezi branami Torii mě doprovází hodně lidí, ale se vzdáleností viditelně a rychle ubývají, až se tu procházím skoro sám. Tunely Torii jsou pořád stejné. Do úplného konce se mi jít nechce, tak se vracím. Poslední místo v Kjótu mám za sebou, takže je čas na návrat do Ósaky. Poté, co jsem vystoupil v mé domovině Šin-Imamiya byla už tma. Zaregistroval jsem i lehký deštík. Předpověď počasí na zítra však slibuje opět jasno a pařák.
Dnes mám opravdu nabitý program, takže není čas otálet. Po dvou nocích se balím, odevzdávám v recepci klíče od pokoje a odcházím na dráhu. Přemisťuji se do Šin-Ósaky na šinkansen Hikari, kterým přejíždím do Himedži. Pěkně to odsýpá. Po osmé hodině ranní už kráčím přímo k nejzachovalejšímu hradu v Japonsku – Himedži, který se majestátně vypíná na konci široké ulice vedoucí od nádraží. Město je poměrně liduprázdné, tak si říkám, že by nebyl o hrad zájem? To jsem ještě nevěděl, co mě vzápětí bude čekat. Jak jsem byl bláhový! Jakmile jsem překročil poslední ulici pod hradem a dostal se k vnějšímu opevnění, všiml jsem si cedule, která informovala, že odhadovaná čekací doba na vstupenky dělá šedesát minut. Cože? Hlavou se mi hned prohnaly myšlenky na šílené čekací doby a dlouhé fronty před francouzskou Versailles nebo na Chrámovou horu v Jeruzalémě. Zařazuji se do fronty, v níž vzápětí dostávám lísteček opravňující k omezenému vstupu do hlavní věže hradu. Teď už chápu, že jsem cestou městem nikoho nepotkal, všichni jsou totiž tady! Kdybych byl dopředu tušil, co mě tady ještě čeká, v tu ránu bych to tu zabalil. Takhle trpělivě čekám. Celé to stání mi ještě stěžuje fakt, že mám s sebou všechny věci, svůj velký bágl na zádech. Odhaduji, že má účast ve frontě zaznamenala něco přes půl hodiny, než jsem se konečně dostal ke kase. Za 1000 jenů vstupuji na nádvoří, odkud je přes malou nádrž parádní výhled na jádro hradu. Odbočuji doleva a vystupuji do zahrad, odkud je pohled neméně zajímavý. Pokračuji k další bráně a ejhle! Opět fronta! Poslušně se zařazuji a trpělivě čekám. Tady to teprve pořádně začalo. Postupuji zoufale pomalu. Fronta se hlemýždím tempem line prostorami hradu po několika nádvořích a několika branami. Je to nekonečné! Díky tomu, že bylo přede mnou vždy jen málo k další zatáčce a já nevěděl nikdy dopředu, co mě čeká, doufal jsem, že se to za rohem už rozejde a budu postupovat plynule. Marně. Strávil jsem na tomto úseku hodně přes dvě hodiny, než konečně vcházím do útrob hradu. Dávám si do sáčku boty (protože jsou zde dřevěné podlahy, je nutno jít naboso), přivazuji je na bágl a vykračuji s nadějí, že to bude vevnitř lepší. Není, ale aspoň si užívám prostory hradu, které jsou celé ze dřeva. Sice tu kromě samotné konstrukce nikde k vidění nic není, ale to stačí. |Stavba je úžasné dílo. Jedná se o památku, jež zůstala po náletech během války nedotčená. Díkybohu. Vylezl jsem až úplně nahoru, co to šlo. Cesta dolů je už mnohem rychlejší. Zaslechl jsem hlášení, že bylo pro dnešek zastaveno vydávání lístků omezující vstup do hlavní věže hradu. Hm, to se na hodně lidí nedostalo. Když už opouští hradní komplex, nevycházím z údivu, kolik tu stále čeká lidí. Fronta je pořád ve stejných místech, jako když jsem sem přišel. Hrad byl krásný, ale strávil jsem tu naprosto neplánovaně přes čtyři hodiny. Odebírám se na nádraží. Jelikož mi těsně před nosem ujel Hikari šinkansen, jsem nucen využít k přesunu do Hirošimy pomalejší Kodamu. Na další Hikari nechci hodinu čekat. I když vlak stavěl ve všech stanicích, přijel jsem jen s půlhodinovým mankem než Hikari.
