Světem s báglem - Stránky nezávislého cestování |
Po mezipřistání v Johannesburku konečně dosedáme na letišti v Kapském městě. Jdeme vyzvednout bágly a rozměnit první peníze. Poté odcházíme před halu, kde jsou krámky autopůjčoven. Nalézáme tu, u které máme rezervované auto. Vystáváme si frontu a pak vyřizujeme moře papírů včetně zaplacení dodatečných poplatků za překročení hranic do dvou států plus navýšení za vrácení auta v jiném místě, než nás konečně odvádí na parkoviště. Tady nám byl přidělen v podstatě zcela nový nissan micra s najetými kilometry jen něco málo nad hranicí jedenácti tisíc. Po nezbytném prohlédnutí vozu a následném zaznamenání závad usedá Míla za volant jako první. Čeká nás jízda vlevo a s tím samozřejmě přehozené řízení s řadící pákou na levé straně. Máme z toho trochu obavy. Skočíme rovnou bez příprav do megaprovozu téměř třímilionového Kapského města.
Z letiště to jde samo, ale poněkud bloudíme na rozvětvených dálnicích. Musíme se vrátit a teprve po nalezení toho správného výjezdu můžeme směle pokračovat do centra. Míla má plné ruce práce s obráceným řízením, proto mu dělám další oči a sleduji provoz a značení. Navigace nás vede do vytipovaného backpackers, avšak mají zde plno. Jsme odkázáni hned vedle ke konkurenci, kde již máme štěstí. Majitel nám doporučil parkovat naproti za křižovatkou u nějakých kanceláří. Po vybalení jedeme na Signal Hill, odkud je super výhled na celé město se zálivem a Stolovou horou v pozadí, která je pro Kapské město symbolická.
Poté jdeme do blízkého supermarketu nakoupit zásoby na zítřejší výlet a následně se jdeme projít městem. Začínáme v parku Gardens, kde stojí Národní knihovna. Hned za ní se nalézá katedrála sv. Jiří. V tom samém místě stojí i budova parlamentu. Naším hlavním cílem je však nalezení náměstí Grand Parade s radnicí. Po příchodu zjišťujeme, že tu právě probíhal nějaký trh. Naproti přes náměstí stojí nenápadná ale rozlehlá pevnost Dobré naděje. Pomalu se vracíme na Long street, kde bydlíme. Stmívá se a ulice se rozsvěcují. Místní bary, herny a hospody jedou v plném proudu. Ještě než dorážíme před dveře backpackers, stíhá nás otravovat několik dotěrných žebráků.
Ráno nás budík otravuje už v půl sedmé. Jak zjišťujeme, je ještě hluboká tma. Shodli jsme se na tom, že nemá cenu tak brzy vstávat. Teprve si ověřujeme, jak tady vychází a zapadá slunce. Je tu přeci jen zimní období.
V půl osmé snídáme, bereme foťáky a jdeme si za světla znovu projít město a také nahlédnout tam, kam jsme se včera večer nestihli dostat nebo nešlo v šeru dobře fotit.
Poté se vracíme na pokoj a připravujeme na cestu dolů Kapským poloostrovem. Míla včerejší jízdu vlevo zvládl přesvědčivě, dnes je jízda na mě. Vyjíždíme včerejší cestou na Signal Hill a dále pokračujeme na Haut Bay. V tomto místě je nádherné skalnaté pobřeží, ale moc si ho neužívám – musím se pekelně soustředit na řízení. Je to tak nezvyklé, že si připadám jako znovu v autoškole, což Míla ze své včerejší zkušenosti vehementně potvrdil. Po několika zastávkách na focení přijíždíme do Simon´s Townu, jehož hlavní atrakci představuje oblast Boulders s kolonií tučňáků brýlových čítající asi 2300 jedinců. Jelikož se tu platí vstupné, musel se Míla vrátit do auta pro peníze. Pak už si užíváme několika tučňáků na pláži a hlavně hejn mořských ptáků, kterými jsou tu pokryty celé útesy.
Následně vyjíždíme za město, když tu na cestě běhá několik paviánů. Zastavujeme a všímáme si turistů, jak se snaží jedno z opičáků vyštvat ze svého auta. To se teprve podařilo černochovi, co šel kolem. Jenže vzápětí opice přiběhla k nám a normálně si za kliku otevřela dveře a skočila na zadní sedadlo. Míla v tu dobu seděl uvnitř. Nejprve myslel, že jsem to já, ale když zjistil, jaký host se tam usadil, vystřelil z auta jako blesk. Opět nám musel pomoci černoch a poté nás poučil, že musíme mít auto nejen zavřené, ale hlavně uzamčené. Po této legrační příhodě pokračujeme dále na jih do národního parku Table mountain, kde se platí samozřejmě vstup a povolení za auto. Přijíždíme až na parkoviště u Cape pointu, kde stojí maják. Od něho se nabízí super výhledy na moře a hlavně mys Dobré naděje, kam posléze míříme. Původně jsme tam chtěli jít pěšky po stezce, ale nakonec volíme rychlejší a hlavně pohodlnější cestu autem. Tady vystupujeme na útes a tentokráte se obdivujeme Cape pointu.
