titulek stranky.jpg, 178kB

Světem s báglem - Stránky nezávislého cestování

NOVÝ ZÉLAND

10.2. neděle – 12.2. úterý

Praha – Řím – Soul – Auckland

Nový Zéland. Vždy jsem si velmi přál tuto zemi navštívit. Vidět ty úžasné přírodní úkazy, o kterých se již tolik napsalo. A teď je to tu, tak blízko – doslova na dosah ruky. Stojím na letišti s napěchovaným batohem, pln nadšení, velké touhy a odhodlání procestovat vše, co bude možné. Ještě však zbývá překonat téměř dvacetitisícovou vzdálenost na druhou stranu zeměkoule.

Při odbavování na ruzyňském letišti jsem se náhodně seznámil s 3 mladými lidmi, co také cestovali na Nový Zéland. Shodou okolností byli i oni z Českých Budějovic. Od této chvíle jsme již cestovali společně. Jejich cílem je město Hastings, kde mají sjednanou sezónní práci při sklizni jablek. Plánují, že zůstanou v zemi minimálně rok. Něco si vydělají, něco procestují a naučí se anglicky.

V Římě jsme si udělali malou vycházku z letiště a natolik jsme ztratili pojem o čase, že nám málem uletělo letadlo do Soulu. Museli jsme kvapem dobíhat. V Koreji si již dáváme větší pozor. Samotný čas přeletů jsme z velké části prospali a tak nebyl dlouhý pobyt v letadle nikterak nepříjemný. V Aucklandu na mě čekala nezvykle důkladná prohlídka báglu, při níž jsem musel všechny věci kompletně vybalit. Mimochodem jsou tu také zcela běžné kontroly pomocí speciálně cvičených psů na odhalování drog a potravin, jejichž dovoz na Nový Zéland je přísně zakázán a to v jakékoli formě. Po této chvilce zdržení jsem se shledal s přáteli v hale již čekajících na odvoz do své destinace. Když odjeli, zůstal jsem sám. Odjíždím do centra Aucklandu. Nepříjemně prší…, tedy nic moc přivítání.

12.2. úterý – 13.2. středa

Auckland

V Central Backpackers mají beznadějně plno. Další hledání jiného ubytování značně znesnadňuje silný déšť, absolutní neznalost prostředí a velmi hrubá mapa, podle které se mi spíše daří dokonale bloudit. Jsem celý promočený a v dalších dvou ubytovnách jsem byl odmítnut. Nakonec mám štěstí, nacházím místo ve čtvrti Parnell.

Backpackers turistické ubytovny nabízí k volnému užití kompletně vybavenou kuchyň, společenskou místnost s televizí, sprchy s teplou vodou, internet atd.

Ráno mě probudil příšerný zvuk cikád. Obloha je jasně modrá. Po dešti ani památky. Během procházky Parnell road se rozhoduji zůstat ještě den a důkladně si projít Auckland.

Celý pokoj (mých 6 spolunocležníků) ještě tvrdě spí, když se vydávám na prohlídku města. Začínám u blízkého parku Auckland Domain s budovou War Memorial muzea. Odtud jsem zamířil na vzdálený kopec Mt. Eden, odkud je přes zelený kráter nádherný výhled na město. Zbytek dne se převážně pohybuji v centru, což představuje hlavní třída Queen street přeplněná obchody a restauracemi. Nedaleko odtud se nachází věž Sky Tower, která je zřetelnou dominantou Aucklandu.

14.2. čtvrtek

Thames – Coromandel

Z aucklandského nádraží se přesouvám poloprázdným nadzemním metrem na konečnou stanici Papakura na předměstí. Šlo mi hlavně o to vypadnout z centra, a dále pokračovat již na stopa. Jeden chlapík mě odvezl do Clivdenu, kde jsem nastoupil k jinému do rozpadlé staré mazdy, kde po mě lezl řidičův pes „Fletcher“ a neustále mě oblizoval svým velkým jazykem. Nejlepší stop mě však čekal vzápětí, kdy jsem s jedním dědulou objížděl zajímavá místa. On sám tam třeba také nikdy nebyl a zajímal se o ně. Nespěchal, vracel se ke své rodině do Napieru. S ním jsem se dostal až do města Thames, které dýchá atmosférou dávných časů. To jsem již na poloostrově Coromandel, jedné z nejkrásnějších končin Nového Zélandu. Turisticky opomíjené husté deštné lesy pokrývající horská pásma, nedotčené pláže a tiché vesničky. V městečku Coromandel se dávám do řeči s jedním Angličanem, kterému nerozumím skoro nic. Jen jsem pochopil, že chce, abych s ním cestoval jeho dodávkou a podílel se s ním na nájmu. Neměl jsem chuť do toho jít, navíc, když jsem zjistil, jaké má časově náročné plány. Oproti němu jsem byl mnohem "rychlejší". On měl na cestování mnohem více času, nežli já. Zkrátka jsem si nemohl dovolit jeho dlouhé zastávky. Jelikož se již blížil večer, bylo žádoucí najít si místo na přenocování. Přímo ideální pro utáboření se ukázala mýtinka uprostřed lesa na břehu řeky, kterou jsem byl ovšem nucen nejprve přebrodit. Prostě idylka – má první noc v přírodě.

15.2. pátek – 16.2. sobota

Whitianga – Hahei

Ráno jsem přebrodil řeku zpět a pokračuji po prašné cestě směrem na Whitiangu. Procházím převážně kopcovitou krajinou pokrytou hustými tropickými lesy. Aut potkávám sporadicky a obydlí též žádné nevidím. Tento úsek chci projít celý pěšky a užít si tu krásu. Po stezce pod klenbou kapradin se dostávám k malému vodopádu Waiou, kde jsem se vykoupal a chvilku poseděl, natolik se mi tu líbilo. Další odbočku z cesty věnuji treku vedoucímu k obrovským damaroním, vzácným až 2000 let starým stromům Kauri.

