Světem s báglem - Stránky nezávislého cestování |
Jelikož letím s cestovkou, je po přistání zajištěn rozvoz do příslušných hotelů. Stavíme celkem u pěti, než jsme dojeli do hotelu Kaiser, který je mou základnou. Pokoj je velice pěkný, na mé poměry až převelice. Po vybalení si rozměňuji v recepci peníze a vyrážím do města na obhlídku. Cestou mě zastavuje několik vykutálených obchodníků s úmyslem nalákat mě do svých krámků a něco mi vnutit. Rozhodně nemám v úmyslu nic kupovat. Mým cílem je turistické centrum a získání informací pro následné putování Tuniskem. Bohužel tu je dnes zavřeno, takže to musím nechat na zítra.
V medíně (stará část města, zpravidla ohraničená hradbami) se toulám úzkými spletitými uličkami a procházím zdejší súk (tržiště). Do hotelu se vracím přes pobřežní promenádu.
Následující den se stavuji v infocentru, kde dostávám několik základních informací. Poté mám v plánu navštívit zdejší historické budovy. Začínám u Velké mešity. Vstup je nemuslimům povolen jen na nádvoří a v době, kdy se zrovna nekonají motlitby. To ostatně platí pro všechny mešity v Tunisku. Po prohlídce směřuji k ribátu (opevněný muslimský klášter), z jehož kulaté věže je nádherný výhled na všechny strany. Následně opět procházím súkem, kolem starého minaretu k jižní bráně, až k rozlehlé kasbě – pevnosti, v níž je zbudováno archeologické muzeum.
Před polednem se odebírám na nádraží a odjíždím na jih do městečka El-Jem, které je proslavené svým poměrně dobře zachovalým římským amfiteátrem. Především jeho aréna a podzemní chodby s místnostmi pro zvířata a účinkující jsou mnohem vypovídající než u kolosea v Římě. Mám dost času do odjezdu, tak si stavbu dokonale procházím. Dokonce jsem měl štěstí na zdejšího hlídače, který zrovna vedl dvě Tunisanky ke studni pod úrovní arény. Hloubka se odhaduje na 25m a podle pověsti byla spojena podzemní chodbou s pobřežním městem Salakta. Když se tu v 7. století bránila berberská princezna al-Káhina Arabům, údajně prý na své obléhatele mávala čerstvými rybami. Během mé dlouhé návštěvy se v areálu vystřídalo několik turistických skupin. Většinu času jsem se tu však pohyboval poměrně osaměle, což ještě více umocňovalo dojem z této kolosální stavby. Prohlídku končím kolem páté a ještě se jdu podívat přes koleje k staršímu amfiteátru. Je podstatně menší a nedochovalo se z něj, kromě obvodových zdí arény, nic. Navíc se o tuto památku nikdo nestará. Leží tu zapomenuta ladem a pomalu začíná sloužit místním jako skládka.
Ráno vypadalo tak dobře… Vůbec nic nenasvědčovalo té odpolední katastrofě. Ale pěkně po pořádku. Po snídani odcházím pěšky na autobusové nádraží vzdálené jižně od medíny. Právě tu probíhá trh a kolem jsou davy lidí. Jsem poněkud nesvůj (příjemně) z toho, že mi nikdo nic nenabízí. V podstatě si mě vůbec nikdo nevšímá. Je to určitě tím, že tady je to čistě pro místní, žádné komerční tržiště pro turisty jako v medíně.