Zpět se vracíme do Simon´s Townu jinou cestou a odtud do Kapského města opět jinudy. Na pokoji plánujeme zítřejší přesun do Namibie a hodnotíme levostranný provoz na silnicích. Shodujeme se, že to nebude až tak hrozné, jde prostě jen o zvyk. Chvilku to potrvá, ale chce to jen dostat to do ruky. Příležitostí k tomu budeme mít ještě dost a dost.
Je ještě tma, když se balíme. Máme dnes před sebou dlouhou cestu. Vyrážíme na dálnici N1 a posléze za sjezdem na dálnici N7 můžeme sledovat Kapské město už jenom ve zpětném zrcátku.Během jízdy se pravidelně střídáme v řízení. Děláme občas zastávky na focení, ale moc jich není. Původně jsme se chtěli zastavit v Cedrových horách, ale nakonec od tohoto záměru upouštíme, abychom se přesunuli co nejdále. Čím více se blížíme ke Springboku a tím k namibijským hranicím, rapidně ubývá provozu. Cestou bereme v Klawer benzín, je to jedna z posledních možností, pak už nás čeká hraniční přechod. Poněkud jsme tu zazmatkovali, než máme konečně pohromadě všechna potřebná razítka. Na namibijské straně je potřeba vyplnit imigrační kartu, jinak procedura netrvá dlouho. Dnes máme v plánu dojet až do Grünau, což je ještě asi 150 km. Krajina kolem silnice s kvalitním asfaltovým povrchem je oproti Jihoafrické republice naprosto pustá, místy s tmavým pískem vyprahlá, místy porostlá žlutou trávou, což nám nápadně připomíná obrovské lány pšenice.
Do Grünau přijíždíme v 18 hodin jihoafrického, respektive v 17 hodin namibijského času. V Country lodge si bereme chatku a domlouváme i snídani. Než se stihneme ubytovat, je tma jako v pytli.
V noci byl slyšet silný vítr. Ráno registrujeme chlad a vlhko, auto je mokré. Oblékáme si svetry a bundy a jdeme na snídani. Kosa je teda pěkná, tohle že je Afrika?
Opouštíme Grünau a sjíždíme na nezpevněnou cestu do Fish river kaňonu. Cestou hodně stavíme, neboť nás doslova učarovala místní krajina.
Přijíždíme do Hobasu, kde musíme zaplatit vstup do národního parku Ai-Ais, v němž se kaňon nalézá. Následně se povrch cesty výrazně zhoršil, je tu plno děr a velkých kamenů. Zbylých cca 5 km absolvujeme opatrně šedesátkou. Cesta končí u vyhlídky, odkud se otevírá asi nejhezčí pohled do kaňonu. Ten je druhý největší na světě hned po Grand kaňonu ve Spojených státech. Ještě se zajíždíme podívat na Hikers vyhlídku a pak se vracíme k odbočce a pokračujeme na sever. Musíme překonat několik zpomalovacích brodů, toho času pochopitelně suchých. I když, na minimálně dvou místech jsme museli opatrně projet vodou. V Seeheimu opět najíždíme na asfaltku, která nás svižně vede až do Lüderitzu. Asi v polovině cesty chceme tankovat, avšak místní pumpa je viditelně už dlouho uzavřená. Jsme nuceni odbočit do 34 km vzdálené Bethanie, protože jet se zbytkem benzínu až do Lüderitzu by se nemuselo vyplatit. Je to ještě dost daleko. V Bethanii jsme úspěšní a s plnou nádrží se jede mnohem klidněji. Je velice důležité vždy doplnit palivo, neboť vzdálenosti mezi pumpami tu jsou obrovské. Těsně před Lüderitzem vjíždíme na okraj rozsáhlé pouště Namib a tím se dostáváme do zóny písku, což znamená, že v případě větru je na vozovku foukán jemný pouštní písek. Místy projíždíme až písečnou mlhou. Vypadá to dosti neobvykle. Na levé straně míjíme Kolmanskop – město duchů, které chceme zítra ráno navštívit. Zatím si však musíme najít ubytování, což nám v Lüderitzu zabralo tolik času, až naše snažení pohltila tma. Nakonec nalézáme nocleh v místním guesthouse, který vede německy mluvící majitel. Nejdražší ubytování za celý pobyt. Později jsme zjistili, že jsme vlastní nedůsledností minuli původně vytipovaný resort s chatičkami na Shark islandu.
Ráno jdeme do infocentra koupit vstupenky do Kolmanskopu. Jelikož prohlídka začíná za dvacet minut, musíme jet a nákup a dotankování odložit na potom. Znamená to, se ještě do Lüderitzu vrátit.