Pro nesmírné horko byla pro mě následující část pochodu velmi úmorná. Sluníčko se nekompromisně zařezávalo do mých spálenin a navíc mě čert ví proč rozbolelo chodidlo pravé nohy. Konec všemu udělaly dvě ženy, co mě odvezly do městečka Whitianga. Kraťoučká plavba trajektem a už si to mířím na pláž poblíž vysokého útesu Shakespeare. Ještě dnes jsem tento útes navštívil a prohlédl si pobřeží z patřičné výšky.

Následující den jsem odešel do obce Cook beach nakoupit zásoby. Po včerejší túře jsem byl na nule. S bezzubým, velmi laskavým farmářem se dostávám ke Cathedrlal Cove u Hahei, kde podnikám túru podél pobřeží ke skalním útvarům s přírodní bránou. Jen mě trochu mrzelo, že se okolí tak nádherného přírodního útvaru brzy proměnilo ve “Václavák“.

16.2. sobota – 18.2. neděle

Rotorua – Vaiotapu

Podařeným stopem se přesunuji až do Taurangy a po chvilce dalším do Rotorua. Tam mě vezla mladá Novozélanďanka, která nezavřela celou cestu klapačku. Vyprávěla o své zemi, vztahu k ostatním zemím a celkové situaci. Přes mé trvající problémy s angličtinou, jí moc nerozumím. Však, nechal jsem ji mluvit. Bylo to, jako bych měl puštěné rádio.

Rotorua. Středisko maorské kultury ležící uprostřed termální oblasti. Město zahalené v mlžném oparu z okolních pramenů a bublajících bahenních bazénů. Všude kolem se nese silný zápach síry. Procházím ulicemi a hledám nocleh. Sehnal jsem super pokoj, který mám jen pro sebe. Líbí se mi tu, zůstanu ještě jednu noc, abych měl dost času projít to tu.

Ráno se vydávám na obchůzku kolem jezera Rotorua. I zde se nacházel bezpočet termálních tůní a míst, kde ze země stoupá pára. Kolem budovy lázní Bathhouse, kde se pořádají tradiční zápasy v bowlingu, jsem došel až k termální rezervaci ve Whakarewarewa, Vstupné bylo dost vysoké, ale když už jsem tady… Nachází se zde maorská vesnička seznamující návštěvníky s maorskou kulturou. Hlavním lákadlem areálu je geotermální oblast s největším novozélandským gejzírem - Pohutu.

Druhý den odjíždím do oblasti Vaiotapu, jejíž termální areál mě doslova uchvátil. Jsou zde jezera z vařící se vodou, syčící díry v zemi, bublající bahno a gejzír Lady Knox, který se probouzí z nečinnosti jen jedenkrát za den.

18.2. pondělí – 20.2. středa

Turangi – Mangatepopo (Tongariro N.P.)

Z Vaiotapu se vezu s mladým Kanaďanem u něhož mi angličtina nečiní problémy. Se zastávkou u druhé největší geotermální elektrárny světa ve Wairakei projíždíme město Taupo a kolem stejnojmenného jezera přijíždíme do Turangy. Toto město nesporně patří k nejlepším rybolovným revírům na světě. V okolních řekách i v jezeru Taupo se to pstruhy jen hemží.Kromě toho je to ideální místo k výletům do parku Tongariro. Tuto možnost preferuji i já.

Po noclehu mezi keři na nánosu u řeky, odjíždím autobusem do bodu Mangatepopo. Ten představuje jednu z bran do národního parku Tongariro. I já tu začínám náročný trek plánovaný na dva dny. Park je nádhernou ukázkou mnohotvárnosti různých podob typické sopečné krajiny. Pohodlnou procházkou jsem stanul u malých vodopádů Soda Springs. Odtud mě čeká šílený, téměř horolezecký výstup na Jižní kráter. Procházím jím na Red kráter nacházející se ještě o několik desítek metrů výše. Zde fouká prudký vítr. Ovšem vynaložené úsilí rozhodně stojí za tu nádheru. Naskytl se pohled na vulkán Mt. Ngauruhoe a Mt. Tongariro. Pod Red kráterem se zrcadlily jasně modré plochy termálních jezírek Emerald. Sestupem lávovým polem procházím kolem Oturere hut do vyprahlé části parku připomínající poušť. Na horizontu se tyčí sopka Mt. Ruapehu. V zalesněné časti u chaty Waihohonu si stavím u potoka stan.

Poslední den putování procházím nepříliš průchodnou bušovitou oblastí, plné ostrých keříků až k vodopádům Taranaki nacházejících se na konci treku. Zde začíná mírně krápat. Autobusem odjíždím do vesnice National Park, kde čekám v Backpackers na noční vlak do Wellingtonu.

21.2. čtvrtek

Wellington – Picton

Naštěstí jsem nezaspal. V naprosté tmě odcházím na opuštěné nádraží. Do nákladního vagónu jsem složil bágl a už sedím v pohodlném sedadle ve voze s barem a jídelními stoly. Komfort za komfortní peníze. Čeká mě asi tak 5 hodin spánku.

Do Wellingtonu přijíždím již za světla kolem sedmé. Z nádraží je to do centra kousek. Našel jsem tu snad nejhorší možnost ubytování za celý pobyt. Kutloch 4x4m pro 9 lidí. Hrůza. Bral jsem to odtud úprkem. Zastavil jsem se až na kopci Mount Victoria. Během kochání se pohledy na město zvažuji možnost odplutí na Jižní ostrov ještě dnes. Vykročil jsem do ulic. Hlavní město Nového Zélandu se vyznačuje velmi nestálým počasím, kde neustále fouká západní studený vítr. To mě donutilo otevřít bágl a teple se obléci. Prohlídku jsem začal v přístavu, kde se nachází Muzeum Nový Zéland a divadlo. Ulicí Customhouse Quay plné obchodů se dostávám k neobvyklé budově parlamentu přezdívané „včelín“ – Beehive. Poblíž se nachází parlamentní knihovna a katedrála Wellington. K terminálu trajektů jsem si trochu zašel a tak tak, že jsem stihl právě jeden odplouvající.