Procházím halou autobusového nádraží a naskakuji do harmoniky směr Kairouan, která za moment vyráží. Značně hrbolatá silnice vede převážně pustou krajinou. Sporadicky se objevují sady olivovníků. Asi po hodině a půl přijíždíme do posvátného města Kairouan. Velice mě potěšilo, že stavíme u medíny. Vystupuji a zahajuji prohlídku místní Velké mešity. Představuje nejposvátnější místo afrického islámu a čtvrté místo ve světě (hned za Mekkou, Medínou a Jeruzalémem). Říká se, že muslim, který navštíví zdejší mešitu aspoň čtyřikrát za život, je to jakoby vykonal pouť do Mekky. Objekt jsem si také prohlédl ze střechy krámku s koberci nacházejícího se v přilehlé ulici Okba ibn Nafaa. Poté se procházím nádhernými uličkami starého města. Míjím mešitu Tří bran, která je nevěřícím zcela uzavřena, a naskýtá se mi možnost spatřit krásný interiér rezidence bývalých pašů a bejů – Maison du Gouverneur. Přes zdejší súk pokračuji na sever k rezervoárům Aghlabovců, které sloužily jako obrovské zásobárny vody a také jako letní odpočinkové místo zdejších vládců. Poslední zastávkou na mé cestě je záwíja Sídí Sahába. Jedná se o komplex s hrobkou muslimského světce Abú Zamá al-Baláwího. Je tu však hodně turistů, tak se dlouho nezdržuji.
Louagem odjíždím do Sbeitly, na jejíž okraji se rozkládají rozlehlé ruiny římského města. Přijíždím akorát v momentě, kdy hustě prší. Jeden chlapík mi ukazuje cestu tím, že jde se mnou až k bráně. Tam jsem ho zanechal a v pěkném lijáku si „užívám“ starobylou památku. Přestože mi dojem kazí nepříjemný déšť, musím žasnout nad tím, co dokázali Římané postavit. U komplexu tří chrámů, kam procházím bránou Antonina Pia, se dávám do řeči s místním strážcem. Stojí na jediném místě, kde se dá ukrýt před deštěm. Po chvíli někam odběhl a vrátil se s deštníkem. Společně pak v rychlosti obcházíme zajímavá místa areálu. Především pozoruhodně dochované mozaiky z původních lázní. Prohlídku končíme u zbytků divadla, kde se loučím. Jelikož při mém vstupu, neměl pokladník nazpět, jdu zaplatit vstupné naproti přes ulici do muzea. Zde se snažím trochu oschnout a čekám až přestane pršet. Pochvíli déšť opravdu trochu ustal, tak chvátám na stanici louage zpět do Kairouanu.
Během cesty se opět rozpršelo. Ve voze zjišťuji, že louage jede až do Sousse, což mě náramně potěšilo. Cesta je příšerná. Takový liják jsem jakživ nezažil. Jedeme skoro krokem, stěrače jsou puštěny naplno, přesto nemají šanci vodu z čelního skla setřít. Obloha je tak černá, že mi připadá, jakoby byla noc. Poušť kolem se změnila v jednu obrovskou bažinu. Dokonce jsou místy vidět velká jezera! Neuvěřitelné!
Déšť trvá i po příjezdu do Sousse. Tady jsem si původně chtěl vzít taxi, ale je to bez šance, tak jdu pěšky. Cesta není snadná, protože z ulic jsou divoké řeky. Voda se valí všude a liják neustává. Do hotelu přicházím totálně promočený. Je už hluboká tma.
Nazítří se vydávám do přístavu odkud odjíždí příměstský vlak do Monastiru. Volím tuto alternativu, aby mi přes den uschly všechny věci, hlavně boty. Na místě je naopak nádherné počasí. Svítí sluníčko a je teplo. Procházím centrem kolem nové mešity až k ribátu, který je největší v Tunisku. Prohlídka obnáší i samozřejmé bloudění v nekonečných chodbách a schodištích. Přesto je to super zážitek. Ještě nesmím vynechat mauzoleum Habíba Burgíby – prvního prezidenta samostatného státu, který se výraznou měrou zasadil o rozkvět země a zrovnoprávnění žen.
Dnešní den opět nestojí za nic. Zase je zataženo a prší. Koukám z okna na oblohu a na mokré silnice a chodníky. Je to dost depresivní. Ještě než vyrážím za denním programem, přebaluji si báglík tak, abych v něm měl věci jen na tři dny. Boty jsou stále mokré, tak si obouvám sandály. Není to problém, přestože prší, zima není. Déšť se trochu ztišil, tak toho využívám a odcházím na nádraží. Cesta komfortním expresem byla přerušena jen v jedné stanici. Před halou tuniského nádraží mluvím s dvěma chlapíky ohledně ubytování. Dozvídám se, že hotel Suisse, kde jsem se chtěl ubytovat, je v rekonstrukci, takže musím najít něco jiného. Jdu až na hlavní bulvár Burgíby, kde stojí katedrála sv. Vincenta de Paul. V přilehlých uličkách medíny se ubytovávám až na třetí pokus. Pořád se mi něco nezdálo. Hotel Medína však také dokonalostí neoplývá – je tu pěkná zima a hluk. Výhodou však je jeho poloha přímo u brány do starého města.