V Hirošimě navštěvuji opět turistickou přepážku, kde získávám hromadu užitečných informací, mapu a jízdní řády. Trochu jsem pokecal s dívčinou za přepážkou, protože se pochlubila, že navštívila Prahu. Také mi sdělila, že se tu bude pohybovat spousta lidí, jelikož ve městě právě probíhá hudební festival. Hm, asi důvod, proč jsem během zamlouvání hotelů přes internet nemohl v Hirošimě nic sehnat. Problém je v tom, že už nemám moc času. Každopádně pro mě prioritní cíl znamená Atomový dóm. Jdu tedy před halu na zastávku tramvaje číslo 2, která jede právě k bývalému průmyslovému paláci, který jako jediný přežil ničivý výbuch atomové bomby. Tramvaj je hrozně nacpaná. Dovedete si jistě představit tu situaci s těžkým báglem na zádech, s bolavými patami, nestabilním pokřiveném postoji a všudypřítomným horkem s vysokou vlhkostí vzduchu. Únavné a vyčerpávající. Z tramvaje vypadávám přímo proti troskám Atomového dómu. Je to zvláštní pocit, stát na místě tolika obětí. Obcházím budovu kolem dokola a po nábřeží kráčím k mostu, po kterém se dostávám na druhou stranu řeky. Nachází se zde park Míru s dočasně vybudovaným pódiem. Právě se tu střídají interpreti s různými tanečními soubory. Dóm se vyjímá na pozadí. Procházím parkem míru a prohlížím si zde rozmístěné další památníky. Je to velmi silný zážitek, až mi vhání slzy do očí. Zvláště příběh malé holčičky zasažené nemocí s ozáření, která věřila, že když vyrobí tisíc papírových jeřábů, tak se uzdraví. Neuzdravila. Pokračuji nádherně vybudovaným parkem, který nenásilnou formou vyzývá lidstvo k likvidaci všech jaderných zbraní, dále na jih. Zde jsou postavena další pódia, která předvádí návštěvníkům festivalu své kulturní programy. Docela se mi to tu líbí a vážně uvažuji a vypuštění posledního cíle itineráře Mijadžimy. Propočítávám čas potřebný k cestě tam, zpátky a nějaké době potřebné ke strávení na místě, a rozhoduji se návštěvu této lokace vypustit.
Vracím se tramvají od Atomového dómu na nádraží. Myšlenka na Mijadžimu ve mně stále dřímá. Nedá mi to a kontroluji jízdní řády. Když budu mít štěstí a vše mi časově klapne, nemusel bych do Kitakjúšú/Kokury přijet zas tak pozdě. Do desáté večerní by se to mohlo dát zvládnout. Nakonec přesvědčuji sám sebe: když už tu jsem, byla by škoda se tam nepodívat. Pracovníka u turniketů se ptám na vlak do Mijadžimi. Ten mi ukazuje na soupravu naproti. Naskakuji a vzápětí vyjíždíme. Cesta trvala půl hodiny. Bylo to dost zastávek. Hold pomalý příměstský vlak. Z nádraží přecházím do přístavu na molo. Právě přijíždí trajekt. V tuto hodinu je na palubě jen asi deset cestujících. Za čtvrthodinku vystupuji na ostrově Mijadžima a kráčím přímo ke slavné plovoucí bráně Torii. Toho času, kdy je zrovna odliv, stojí brána na suchu a v obložení lidí. Jdu se tedy zatím podívat k místnímu přilehlému chrámu. Nejdu dovnitř, jen si sedám na zídku a prohlížím si ho zvenčí, jak se jeho část zařezává do odvodněného zálivu. Během mé návštěvy u chrámu nastal příliv. Stoupající moře vyhnalo lidi od brány Torii pryč. Výborná příležitost pozorovat západ slunce, který se přímo kryje s plovoucí bránou. Nádhera. Po tomto romantickém prožitku spěchám do přístavu na trajekt. Do pěti minut je tu. V tomto směru je plný, stahuje návštěvníky zpět na pevninu. Vracím se do Hirošimy, kde přesedám na Sakura šinkansen do Kokury, který vyráží v osm. Zajímavé, že stavěl jen jednou, to znamená, že už na druhé zastávce vystupuji. Hotel nalézám snadno na hlavní ulici před nádražím. Bude čtvrt na jedenáct. Pochvaluji si, jak mi to vše parádně časově klaplo a hlavně, že jsem stihl vše, co jsem měl naplánované. Bohužel recepční neumí ani slovo anglicky, takže se domlouvám, jak se dá. Také zjišťuji, že tu nemají wi-fi, nicméně je k dispozici hotelový počítač. Hned z vestibulu se dá vejít do sousedního supermarketu, aniž by člověk musel vyjít na ulici. Vhodná příležitost doplnit zásoby. Dnes mě čeká poslední noc v Japonsku. Zítra přesun do Koreje.