Čeká mě nyní asi 3,5 hodinová plavba přes Cookův průliv. Četl jsem, že zde bývá během plavby pěkné počasí jen zřídka. Já ho tedy měl (i na zpáteční cestě). V Pictonu jsem „vyběhl“ místní kopec nad městem, kde jsem si postavil stan. Byl to závod s časem, neboť se začínalo šeřit. Ale, nádherné místo na přespání s výhledem na celý přístav obklopeného vysokými horami.

22.3. pátek

St. Arnaud (Nelson Lakes N.P.)

Když jsem balil stan, vyběhl z křoví podivný nelétavý pták podobný slepici, ale s delším zobákem, zde nazývaný Weka. Přiblížil se tak blízko, až mě překvapilo, jak není plachý. Naopak, byl tak drzý, že mi bral věci. Naštěstí pro něj byly dost těžké, tak je brzy upustil.

Mé první kroky vedly do banky a poté na výpadovku z města. Podařilo se mi stopnout auto jedoucí do Blenhaimu. Tam to již bylo horší. Člověk se musí při stopování obrnit dávkou trpělivosti. Tento člověk byl farmář a nechal mě stát na silnici uprostřed 100km dlouhého údolí. Smůla byla, že tu projelo auto tak jedno za půl hodiny. Pomalu jsem šel rovnou silnicí a občas hleděl na obzor, zda něco nepojede. Po značné době mi konečně zastavují mladí Izraelci, kteří mě vysazují v St. Arnaud – malé vesničce, hlavní vstupní brány do parku Nelson Lakes. Ještě ten den se vydávám na trek. Čas, který zbýval do setmění byl však menší než čas potřebný k absolvování trasy. Musel jsem totálně zešílet. Nicméně jdu. Co, jdu?! Skoro běžím! Počasí se navíc natolik zhoršilo, že když jsem téměř vyčerpán vylezl na nezalesněné štíty hor, abych se rozhlédl po kraji, přes husté mraky a mlhu jsem neviděl nic. Navíc je silný vítr. Celkem zbytečná cesta. Stezka vedla dále, ale za tohoto počasí by bylo krajně nebezpečné pokračovat. Navíc byl tak akorát čas na návrat.

V blízkém kempu si stavím stan a ihned lezu dovnitř neboť se na mě slétávají mračna krvežíznivých muchniček.

23.2. sobota – 24.2. neděle

Punakaiki (Paparoa N.P.) – Greymouth

V noci přišel takový prudký liják, že se dostalo trochu vody i do stanu. Bylo to však zanedbatelné. Stále prší a je mlha. V tomhle nemá smysl zůstávat. Mám v plánu se stavit v Leyelu, kde je skanzen z dob zlaté horečky. Na místě je však tolik muchniček, že volím raději pokračování. Dědula, co mě vezl, byl tak laskavý, že mi zastavoval na hezkých místech, když jsem ho požádal. Kolem řeky Buller, dlouhým, krásným divokým údolím Buller Gorge přijíždíme až do Punakaiki. Zde se rozkládá národní park Paparoa se známými skalními útvary Puncake rocks, které připomínají na sebe naskládané lívance. Zde jsem měl ještě pěkné počasí. Ubytoval jsem se a využil sluníčka k usušení věcí z předešlé noci.

Dnešní noc byl opět silný déšť. Nazítří se vydávám do vnitrozemí podél řeky Povorari. Přestože začalo zase lejt, cesta pralesem se mi moc líbila. Náhle však stezka zmizela v silném proudu vodního toku. Pokračovala na druhém asi 20m vzdáleném břehu. Bylo by velmi obtížné přebrodit se a to ještě s báglem, tak se dávám na zpáteční cestu. Po delším stopování se nakonec přemisťuji do Greymouthu, kde podnikám výlet na přilehlý kopec. V pokoji jsem se seznámil s jedním Belgičanem, co míří na jih. Zítra s ním pojedu. Ještě ten večer sem přijeli hasiči, poté co někdo omylem spustil požární poplach. Byli jsme evakuováni do přízemí a tam čekali až zásah skončí.

25.2. pondělí – 26.2. úterý

Franz Josef Glacier – Fox Glacier – Lake Matheson

Cesta pustým západním pobřežím, které je opravdu jen velmi málo osídlené pro mě tentokrát končí u ledovce Franz Josef. V maorštině je nazýván „Slzy lavinové dívky“. Stará pověst vypráví o osamělé dívce která přemluvila svého milého, aby ji při výstupu na horu doprovodil. Mladík však cestou nešťastně zahynul a bohové nechali slzy truchlící dívky zamrznout. Protože jich bylo opravdu hodně, vznikl ledovec.

Musím ujít ještě asi pět kilometrů, kde začíná samotná stezka vedoucí kamenitým korytem k ledovci. Až k jeho splazu jsem se však nedostal. Stezka končí u hrazení s cedulemi varujícími před vstupem do nebezpečného prostoru. Nicméně i odtud si vychutnávám tu nádheru plnými doušky. Odtáváním ledových částí padá do údolí i několik vodopádů.

Další mé kroky vedou k následujícímu ledovci Fox, jež se nachází asi 30 km jižněji. Tento je již přístupný a dostávám se až k jeho 4 m vysokému impozantnímu splazu vypadajícímu jako veliká tlama.

Po neúspěšném stopování, se ubytovávám a nazítří navštěvuji blízké jezero Matheson, jež je vděčným objektem námětů pohlednic. Přes modrou vodní plochu a okolní lesy se v pozadí tyčí mohutné pohoří Jižních Alp, jímž dominují zasněžení velikáni Mt. Cook a Mt. Tasman.