Procházím se úzkými uličkami plné stánků a tlačících se lidí. U vstupu do mešity Zajtúna se dozvídám, že je zpřístupněna jen její malá část, tak se rozhoduji dovnitř nevstoupit. Pokračuji ve své trase k další zajímavosti – k madráse (vyšší koránská škola) Sulajmaníja. Po pár krocích mě zastavuje chlapík od jednoho z místních stánků, že mě zavede na střechu, odkud je hezký výhled na Tunis. Jdu tedy s ním i když vím, že zase bude chtít bakšiš. Výhled za to však stál. Cestou městem se pohybuji převážně pod střechou, nicméně musím přeskakovat proud vody ženoucí se uličkami súku. Bohužel jsem se dostal na místo, kde střecha končí. Venku pěkně leje. Dál nejdu, zase bych byl durch a to si tady nemohu dovolit.
Ráno zjišťuji, že se u mě začíná zabydlovat nezvaný host – rýma. Po statečném boji s nepřízní počasí mě nakonec dostihla. Zatím mi trochu spravilo náladu počasí, do pokoje mi padají sluneční paprsky. Vypadá to na hezký den. Odcházím do infocentra u kruhového odjezdu na hlavním bulváru, kde zjišťuji podrobnosti k realizaci mých dalších plánů. Pak se odebírám na stanici příměstského vlaku a odjíždím do Kartága. Poměrně dlouhou cestu ukončuji na stanici Carthage Hanibal, zhruba v centrální části archeologických nalezišť. První mé kroky vedou do areálu Antoninových lázní. Poměrně zachovalá spodní část blíže k moři nabízí trochu víc než jen základy. Další v pořadí představují římské vily, kde je slušně zrekonstruovaná budova na návrší. Stojí tu i několik poničených soch. Hned vedle se nachází divadlo, na kterém není kromě hlediště nic zajímavého. Navíc se v současné době používá k pořádání různých kulturních akcí. Mé další kroky vedou ke zbytkům amfiteátru, ale poněkud jsem si zašel, než se mi podařilo ruiny nalézt v malém lesíku. Z největšího kolosea v Římské říši zbyly jen zdi arény. Ty však stačí, aby si člověk udělal představu o tom, jak musela být stavba obrovská.
Nyní odbočuji po silnici k Al-Marsá. Na cestě se obdivuji rozlehlým cisternám a dlouhému akvaduktu. Severně, v krásné krajině rozkvetlých luk a zelených stromů, je umístěn hřbitov amerických vojáků z druhé světové války.
Malebné městečko Sidi Bou Saíd, cíl mé cesty, se nachází nedaleko. Skrze centrum s mešitou a spoustu stánků se suvenýry procházím k majáku, kde se otevírá pěkná vyhlídka do kraje. Následně po dlouhých schodech sestupuji lesem k přístavu. Jelikož byla policisty uzavřena hlavní silnice vedoucí nahoru, musím na cestě zpět použít opět schody, které jsem pracovně nazval „schody milenců“. Jsou totiž posety zamilovanými párečky.
Po návratu do Tunisu, pokračuji v prohlídce medíny v místě, kde jsem včera přestal. Dostávám se až na náměstí Halfaouline s mešitou Sáhib at-Tabíja. Kolem je plno stánků s různým haraburdím a s potravinami. Tady jsem dostatečně stranou všech turistů, takže si to tu v klidu užívám.
Do hotelu se vracím ulicí Souika, abych si zmapoval trasu, kudy zítra brzy ráno půjdu na autobus do Douggy.