Tuto noc jsem měl nejlepší pokoj za celý pobyt, ale bohužel jsem si ho moc neužil. Jsem nucen ho opustit časně ráno, protože chci, co nejdříve nasednout na loď a odplout do Koreje. Na šinkansen čekám pouhých 15 minut. Cesta do následující stanice – Fukuoky (Hakata) trvala rovněž čtvrthodinku. Při vycházení z prostoru nádraží se naposledy prokazuji JR Railpasem. Díky mapě, jsem zjistil, že jsem vylezl na druhou stranu nádraží, musím tedy projít budovou, abych byl na té správné k ulici Taihaku dori směřující k přístavu. Nevím přesně, kde se nachází molo pro osobní přepravu, ale věřím, že to najdu. Ulice je pěkně dlouhá, přestože jdu poměrně svižným krokem, konec stále v nedohlednu. Jsem trochu nervózní, abych stihl loď v 8:30. Konečně jsem na konci ulice, kde mi padla do oka napravo ukazující směrovka. Je tu také orientační plánek přístavu, který pomohl najít cestu k mezinárodnímu terminálu. Ihned přistupuji k přepážce, kde kupuji lodní lístek do Pusanu. Docela mě překvapila cena přes sto eur. Dle informací na internetu jsem očekával polovinu. No nic, zaplatit musím. Provádím transakci platební kartou plus odbavovací poplatek 500 jenů. Zbytek japonské měny, asi devět tisíc, proměňuji ve směnárně na jihokorejské wony. Odbavení proběhlo obdobně, jako na letišti. Je tak akorát čas se jít nalodit. Vše jsem to stihl bez nejmenšího čekání. Tomu se říká dokonalé načasování. Rychloloď společnosti Beetle by měla do Pusanu dorazit zhruba za tři hodiny. Platí zde podobný režim, jako v letadle. Komfortní sedadla, povinnost připoutání během plavby, což vylučuje procházku venku po palubě. Během plavby jsem si trochu zdřímnul, takže čas uběhl jako voda. Po vystoupení procházím dlouhým tubusem k pasové kontrole. V informacích nabírám mapy a měním další peníze. Zamluvený hotel Monaco nalézám snadno. Leží nedaleko hlavního nádraží. V patře se nachází recepce. Malý kumbál s okénkem, kde si dědek s babkou nedůvěřivě prohlíží můj voucher, ale nakonec mi dávají klíče a já se ubytovávám. Pokoj je prostorný v koloniálním stylu. Mám stejně, tak jako minulou noc, vlastní koupelnu s WC jako součást pokoje. Vybaluji si jen nejnutnější věci a vyrážím. Nejprve se stavuji v moderní budově nádraží, abych se tu zeptal na cestu do Suwonu. Rovnou si na zítřek kupuji jízdenku. Ptal jsem se také na free wi-fi, ale nemají ho tu. V hotelu totiž volně přístupné je, ale opět z neznámých důvodů nechodí. Odebírám se na prohlídku města bulvárem Jungang-daero. Překvapivě mnoho lidí nepotkávám. Vracím se k přístavnímu terminálu blíže k moři, zda by se tu nenašel nějaký vyhlídkový bod na pobřežní část města, ale nic moc. Vystupuji pouze na silniční nadchod, odkud něco vidět je. Všiml jsem si pusanského symbolu – 120 metrů vysoké věži a hned k ní zamířil. Štíhlá stavba je součástí parku Jongdusan, kde stojí také malý pavilon se zvonem a socha korejského admirála Ji Sun-sina. Jelikož jsou teprve tři hodiny, nemám v úmyslu vyjet na věž, ale podívat se spíše po okolí. Začínám v areálu rybí tržnice. Jsem fascinován, že vidím opět znaky typické pro Asii. Malé krámečky a jídelny, ve kterých připravují různé pokrmy z čerstvých ryb a jiných