26.2. úterý – 1.3. pátek

Mt. Aspiring N.P. – Wanaka – Queenstown

Dnes jsem měl naplánován jako cíl město Haast. Když jsme zde však na chvilku zastavili u pumpy na doplnění pohonných hmot, rozhodl jsem se raději pokračovat dále do vnitrozemí přes národní park Mt. Aspiring, kam směřoval i můj řidič Mat. Nádhernou přírodou si to vykračuji po silnici dále na jih. Asi po dvou hodinách chůze jsem stanul u krásného vodopádu Thunder Creek. Od tohoto místa začala silnice prudce stoupat a brzy jsem toho měl už plné zuby. Zastavil mi Němec, co chtěl ještě po cestě navštívit vodopád Fantail Creek, což jsem pochopitelně jen uvítal. Mé putování končí v kempu Cameron, kde mě čeká noc pod úchvatnými horami.

Další den se neuvěřitelně setkávám opět s Matem a tentokrát se s ním vezu kolem rozlehlých jezer Hawea a Wanaka až do města stejného jména. S úsměvy na rtech se loučíme tím, že se ještě určitě potkáme. Po ubytování odcházím na trek kolem jezera a posléze na vrchol Iron Peak, odkud je krásný výhled do kraje.

Ráno odjíždím do Arrowtown. Někdejší zlatokopecké městečko se zrekonstruovanými domy dýchá atmosférou, jaká tu asi před dávnými časy vládla.

Queenstown – hlavní město extrémních sportů. Ještě dnes k večeru tu podnikám šílený výstup na místní kopec s vyhlídkovou restaurací. Zpět se vezu lanovkou – je již skoro tma. Dlouho do noci marně hledám nocleh. Až kolem půlnoci, značně unaven, konečně ulehám ve stanu v kempu.

1.3. pátek – 4.3. pondělí

Mt. Aspiring N.P., Routeburn track

Dlouho jsem se ve městě nezdržoval a hned zamířil za město směrem na Glenorchy. Netrvalo dlouho a zastavil mi jeden Izraelec, kterého jsem pak potkával na Zélandu velmi často. Jak je ten svět malý! Zastavovali jsme na atraktivních místech jezera Wakatipu, kde jsme potkali i malíře (Mark Thomas) malujícího krajinu. Vybral si nádherný pohled. Vystoupil jsem v Glenorchy pro nějaké informace o Routeburn tracku. Musel jsem se dostat na jeho začátek. Opět pomohlo několik stopů. Ještě dnes jsem si udělal procházku lesem. Noc trávím v shelteru (chata pro případ nouze), kde se však normálně spát nesmí. V noci se spustil déšť a ze spánku mě vyrušil příjezd dvou chlapíků v Ladě Nivě. Lehli si před chatu na beton.

Ráno se vydávám na túru. Přestalo pršet jen na chvíli. Během chůze mě zastihlo tak hrozné počasí, že už jsem ani nevnímal vlhko pronikající mi pod oblečení. Boty byly totálně promočené, tím jak jsem stoupal po skalách po nichž se řinula proudem voda. Připomínalo to doslova cestu vodopádem. Konečně se objevila mezi stromy horská chata Routeburn falls hut, kde dnes přespím. Je tu však hrozná zima.

Druhý den pokračuji v mnohem horším počasí a k tomu ještě nejnebezpečnějším úsekem cesty – přes horské sedlo nad jezerem Harris. To přes hustou mlhu a déšť není ani vidět. Navíc vzhledem k silnému větru musím dávat bedlivý pozor, abych nespadl ze srázu. Další zastávku dělám v malém shelteru, abych nabral sil. Vzápětí pokračuji dále po hřebenech hor k dalšímu noclehu v Makenzie hut. Předpověď hlásá něco o sněhu. Hrůza! Už na to nemyslím, nemá to smysl. Sedím u kamen a suším a suším…

Další den se počasí trochu umoudřilo. Procházím zase lesem, kde jsem narazil na úchvatný vodopád Farland, kolem něhož jsem podnikl téměř jeskyňářský obchvat, abych nemusel přes stříkající vodu. U jezera Howden je už hezky. Z nedalekého vrcholu Key mám možnost si dokonale vychutnat pohledy na okolní hory.

5.3. úterý – 8.3. pátek

Milford Sound – Te Anau (Fjordland N.P., Kepler track)

Po strastiplném stopování se nakonec dostávám do Milford Sound - snad nejznámějšího místa Nového Zélandu. Tento překrásný ledovcový fjord láká neustále davy turistů. Mezi nimi jsem nyní i já. Mám ale obrovské štěstí na pěkné počasí, které je zde spíše výjimkou. Výjimkou však už rozhodně nejsou roje dotěrných muchniček, které nedají ani na chvíli pokoj.

Po noclehu v nedalekém kempu odjíždím do městečka Te Anau u stejnojmenného jezera. Zde nakupuji zásoby a nazítří vyrážím kolem jižní zátoky na třídenní trek do hor národního parku Fjordland. Úvodní „etapa“ podél jezera je spíše zahřívací částí, před náročným a zdlouhavým výstupem hustými lesy, až na holé planiny samotných hřebenů hor. Zde se nachází Luxmoore hut – místo mého prvního noclehu. Druhý den se pokouším o nebezpečný výstup na vrchol Mount Luxmore, což mi značně znesnadňuje prudký vítr. Ovšem nakonec je hora i přes tuto nepřízeň zdolána! Mé následující kroky směřují do nejnáročnějšího a zároveň nejkrásnějšího úseku treku, během něhož se nabízí strhující pohledy na okolní štíty horských masívů Kepler Mountains. Iris Burn hut už leží dole v zalesněném údolí. Vzdálenost k další chatě překonávám bez obtíží. Jedná se střídavě o bušovitou a lesnatou krajinu. Stezka vede podél řeky Iris Burn k jezeru Manapouri u něhož nocuji. Poslední část je již krátká asi hodinu a půl dlouhá „procházka“ lesem. Ještě zbývá přejít most přes řeku Waiau, který tak symbolicky uzavírá mé putování nádhernou přírodou fjordlanského národního parku.