Vstávám v půl páté, bleskově balím a vyrážím na autobusové nádraží. Noční, nebo spíše ranní Tunis je mrtvé město. Všude klid. Jen tu a tam potkávám postavu. Snadno se dostávám na náměstí Bab Saadoun charakteristický svými oblouky uprostřed. Dle nákresu z infocentra má být v přilehlé ulici Hedi autobusové nádraží, avšak, kde nic tu nic. Nějací lidé mě posílají zpět k tramvajové zastávce jménem Bus station, kde se ptám na cestu. Nikdo mi však nerozumí, až jeden policista mě posílá na druhou stranu křižovatky. Mám sice ještě půl hodiny do odjezdu, nicméně mě to začíná pěkně vytáčet. Jdu tedy, kam mě poslal. U otevřené restaurace si však ověřuji cestu. Ti mě zase posílají k tramvajové zastávce, že prý někde za ní stojí autobusy. To už jsem značně rozladěn, běžím a nadávám. Na místě stojí však busy městské, tak jsem poslán do ulice Meftah Saddalah. To je už na pováženou! Do odjezdu necelých deset minut. Probíhám podzemním tunelem a rozhoduji se vzít taxi. Přijíždím na autobusák právě, když odbíjí šestá hodina. Autobus má naštěstí trochu zpoždění, takže jsem ho stihl. Nebýt taxi, nikdy bych to nenašel…
Cesta do Taboursouku trvala necelé dvě hodiny. Při vystupování jsem se tu seznámil s chlapíkem, co jede do Douggy také, pracuje tam jako prodavač lístků. Skvělá náhoda. Trosky římského města jsou odsud vzdáleny 8 km. Je tedy nutné domluvit odvoz. Po chvíli nasedáme do terénního pick-upu a jedeme. Domlouvám se s řidičem, aby se pro mě stavil za dvě hodiny. Hned za branou areálu stojí divadlo, které je v pozoruhodně dobrém stavu. Z jeho vrchních pater jsou ruiny jako na dlani. Dougga je totiž situována v kopcovité krajině, takže o hezké výhledy tu není nouze. Avšak vyšší polohou se tu projevuje nepříjemná zima a fouká ledový vítr. Postupně navštěvuji velký chrám se sloupy, oblouk Alexandra Severa, cisterny a chrám Juno Caelestis stojícího osamoceně na stráni obklopeného olivovníky. Od něho sestupuji starým městem k věži – libyjsko-punskému mauzoleu. Nakonec se toulám v hlavních rozvalinách ve středu města. Naposledy vystupuji do horních pater divadla a pak se vracím na místo schůzky. Právě, když fotím vzdálenou skálu, volá na mě řidič ze dvora statku pode mnou, že už jede. Cestou jsme nabrali ještě jednoho místního stopaře. V Taboursouku sedám do připraveného louage a čekám až se zaplní cestujícími.
V Tunisu se musím nejprve trochu zorientovat, kde mě to vlastně vyhodili. Vybavuji si ranní jízdu taxíkem a po chvíli vidím oblouky na křižovatce Bab Saadoun. Koukám na hodinky a jsem smířen s tím, že vlak do Sousse už nestihnu, takže vykračuji na nádraží volnou chůzí. V ulici na dohled nádražní budovy kontroluji čas a s překvapením zjišťuji, že do odjezdu schází ještě něco přes deset minut. To se ještě dá stihnout. Přidal jsem do kroku, koupil jízdenku a stojím na peróně právě včas.
Ve vlaku přemýšlím jestli jet do Tozeuru ještě dnes večer nebo to přeložit na zítřek. Nakonec volím druhou možnost, abych se dal trochu do kupy. Následující den je čistě oddechový, ve znamení toulek po městě. Také jsem se stavil pro jistotu koupit jízdenku do Tozeuru. Těsně před odjezdem by totiž mohla být všechna místa vyprodána. Když jsem potom večer přišel, nádražní hala byla zcela zaplněna lidmi. Cestující stáli i na ulici před a velký počet též už odbaveni na perónu. Tunisani se všude tlačí, žádná pravidla na silnici ani nikde jinde. Když přijela souprava, všichni se cpou do vlaku, aniž by nejprve nechali lidi vystoupit. To, že by se tím zákonitě uvnitř uvolnil prostor nikoho nezajímá. Ti, co chtějí ven, jsou nemilosrdně zatlačeni zpět do vagonu, takže se přetlačovaná ještě více stupňuje. Zábavné? Když se vše uklidnilo, zjišťuji, že je vlak opravdu plný. Ještě, že mám třídu komfort, jinak bych nejspíš neseděl. A šest a půl hodiny přes noc stát, to by moc příjemný zážitek rozhodně nebyl.