Na místě čekáme na průvodce. Poté nás seznamuje s historií diamantového městečka a provádí po několika zajímavých místech. Po skončení oficiální prohlídky si můžeme projít areál sami, čehož rádi využíváme. Město je postupně pohřbíváno okolními dunami. Kdoví jak dlouho tu ještě bude stát.Následně se vracíme do Lüderitzu a po nákupech vyrážíme na cestu do národního parku Namib-Naukluft. V Ausu odbočujeme na šotolinovou cestu, po níž jedeme až do Betty. Přijíždíme sem před setměním akorát tak dotankovat nádrž a ubytovat se v místní lodge. Čeká nás noc uprostřed savany. Nic tu není. Dokonce i mobilní signál je téměř neznatelný.
Vstáváme s východem slunce a po chvíli vyrážíme opět dále. Jelikož máme relativně dost času, rozhodujeme se zajet na nedaleký Duwisib castle – jediný hrad v Namibii.
Poté se vracíme do Betty a pokračujeme směrem na Sesriem. Během jízdy konečně spatřujeme zvířata, konkrétně skákající antilopy springbok, gazelu oryx a pštrosi. Dostáváme se k dost divně vypadajícímu brodu. Musíme nejprve prozkoumat, kudy bezpečně projet, abychom neuvízli nebo nenabrali vodu. Nakonec se daří, avšak posléze se pro změnu zhoršil povrch cesty. Velké kameny ukryté v haldách štěrku na středovém pásu s vyjetými kolejemi občas způsobí ránu do podlahy. Musíme jet opravdu velice opatrně.
Konečně jsme u cíle. Prioritou je obstarání noclehu, přičemž si uvědomujeme, že to na tomto místě nebude vůbec snadné. Respektive, nebude jednoduché najít nocleh za „normální“ cenu. Zde je totiž vše závratně drahé – poušť Namib je hold velkým lákadlem pro turisty a zlatým dolem pro provozovatele ubytování. Projíždíme kolem čerpací stanice, kde spatřujeme kemp. Zkoušíme nejdříve následující lodge, která má však desetkrát vyšší cenu, než je obvyklé. Ptáme se tedy v kempu u pumpy, kde to stále není ono. Nakonec se rozhodujeme postavit vlastní stan těsně u vstupní brány do parku v místním kempu. Omrkáváme si místo a pak jedeme skrz registrační bránu do parku. Po asfaltce až na konec k červeným dunám, kde musíme nechat auto. Dále projedou už jen teréňáky. Lze využít místní 4x4 kyvadlovou dopravu. My však jdeme pěšky a žasneme nad tou nádherou kolem. Duny jsou prostě úchvatné. U směrovky k Deadvlei odbočujeme. Po více jak kilometru se dostáváme do vyschlého místa s mrtvými stromy. Místa tak známého z fotografií. Poté se vracíme na cestu a vyčkáváme odvoz na parkoviště. Nic ale nejede. Nakonec se nám podařilo stopnout jeden německý pár. Na zpáteční cestě se ještě stavujeme u Duny 45, z jejíchž hřebenu se nejlépe pozoruje západ slunce. Mílovi se nechce nahoru šplhat, tak se vydávám sám. Těžce se škrábu neustále podkluzujícím jemným pískem až na vrchol. Právě včas. Za pár minut slunce zmizí za dunami. Dolů to jde už mnohem lépe. Brána parku se uzavírá za půl hodiny. Vracející se kolonu aut s turisty během návratu zastihla tma. Stavíme stan při baterkách. Kemp je plný Španělů, kteří dělají hluk skoro celou noc.
Ani jeden z nás jsme se pořádně nevyspali. Navíc se k ránu udělalo poměrně chladno. Španělé odjížděli hromadně brzy ráno, ještě za tmy. Vypadalo to tu jako při vojenských manévrech. Když jsme pak vylezli ze stanu, kemp byl téměř prázdný.
Pokračujeme v expedice na sever do Solitaire, kde je pumpa, čehož opět využíváme k doplnění paliva. Kolem je rozseta spousta vraků starých aut. V místě je také lodge, kde jsme se původně chtěli ubytovat, ale nakonec jsme plány přehodnotili a zůstali raději v Sesriem.
Projíždíme stále se měnící krajinou. Nejzajímavější část nás potkala v oblasti Kuisebu, kde jsou velice zvláštní kopce. Připomínají obrovský pekáč s buchtičkami. Kolem dokola samé boule. V místě brodů narážíme na krátké úseky zpevněného povrchu. Po nějaké době se krajina opět mění, tentokrát na rovinatou vyprahlou poušť, která nás doprovází až do Walvis Bay. Jedeme přímo k našemu vytipovanému místu: Esplanade park, kde se chceme ubytovat. Jak se blížíme, spatřujeme luxusní chatový komplex. Nicméně i přesto se jdeme zeptat na cenu a vzápětí jsme jak u vytržení! Za cenu v podstatě pro jednoho dostáváme kompletně vybavený celý 2+1 barák i s garáží. Bezkonkurenčně nejlepší a nejlevnější ubytování za celou cestu! Paráda. Když si vzpomenu, že jsme za stejný obnos spali minulou noc ve stanu... Hm.
Zbytek dne trávíme procházkami v ulicích centra. Modernímu městu plného honosných vil jsme začali pracovně říkat namibijské Beverly Hills.
