titulek stranky.jpg, 178kB

Světem s báglem - Stránky nezávislého cestování

MOSKVA

14.11. sobota

Moskva

Moskvu mám naplánovanou už dlouho. Před deseti lety jsem byl naposledy v Rusku, ale návštěva hlavního města mě tak nějak minula. Nyní se naskytla příležitost se tam na prodloužený víkend podívat. Zvolil jsem termín v polovině listopadu, kdy ještě nepanují tuhé zimy a zároveň mám aspoň minimální šanci zažít město na sněhu. Sníh k Moskvě patří mnohem více než rozkvetlé louky. Letím po půlnoci z pátku na sobotu ruskými národními aerolinkami – Aeroflotem. Asi po dvou hodinách a čtvrt přistávám na letišti Šeremetěvo. Časový posun je oproti našim končinám dvouhodinový. Než jsem se vymotal přes pasovou kontrolu, zavazadla už krouží po výdejním páse. Na poslední chvíli jsem zaregistroval svůj batoh a tak tak ho stačil zachytit, než by mi zmizel v útrobách dopravníkového systému a vydal se na druhý okruh. Téměř okamžitě, co jsem vstoupil do příletové haly, slétli se na mě taxikáři. Odmítám, protože jede mezi letištěm a Běloruským nádražím pohodlný expres vlak. Snaží se jít s cenami dolů a jeden z nich je natolik neodbytný, že jde se mnou až do druhého patra do směnárny. Až tady to teprve vzdává. Vidím na ceduli poměrně nevýhodný kurz, tak si zatím rozměňuji pouze padesát euro a zbytek nechám až ve městě. Přemýšlím, jak to nyní zaonačit. Asi pojedu rovnou na hotel, kde si nechám velký bágl a už pouze s malým vyrazím nalehko do města. Kupuji si v automatu jízdenku na vlak za 470 rublů. Dle jízdního rozpisu vidím, že cesta trvá půl hodiny. U vchodu na perón stojí ostraha, která tam zatím nedovoluje vstoupit. Teprve po vyprázdnění přijmuvšího vlaku je to cestujícím opouštějící letiště dovoleno. Moderní vlaková souprava vyráží za deset minut. Během jízdy přemýšlím, zda jsem raději neměl na letišti počkat do svítání, ale nebylo to třeba. Vlak dorazil na Běloruské nádraží v sedm. Je sice ještě tma, ale pohled na nebe dává tušit, že příchod rozbřesku už je na spadnutí. Přecházím na nedalekou stanici metra, kde si kupuji za 360 rublů zvýhodněnou jízdenku na jedenáct jízd, abych nemusel před každým vstupem do metra kupovat jízdenku zvlášť. Šetří to čas i peníze. Moskevské metro nemá tarifní zóny. Platí se pouze za vstup a pak si mohu jezdit, kam chci včetně přestupů. Stačí kartu přiložit ke čtečce u turniketů, kde se vždy po odečtení objeví na displeji zbývající počet jízd. Prohlížím si trasy metra a dostal jsem náramnou chuť se cestou stavit na Rudém náměstí. Vystupuji na stanici Těatralnaja, protože Rudé náměstí vlastní stanici metra nemá. Vycházím na povrch. Je zima jak v Rusku. To bych ani neřekl… Kráčím nejprve k Velkému divadlu, kde se zastavuji u sochy Karla Marxe. Samotná budova divadla se nachází za širokou ulicí s rušným provozem. K přechodu daleko, nechávám tedy návštěvu divadla na později. Vracím se do zadní části červené budovy Státního historického divadla. Je sobota brzy ráno, takže mě nepřekvapuje, že se tu kolem pohybuje jen několik jedinců. Pusto a prázdno. Procházím branou Vzkříšení na Rudé náměstí, kde je to s lidmi obdobné. Místo, na které jsem se nejvíce těšil, mě hned zpočátku zklamalo. Téměř celá plocha náměstí je uzavřena a ohraničena plechovým nebo drátěným plotem, za nímž se nachází staveniště. Areál velmi úspěšně brání v pořízení jakékoli komplexní fotky Rudého náměstí. V podstatě nelze vůbec vyfotit obchodní dům GUM. Procházím kolem plotu a míjím mauzoleum V. I. Lenina až se dostávám ke chrámu Vasila Blaženého ve spodní části náměstí. Vracím se stejnou cestou zpět kolem kremelské zdi až k hrobu Neznámého vojína, kde stojí čestná stráž. Postupuji dále k Trojické věži. Tady jsou situovány pokladny