titulek stranky.jpg, 178kB

Světem s báglem - Stránky nezávislého cestování

SÝRIE, JORDÁNSKO

1.5. pondělí – 2.5. úterý

Damašek – Maalula – Sidnaja

Po příletu na letiště v Damašku si sedám do haly a vyčkávám svítání. Přemýšlím, co dělat. V domnění, že pojede autobus do centra stojím na zastávce. Ten se však nedostavil, tak si beru taxi ještě s jedním Novozélanďanem. Vystupujeme na centrálním autobusáku Pullman, kde se naše cesty dělí. Já pokračuji do centra na náměstí Marjah, kde je k dispozici mnoho levných hotelů. Musím jich však projít asi deset, než jsem si konečně vybral. V první řadě chci dnes navštívit naší ambasádu. Jdu přes damašské informační středisko, kde stěží získávám aspoň mapu města. Na ambasádě je však zavřeno, tak to musím zkusím zítra.

Mé první kroky vedou ke starobylé citadele, která se rozkládá na samém okraji starého Damašku. Jeho nejváženější destinací je bezpochyby velká Umajovská mešita, která je hned po Mekce a Medíně třetím nejposvátnějším místem islámu. Kolem a hlavně před ní se rozkládá mohutný arabský súk (tržiště) s obchůdky rozmanitého zboží. Jelikož je přístup do mešity volný všem, i nemuslimům, vstupuji na obhlídku. Posléze odcházím kolem vysokých zdí stavby do úzkých uliček starobylého města, které dýchají zvláštní atmosférou dávných časů. Uličky jsou tak propletené, že by tu jeden i dvakrát zabloudil.

Druhý den mám naplánované křesťanské městečko Maalula, ale ještě před tím jsem byl na naší ambasádě pro pár informací o situaci v regionu a nahlásit svou přítomnost v zemi. Abych mohl jet do Maaluly, musím se přemístit na druhý konec města, odkud odjíždí servisy (van-dodávková auta). Cesta po kvalitní dálnici utekla jako voda. Město je rozprostřeno na úbočí skal a působí romanticky.

Po návratu do Damašku rychle přesedám ještě do servisu do Sidnaji, což je místo s podobným charakterem, jako Maalula. Zde je hlavním lákadlem ženský klášter Panny Marie. Maalula i Sidnaja jsou místa, kde se dodnes hovoří aramejsky - jazykem Ježíše Krista.

3.5. středa – 4.5. čtvrtek

Hama – Misyaf – Krak des Chevaliers

Rozmýšlel jsem kam se vydat dále. Nejprve mám v úmyslu cestovat do města Hims, ale místní mi ho rozmluvili s tím, že tam prostě nic k vidění není. Je rozhodnuto, jedu tedy rovnou do Hamy. Autobus odjíždí z nádraží Pullman. Nemusel jsem ho ani hledat, našli si mě naháněči, kteří mě k němu pak dovedli. Po příjezdu opět taxíkem jedu do centra. Hama je světoznámá svými obrovskými dřevěnými vodními koly. Jen jednu ulici od hotelu Cairo teče řeka Orontes, kde se za zvláštního charakteristického mručení a vrzání otáčí několik těchto technických skvostů. Stojí tu i původní akvadukty, dnes vhánějící vodu do městských fontán. Tyto atrakce přitahují do města mnoho obdivovatelů. V místě ubytování - na střeše hotelu se právě setkávám s několika cestovateli z různých koutů světa.

V centru města nedaleko se vypíná kopec, na kterém je odkryta část archeologických vykopávek - původní citadely. Z vyvýšeniny se nabízí výhled na celé město. Dole se rozprostírají stánky súku, jejichž souvislý věnec obepíná vrch jako náhrdelník. Snažím se během obchůzky navštívit všechna dochovaná kola, avšak nakonec vynechávám dvě, která se nalézají poměrně daleko.