Následující den pokračujeme do nedalekého Swakopmundu. Cestou nás doprovází hustá mlha. Jedeme po pobřeží Atlantiku, ale slyšíme jen příboj, vidět nic není. Parkujeme kousek u centra a pak se jdeme projít mlžným ospalým městem po nejzajímavějších objektech z dob německé kolonizace. Zajímavá by jistě byla věž domu Woermanna, ale v té mlze by z ochozu stejně nic vidět nebylo, tak pokračujeme k budově starého nádraží a dále k bývalé věznici. Poté odjíždíme. Po několika kilometrech se dostáváme z mlhy. Cestou míjíme odbočku k hoře Spitzkoppe, ale jelikož máme ještě před sebou dlouhou cestu, zajížďku neděláme. Později se však ukázalo, že jsme si zastávku u pozoruhodného skalního útvaru klidně udělat mohli, škoda.
Úsekem na Otjiwarongo projíždíme oblastí výskytu prasat stepních. Štěstí jsme na ně sice měli, ale jakmile jsme zastavili utekli do buše, takže jsme nepořídili žádné snímky. Když jsme stáli na odpočívadle, troubili na nás kolemjedoucí policajti. Usoudili jsem, že to asi dělají jen z ujištění, kdybychom snad potřebovali nějakou pomoc. Zatímco stojíme, do auta nám nalétalo spousta brouků. Za jízdy se je snažíme vypudit ven. V průběhu jízdy přemýšlíme, kde se ubytovat. Rozhodli jsme se to brát postupně, takže asi kilometr před městem odbočujeme do Ombinda country lodge, která se nám natolik zalíbila, že už dále hledat nechceme. Bydlíme v baráku s doškovou střechou ve stylu zdejší domorodé architektury. Po složení věcí se jdeme podívat do města a něco při té příležitosti nakoupit.
Druhý den máme v plánu okružní výlet po okolí. Jako první je na řadě Kamanjab, kde si chceme vyjednat návštěvu domorodé vesnice kmene Himbů. Po několika desítkách ujetých kilometrů jsem si uvědomil, že jsem si v báglu na pokoji zapomněl řidičáky. Jsem z toho dost nervózní, tak raději těsně před Kamanjabem předávám řízení Mílovi. Na místě se ptáme na Himby a vzápětí dostáváme od místního křováka kontakt a popis cesty na jistého průvodce. Jedeme tedy zpět na Outjo. Odbočku nalézáme snadno. V areálu se prochází už skupina turistů. Ať už byla prohlídka jakákoli, bezesporu nastínila nevšední pohled do života domorodých Himbů.
Odtud míříme po nezpevněném povrchu do Khorixas a dále k Vingerklipu – skalnatému prstu stojícího v údolí skal, velmi podobnému Monument valley v Arizoně.
V Outju míříme rovnou do banky, protože potřebujeme rozměnit další peníze. Odtud se ještě stavujeme pro pár informací v turistickém centru NP Etosha.
Ještě za tmy opouštíme lodge, abychom byli v Etoshe, co nejdříve. On totiž na pozorování zvířat je nejlepší čas brzy ráno a pak v podvečer. Na bráně vyplňujeme vstupní registrační kartu a pak pokračujeme už za plotem pomalou rychlostí do Okaukuejo, kde platíme vstupní poplatek. Zdejší areál je obehnán zdí – nachází se přeci v divočině. Vyjíždíme z východní brány. Jako první vidíme springboky a kousek dále stáda zeber. Následně u napajedla pozorujeme kudu a několik druhů antilop. Kolem poledne se stavujeme v oploceném místě určeného pro piknik. Jen na takovém místě je povoleno opustit auto. Jenže, aby se sem člověk dostal, musí nejprve vylézt z auta a otevřít bránu. A až, když ji člověk za sebou zavře, je teprve v bezpečí. V okolí se potulují různá nebezpečná zvířata.
Následující okruh nás má zavést na území nosorožců, ale marníme tu jen čas. Nejen že jsme žádného neviděli, ale dokonce ani jiné zvíře. Míříme tedy rovnou do Halali, kde doplňujeme již skoro prázdnou nádrž a pak se shodujeme, že budeme zajíždět jen k napajedlům, kde je aspoň šance nějaká zvířata vidět. Míříme tedy k etoshské pánvi Salvadora, kde mimo jiné, kromě zeber a antilop, poprvé spatřujeme pakoně. Jelikož čas neúprosně letí, musíme se chtě nechtě pomalu přesouvat k bráně Namutoni. V tomto úseku máme konečně štěstí i na slony a žirafy. Park opouštíme necelou hodinu před uzavřením. Čeká nás ještě dlouhá cesta do Tsumebu a neradi bychom ji absolvovali za tmy. Nicméně nás i tak soumrak dostihl. Backpackers Mousebird nalézáme už za hluboké tmy.