Ve vlaku jsem se trochu prospal. Většina lidí vystoupila dvě stanice před Tozeurem. Přijíždíme s půlhodinovým zpožděním, ale to mi nevadí, aspoň se dříve rozední. Z nádraží jdu lokalizovat svou polohu. To se mi podařilo až pomocí hotelu Niffer. Nyní se odebírám na stojánku louage směřující do Chebiky. Je mi řečeno, že staví před kavárnou za rohem. Pomalu se rozednívá a ulice začínají ožívat. Vůz se plní velmi pomalu, vyrážíme asi po hodině čekání. Cesta do horských oáz Chebika a Tamerza vede pustou rovinatou krajinou až k úbočí hor, kde se obě vesnice rozkládají. Vystupuji v prvně jmenované a kráčím k parkovišti plné terénních aut zájezdových skupin. Tady začíná nádherný kaňon s malým vodopádkem a malou tůní. Nad palmovým hájem se tyčí rozvaliny původní vesnice. Dá se chodit kolem po skalách, tak toho využívám. Místo rozhodně netrpí nedostatkem zájmu, střídají se tady skupiny turistů jak na běžícím páse.
Po zážitku se vracím do nové vesnice na úbočí, kde se přidávám k jednomu místnímu, který tu čeká na spoj do Tamerzy. Po chvíli nám zastavuje malý pick-up. Jsem vyzván, abych také nasedl. Mačkáme se tedy tří v kabině řidiče. Vystupuji u mostu přes údolí, ve kterém se nachází opět skromný vodopádek. Cestou k němu musím přebrodit malý vodní tok, posléze i zpět do oázy. Procházím stinným porostem až na konec, kdy se přede mnou objevila Tamerza. Osada je pěkně roztáhlá podél silnice. Zhruba uprostřed si zaskakuji k rokli s dalším vodopádem. Tady se mi nabídl chlapík, že mě provede kaňonem Mídas. Nejprve však chci vidět opuštěnou vesnici asi kilometr odtud. Ruiny jsou mnohem fotogeničtější než v Chebice. Na cestě zpět mě odchytil jiný průvodce kaňonem, s nímž se domlouvám na ceně a délce trvání treku. Bohužel zjišťuji, že bych nestihl poslední spoj do Tozeuru, takže s lítostí musím cca dvouhodinovou procházku kaňonem Mídas na alžírských hranicích vynechat.
Nasedám tedy do louage a přes několik zapadlých koutů světa kdesi v poušti směřuji do Tozeuru. V Chebice k nám přisedá pasažér, co umí dobře anglicky, tak si krátíme cestu klábosením. Zjišťuji mimo jiné, že je mu 25 a za celý svůj život nebyl jinde než v Chebice a Tozeuru. Tristní…
Vystupuji na náměstíčku Bab el-Hawa a odcházím na autobusové nádraží zjistit spoje do Douzu. Z důvodu jazykové bariéry jsem se však nic kloudného nedozvěděl. Nechám to tedy náhodě. Zatím se jdu ubytovat. Hotel Kalifa je v tak hrozném stavu, že jdu jinam. Nakonec skládám věci ve velice solidním pokoji hotelu Niffer. Odpoledne se procházím v palmové oáze na jihu města.
Po snídani se vracím na autobusák. Mám ohromné štěstí, právě odjíždí autobus do Kebili. Převážná část cesty vede po sypané hrázi přes obrovské solné jezero Šot el-Džeríd. Zážitek je to úchvatný. Plocha se táhne od horského pásu na severu až za obzor na jih, k okraji Sahary. Na první pohled se jezero jeví jako poušť až na občasné známky soli a tu absolutní rovinnost.