mořských živočichů. Vše před zraky potencionálních hostů přímo na ulici. Následně přecházím do oblasti jižně od parku Jongdusan, kde je situováno mnoho obchodů. Ulice jsou koncipovány jako pěší a nákupní zóny, čemuž odpovídá i návštěvnost. Už chápu, že jsem v předešlých ulicích neviděl skoro žádné lidi. Co by tam také hledali, tady je to o něčem jiném. Motám se tu asi do tři čtvrtě na šest a poté se vracím k Pusanské věži. Usedám ještě na jednu z laviček a zkouším se na tabletu připojit na internet. Kupodivu se to daří, tak odesílám nějaké mejly. V půl sedmé si zakupuji vstupenku za 5000 wonů a vyjíždím výtahem do kavárny úplně nahoře. Z oken se nabízí úžasný výhled na město. Ještě se dá po úzkém schodišti vystoupat o patro výše, do „observatory“, kde čekám na tmu. Dělám několik nočních záběrů a načež se pomalu vracím k mému místu ubytování. Ještě si sedám u krásně nasvíceného prostranství s fontánou před nádražím a teprve pak se definitivně odebírám na hotel. Přicházím v devět. Zítra si mohu trochu pospat, protože mi jede vlak do Suwonu ve čtvrt na jedenáct.
Z hotelu odcházím v půl desáté. Za pět minut jsem na nádraží, takže jdu v klidu zjistit, odkud mi to pojede do Suwonu. Vlak i tady jede na čas a myslím, že jsme stavěli jen ve čtyřech stanicích, než dosáhneme Suwonu. Vlak je celkem rychlý a vzhledově připomíná japonský šinkansen. Zdaleka však nedosahuje rychlosti, komfortem se přibližuje. Rovněž je nad dveřmi umístěn display s informacemi o trase a zastávkách v angličtině. Je plno, takže místenka byla na místě. Ještě, že jsem si ji koupil včera. Ráno stály před pokladnami dlouhé fronty. V Suwonu vystupuje snad polovina vlaku, ale také dost cestujících nastupuje. Vycházím před halu, kde po levé straně využívám opět turistickou kancelář. Starší chlapík se nespokojil s tím, že by mi jen tak dal mapu, ale musí mi dopodrobna vysvětlit, co je kde zajímavého a jak se tam dostanu. Klíčem, nebo spíše výchozím bodem do městského opevnění představuje brána Paldalmun. Hlavní ulice naproti nádraží mě tam spolehlivě dovede. Pochopitelně jdu pěšky. Měl bych spíše šetřit nohy místo peněz. Nejhorší je to, že zase podnikám prohlídku v „plné polní“, neboť mám Suwon na cestě v mém přesunu do Soulu. Je to však naposled. Příště, až si budu dávat bágl v hotelu na záda, budu mít před sebou už jen cestu na letiště. Pamatuji si křižovatku s reklamním poutačem Samsung, kde musím odbočit do ulice vedoucí k bráně Paldalmun. To je jasná známka toho, že jsem dosáhl starého městského opevnění. Kousek odsud nalevo se nachází stánek, kde prodávají vstupenky do areálu historického města. Nikdo tu však není. Visí tu jen cedulka, která říká, že je dnes vstup zdarma z důvodu svátku. Tak fajn. Čeká mě hrozivý výstup po předlouhém schodišti podél hradeb. Hrůza, co je to za námahu. Nejde mi vůbec o dech nebo síly, obojího mám dostatek, ale ty paty… Navíc mi postup ztěžuje úmorné horko. Konečně nahoře! Jdu se podívat na výběžek opevnění Seonan Gangnu, avšak pro vysoké stromy není vidět nic, tak se vracím na hlavní trasu. Podél hradeb se dostávám k Seojangdae. Nejprve míjím pavilon se zvonem a posléze se dostávám na parádní