ke vstupu do Kremlu. Zkoumám zde všechny možnosti a nakonec se rozhoduji navštívit venkovní areál včetně všech zdejších kostelů. Přemýšlím, jestli se sem vydat hned, nebo dát nejprve Leninovo mauzoleum anebo jet do hotelu se ubytovat a pak se sem vrátit. Vracet se nechci ani k mauzoleu ani do hotelu a pak zpět. Stoupám si tedy do fronty na Kreml. Respektive začínám frontu budovat. Jsem tu jeden z prvních zájemců o návštěvu prohlídky Kremlu, jehož prány se otevírají přesně v deset, což je za pár minut. Skutečně se počkalo, než odbije poslední minuta a pak nás strážci vpouští dovnitř. Jelikož jsem sem přišel mezi prvními, užívám si prohlídku relativně v klidu. S přibývajícím časem sem pochopitelně proudí čím dál více a více nových návštěvníků. Procházím kolem kremelského sjezdového paláce k Patriarchovu paláci, před nímž stojí obrovské dělo Car Puška a kousek od něho obrovitánský zvon Car Kalakol. Přilehlé kostely postupně navštěvuji a beru si zde volně nabízené informační prospekty, které mi poslouží jako připomínka nádherných zážitků z interiérů. Nikde totiž není dovoleno fotografovat. Procházím se ještě parkem, kde stávala socha sedícího Lenina. Poté se vracím zpět a ukončuji prohlídku Kremlu. Alexandrovským parkem se vydávám na jih k řece Moskvě, odkud se nabízí na Kreml fantastický pohled. Hledím na něj z mostu a když se pootočím na druhou stranu, vypíná se na nábřeží ohromná stavba chrámu Krista Spasitele, jedna z budov, které byly po pádu Sovětského svazu v Moskvě obnoveny. Takových staveb se zde nachází více, viz. Třeba například i brána Vzkříšení na Rudém náměstí včetně Kazaňského chrámu tamtéž umístěného. Říkám si, jak to tu asi vypadalo za SSSR. Některé stavby naopak zmizely, jako například dominantní gigantická budova hotelu Rosija. Scházím z mostu na nábřeží a kráčím k chrámu Krista Spasitele. Měl jsem ještě v plánu jít přes řeku k Tretjakovské galerii a dále k místnímu parku se skulpturami a pak možná až k Lomonosově universitě. Jenže… zjistil jsem, že jsem někde cestou ztratil mapu Moskvy. Natolik mě to mrzí, že se vydávám zpět, jestli ji někde nenajdu povalujíc se na zemi. Ani náhodou! Už se mi nechce vracet se k chrámu, tak pokračuji opět na Rudé náměstí a za 350 rublů navštěvuji útroby chrámu Vasila Blaženého. Funguje vlastně jako muzeum. Vystaveny jsou tu především ikony. Zajímavý je nejprostornější hlavní sál s oltářem pod největší věží. Po prohlídce směřuji ze zvědavosti do obchodního domu GUM. Tak to je něco úžasného! Takovou stavbu jsem nikde neviděl. Propojené části s pavlačemi a můstky, kde se nacházejí různé luxusní obchůdky či restaurace. Jsou teprve tři hodiny a já odcházím na metro. Bolí mě tak strašně paty, že nemohu pořádně došlapovat. Nechápu, kde jsem k těm problémům přišel. Jsem docela rád, že jedu na hotel a budu si moci odpočinout. Vystupuji na stanici Kurskaja a pokračuji pěšky po paměti, jelikož mapu nemám. Nakonec se rozhoduji přeci jen vyndat z báglu tablet a zapnout navigaci. Zjišťuji, že jsem si docela zašel, ani mi to nepřišlo. Aspoň využívám možností několika směnáren, které se na prospektu nacházejí. Pochopitelně je tu lepší kurz, než byl na letišti. Měním tedy ještě sto euro. Navigace mě bezpečně navádí do ulice, kde mám přes Internet zamluvený hotel. Vcházím do dvora. V recepci probíhá na můj vkus poměrně dlouhá administrativa, než jsou mi konečně vydány klíče. Po ubytování se v čistém a útulném pokoji vyrážím ještě na nákup. Dostávám se až zpět ke stanici metra Kurskaja, kde je také situováno nádraží a naproti němu nacházím velký obchoďák. Nakupuji zde jídlo a pití a poté se vracím na hotel. Dnes jsem ze svého itineráře mnoho neukrojil, o to více mě bude čekat zítra.