V Kebili musím přestoupit a zbytek cesty absolvovat pomocí louage. V Douzu je autobusové nádraží společně s louage situováno v těsné blízkosti centra. Po ubytování se jdu projít do oázy. Při jednom náhodném setkání si domlouvám na odpoledne výlet na velbloudu do pouště. Jelikož mám čas obcházím si centrum, které tvoří vlastně uzavřené náměstí se súkem. Později se procházím palmovým lesem až k samému okraji Sahary. Je pozoruhodné, jak najednou, jako když utne, končí hustý porost palem a začíná jen nekonečná vyprahlá poušť představovaná horami jemného písku. Přicházím do místa, kde odpočívá několik desítek velbloudů. Nabízí se mi tu jeden průvodce za cenu poloviční, než jsem dojednal ve městě. Využívám tedy místní nabídky s tím, že tu předešlou stornuji. Nasedám na koráb pouště a vyrážíme do dun. Je nádherné počasí. Polojasno, teplo a bezvětří. Už chápu ten pocit volnosti a svobody, který si člověk může vychutnat jen ze hřbetu velblouda.
Když přicházím na stojánku louage, už z dálky na mě volá řidič, zda jedu do Gabesu. Nasedám a ještě čekáme na tři pasažéry. Cesta pro mě vzhledem k rýmě byla dost utrpením. I když je oknem na co koukat, moc si to neužívám. V Gabesu se ptám na pokračování do Matmaty, ale jsem odkázán na autobusové nádraží. Tady je již připraven jeden stroj, co má za okamžik odjet. Nelze si koupit jízdenku, protože prodavači vypověděl strojek službu. Takže zatím čekám a cestující se hromadí. Pochvíli už v busu není k hnutí. Navíc se sem v průběhu jízdy vmačkávají další lidé ze zastávek po městě. Bedlivě sleduji cestu. Pomalu se soukáme po klikatých horských serpentinách než konečně zastavujeme na hlavní ulici v centru staré Matmaty. Vystupuji přímo proti ceduli ukazující k hotelu Marhala. Vydávám se udaným směrem. Vůbec mi nevadí, že nemám mapu města, orientace je jednoduchá. V recepci čekám, až si mě někdo všimne, poté jsem zaveden do jedné z kobek podzemního obydlí. Malé vyhloubené místnosti jsou zpravidla situované kolem jednoho nebo více dvorů, které jsou pospojovány tunely. Takovýchto jeskyních (troglodytích) obydlí je po Matmatě rozseto plno. Cestou do hotelu se mi nabízel jeden kluk jako průvodce po městě, nakonec ho odmítám a rozhoduji se prozkoumat okolí na vlastní pěst. Zatím se jdu projít ven z města na výpadovku do Madanínu. Jsou tu hezké scenérie okolních kopců.
Po návratu přichází na řadu konečně samotná Matmata. Dělám průzkum kolem dvou hlavních ulic, kde je roztroušeno nejvíce podzemních obydlí. Při fotografování jedno z nich, ke mně běží stará žena a zve mě k sobě na návštěvu. Paráda. Ukázala mi jeskyni, kde se vaří, ložnici, společenskou místnost, ale i prostor pro dobytek. Na závěr mě ještě pohostila pravým berberským mátovým čajem. Super exkurse. Poté šplhám na kopec k malé budově s kupolí, odkud mám krásný přehled o „dírách“ ve městě. Z výšky si mapuji cestu, kudy se k nim dostanu a posléze vybrané postupně navštěvuji. K večeru jsem chozením už dost unavený, tak se vracím do své kobky.
Noc v tomto podivném stavení byla nezapomenutelným zážitkem. Ráno po snídani ve velké jeskyni na jiném dvoře odcházím do centra na autobus zpět do Gabesu. Stojím však špatně a místní mě posílají za roh do dvora, kde spoje do města stojí. Využívám jednoho z louage.