vyhlídku, odkud mám část Suwonu jako na dlani. Pode mnou zřetelně rozeznávám palácový komplex Hwaseong, kterým chci uzavřít prohlídku Suwonu. Postupuji dále k bráně Seoilči, kudy prochází trasa okružního vláčku. Dávám se v jeho stopách, neboť mi přišlo, že jezdí určitě po místech, kde nebo odkud je něco zajímavého k vidění. Vně hradeb, odkud je na pevnost impozantní pohled, kráčím k velké bráně Hwaseomun. Narazil jsem tu na chlapíka v historickém vojenském kostýmu, který mě požádal o zápis do jeho knihy návštěvníků. Dle toho, co jsem si prolistoval, tu má docela bohatou sbírku cestovatelů z celého světa. Vydávám se opět vnější stranou po trase vláčku. V jeden moment mě málem přejel. Kdyby nezacinkal, vůbec bych ho neslyšel přijet. Takový měl tichý provoz. Míjím bránu Janganmun a hned za rohem, kde se hradby stáčí, procházím opět do vnitřního prostoru opevnění branou Hwahongmun. Stojí zde arkády, pod kterými protéká říčka. Normálně je hned za nimi padající široká vodní stěna, ale dnes z nedostatku vody jen několik čůrků. Postupuji kanálem dále k druhému mostu v pořadí. Zdejší ulice vede přímo ke zmiňovanému paláci Hwaseong. Tady se platí symbolických 1500 wonů za vstup do pozoruhodného shluku vzájemně propojených nízkých budov s několika nádvořími. V hlavní budově paláce se nachází i rekonstruovaná ukázka toho, jak to tady ve středověku asi vypadalo. Součástí areálu je i osamostatněná menší část domů Hwaryeongjeon. Všechny jsou ze dřeva a krásně zdobené. Po prohlídce se vracím k bráně Paldalmun. Stojí na ulici uprostřed kruhového objezdu. Vydávám se na tržiště a dále k obrovské katedrále, kterou jsem viděl z vyhlídky na hradbách. Musel jsem se trochu doptat, abych ji našel. Stojím před hlavním portálem a žasnu nad ohromnou stavbou. Popředí je proskleno a k mému údivu se tu nachází kavárna a kousek za ní moderní kanceláře. Jsem vůbec v kostele? Kde je vůbec hlavní sál s oltářem? Jsem z toho poněkud zmatený. Prodavačka v kavárně mi dala k telefonu nějakého chlapíka, který pak seběhl dolů, aby mi ukázal cestu k vyhlídkové věži i modlitebnímu místo. Abych řekl pravdu, přešla mě chuť, takže s díky odcházím. Jdu přímo na nádraží stejnou cestou. K pokladnám přistupuji v šest, což znamená, že jsem v Suwonu strávil pět hodin. Nejbližší vlak do Soulu mi jede v půl sedmé, takže si jdu sednout na lavičku na nástupišti. Vlaková souprava je pěkně natřískaná, hodně lidí stojí v chodbičce i mezi sedadly, nicméně já mám místenku a mé sedadlo je volné. V Soulu jsem za půl hodiny. Vycházím přímo k místu, kde se má nalézat můj hostel. S menším hledáním jsem nakonec na místě. Pokoj i vůbec celé ubytovací zařízení na mě nepůsobí zrovna příjemně. Rozhodně nejhorší, co jsem během cesty měl. Největší problém mám s postelí. Když na ní ležím, hlavu mám opřenou o zeď a nohy o zeď protější. Navíc zcela chybí okno. Pěknej krcálek, jen co je pravda. Ale co, říkám si, je to jen na přespání. Ještě se v rychlosti vydávám na večerní prohlídku okolí. Prozkoumat, co tu vlastně kolem je. Přes ulici mám největší soulské tržiště, ale v tuto hodinu je už velká část stánků zavřená. Musím se sem vydat v příštích dnech dříve.