Následující den byl ve znamení přehmatů a omylů. Jako první zastávku děláme u jezera Otjikoto. Platíme tu vysoké vstupné, abychom se podívali na malou zatopenou díru v zemi. Ovšem jezero vzniklo provalením stropu jeskyně, jejíž skutečná hloubka do dnešních dnů není známa. Dlouho se zde nezdržujeme a vracíme se do supermarketu v Tsumebu nakoupit zásoby. Pak odjíždíme do Grootfonteinu. Během jízdy nám na vozovku před autem nesmyslně přistál pták. Jakmile se vznesl, v plné rychlosti jsme ho smetli čelním sklem. Myslel jsem v tu chvíli, že sklo prasklo – taková to byla rána. Naštěstí vydrželo, ale pták už to bohužel nerozchodí. V Grootfonteinu doplňujeme palivo. Čeká nás totiž cesta na sever k angolským hranicím do tři sta kilometrů vzdáleného Rundu a do následujících Poppa falls dalších 260. Míla na to tedy šlápl, ale poněkud více než bylo dovoleno. Zastavuje nás policejní hlídka za překročení povolené rychlosti 120 km/h. Snažíme se je ukecat, aby to bylo bez papíru, což se nám nakonec daří, takže platíme „jen“ polovinu tabulkové hodnoty. Aspoň, že tak. S papírem bychom museli jet zpět 150 km do Grottfonteinu zaplatit pokutu na policejní stanici. Tím bychom ztratili moře času.
Takže po příhodě s dopravkou míříme k zlomovému bodu – k bráně Mururani. Za ní totiž vjíždíme do diametrálně odlišného světa, než jsme dosud poznali. Ty tam jsou upravené baráky a okolí. Tady je ta „pravá“ Afrika. Slaměné chýše chudých domorodců rozsetých podél silnice. Ploty zde nejsou, takže dobytek často běhá po vozovce včetně davů zdejších lidí. Příroda je podstatně zdevastovanější a často vidíme hořící buš. Jak projíždíme vesnicemi, všímáme si, že jediná zděná budova bývá škola nebo jiná vládní budova. Ráz prostředí se nemění celou cestu až do Rundu. Zde musíme opět dotankovat a rozměnit peníze, které jsme museli neplánovaně vydat za přestupek.
Poté pokračujeme do Divundu na řece Okavango, kde odbočujeme na Poppa falls. Uprostřed chatrčí nalézáme oplocený resort s chatkami, kde si zakupujeme jednu z nich na dvě následující noci. K večeru se procházíme kolem řeky a čekáme na západ slunce, který tu má zvláštní kouzlo.
Následující den máme celý vymezený k návštěvě malého parku Mahango. Na bráně jsme informováni, že se okružní cesta parkem na několika místech opravuje, takže bude třeba tyto body objet. Na jednom takovém místě jsme zapadli do písku, ale nakonec se nám podařilo vyprostit. Během dne jsme viděli v dálce hrochy, ale žádného krokodýla. Ke konci nám aspoň udělalo radost několik slonů. Na zpáteční cestě míjíme vyhlídkový autobus, který také zapadl do písku, při otáčení v místě rozkopané cesty. Turisté se s posádkou snaží vůz vyprostit. Nakonec se jim to také daří. Z parku odjíždíme na sklonku dne. Bohužel jsme ani zde neviděli žádné šelmy. Tak snad příště...
Když ráno nakládáme věci do auta, už tady nervózně přešlapuje jeden z personálu, až začne uklízet chatu a to prosím není ještě ani osm. Po snídani jedeme zpět na hlavní silnici, do Divundu. Přejíždíme most přes Okavango a za ním k bráně střeženého prostoru Caprivi stripu. Oblast národního parku Bwabwata je sice už dnes bezpečná, avšak nadále zůstává pod bedlivým dozorem armády v důsledku pohraničních střetů vládních vojsk s angolskými rebely, kteří nezřídka přepadávali auta. Bylo tudy nutné jezdit s vojenským doprovodem. Dnes je situace klidná, avšak úplně nejklidnější jsme až na konci zóny – v Kongole. Cesta je opět lemována chatrčemi obehnanými palisádami. Po silnici se prochází dobytek. Je tedy navýsost na místě být opatrný. Naštěstí se zvířata bezhlavě nevrhají pod auta, jako srnky u nás.
Postupujeme na sever do Katima Mulilo – správního střediska Caprivi stripu. Snažíme se tu ještě za zbylé namibijské dolary koupit něco k jídlu. Benzín by nám měl v pohodě vystačit až do Kasane. Cesta na hraniční přechod již netrvá dlouho. Opět vyplňujeme imigrační kartu. Při skenováni mého pasu má úřednice evidentně problém s čtečkou. Nakonec po chvilce zdržení je vše v pořádku. Za mostem, na botswanské straně, nás čeká důkladná očista. Musíme si otřít podrážky bot a projet bazénkem s vodou. Navíc nesmíme převážet žádné maso ani ovoce a zeleninu. Dojídáme tedy několik jablek a zbytek odhazujeme do ohně. Tato procedura je z důvodu přísných hygienických předpisů nařízených Evropskou unií. Botswana je totiž významným dodavatelem masa do Unie. Na imigrační přepážce musíme zaplatit daň za auto, avšak nemáme požadovaný obnos v žádné z akceptovaných měn. Musíme si tedy zítra z Kasane speciálně zajet na některý nejbližší hraniční přechod pro nezbytné potvrzení o zaplacení správního poplatku.