9.3. sobota – 10.3. neděle

Invercargill – Bluff

Počasí se trochu pokazilo. Je zataženo a lehce prší. Akorát tak, se přesunout jinam. Pomohli dva mladíci v „upravené“ mazdě. Usadil jsem se mezi haraburdím na zadním sedadle a sledoval ty dva „živly“, jak během jízdy popíjí pivo a kouří jednoho jointa za druhým. Samozřejmě mi nezapomněli také nabídnout. Hlasitá hudba v autě dala řádně zabrat mým citlivým bubínkům – tak tak, že jsem neohluchl. Veselá jízda skončila až na hlavní třídě před backpackers v Invercargillu, kde jsme se přátelsky rozloučili.

Byla sobota, většina obchodů zavřených, tak trávím čas procházkou ulicemi a sem tam se zastavuji u některé památky a obdivuji se její architektuře.

Další den se ve městě už příliš nezdržuji a vykračuji rovnou na výpadovku na Bluff. Měl jsem docela štěstí na párek lidí, s kterými jsem pak objížděl zajímavá místa v okolí.

Bluff je malé přístavní městečko ležící nejen na „konci“ Nového Zélandu, ale na první pohled by se mohlo zdát, jakoby leželo na samotném konci světa. Význam je tomuto místu především přisuzován v souvislosti s flotilou zaměřenou na lov ústřic a hlavně jako východiště k plavbám na Stewart Island. Tam jsem měl původně v úmyslu jet i já, avšak z kopce nad Bluffem byla vidět nad ostrovem velká oblačnost a celý byl halen do mlžného oparu. Nic nenasvědčovalo tomu, že tam bude přívětivé počasí. Rozhodl jsem se tedy jet s mými přáteli zpět do Invercargillu. Těsně před ním vystupuji na silnici Southern Scenic Route.

10.3. neděle – 11.3. pondělí

Owaka – Balclutha (oblast Catlins)

Při vyslovení jména Catlins zakroutí dokonce i hodně rodilých Novozélanďanů pochybovačně hlavou. „To jsem ještě nikdy neslyšel“. Jedná se o turisticky a snad i bohem zapomenutý kraj. Přitom však o jeden z nejkrásnějších na Novém Zélandu. Catlins představuje převážně zemědělskou oblast s mírně zvlněnou krajinou, místy pokrytou hustými velmi vlhkými lesy, které skrývají nejednu přírodní krásu.

Mé první kroky vedou přes osadu Tokanui, kde jsem nasedl k mladému farmáři Edwinovi, který mě pak půl dne vozil po kraji a dokonce mě zavezl i na svou farmu, kterou mě celou provedl. Zajímavé a zároveň potěšující bylo to, že vlastnil český traktor Zetor. Rozloučili jsme se u vodopádu McLean, odkud jsem pokračoval po prašné cestě tropickým lesem. Odskočil jsem si k přírodnímu muzeu vypovídajícím o zdejší dávné těžbě dřeva. Zbylo tu už jen několik kusů rezavého šrotu a část vláčku na vození klád. Noc trávím ve městě Owaka. Druhý den jsem se opět vozil, a to s manželským párem z Anglie. Narazil jsem na ně u pozoruhodného útvaru Jack´s Blowhole, což je vlastně přírodní trhlina v zemi s tunelem do moře. Cestou tam jsem šel velmi nezáživnou a jednotvárnou krajinou kolem řeky Catlins. Spolu jsme pak navštívili ještě Cannibal bay, kde se pod krásnými útesy váleli na pláži obrovští lvouni. Byla zde hrozná zima, tak jsme si dali na zahřátí po procházce horkou kávu z termosky mých anglických přátel. Další zastávku děláme u Nugget Pointu, kde se nachází na vysoké skále nejstarší novozélandský maják. Přes letovisko Kaka Point směřujeme do Balcluthy, kde vystupuji.

12.3. úterý – 14.3. čtvrtek

Dunedin – Oamaru – Twizel

Bez problémů se dostávám do Dunedinu, kde však již problémy mám, a to konkrétně s noclehem. Nakonec se vše daří zažehnat a hned vyrážím na obchůzku města. Své kouzlo má především náměstí Octagon s katedrálou St.Pauls, které je zvlášť působivé za večerního osvětlení. Můj zdejší hlavní cíl však byl poloostrov Otago, na jehož nejvzdálenějším cípu se nachází kolonie albatrosů a tuleňů. Mimo jiné, je zde též umístěn jediný novozélandský zámek - Larnach, postavený ve skotském stylu.

Z Dunedinu pokračuji druhý den autobusem do Moeraki Boulders, kde je mořské pobřeží poseté všelijak roztroušenými kamennými balvany dosahujíc úctyhodných rozměrů.

V dešti dokončuji dnešní přesun do města Oamaru. Naštěstí je druhý den krásné počasí a dovoluje mi blíže se seznámit s městem a navštívit nedalekou pláž žlutookých tučňáků. Byl zde však „na ukázku“ jen jeden exemplář, ale aspoň, že tak. Jeden místní farmář mi říkal, že se tu objevují až se setměním. Přes den tu vidět prostě nejsou.

Nikdy jsem si nemyslel, že budu mít problémy se stopováním na hlavní silnici. U Pukeuri Junction jsem už skoro přestal věřit, že mě někdo vezme. Nepočítal jsem to, ale projelo kolem snad 376 aut. Zkrátka, ani ťuk. Asi až po dvou hodinách mi konečně zastavil starší muž s Ladou Samarou, co mě odvezl až do dvě stě kilometrů vzdáleného Twizelu ležícím na dohled pohoří Jižních Alp.

15.3. pátek – 16.3. sobota

Mount Cook N.P. – Tekapo

Ráno při snídani se mi nabídli tři rybáři, že mě odvezou k Mount Cooku, kam též směřovali. Nenechal jsem se dlouho přemlouvat a vyrazil s nimi na cestu kolem jezera Pukaki, za kterým se po chvíli nejvyšší novozélandská hora objevila. Pohled na věčně zasněžený mohutný vrcholek Mount Cooku, majestátně se vypínajícího proti modré obloze, je prostě úchvatný. Pod ním se rozkládá nevelká osada, která zde vyrostla čistě pro potřeby turistů, kteří se chystají na pěší túry za poznáváním zdejších přírodních krás.