Večer jsem byl nucen použít špunty do uší, abych se trochu vyspal. Je tu odevšad všechno slyšet. Navíc je postel opravdu krátká, takže jsem spal v podstatě skrčený. Jak už jsem uvedl, pokoj nemá okno, vzbudil mě tedy až budík, protože tu mám pořád tmu. Hold levný hostel, kde se hodně šetřilo prostorem. Dnes mám před sebou prohlídku Soulu. V itineráři je zanesen i trek v NP Bukhansan, ale s těma mýma bolavýma nohama to vzdávám. Nejprve se jdu podívat na náměstí s městskou radnicí. V sousedství se nachází palác Deoksugung. To se ví, že ho nemohu vynechat. Ke vstupence dostávám ještě užitečné plánky všech pěti klíčových palácových komplexů v Soulu. Uvidím, jak mi to vyjde s časem, které z nich navštívím. Od paláce se vracím na radniční náměstí, které přecházím a dávám se ulicí Eulji-ro. Záměrně odbočuji do informačního centra, protože potřebuji zjistit něco o návštěvě demilitarizované zóny (DMZ) mezi Jižní a Severní Koreou. V prospektech je nabízeno několik zájezdů s různým programem. Záleží jen na tom, co chce člověk vidět a kolik do toho dát. Vše si důkladně pročítám a nakonec se po zralé úvaze rozhoduji pro Panmunjeom, jediné místo přímo na čáře, kde představitelé obou zemí vedou rozhovory. Pracovnice se mě ptá, na který den to budu chtít. Když jsem jí sdělil, že na zítra, celý plán se mi rázem zhroutil. Není to možné z důvodu vystavení povolení do vojenské oblasti, na které je třeba minimálně 48 hodin. Přestože jsem jí zkoušel přesvědčit, aby se pokusila vyjednat rychlé vyřízení i za jakýkoli příplatek, mám smůlu. Přes dvoudenní lhůtu prostě nejede vlak, a basta. Jsem z toho hodně zklamaný, až ze mě vyprchal zájem podniknout jiný výlet do zóny, kde toto povolení není třeba. Nakonec přeci jen jeden výlet vybírám. Dostávám potřebné informace s místem, kde mě ráno nabere autobus. Škoda, mohl jsem si dopředu zjistit lhůtu a z Pusanu se do Panmunjeonu nahlásit. Ze Soulu bych to udělat nemohl, neboť tu ani tak dlouho nejsem. No nic, přestože na mě visí tíha zklamání, musím se oklepat a začít si užívat Soul. Ze chmurů mě dostatečně vyléčila katedrála Myeong-dong. Na Asijské poměry je totiž v Koreji velmi početná skupina křesťanů a tato stavba to dokladuje. Je přesně taková, jaká má být, a ne ty hybridy, co jsem viděl v Suwonu. Od katedrály pokračuji ke kanálu Cheonggyecheon. Neuvěřitelně příjemná zelená oáza klidu ve skleníkovém moři mrakodrapů. Zelené údolí uměle vybudované uprostřed města a to překvapivě i s přítomnou specifickou živočišnou říší. Žijí tu různé druhy ryb a ptáků. Součástí je i několik malých či větších vodopádů. Největší uzavírá promenádu podél říčky na konci ulice, kde vytéká z fontány. Odbočuji na širokánskou třídu Sejong k paláci Geyeongbokgung, který je vidět na konci. Siluetu nad ním krásně dokreslují hory. Cestou míjím tržnici a pódium, kde vystupují různí interpreti. Kolem velké pozlacené sochy admirála Ji Sun-sina přicházím k bráně paláce. Mám štěstí na střídání stráže. Navštěvuji hlavní budovu paláce a poté se vracím. Mým dalším cílem je čtvrť Bukchon Hanok, kde úplně náhodou narážím na naučnou stezku nejstarší částí Soulu. Pochopitelně jsem se zaradoval a vydal po ní. Procházím si jednotlivé body trasy odzadu, ale to nevadí. Charakteristickým rysem oblasti jsou staré domy, jež postavené ve svahu, vytváří zajímavý kontrast s moderními budovami. Přemýšlím, kam se vydat dále. Mám dost, času, tak ještě prodlužuji procházku k paláci Changdeokgung. Velmi podobný komplex staveb tomu předchozímu. Šouravým krokem si to tu prohlížím a k východu se dostávám v době, kdy už jsou brány novým návštěvníkům uzavřené. Nešlo si nevšimnout, že na půdě památek chodí pramálo lidí. Pokud to srovnám s Japonskem… Vracím se k „zelenému“ kanálu vyčkat soumraku. Protože ještě dost času zbývá, procházím si tržiště pod sochou admirála, co tu mají zajímavého. Celkem nic. Ale co mě zaujalo náramně, byl koncert dětského souboru naproti přes ulici. Tak mě to chytlo, že jsem si ho vyslechl až do konce. Krása, něco tak úžasného jsem dlouho neslyšel. Vracím se ke kanálu a dělám několik nočních snímků. Poté se vracím do hotelu.