Druhý den po domluvě s jedním Belgičanem odjíždíme dobýt místní pevnosti. Ty představuje nejprve tvrz v Misyafu a poté obrovský křižácký hrad Krak des Chevaliers. Původně jsme měli jet organizovaně s jinými cestovateli přímo z hotelu, avšak pro nedostatek zájemců podnikáme cestu jen my dva individuálně pomocí servisní dopravy. Misyafská tvrz se tyčí nad městem a opět nabízí krásný rozhled. Je celkem v zachovalém stavu, tak obdivujeme útroby stavby. Poté musíme vyhledat stanoviště servisů do Hims, neboť odsud přímo na Krak nemůžeme. Dáváme se tu do řeči s jedním policistou, který nás zve k sobě domů na návštěvu. My však z nedostatku času zdvořile odmítáme.

Po cestě přes Hims tedy konečně stojíme u nejslavnějšího křižáckého hradu Krak des Chevaliers.

5.5. pátek – 6.5. neděle

Apamea – Soroui – Qasr ibn Wardan

Dnešního dne mířím do Apamea. Bohužel není přímé spojení, musím jet do města As Qeilbiyeh. Odtud pak jinou dopravou. Přímo v autě se domlouvám s místním rodákem, že mě tam hodí někdo od něj z na motorce. Vystupuji a kráčím s jeho rodinou k němu domů. Usedli jsme s dalšími muži k čaji a rozmlouváme. Po nějaké době mi bylo naznačeno, abych šel před dům, kde už čekal mladík s motorkou. Hodil mě na rozlehlou travnatou pláň přímo k ruinám římského města Apamea. Dnes je tu k vidění 2km dlouhá kolonáda rozdělena silnicí na dvě části. Ta napravo, se zbytky sloupů, je značně poškozena , zatímco podstatně delší levá část se může pochlubit celkem zachovalým sloupořadím lemujícího širokou starověkou silnici s originální dlažbou. V pozadí se tyčí citadela Qalaat Madieq. Po ukončení prohlídky jdu zpět k hlavní silnici pěšky. Tam pokračuji ještě asi 2km, když mi zastavil Arab na motorce, jenž mě hodil přímo k servisu do Hamy. Ovšem pochvíli přestupuji do jiného vozu po urputné hádce řidičů, kdo s kým vlastně pojede.

Další den jedu servisem do města Al Hamra. Oblast na východě kolem tohoto města se vyznačuje úrodnou půdou, proto je maximálně využívána zemědělci. Potuluje se tu také bezpočet pastevců se svými stády ovcí. Ostatně, ti jsou vidět po celé Sýrii, dokonce i tam, kde by je čekal málokdo - na území vyprahlé pouště spásají zbytky vzácného porostu. U Al Hamra se rozkládají vesničky s hliněnými domy podobných vosím hnízdům. Jednou z nich je i Soroui. Jde opravdu o zapadlý kout Sýrie, jakoby se tu zcela zastavil čas. Jelikož mám ještě dost času, rozhoduji se navštívit klášter Qasr ibn Wardan, sedm kilometrů odtud. Jedu stopem. Ruiny Qasru patří k jednomu z hlavních symbolů Sýrie. Stojí na okraji malé osady u pouště a už zdaleka viditelně dominují zdejší převážně rovinnaté krajině. Od správce této památky opět přijímám pozvání na čaj. Zpátky se vezu na korbě pick-upu do Soroui, abych se ještě jednou pokochal "vosími hnízdy". Dalším pick-upem do Al Hamra a odtud zpět do Hamy servisem.

V hotelu se setkávám s dvěma Čechy. Právě se tu ubytovali také dva Australané. V té době jsem ještě netušil, že se naše cesty znovu za několik dní výrazněji protnou.