Ubytování je sice dražší, ale hezké počasí mi drží úsměv na tváři během objevování okolí. První zastávkou je Kea point, jež nabízí pohled na ledovec Huddleston. Zejména trek údolím Hooker ke stejnojmennému jezeru ležícím přímo pod Mount Cookem, byl ohromný. V těchto místech ovšem bývá velmi chladno, což dokládal i silný vítr a ledové kry v jezeře. Cestou tam i zpět je nutné přes houpající se visuté mosty překročit skalní strž.

Další trek, vzdálený přibližně deset kilometrů odtud, vede k ne tak vysokému, ale zcela jedinečnému Tasman Glacier. Tento největší novozélandský ledovec nabízí krásnou ukázku krajiny bez života. Ubývající splaz nechal za sebou „měsíční“ krajinu, do níž je zasazené rozlehlé termální jezero. Nedaleko výhledu se nachází malá blyštící se jezírka Blue Lakes.

Nazítří odjíždím. Počasí je hrozné. Zastavuji se až u jasně modrého jezera Tekapo se známým kostelem Dobrého Pastýře Ježíše Krista (Good Shepherd).

16.3. sobota – 18.3. pondělí

Christchurch – Arthur´s Pass N.P.

Super stopem jedu s jedním Holanďanem až do Christchurch. Vystupuji na jedné z ulic nedaleko centra. V okolí Cathedral Square je mnoho možností ubytování. Ovšem ne dnes. Ve městě totiž právě probíhá turnaj v kriketu – všechny hotely jsou přecpané. Trvalo mi velmi dlouho, než jsem sehnal aspoň místo pro postavení stanu. Vzhledem k pozdním hodinám již nemohu zjistit nic o autobusech odjíždějících do Arthur´s Pass. Nezbývá než to ráno zkusit jak se říká „na blind“. Údajně by snad mělo něco jet kolem půl osmé z náměstí Cathedral Square.

Vstal jsem velmi brzy a odešel na toto místo. Autobus skutečně jel. Za okamžik jsem již na cestě. Vracím se zpět na Západní pobřeží s plánovanou zastávkou v národním parku Arthur´s Pass.

Zde bohužel silně prší. I přesto se vydávám aspoň k nedalekému vodopádu Devil´s Punchbowl. Vrátil jsem se zcela promočený. Zbytek dne suším a suším…

Druhý den vydrželo pršet asi do jedné hodiny odpoledne. Využívám náhlého zlepšení počasí a vyrážím na velmi náročný trek na horu Avalanche Peak. Stezka stoupá velmi prudce a chůze se brzy proměnila doslova ve šplhání a lezení po skalách. Navíc tu stékají prameny vody po předešlých deštích. Nakonec konečně stojím na holých stráních horské „hradby“. Pohled do údolí s maličkou vesničkou Arthur´s Pass a na okolní hory je úchvatný. Stálo to opravdu za to! Ještě vystupuji o kus výše, až do oblasti pokryté sněhem. Bohužel však nejsem do tohoto terénu náležitě vybaven. Výstup se stává krok od kroku čím dál nebezpečnější. Vážně hrozí sklouznutí a zřícení. Opatrnost mi velí nepokračovat. Po nabažení se pohledů z okolní krajiny, zahajuji sestup.

19.3. úterý – 21.3. čtvrtek

Westport – Karamea

Z Arthur´s Pass jedu opět autobusem. Má cílová stanice je Greymouth. Tak jsem opět zde. První místo, kde jsem během pobytu na Novém Zélandu podruhé. Ovšem ihned odcházím stopovat. Následný bod, kde jsem též podruhé, je Punakaiki. A opět tu prší! Zde snad jiné počasí ani nepanuje. Dalším stopem se dostávám do Westportu. Ubytovávám se a zjišťuji předpověď počasí na následující dny, které vůbec nemají být slunečné, právě naopak. Chci se ale přemístit až do Karamea, odkud se vychází na super túru - Heaphy track. Zde se mohu rozhodnout co dál.

Následující den mě vzal jeden kluk do vesnice Waimangaroa, kde se snad zastavil čas. Zaplať pánbů, že mi zastavila žena s dodávkou, se kterou pokračuji až do Karamea. Během jízdy mi říkala, že se zde dříve hodně těžilo uhlí. Po uzavření dolů, se tu ale začaly vesnice a osady rychle vylidňovat. Zůstalo tu kolem mnoho opuštěných chátrajících domů. Prostředí tu působí velmi smutně až depresivně. Jediná města, která jakštakš kvetou jsou Little Wanganui a právě Karamea. Pomáhá jim turistický ruch. Z těchto dvou míst se vychází na oblíbené stezky.

Těsně před prvním jmenovaným místem jsme museli náhle zastavit. Po prudkých lijácích byla zatopená silnice. Na druhý břeh jsem se dostal v džípu jednoho farmáře. Během cesty do Karamea jsem vyděl ještě několik zaplavených polí, sesutou půdu i padlé stromy přes cestu.

Prudký déšť neustává ani další den a já jsem nucen zůstat a vyčkávat. Dle informací ze správy parku, se trek stal neschůdný, poté co došlo na trase k několika sesuvům půdy a poškození mostů přes vodní toky a strže.

22.3. pátek – 24.3. neděle

Kahurangi N.P., Heaphy track – Takaka

Tento den již neprší, ale obloha je stále zatažená. Nicméně dlouho neotálím a využívám příležitosti k vykročení na Heaphy track. Tato stále oblíbenější trasa vedoucí téměř panenskou původní krajinou, divokou a nespoutanou přírodou, je dlouhá asi 80 km. Vede od drsného západního pobřeží skrz husté dešťové lesy, holé savany až do údolí porostlého bukovým lesem. Cestou je nutné překročit po lanových mostech či přebrodit množství vodních toků.