Dnes se mi spalo celkem dobře i bez špuntů do uší. Vůbec tuto noc bylo v hostelu málo lidí. Zdvojnásobil jsem si budík, abych nezaspal. Mám být v sedm u východu 6 z metra na City Hall. Když přicházím na smluvené místo, vidím, jak sem zrovna odbočuje nějaký autobus. Mám tušení… Ano, jakmile zastavil, vyskakuje z něj průvodkyně a míří rovnou ke mně. Na otázku, zda jedu do DMZ přitakávám a následně jsem vyzván, abych si nastoupil. Jsme tu zatím čtyři. Že by tak málo? Jistě ne, když sedíme v tak velkém autobusu. Cestou se stavujeme ještě ve dvou hotelech a rázem jsou obsazená všechna místa. Cesta do prvního bodu programu trvá zhruba hodinu. Projíždíme kolem plotu s ostnatým drátem a strážními budkami táhnoucí se podél silnice. Občas jsou vidět hlídkující vojáci. Na místě plošiny s vyhlídkou máme dvacet minut. Je možno odtud vidět na území KLDR. Tedy aspoň někdy jindy, protože je dnes pěkná mlha. Běžím se podívat k rozstřílenému vraku parní lokomotivy. Z tohoto místa koukám přes dráty na řeku s torzem starého mostu. Přes řeku vede také nový most, ale cesta k němu je stejně uzavřená. Vlastně nevede nikam. Vynechávám pozorovatelnu a letím ještě na druhou stranu k výstavě bojové techniky. Mám to tak akorát, abych se vrátil k autobusu. Postěžoval jsem si průvodkyni, že dvacet minut je zoufale málo na to, aby si to tu člověk v klidu prohlédl. Další zastávku představuje atrakce třetího objeveného tunelu. Jedná se o tunely, které kopali Severokorejci z důvodu provokací a provádění záškodnické činnosti. Vstupujeme do haly, kde si v uzamykatelných schránkách necháváme věci. Dolů se nesmí nic brát, ani foťáky. Panuje zde striktní zákaz focení. Sto metrů dlouhým přístupovým tunelem klesáme dolů do „originál“ tunelu ručně hloubenému ve skále. Je tu poněkud vlhko a nízko. Helmy, které jsme povinně fasovaly, jsou na místě. Kráčíme asi tři sta metrů na konec tunelu. Je tu silná betonová zeď s pancéřovými dveřmi a malým okénkem. Za stěnou je další a pak ještě další. Jedná se o zakázaný vojenský prostor. Jsme přímo na hraniční čáře. Stejnou cestou se vracíme zpět proti proudu návštěvníků, kteří se jdou na konec tunelu teprve podívat. Po návratu se usazujeme v kinosále, kde nám pouští velmi krátký dokument o demilitarizované zóně. Poté nasedáme opět do autobusu, ve kterém panuje poměrně zmatek. Někteří pasažéři si nepamatují, kde seděli a zabírají místo těm, kteří paměť neztratili a tápají, když na jejich sedadle najednou sedí někdo jiný. Rozhodně v tom má prsty i nedisciplinovanost. Zbytečně nás to zdržuje. Nechápu, proč si nesednou na místa, kde předtím seděli. Popojíždíme k další pozorovatelně, odkud je krásně vidět zadrátované pásmo. Je stále mlha, takže není vidět daleko. Škoda. Ještě než se vydáme pryč, je třeba se projít mezi regály se zbytečnostmi – obchod se suvenýry. Poslední zastávku děláme u nové budovy nádraží. Bylo zrekonstruované teprve relativně nedávno, kvůli jihokorejské průmyslové zóně Kaesong v Severní Koreji. Údajně si tu severokorejští dělníci vydělají 140 dolarů za měsíc. Nádraží sloužilo jen jeden rok, kdy přestalo fungovat po incidentu, kdy byla zastřelena žena severokorejským vojákem pro narušení hranic. Od té doby supermoderní stavba zeje prázdnotou a slouží jen turistice. Za mírný poplatek se jdu podívat na samotné nástupiště. Vracíme se do prvního bodu, kde polovina autobusu vystupuje – přestupují do jiného vozu, kterým dále pokračují do Panmunjeomu. Zbytek se vracíme do Soulu, kde je ještě zastávka na oběd. Patřím mezi ty, kteří čekají v autobuse, než se ostatní nají.