7.5. neděle

Latakia – hrad Saladin

Na hamské autobusové nádraží jdu časně ráno pěšky. Obchody kolem jsou ještě zavřené. Cestu již dobře znám. Na místě se ptám na autobus do Latakie. V kanceláři si kupuji jízdenku a dozvídám se, že mikrobus jede za necelých deset minut. Vůbec na spoje z místa na místo mám v Sýrii po celý pobyt podivuhodné štěstí. Nikdy jsem nečekal dlouho, téměř v zápětí mého nástupu se dopravní prostředek vydal na cestu.

Cesta do přístavu Latakia vede přes hory, kde má náš starý vehikl značné potíže s pozvolným stoupáním. Krajina se tu zelená a porosty jsou čím dále hustší. Čím více se blížíme k moři, tím více krajina připomíná Evropu. V Latakii se mi ne moc úspěšně daří nalézt hotel. Jelikož se jedná o turistické město, hotely tu sice jsou, avšak poněkud jiné cenové kategorie, než hledám. Nakonec jsem ubytování sehnal i když se známkou nejhoršího místa za celé mé putování Blízkým východem. Ale co, je to jen na jednu noc.

Procházkou ulicemi jsem zjistil, že se tu k moři nedostanu, celé město je obklopeno doky, kde kotví nákladní lodě. Za koupáním se jezdí na sever do Ras al-Basit. Proč jsem sem tedy jezdil? Především kvůli hradu Saladin nalézajícího se 30km východním směrem od města. Opět využívám levný a rychlý servis k jeho dosažení. Jenže, zase musím dále pokračovat pěšky – tentokrát z města Haffeh. Tady se mi nabídlo několik mladíků na motorkách, že mě tam za patřičný bakšiš hodí. To jsem odmítl. Nakonec mě tam jiní hodní lidé svezli zdarma.

Hrad Saladin (Qalaat Salahiddin) je postaven na vysoké skále, nad hlubokým kaňonem a uprostřed lesů. Je to nádhera. Jako by ani nestál v Sýrii. Útroby hradu jsou tradičně mimořádně prostorné.

Z hradeb a vysokých věží se naskýtá nádherný výhled na souvisle zalesněnou krajinu.

Do Latakie se vracím až se soumrakem.

8.5. pondělí – 10.5. středa

Halab – Bazilika sv. Simeona – Deir ez-Zor

Do Halabu (Aleppa), jsem chtěl jet vlakem, protože trať vede nádhernou krajinou, avšak dle informací odjíždí asi až za sedm hodin. To tu rozhodně nehodlám čekat, tak jedu autobusem. Čím více se blížím k Halabu, vegetace ubývá. Po příjezdu do města jdu do centra po svých. Tu mě zastavuje chlapík, co byl na vědecké expedici v Austrálii, a tak si vyprávíme zážitky u něho v obchůdku. V ulici Baron nalézám obstojný hotel. Dnes chci důkladně prozkoumat město. Rozhodně prvořadý cíl představuje Umajovská mešita a místní rozlehlá citadela vypínající se nad městem. V neposlední řadě súk ve starém Aleppu. Mešita je podstatně menší a méně okázalá než ta damašská, ale svůj půvab jistě má. Citadelu obklopuje široký a hluboký příkop. Vstupní věže s mohutnou branou a zajímavým mostem tvoří charakter celé pevnosti z níž se zachovaly pouze obvodové zdi. Vnitřek tvoří značné ruiny.

Další den chci navštívit Baziliku svatého Simeona. Zase není možné jet přímo. V Dar Taze se domlouvám s řidičem servisu, který mě veze individuálně na zajímavé místo, kde jsou ve skále ručně vytesané hrobky. Odtud pokračuji stopem až k Bazilice. Očekával jsem, že to bude jedno z nejzajímavějších míst v Sýrii a to se potvrdilo. Zbytky stavby jsou architektonicky dokonalé a velmi hezky ladí i s okolním prostředím. Po návratu do Halabu absolvuji procházku do křesťanské čtvrti a poté na súk ve staré části města. Ten ve mě zanechal jen ty nejlepší pocity. Lze tu pořídit za slušnou cenu veškeré zboží od koření přes látky až po různé umělecké předměty. Tradičně tu tráví čas plno lidí hlasitým smlouváním. Súk se rozkládá v úzkých zastřešených uličkách, které jsou tak propletené, že je pro cizince více než žádoucí bedlivě sledovat směr. Zabloudit není vůbec složité. Během chození se mi to podařilo dokonale a z areálu jsem vyšel na opačné straně. Nicméně, podél hradeb jsem se pak dostal k hlavní dopravní tepně poblíž hotelu.