15.11. neděle

Moskva

Večer jsem usnul, jako když mě do vody hodí. Vždyť jsem byl také pěkně utahaný a navíc po tom nočním letu, kdy jsem toho moc nenaspal… A i přestože tu jsou „papírové“ stěny. Odevšad sem proniká hluk, a pokud někdo za zdí hovoří, je slyšet každé i tiché slovo. Jediný neduh tohoto jinak velice příjemného hotelu. Ráno jsem ze zvědavosti odhrnul okenní závěs a zaradoval se. Venku je bílo. Přes noc napadl sníh, nikterak moc, ale je. Ani mě to moc nepřekvapilo, dle předpovědi počasí to tak mělo být. Než se vydám na druhou část prohlídky, beru si na sebe další vrstvu oblečení a přibaluji zimní doplňky. Jak se v průběhu dne ukázalo, rozhodně vše přišlo k duhu. Odcházím na metro a přejíždím do stanice Komsomolskaja, kde na mě čekají první dva mrakodrapy z padesátých let dvacátého století souhrnně nazývaných jako Sedm Stalinových sester. Ihned co jsem opustil prostor metra, spatřuji nalevo první z nich – hotel Leningradskaja. Abych získal co nejlepší pozici pro záběr, musím se přesunout na středový ostrůvek širokého náměstí. Když jsem se tam chystal popojít blíže ke zde stojící soše, zastavil mě hlídač s tím, že je dále vstup zakázán, co tam prý hodlám dělat. Poté, co jsem vysvětlil své nevinné úmysly, propustil mě. Vůbec mě překvapilo, jak je tu po městě spousta prostor uzavřených a hlídá je stráž. Buď se tam nesmí vůbec, nebo jen v omezené hodiny. Vracím se kolem budky strážníka, na něhož kynu gestem poděkování. Vzal to na vědomí rovněž gestem. Z místa odkud jsem fotil hotel Leningradskaja je vidět i nedaleký druhý mrakodrap zvaný Budova u Červené brány. Obě stavby jsou od sebe natolik blízko, že stačí přejít ulici a hned ta následující mě tam za moment dovede. Během cesty se na mě ještě stačil pověsit dotěrný žebrák, ale jakmile jsem se vzdaloval od jeho „zlatého dolu“ u nádraží, nechal mě být a vrátil se zpět. Podcházím železniční most a pokračuji ulicí Kalančevskaja, kde mě zaujala sněhem zapadaná socha. Zapůsobila na mě zvláštním kouzlem, takže jsem nemohl odolat a na chvilku se u ní zastavit. To už ale přicházím k druhé Stalinově sestře. V současné době tu sídlí ministerstvo dopravy. Hned naproti se nachází stanice metra. Nad vchodem jsem si všiml velkých hodin, které ukazují čtvrt na jedenáct, což je tak akorát čas přesunout se na Rudé náměstí. Vystupuji na stanici Ochotnyj Rjad poblíž brány Vzkříšení. Procházím ke vchodu do Státního historického muzea, kde se ptám v pokladně na podmínky vstupu do mauzolea V. I. Lenina. Někde z druhé strany by se měly v úschově zanechat všechny věci. Nesmí se totiž s sebou vůbec nic nést a uvnitř je nařízen přísný zákaz fotografování. Obcházím budovu a nikde nevidím žádné otevřené dveře ani nic, kde by se daly věci zanechat. Vydávám se tedy rovnou k hlídanému prostoru k mauzoleu. Zdejší stráže mi říkají, že si vše smím vzít s sebou, což je velice potěšující zpráva. Pouze musím ukázat obsah malého baťůžku. Už jsem byl skoro smířen s tím, že nebudu mít s sebou zrcadlovku. Ono totiž bylo stejné omezení i v Kremlu, kam se smí brát maximálně amatérské malé foťáky, žádní profesionálové. Raději jsem si to tam šel přímo ke strážím ověřit, a když mi to povolili, teprve pak jsem se jal organizovat návštěvu. Procházím kolem vysoké červené kremelské zdi, kde jsou pochováni významní Rusové. Většinou tu poznávám pouze slavné vojevůdce. Konečně odbočuji ke vchodu do Leninova mauzolea. Vojáků zde stojících se ptám, zda