Následně procházíme další registrací. Hned za hranicemi totiž začíná území národního parku Chobe. Tento park je nejznámější svou sloní komunitou, která je největší na světě. Také po cestě do Kasane několik těchto zvířat kolem silnice vidíme.
V Kasane míříme přímo do Chobe safari lodge za Slovenkou Miriam pro pár užitečných informací o aktivitách a možnostech ve zdejším kraji. Bohužel nám na recepci sdělili, že není přítomna, že bude až zítra kolem osmé ráno. Ptáme se tedy aspoň na ubytování. Recepční nám ochotně obvolává dostupné možnosti, avšak moc nám to nepomohlo. Máme prý zkusit Liya guesthouse. Sedáme tedy do auta a jdeme zkusit štěstí. Cestou se ptáme v jiných variantách avšak bezvýsledně. Až v Old House guesthouse mají volno a za celkem přijatelnou cenu. Ochotně nám opět zavolala do Liya, kde mají pokoj levnější a navíc se snídaní. Jedeme tedy tam. Po chvíli místo nalézáme. Jelikož jsou tu rezervace a my zde chceme nocovat čtyřikrát, musíme se po dvou nocích stěhovat do jiného pokoje. To nám ale pramálo vadí, hlavně, že jsme sehnali cenově přijatelné ubytování. Předběžně zjišťujeme ceny za výlet k Viktoriiným vodopádům a safari s plavbou po řece Chobe. Každopádně musíme zítra vyhledat Miriam a také zajít do banky zase měnit peníze.
Po veliké snídani jedeme do města. V Chobe safari lodge se setkáváme s Miriam, která nám ve své kanceláři podává vyčerpávající informace. Rozhodli jsme se prostřednictvím lodge zakoupit na zítřek na ráno safari a na odpoledne plavbu po řece. Pozítří bychom jeli na celodenní výlet do Zimbabwe k Viktoriiným vodopádům.
V bance měníme dost nevýhodně peníze a pak jdeme zaplatit zmíněné výlety, za což dostáváme poukázky – vouchery. Poté, jelikož na dnešek nemáme žádný speciální plán, jedeme na hranice se Zambií zaplatit poplatek za auto. Chvilku trvalo, než jsme vysvětlili, že nechceme jet do Zambie, ani jsme odsud nepřijeli, že jen potřebujeme zaplatit auto, jelikož jsme včera neměli na hranicích z Namibie peníze. Nakonec jsme odkázáni k okénku, kde vše úspěšně vyřizujeme. Jakmile jsme vyšli ven, už nás chtěl jiný celník hnát do vody na očistu. Poté, co jsme mu vysvětlili náš případ, pochopil a nechal nás jít k autu.
Vracíme se do Kasane a bereme benzín, který tu je asi nejlevnější, co jsme zatím kupovali. V hotelu platíme za čtyři noci a domlouváme se, aby byla ráno v pět otevřena brána, abychom mohli vyrazit za rozbřesku na safari.
Ráno se nám ale moc vstávat nechce. Nic se nedá dělat. Už už jsem si myslel, že se nedostaneme ven ze dvora, ale naštěstí se tu objevil noční hlídač celý zakuklený do deky a odemknul nám bránu. Před vchodem Chobe safari lodge je kromě nás plno dalších účastníků čekajících na safari. V recepci jsme postupně rozdělováni do jednotlivých přistavených terénních landroverů. Hromadně pak jedeme na bránu, kde za nás průvodci vyřizují registrace. Pomalu se rozednívá a je hrozná zima. Odbočujeme k řece, ale zatím vidíme jen antilopy a šedé „slepice“. V dálce jsou buvoli a snad i hroši a sloni, ale nedá se to rozeznat. Náhle za zatáčkou narážíme na dva buvoli, tak aspoň něco. Průvodce nám říká, že teď je nejlepší doba spatřit nějaké ty „kočky“, tak jsem zvědav jestli nějakého lva nebo geparda uvidíme. Zhruba po dvou hodinách děláme pauzu na horký čaj. Pak pokračujeme dále. Vidíme tlupu opic, několik žiraf a dva slony. Trochu málo na to, že se jich tu má vyskytovat nejvíce na světě. Safari končíme opět zklamáním – čekání na šelmy stále trvá.
Po polední několikahodinové relaxační přestávce na pokoji se odebíráme k řece na zaplacený výlet lodí. Plavba slibuje nevšední zážitky při pozorování vodních živočichů, jako jsou buvoli, hroši, krokodýli a samozřejmě i sloni. Vše se bezezbytku vyplnilo. Konečně máme možnost spatřit opravdová stáda slonů a buvolů. I hroši se náramně předvádějí. Jen krokodýlů je vidět poskrovnu. Kromě zmíněných živočichů je oblast bohatá i na vodní ptactvo. Hojně se tu také vyskytují jiná plavidla plná turistů, takže se dost často pletou v pozadí do záběrů. Plavba trvá až do západu slunce, který je se slony v popředí velmi romantický. Z přístavu jdeme rovnou do obchodu nakoupit zásoby na zítřejší výlet k Viktoriiným vodopádům.