Následující den ráno při čekání na autobus do Deir ez-Zor, přišel jeden chlapík, otevřel zavazadlový prostor autobusu a pobídl mě, abych si tam uložil bágl. Poté dveře zaklapl a natáhl ruku pro bakšiš. Docela mě to pobavilo.

Dorážím do Deir ez-Zoru zhruba po pětihodinové jízdě. Město obklopuje nekonečná vyprahlá pouště, až na východní stranu, kterou olizuje řeka Eufrat. Přes ní se táhne půl kilometru dlouhý most pro pěší a cyklisty. Právě tento pozoruhodný most a samozřejmě bájný Eufrat jsou hlavními důvody k zastávce v Deir ez-Zoru. Kromě nich ve městě není nic, co by stálo za pozornost. Město jako takové se mi nelíbilo, avšak poskytlo mi jedno z nejlepších ubytování.

11.5. čtvrtek – 13.5. sobota

Palmyra – Bosra

Na autobus do Palmyry to mám přes celé město. Zase odjíždím téměř okamžitě, jakoby se čekalo jen na mě. Cesta vede pustou pouštní krajinou bez známky života. Přijíždím na okraj města a dále mě veze malý pick-up do centra. Když jsem vystupoval, řidič chtěl peníze jako taxikář. Hm, hold turisticky atraktivní oblast a už dostatečně zkažená. Kde jsou časy pohodového cestování v okolí Hamy... Dále k hotelu pokračuji už zadarmo. Ubytovávám se a jdu pěšky k ruinám bývalého půlmilionového římského města rozkládajícího se v těsné blízkosti nové Palmyry. Dnes se chci především kouknout do Údolí hrobek na několik těchto staveb v podobě věží. Stojí zde minimálně dvě, co se zachovaly do dnešních dnů v neporušeném stavu. K večeru jedu na hrad Qaalat ibn Maan vypínající se nad ruinami a krásně dotvářejícího panorama už tak úžasných zbytků starověkého sídla.

Z hradu je nádherný výhled na Palmyru i na okolní hory. Čekám zde se spoustou lidí na západ slunce.

Následující den mám vyhrazený čistě na prozkoumání ruin. Začínám přirozeně u vstupní brány na hlavní kolonádu, kolem které směřuji k ohromnému Belovu chrámu. V areálu palmyrských ruin se nachází též celkem zachovalé divadlo, tetrapylon (sloupový monument, zhruba v polovině hlavní kolonády) a další menší chrámy v různém stádiu rozpadu. Celkově působí tato památka impozantně a kdyby člověk měl v Sýrii navštívit jen jedno místo, měla by to být určitě právě Palmyra. Do Bosry jedu přes Damašek a Dara. V posledně jmenovaném městě jsem chtěl přespat, ale nenašel jsem zde ubytování. Pomáhal mi jeden domorodec, bezúspěšně. Jsou zde tři hotely; jeden ještě není otevřen, druhý je naopak uzavřen a ten třetí hrozně drahý. V Bosře není kromě jednoho luxusního, žádný. Ubytovávám se tedy na střeše místní restaurace, hned vedle římského amfiteátru. Ten je, kromě zbytků starověkých domů kolem, největší atrakcí města. Stavba je v naprosto zachovalém stavu a dochovala se do dnešních dnů jen díky tomu, že byla později přestavěna na nedobytnou pevnost.