se tu opravdu nesmí fotit, což mi bohužel stvrzují. Aparát tedy zůstane v brašně. U vchodu do útrob stavby dokumentuje zákaz focení i značka. V každém rohu stojí stráž hlídající revolucionářův klid. Sestupuji dolů pod úroveň terénu do komory, kde je vystavena nádherně nasvícená rakev s nabalzamovaným Leninovým tělem. Jakoby zesnul teprve nedávno. V temné místnosti jsem se zastavil a prohlížel si tělo ze všech stran. Je to zvláštní pocit a nezapomenutelný zážitek. Vycházím jiným východem a pokračuji opět podél kremelské zdi. Za mauzoleem v těsné blízkosti Lenina jsou umístěny hroby všech vůdců Sovětského svazu včetně Stalina a Černěnkem konče. Všichni zde mají i své busty. Od Spaské věže je to už jen několik málo metrů ven z hlídaného prostoru. Celá prohlídka proběhla plynule s možnostmi se kdekoli nerušeně zastavit včetně mauzolea. Nikde na trase nebylo mnoho lidí a už vůbec ne situace, kdy bych muset stát sebemenší frontu. Všude jsem četl, že se na Lenina stojí dlouhé fronty přes celé Rudé náměstí a u samotného těla se nikdo nesmí ani na okamžik zastavit. Možná je to tak v sezóně, v létě, kdy je teplo a jezdí sem davy turistů. O listopadu to zjevně neplatí. Vlastně tu celkově moc turistů nepotkávám. Občas vidím nějaký zájezd Asiatů a to je vše. Původně jsem se chtěl vrátit na metro nahoru k muzeu, ale když už jsem u chrámu Vasila Blaženého, půjdu k řece Moskvě a dále na jih. Mám na dohled třetí Stalinovu sestru – Dům na Kotelničském nábřeží. Původně jsem ani neuvažoval, že bych tento mrakodrap navštívil, ale když on se jeví tak blízko… Jdu ulicí Ovčinikovskaja podél vodovodního kanálu až k dalšímu mostu. Cestou se na mě vyřítil na první pohled klidný pes. Byl náhle pěkně rozzuřený (ani nevím, co ho do takového stavu přimělo), nicméně nakonec se mi ho podařilo setřást. Že já mám na ty vzteklé psi na svých dovolených takový pech! Přicházím na dlouhý most na Kotelničském nábřeží, odkud je parádně vidět mrakodrap. Bohužel je kromě úzkého průčelí celý pod lešením. I tak dělám snímek, protože jsem rozhodnut sebrat kompletní kolekci všech sedmi Stalinových sester. Poté jdu celkem daleko k nejbližší stanici metra Kitaj Gorod a přejíždím k nejvzdálenějšímu bodu, k Lomonosově universitě. Čtvrtá Sestra v pořadí představuje tu největší. Výškovou budovu vidím opět od východu z metra, takže nemusím špekulovat, jak se k ní dostanu. Musím však projít po dlouhém Lomonosově prospektu. Je poměrně chladno, prodírám se neupraveným chodníkem a do toho ještě sněží. Krásná zimní atmosféra. Vydávám se k soše Michaila Lomonosova a pak k obrovskému průčelí samotné university. Jako nikde jinde jsem se chtěl podívat dovnitř, ale vstup je omezen pouze na majitele průkazů, takže mám smůlu. Vracím se tedy na metro a vystupuji ve stanici Bibliotěka V. I. Lenina, odkud se vydávám na ulici Starý Arbat, která symbolizuje centrální obchodní pěší zónu Moskvy. Na povrchu jsem udiven, když vidím kousek odtud hradby Kremlu a Spaskou věž. Ptám se kolemjdoucích, jak se dostanu k Arbatu. Jsem nasměrován. Dostávám se na obrovskou křižovatku širokánských tříd. Tuším, že ta ulice naproti bude Arbat, ale raději si to ověřuji ještě u mladíka stojícího u zídky podchodu. Jelikož netuší, kde by pěší zóna mohla být, hledá ji v mobilu pomocí navigace a pak mě posílá nesmyslně někam nazpět. Hm…, tomu ani na okamžik nevěřím. Evidentně mu ani navigace nepomohla. No nic, vcházím do podchodu, abych se dostal k