V Gabesu vystupuji poněkud stranou, nicméně hlavní stojánka je nedaleko. Jiným sběrným taxi pokračuji do Tatawínu. Než jsme dorazili na místo, prodělali jsme několik policejních kontrol, které tu jsou velmi časté. Končíme na autobusovém nádraží v severní části města. Do centra je to poněkud delší procházka, ale to nevadí, mám dost času. Přemýšlím, zda se jet podívat rovnou do horské vesnice Chenini, bohužel se mi nedaří najít spoj, tak se jdu ubytovat do hotelu, jenže ten je plně obsazen. Vycházím na ulici směrem k jinému, když mi kolemjdoucí chlapík doporučuje levný hotel Medína. Vede mě k němu a zároveň se domlouváme na okružní jízdě po okolních ksarech (opevněných berberských sýpkách).
Po vyřízení formalit v recepci domlouváme podrobnosti výletu. Jdu se rychle převléci a můžeme vyrazit. První zastávku děláme u ksaru nad městem Daghagra. Poté směřujeme k největšímu klenotu: ksaru Oulad Soltane. Ten má asi nejhezčí ghorfy (dlouhé místnosti ke skladování obilí), které jsou navíc uspořádané v patrech. Další ksar v Az-Zahra je tomu předešlému velice podobný a rozhodně si sním v kráse nezadá. Poslední ksar Džalída je naopak podobný prvnímu. Také je uspořádán po obvodu čtvercového dvora. Po prohlídce se vracíme do Tatawínu. Říkám si, jak je dobře, že jsem využil soukromé nabídky objet tyto stavby autem, protože si nedovedu představit, jak bych se sem dostával veřejnou dopravou a jak bych to vůbec hledal. To by bylo vskutku obtížné.
Hotel Medína byl katastrofální. Pokoj s výhledem ušel, ale ve sprchách ani v umyvadle na pokoji vůbec netekla voda. Toalety v troskách, a ten puch! Hrůza. Navíc mi byla v noci pěkná zima.
Jdu se podívat do města, údajně tu má být nějaký festival. Potkal jsem několik lidí v kostýmech, co hráli na buben či trubku, jinak nic zvláštního. Asi to vypukne všechno až večer. Procházím se po silnici vedoucí na jih. Původně jsem chtěl dojít k rozvalinám ksaru Mugábla, jenže jsem k němu nenašel cestu. Nevidím ani žádné ukazatele. Přemýšlím o dalších plánech a napadlo mě jako nejrozumnější, ještě dnes odjet do Sfaxu. Zastavuji si taxík a jedu si do hotelu vyzvednout věci. Pak pokračujeme na sever města na autobusové nádraží. Tady zjišťuji, že nemusím přesedat v Gabes, protože jeden louage jede přímo do Sfaxu, takže si naň kupuji jízdenku. Cesta je poměrně pohodlná a svižná. Celé to narušilo jen několik uzavírek, kdy musíme objíždět pracovní úseky po vyhrnuté cestě pouští. Do Sfaxu přijíždíme v půl čtvrté. První mé kroky vedou na nádraží, abych si koupil jízdenku na večerní vlak do Sousse. Znamená to, že mám necelé tři hodiny na prohlídku města.
Tu zahajuji u radnice a archeologického muzea. Pak přes bulvár Republiky směřuji do medíny a na zdejší rozlehlý súk. Je tu neuvěřitelně živo. Hned po tom tuniském, se mi nejvíce zalíbil. Prošel jsem to tu křížem krážem, než jsem se odebral na vlak. Souprava dorazila zase tradičně na čas. Vůbec mě překvapilo, jak tu jezdí vlaky přesně. Se setměním se dost ochladilo, fouká studený vítr. Při nastupování proběhl již tradiční tlačenicový rituál. Z nádraží v Sousse jdu obvyklou trasou rovnou do hotelu. Už se těším do sprchy.
Tak je tu poslední den mého cestování. Jdu do města obhlédnout, co by se dalo přivézt domů a posléze se jen tak toulám uličkami medíny a súkem. Docela mě pobavilo smlouvání, které je na místních tržištích nezbytnou procedurou. Nakonec relaxuji na lavičce v přístavu. Pozoruji, jak je tu všude kolem čím dál více turistů. Hold již začíná sezóna…
Následující den je den odletu. Dopoledne jsem si chtěl ještě naposledy projít město, avšak zjišťuji, že odjezd od hotelu byl posunut už na desátou, takže mi nezbývá než se plánu vzdát a vyčkat autobusu na letiště.