14.5. neděle – 15.5. pondělí

Amman – Mrtvé moře

Abych mohl jet dále do Jordánska, bude nutné se vrátit zpět do Dara. Tam využívám servisní taxi. Jedeme tři. Dara je v podstatě hraniční město, tak jsme na přechodu coby dup. Na jordánské straně je třeba si obstarat vízum pro vstup do země. Vyřízení bezproblémové a rychlé. Celkově mě však překvapilo zdlouhavé odbavování s několika kontrolami zavazadel, pasů a též i auta včetně motoru.

Pokračujeme do prvního jordánského města Ar Ramtha, kde nastupuji do mikrobusu směr Amman. Původně jsem chtěl do Jerash, kde se nachází římské divadlo, ale rozmyslel jsem si to z důvodu složitosti dosažení tohoto bodu a též z nedostatku času. Cesta do Ammanu probíhá po kvalitní silnici rychle. Přijíždíme na náměstí Abdali, kde se nachází centrální autobusové nádraží a zjišťuji, že se lze odtud dostat servisními auty přímo do Damašku, což se mi bude určitě za pár dní hodit. Jsou k tomu využívána stará americká auta typu Dodge Coronet. Krása.

Po zbytek dne obcházím okolí. I bez map a jiných informací jsem objevil centrum, asi dva kilometry odtud, které je pochopitelně plné stánků a malých obchůdků - prostě klasický arabský súk, jak se patří. Dominantou místa je mešita Grand Husseini.

Ráno jdu do recepce, abych zjistil nějaké informace o návštěvě Mrtvého moře. Bohužel tam nic odsud nejede. Musím nejprve k jistému mostu, odtud pokračovat do obce poblíž moře a posléze jiným způsobem dál. Dost krkolomné. Nakonec to vyřešila nabídka taxikáře, s kterým jsem usmlouval cenu zahrnující zhruba čtyřhodinový výlet se zastávkami na nejzajímavějších místech.

Už hornatá krajina, kterou projíždíme mě donutila k první zastávce. K nejníže položené suchozemské proláklině na světě vede dálnice, po které jezdí jen málo aut. Na pobřeží je rozmístěno několik vojenských kontrol - vždyť Izrael je na dohled. Zastavujeme v místě, kde je na břehu v podobě balvanovitých kusů usazena zkrystalizovaná sůl. Na skále nad silnicí se majestátně vypíná solný sloup „Lotovy ženy“. Vracíme se k místu, jež umožňuje přístup k vodě – nemohu si přeci nechat ujít koupel v Mrtvém moři. Na závěr ještě po cestě navštěvujeme horké prameny, přesněji řečeno vodopád s opravdu vařící vodou, kde s těla smývám kila solného substrátu.

16.5. úterý – 17.5. středa

Wadi Musa – Petra

Včera jsem si zjistil odkud jede mikrobus do Petry a rovnou si koupil i jízdenku. Opouštím hotel časně ráno s dostatečným předstihem, abych stíhal v pohodě. Ve voze jedou samí turisté. Po nějaké době jízdy po dálnici odbočujeme na Wadi Musa. Je to malé městečko situované v těsné blízkosti historické Petry. Dokonce i bus zastavil u vstupní brány. Všichni cestující vykročili k pokladnám, já však jdu na opačnou stranu - do města. Dnes si chci jen projít město a okolí. Zastavuje mi jeden taxikář, který mě odvezl do levného hotelu, kde se dá spát na střeše. Je postaven v kopci a zvláště ze střechy je nádherný výhled na celé Wadi. Jak jsem se již zmínil, zbytek dne chodím jen po městě. Nic moc tu k vidění není. Se západem slunce se dělá dost chladno a fouká studený vítr.