Vystupuji opět na stejném místě, jako jsem ráno nastupoval. Jsou dvě hodiny. Před branou do paláce Deoksugung právě probíhá historické vojenské představení. Poté, co přehlídka skončila, vydávám se pěšky do vzdáleného místa, kde je postavena replika Staroměstské radnice, sídla zdejšího českého centra. Chůze mi zabrala hodinu, když tu se mi radnice vyloupla přímo přede mnou. Neskutečně věrně zhotovená zmenšenina včetně orloje. Nádhera. Nahlédl jsem dovnitř, kde se nachází restaurace s „českými“ jídly. Je tu pusto a prázdno. Buď mají místní k české kuchyni nedůvěru, nebo je to drahé. Nevím. Jinou cestou se vracím zpět na hlavní silnici. Je to mnohem rušnější a živější část. Mezi obchody se pohybuje plno lidí a sem tam jsou k vidění i pouliční umělci. Nechce se mi už jít zpět tu dálku pěšky, tak vcházím do první stanice metra a zpátky se vezu. Ušetřil jsem dost času, takže si ještě procházím ulici plnou obchodů s fototechnikou. Vcházím ke každému obchodníkovi zjistit, jak si stojí s cenami. Je to tu poměrně různé a dalo by se i smlouvat. Zboží je tu na výběr opravdu přehršel. Pokračuji dále na tržnici kousek od mého hostelu. Nakupuji nějaké dárky domů, které si pak zaskakuji do hostelu odložit. Mám ještě v plánu vystoupat k Soulské věži. Je tři čtvrtě na sedm a mám co dělat, abych se tam dostal do setmění. Ani nevím, kudy se tam jde. Někde u lanovky by měla být stezka. Nalézám ji. Občas se naskytne příležitost přehlédnout okolní mrakodrapy. Od stanice lanové dráhy pak kráčím parkem. Výstup je sice vyčerpávající, ale jde to. Dostávám se na krásnou plošinu pod Soulskou věží, odkud je super výhled na město. Tu se dávám do řeči s místním turistou. Je to Japonec Hiro. Nedoporučuje mi lézt až k věži. Musel bych za poplatek vyjet nahoru, odkud navíc není pohled na město o nic lepší, takže na něj dám a připravuji si stativ zde. Celou dobu čekání na tmu rozmlouváme na různá témata. Dozvěděl jsem se, že je na cestě kolem světa a také by se chtěl podívat do Čech. Vyměňujeme si mejly s tím, kdyby na své cestě potřeboval nějaké informace. Nastal soumrak. Výškové budovy se rozsvěcují. Paráda. Po nafocení několika snímků se společně vracíme na hlavní křižovatku, kde se loučíme. Já odbočuji doleva ke svému hostelu, Hiro na opačnou stranu do nějaké restaurace na jídlo a pak na metro. Tak je tu poslední noc mého putování po Japonsku a Koreji. Zítra mě už čeká jen přesun na letiště Incheon, kde jsem už byl čtyřikrát. Letí mi to v půl třetí, takže v klidu zabalit a pohodově se přesunout na letiště.