Odjezd k vodopádům máme zase od vchodu do Chobe safari lodge. Čekáme zde, než si nás tu vyzvedne průvodce. Jaké je naše překvapení, když se dozvídáme, že jedeme jen my dva. Tak včera na safari takový nával a o vodopády zájem není? Hm, zajímavé.
Hranice jsou nedaleko. Na botswanské straně vše proběhlo rychle, na té zimbabwské chvilku trvá než nám do pasu vyřídí víza. Pak měníme povoz a nasedáme do zimbabwského auta. Pokračujeme skoro devadesát kilometrů částečně národním parkem až do městečka Victoria Falls, jehož veškeré příjmy pramení z turistického ruchu na vodopády. My jedeme k místnímu luxusnímu hotelu, kde budeme po prohlídce čekat na odvoz zpět. Pak už nás řidič veze na hlavní bránu. Tady na nás z okolních stánků pokřikují, abychom si koupili pláštěnky. Ignorujeme to, máme zprávy, že to tam není se stříkající vodou tak hrozné.
U vchodu platíme vstupné a jdeme po stezce nejprve k řece Zambezi a soše Davida Livingstona, který jako první Evropan vodopády spatřil. Pak se vracíme, kráčíme podél strže a zastavujeme se na vyhlídkách. Vodopády jsou fascinující a jsme rádi, že je tu v tomto období hodně vody. Největší sprška vodní tříště je zhruba ve střední části. Posléze je to ke konci lepší, kde můžeme zase oschnout. Děláme piknik na Danger pointu, odkud je vidět na zambijskou část vodopádů. V tomto místě se usadilo mnoho dalších návštěvníků. Ono se ani není čemu divit. Je to jediné místo, kde není mlha, nestříká voda a je tu slušný pohled na padající vodu a do ohbí rokle. Posléze dokončujeme prohlídku úsekem k vyhlídce na železniční hraniční most mezi Zambií a Zimbabwe. Vidíme, jak se z jeho výšky vrhli do hlubiny rokle dva bungeejumpisti.
Od mostu jdeme stejnou cestou zpět k bráně, abychom si ještě jednou vodopády vychutnali. Pak se vracíme k hotelu, kde ještě procházíme k vyhlídce na most z druhé strany. V dálce je vidět mlha stoupající od vodopádů. Poté čekáme asi čtyřicet minut na lavičce před hotelem, než si nás tu opět naloží a pak uháníme zpět do Botswany.
Dnes máme den na přesun, tak ani nechvátáme s brzkým vstáváním. Odjíždíme z Kasane kolem půl desáté. Kousek cesty vede národním parkem, takže ještě spatřujeme některá zvířata včetně slonů.
Asi 150 km před Natou narážíme na staveniště. Ve 135 km úseku se opravuje silnice, což přivodilo komplikace v podobě značně rozbitého povrchu záložní cesty. Navíc je hrozně uzounká a jezdí tu plno náklaďáků se štěrkem. Provoz je tu poměrně veliký. Během jízdy projíždíme dvěmi hygienickými bránami, kde probíhá obvyklá již popsaná očista.
Projíždíme Natou, kde jsme se chtěli původně ubytovat, ale máme času dost, tak pokračujeme do Francistownu. Ve městě je uzavírka mostu, tak musíme jet objížďkou. Nakonec parkujeme v centru a jdeme pěšky najít nějaké ubytování. Prodavačky v jednom obchodě nás posílají do Town lodge, ale máme docela problém ji najít. Když se ptáme kolemjdoucích, tak nás každý posílá na zcela jinou stranu. Nakonec nám jedna holka ukazuje osobně cestu k jedné z možností levného ubytování, takže objevujeme malý soukromý guesthouse za super cenu. Vracíme se tedy do města pro auto a zůstáváme zde.
Nazítří postupujeme dále na jih až do hlavního města Botswany – Gaborone. Silnice sem vedoucí je v čím dál lepším stavu, až se těsně před městem mění ve skutečnou dálnici, nicméně stále s klasickými světelnými křižovatkami, jak je na zdejší poměry typické. Žádné nadjezdy a sjezdy. Projíždíme rozsáhlým předměstím, ale nikde jsme si nevšimli, na rozdíl od Kapského města, žádných slumů ani podobných chudinských čtvrtí. V centru se ptám na levné ubytování, které posléze nedaleko, dle udaného popisu, nalézáme. Po vybalení se jdeme projít městem, které je velice moderní a patří mezi nejrychleji se rozvíjející město v Africe. Procházíme hlavní pěší zónou až k vládním budovám, které jsou asi ze všech zdejších staveb nejhezčí.
Na cestě zpět do lodge se zastavujeme v internetové kavárně, abychom získali nějaké informace o jihoafrické Pretorii a přilehlém zvířecím parku Rhino Lion Nature Reserve.