V počáteční fázi kopírující pobřeží jsem nucen překonat několik strží způsobených prudkými dešti. Stezka byla prostě na několika místech zcela sesuta. Občas je víceméně nutné prodírat se porosty náhradní cestou a používat lana. O nic lehčí nebylo ani překračování rozbahněných úseků, které postup ještě více komplikovaly. Kolem řeky Heaphy k první chatě (Lewis hut), v oblasti hustě zalesněné, byla stezka velmi vlhká a na některých místech dokonce neprůchodná.

Velká část z druhého dne pochodu vede buší, ovšem nejnáročnější je výstup k horskému sedlu Perry s dalším místem k přenocování. Zde jsem si sáhl opravdu na samé dno sil a byl opravdu rád, že jsem konečně v chatě. Poslední úsek volně sestupuji bukovými lesy do údolí, kde již nasedám do připraveného auta a odjíždím do městečka Colingwwood. Zde se však nezdržuji a končím dnešní den v Takace. Je potřeba nakoupit zásoby na další několikadenní pobyt v přírodě.

25.3. pondělí – 26.3. úterý

Abel Tasman N.P.

Z Takaky jsem se v podstatě pěšky přesunul kolem skalnatého pobřeží Tarakohe Harbour k zálivu Ligar Bay. Zastavují mi dva místní jedoucí kousek po mé trase. Po velmi zmatené cestě a velkém bloudění se však dostáváme tam, kam původně jet vůbec nechtěli. Mě to ovšem naopak přišlo velmi vhod. „Zabloudili“ jsme totiž až k samému Inland tracku vedoucímu k pobřeží národního parku Abel Tasman.

Vnitrozemskou částí totálně zarostlou džunglí se musím doslova prodírat a ještě složitě překonávat vodní toky, které nejsou přemostěny. Je zřejmé, že tudy moc turistů nechodí. Místy jsem měl oprávněné obavy, abych neztratil směr. Nakonec se dostávám na „dálnici“ - velmi frekventovanou a přelidněnou stezku vedoucí podél pobřeží (Costal track). Nemohu si odpustit srovnání s Heaphy trackem, který je téměř liduprázdný a člověk celé dlouhé hodiny nepotká živáčka.

Ovšem Abel Tasman je jeden z nejkrásnějších míst na Novém Zélandu vynikajícím slunným počasím a hlavně svým nádherným pobřežím. Jsou zde tři zálivy (Awaroa, Bark a Torrent Bay), kde se dá za odlivu cesta značně zkrátit po písčitém dně. Ovšem u prvně jmenovaného zálivu je to cesta jediná a za přílivu je nemožné ho přejít ani obejít. Prostě se musí čekat až voda opět ustoupí.

Celkově lze hodnotit trasu skrz národní park jako „procházku“ – velice nenáročnou túru. Hlavní účel zdejšího pobytu je spíše zaměřen na relaxaci; - vdechování přírodních krás plnými doušky a pohodovému lenošení na zdejších nádherných písčitých plážích.

27.3. středa

Richmond – Nelson – Picton

Z Marahau, brány parku Abel Tasman, pokračuji s Angličankou, kterou jsem potkal při putovaní Costal trekem, až do vzdáleného Richmondu. Z informací a mapy se dozvídám, že je to vlastně jakési předměstí mnohem většího města - Nelsonu.

Zde si procházím ulice a nikterak s prohlídkou nepospíchám. Město se mi velmi zalíbilo. Charakteristickou budovou a zdejší dominantou je bezesporu Christchurch Cathedral. Tato stavba každého ihned upoutá svým moderně pojatým architektonickým stylem. Za zmínku též rozhodně stojí nádherný parkový areál Queens Gardens rozkládajíc se nedaleko odtud. V příjemném rozpoložení z relaxace mezi zelení odcházím na šedou silnici stopovat, abych v zápětí ze všeho dokonale vystřízlivěl. Klid nalezený v parku pozvolna přešel v rozladěnost a beznaděj. Nikdo z té nekonečně dlouhé šňůry aut nechtěl zastavit.

Asi po třech hodinách toho mám tak akorát. Odcházím zpět do města na autobus. Touto jistotou cestuji až do Pictonu. Během jízdy poznávám kraj kolem Renwicku a Blenhaimu, údolí Wairau – údolí strastiplného čekání, údolí s nekonečně dlouhou silnicí…- místa, kde před mnoha dny začalo mé velké putování Jižním ostrovem.

Na pictonském trajektovém terminálu si kupuji lístek na první loď odplouvající časně ráno. Původně jsem chtěl opět spát ve stanu nahoře nad městem, avšak v současné situaci to naprosto nepřipadá v úvahu. Musím se ubytovat poblíž přístavu. Nemohu riskovat, že loď odpluje beze mě. Vstávám brzy ráno, ještě za hluboké tmy.

28.3. čtvrtek

Wellington – Stratford

Odcházím zadním vchodem do setmělé uličky vedoucí již k zářivě osvětlenému přístavu. Odplováme ještě za tmy. Čekám v křesle v podpalubí a doufám, že uvidím východ slunce. Před samotným okamžikem, čekám na palubě. Je hrozná zima a fouká studený vítr. Přesto se snažím vydržet. Obloha se vzápětí zbarvila do růžova, ale slunce nakonec vychází za mraky. Škoda. Zanedlouho poté se již objevuje probouzející se Wellington.

Po přejezdu z terminálu na vlakové nádraží se ihned informuji na spojení do Stratfordu, jež je ideálním místem pro vstup do národního parku Mount Egmont se sopkou Mt. Taranaki. Vzhledem k vysoké ceně však nabídku odmítám a odcházím do Visitors Information nacházejícího se v centru, s nadějí, že to zde bude levnější. Bohužel nikoli, tak zase uháním zpět, neboť původní autobus má za pár minut odjíždět. Nakonec volím kompromis a kupuji lístek jen do malého městečka Bulls, asi na polovině cesty a doufám, že se mi zde podaří něco stopnout.