Vstávám už v půl šesté, abych byl u vstupu s otvírací dobou. Nemám v úmyslu se tu prodírat davy turistů. Vyplatilo se! Ty nejhlavnější atrakce skalního města jsem navštívil bez živé duše - úplně sám v mrtvém městě! Největší dojem pochopitelně zanechá chrám Al-Khazneh, vynořivší se krátce po vstupu na konci úzké skalní rozsedliny, která je jediným přístupem do areálu. Následuje ulice Fcades, divadlo a po pravé straně několik majestátních hrobek. Za nimi jsem vystoupil na náhorní plošinu odkud jsem se dostal až nad chrám Al-Khazneh. Naprosto famózní pohled! Ten hrozný výstup za to stál! Pak procházím už za asistence skupin turistů kolonádou skrz hlavní bránu k chrámu Qasr al-Bint. Tady se nachází několik restaurací za nimiž vede stezka k chrámu vysoko v horách. Stojí tu osamoceně, vzdálen od hlavní částí Petry. Poblíž je snadno přístupná skála, která poskytuje výhled na hřebeny okolních hor.

Velmi, velmi pomalu se loudám zpět. Ukončuji super zážitek kolem čtvrté ještě posezením u Al-Khazneh. V tuto dobu jsou tu už mraky turistů. Dnes si to tu snad celé pronajala Francie... Odevšad je slyšet francouzština.

V hotelu jsem si vyjednal spolu s Američankou Jennifer výlet do pouště Wadi Rum a to za velmi přijatelnou cenu. Zítra se tu pro nás staví speciálně vypravený mikrobus.

18.5. čtvrtek – 21.5. neděle

Wadi Rum – Aqaba – (Amman – Damašek)

Vehikl přijel poněkud se zpožděním. Uvnitř sedí další turisté. Na zadní sedadle jsem si všiml jednoho vlasáče a nemohu si vzpomenout, kde jsem ho už viděl. No, nic, cesta vede po hřebenech hor, tak je z oken příjemný pohled na masív ve kterém se ukrývá navštívená Petra.

Po příjezdu do informačního centra ve Wadi Rum, jsme rozděleni na skupinky dle dojednaných podmínek. Vyzvedl si nás příslušný průvodce. Já jsem ve skupině s Jennifer a k mému překvapení i s "vlasáčem" a jeho kámošem. Teď mi to docvaklo! To jsou ti Australané z Hamy! Neuvěřitelné, že se potkáváme tak daleko, po takové době v úplně jiné zemi!

S průvodcem odjíždíme jeho terénní toyotou k němu domů do vesnice Wadi Rum. Tady musím asi hodinu čekat, než se kolegové vrátí z výletu na velbloudech. Pak již společně vyrážíme na cestu otevřeným džípem, abychom si plně vychutnali krásy této jedné z nejkrásnějších pouští světa. Děláme časté zastávky včetně asi hodinové pěší túry skrz údolí ..... Na konci nás čeká průvodce s navařeným čajem a studeným obědem. Je zajímavé, jak rozmanité jsou ve wadi skály i písek. V různých místech hrají různými barvami, od bíle přes žlutou až po červenou. Poušť je místy kamenitá, jinde s tím nejjemnějším pískem. Vegetace se vyskytuje řídce, převážně ve formě nízkých dřevin. Naše jízda končí k večeru u beduínského tábora, kde čekáme na západ slunce. Po setmění jsme svědky několika zajímavých událostí. Prvně, jakoby ožil písek. Vylézá všelijaká havěť obřích rozměrů. Zadruhé nám průvodci předvedli, jak se vaří v poušti a posléze se bavíme u táboráku při beduínských písní. Speciálně stojí za zmínku usínání přímo na písku pod romantickou oblohou plnou zářících hvězd. Krásná tečka z mým putováním Blízkým východem.

Následujícího dne se všichni čtyři společně přibližujeme mikrobusem k dálnici a pak do letoviska Aqaba. Zde se loučíme. Já se jdu projít po nejbližším okolí a hlavně k moři. Poté odcházím na autobusové nádraží a přesouvám se zpět do Ammanu. Pak už jen zpátky do Sýrie a odlet z Damašku po stráveném dni na místním súku u citadely a u velké Umajovské mešity.

Nahoru