Když ráno odjíždíme, zjišťujeme, že už je tu ubytováno více lidí. I aut na dvoře přibylo. Nespěcháme. Do Pretorie nás čeká už relativně krátká cesta. To se však v průběhu dne ukázalo jako zcela mylná představa.
První etapu přerušujeme v Lobatse, kde bereme benzín a chceme utratit všechny drobné za potraviny. Odtud jedem přímo na hranice. Jihoafrická strana přebývá v provizorních buňkách, neboť je zde veliké staveniště. Po velice kvalitní silnici dorážíme do prvního většího města Jihoafrické republiky – do Zeerustu. Všímáme si, že je kolem hlavní ulice plno bank, jenže ani jednoho z nás nenapadlo vyměnit peníze. Vůbec nás netrklo, že je sobota a banky zavírají kolem poledne. Následně projíždíme mýtnou bránou, kde platíme posledními randy, co nám ještě zbyly z Kapského města. Říkáme si, že musíme v následujícím městě bezpodmínečně směnit. Jenže máme smůlu, banka tu už žádná otevřená není. Marně jsme doufali, že v tak velkém městě jako je Rustenburg pochodíme, jenže jsme přijeli pozdě. Hrůzou trneme, co budeme dělat na další bráně. Napadlo nás dále využívat jen neplacené úseky, takže ihned sjíždíme s dálnice, avšak narážíme na další bránu. Když už máme tedy platit, tak ať aspoň jedeme po dálnici. Couváme zpět a pokračujeme. Jenže ne daleko. U další závory dáváme automaticky platební kartu, jenže tu přístroj odmítl, tak nás čeká opět couvání a otáčení se. Pracovnice na bráně nám doporučila jet zpět na Rustenburg a sjet na nejbližším výjezdu na neplacenou silnici, kde v tomto směru brána není. Konečně jsme se z problémů vyhrabali a pokračujeme už nerušeně do Pretorie i když znatelně pomaleji, protože silnice vede spoustou obcí a navíc není nikterak v dobrém stavu.
Nicméně se dostáváme zdárně do cíle. Od značky Pretoria, musíme ujet ještě přibližně 30 km, než jsme konečně v centru, kde se pídíme po ubytování. V prvním backpackers nemají volný pokoj, tak to zkoušíme dále s podobným výsledkem. Pokud už něco mají, je to pro nás příliš drahé. Nakonec nám pomáhají dvě dívky, které jedou s námi autem a vytipovávají možnosti levného ubytování. Nakonec iniciativně vyřizují vše potřebné v recepci hotelu Maxim, kde se rozhodujeme zůstat i když s místem moc spokojeni nejsme. Jenže se blíží noc a dále se nám po městě jezdit nechce. Jelikož však nemáme randy, musíme dát do zástavy eura. Nevím ale, kde vyměnit peníze, když je zítra neděle. Uvidíme. Holky zatím odvážíme k místu, kde jsme je nabrali a pak se vracíme na pokoj s extrémně malou postelí. Prý pokoj pro dva! Dobrovolně jsem se nabídl, že budu spát na zemi ve spacáku, což se nakonec ukázalo jako vynikající nápad.
Nazítří, ihned po ránu vyrážíme do města s nadějí, že někde vyměníme peníze. Bez úspěchu. Někdo nám dokonce radil provést výměnu u překupníků, ale to se nám vůbec podstoupit nechce. Nakonec mě napadla spásná myšlenka, která už mě jednou z podobné bryndy vytáhla: dojet si rozměnit peníze na letiště. Tam bude směnárna jistě otevřená. Je to navíc na cestě do Rhino Lion Nature Reserve.
Na letišti se nám dle předpokladu zadařilo, takže můžeme už v klidu pokračovat do rezervace.
Jako první spatřujeme antilopy, pštrosi a také nosorožce. Pokračujeme do výběhu šelem, kde máme štěstí na několik lvů a divoké psy. Vidíme také gepardy, ale jsou moc daleko a navíc za dvojitým plotem, což komplikuje focení. Největší frmol je u smečky lvů, kolem nichž stojí v kruhu milion aut – každý je chce pozorovat a vyfotit. Samozřejmě i my jsme se vmáčkli do nabídnuté skulinky.
Ještě zde navštěvujeme místní zoologickou zahradu pod širým nebem, kde je možno mimo jiné spatřit množství druhů hadů, ptáků i ostatních šelem, jako jsou například tygři či hyeny.
Poté se pomalu vracíme do Pretorie. Když jsme chtěli ještě po dotankování něco nakoupit v obchodě, zjistili jsme, že nám zbývá tak akorát na zaplacení hotelu. Takže nic jiného nepřipadá v úvahu.
Zbytek dne si balíme bágly před zítřejším odjezdem na letiště v Johannesburku.
Ráno ještě vegetíme na pokoji a pak jedeme přímo na letiště. Velmi dobře je značená cesta na parkoviště půjčoven, kde v pořádku vracíme auto. Pak už jen vyčkáváme našeho letu domů.