V této křižovatce hlavních tahů Severního ostrova obědvám a posléze odcházím na stopa. Zastavil mi student Mathias, co se vracel ze školy v Palmerston North do své domoviny v Ethamu. Dokonce se mi nabídl, že mě odveze až do mého cíle i když to pro něho byla zajížďka. V průběhu celé jízdy jsme se vybavovali o všem možném a také pro dobrou náladu sem tam přidali nějaký ten vtípek. Asi 170 km dlouhá cesta tak celkem rychle uběhla.

Očím zde nemůže uniknout vulkán Mount Taranaki majestátně se vypínající nad Stratfordem.

29.3. pátek – 30.3. sobota

Mount Egmont N.P. – New Plymouth

Ráno mě čekal šok. Na ulicích ani živáčka a obchody zavřené. Je pátek velikonoční a já se ocitl bez finančních prostředků. Naštěstí mi velmi pomohla úřednice v informačním centru, kde měli zaplať pánbů otevřeno. Ta žena měla pochopení pro mou nezáviděníhodnou situaci a obvolala několik bank v okolí. Zjistila mi, že bude jedna pobočka zítra dopoledne otevřena v New Plymouth.

Nic naplat, musím zanechat svých velkých plánů v národním parku Mount Egmont a chtě nechtě se přemístit do tohoto města. Nebylo však příliš daleko, proto jsem se rozhodl ještě dnes aspoň na den park navštívit. Počasí mi zde však vůbec nepřeje. Jsem nucen podstatně zkrátit i plán na dnešní den. Vystupuji tedy jen na úbočí sopky ke strži Manganui, kde nabírám sil v místní nouzové chatě. Vyrážím dál po úzké zarostlé stezce po srázu hory, kde mě zastihuje velmi hustá mlha a jemný nepříjemný déšť. Není vidět na krok, sejít z cesty není až tak těžké. Všude je mokro, cesta je rozbahněná a na některých místech je kluzké kamení. Musím postupovat velmi pomalu. Nebýt rady náhodných turistů, co jsem potkal, asi bych ještě dnes bloudil někde pod sopkou. Zvláštní a typická náhlá změna počasí přišla vzápětí. Mlha se vytratila téměř okamžitě a dovolila tak rozhlédnout se do kraje. Kousek pode mnou jsem spatřil očekávanou horskou chatu Maketowa hut.

Ráno, využívám chvilky, kdy neprší a mířím do konečného bodu v Egmont North, odkud jedu dodávkou do New Plymouth. Kolem deváté již stojím před bankou. Zbytek dne se věnuji důkladné prohlídce města.

31.3. neděle

Waitomo Caves

Cesta liduprázdným městem na výpadovku je dlouhá. Vzdálenost jsem podcenil. Nemyslel jsem si že je město až tak velké. Nicméně nakonec již stojí u krajnice s nataženou rukou se zdviženým palcem. Vezu se jen několik kilometrů do Waitara, kde zase stopuji. Další úsek je zhruba stejně dlouhý, tentokrát do Urenui. Hm, jestli to půjde takhle dál, nemám šanci se dnes do Waitomo Caves dostat. Žena vyjíždějící od pumpy mi zastavuje a z rozhovoru během jízdy se dozvídám, že jede za svým mužem na jednu osamělou farmu. Leknutím jsem se až orosil. Mé obavy se brzy ukázaly jako oprávněné. Vysadila mě v údolí u odbočky k jejich farmě. Stopování na tomto opuštěném místě mě dohánělo k šílenství. Opět, jakoby se všichni domluvili, nikdo nezastavoval, přestože jezdilo aut poměrně dost. Další smolný den. Nejenže jsem se již pomalu loučil se zastávkou ve Waitomo, ale napadaly mě i takové myšlenky, že nestihnu letadlo a budu nucen si pobyt na Novém Zélandu neplánovaně prodloužit. I má bezmezná trpělivost své meze přeci jen má. Balím a vydávám se po silnici dál, s tím že příležitostně stopuji. Až, asi po pěti kilometrech chůze nádhernou divokou krajinou lesoparku mi zastavuje milý chlapík jedoucí až do Aucklandu. Pohled na hodinky mi říká, že se přeci jen stavím ve Waitomo Caves. Přemluvil jsem „mého řidiče“, aby mě odvezl až přímo na místo. Tato jeskynní oblast leží totiž 8 km od hlavního tahu.

Hlavním magnetem je bezesporu Glowworm – jeskyně svatojánských mušek. Já však navštěvuji Ruakuri přírodní tunel se strží a jeskyněmi nacházejících se v nádherném tropickém pralese.

1.4. pondělí – 4.4. čtvrtek

Auckland (odlet)

Dnes se mi teda podařilo řádně zaspat! Vstávám něco před desátou. Do této hodiny musí ubytovnu návštěvníci bezpodmínečně opustit. Dohodl jsem se s majitelkou, že mohu počkat v obýváku na příjezd autobusu. Zatím se dívám na televizi a pročítám časopisy.

Autobus zastavil na hlavní silnici kousek pod backpackers, kam bylo třeba sejít. Nejeli jsme však dlouho. U jednoho motorestu přestupujeme do jiného vozu. Ještě máme krátkou zastávku v Hamiltonu, jinak směřujeme přímo do Aucklandu.

Zde již to dokonale znám. Jdu rovnou do čtvrti Parnell, do ubytovny, kde jsem již spal první noc na Novém Zélandu. Chtěl bych tady symbolicky strávit i tu poslední. Avšak nejen zde, ale i na dalším místě mají plno. Kousek o ulici dále nalézám konečně ubytování jenže v jednom z nejhorších backpackers za celý pobyt. Ale co; je to jen na jednu noc.

Druhý den musím vyhledat pobočku letecké společnosti Korean Air a informovat se na platnost data mého odletu. To, jak jsem předpokládal, neplatilo, bylo nutné ho přesunout na další den. Poté odcházím do ubytovny backpackers velmi blízko centra a Queen street.

Můj poslední den na Novém Zélandu trávím hlavně u přístaviště jachet a u jednoho z významných aucklandských symbolů – přístavního mostu.

Odpoledne odjíždím ze SkyCity autobusovou linkou na letiště. Ve 20:40 odlétám.

Nahoru