ulici, o níž jsem se domníval, že by mohla Arbatem být. Ano je jím. Jak jinak. Kráčím po pěší zóně až ke Smolenskému náměstí, kde objevuji další Sestru – tentokrát budovu ministerstva zahraničí. Od ní se dávám severně k Novému Arbatu a posléze uhýbám západně k řece. Už z dálky vidím šestý mrakodrap - hotel Ukrajina a naproti přes řeku Bílý dům – sídlo ruské vlády. Jakmile jsem se dostal na Novoarbatský most, spatřil jsem za Bílým domem poslední ze Sedmi sester – Dům na Kudrinském náměstí. Z mostu ho natolik dostatečně a jasně vidím, že se rozhoduji až zcela k němu nejít. Naopak, otáčím se a scházím na nábřeží Tarase Ševčenka u hotelu Ukrajina. Chci se podél řeky dostat do moderní obchodní čtvrti. Zde stojí architektonický shluk skleněných železobetonových výškových budov. Dostávám se sem akorát v době, kdy se začíná smrákat. V momentě, kdy vystupuji po schodišti na vyhlídku přímo naproti mrakodrapům, čas ukazuje čtyři hodiny. Celý den sněží a je zataženo, tudíž přichází soumrak výrazně rychleji. Čas zbývající do tmy trávím v koridoru krytého mostu pro pěší, který je vybudovaný jako nákupní zóna. Skrz prosklené stěny je vidět na moderní čtvrť a také směrem k Bílému domu. Při soumraku, tedy nikoli za plné tmy, fotím osvětlené výškové budovy a vydávám se na Kutuzovský prospekt vyhledat nejbližší stanici metra. Už je tma a pěkně přituhlo. Sněžení navíc neustává. Podzemní dráhou se vracím na uzel Arbat, ale nedůsledně jsem si prostudoval mapu. Zmíněný Arbat na této lince metra není ten samý, kde jsem vystupoval. Tento není přestupní stanicí. Nezbývá mi tedy než několik minut počkat na další soupravu a popojet do stanice Alexandrovský Sad. Vezu se na náměstí Republiky poblíž Rudého náměstí. Vše je tu nádherně osvětlené. Připadá mi to tady mnohem hezčí než přes den. Při vstupu na náměstí u GUMu jsem kontrolován vojákem, zda nepronáším něco nebezpečného. Poté si procházím Rudé náměstí odspodu, od chrámu Vasila Blaženého, podél kremelské zdi, kolem mauzolea k Historickému muzeu. Odbočuji také k hrobu Neznámého vojína a neopomenu si zaskočit k Velkému divadlu, kde noční výlet Moskvou končím. Je to vlastně naposled, co jsem si prohlédl Rudé náměstí. V následujících dnech mě čekají zcela jiné lokality. Jakmile jsem dorazil na Kurské nádraží, jdu se optat na zítřejší ranní spoje do Vladimiru. Jedou vlastně jen dva vlaky: v půl čtvrté a v půl desáté. Jsem rozhodnut pro druhou variantu, protože nemám nejmenší chuť takhle brzo vstávat do chladného rána. Navíc mi připadá zbytečné být na místě už v půl šesté. Stavuji se opět naproti v obchodním domě doplnit zásoby. Ptám se tu na informacích, zda odsud nejezdí autobusy do Vladimiru, ale nikdo nic neví. Četl jsem totiž v průvodci, že by to snad odněkud v lokalitě nádraží mělo být možné. No nic, už to zjišťovat nebudu ani na to čas nemám. Prostě pojedu vlakem. Vracím se do hotelu, zapínám přímotop a nahlížím do průvodce, abych na zítřek čerstvě nastudoval informace o Vladimiru a Suzdalu. Klíčový cíl, který jsem si vytyčil, představuje suzdalský Kreml a dřevěný skanzen lidové architektury.

16.11. pondělí

Suzdal – Vladimir

Odcházím z hotelu v půl deváté, abych měl na nádraží dostatečnou rezervu koupit jízdenku a zjistit vše potřebné ohledně vlaku do Vladimiru. Je vidět, že už je normální pracovní den. Ulice jsou doslova přecpané někam spěchajícími lidmi. V nádražní hale mířím rovnou k pokladnám. Přemýšlel jsem, že bych si rovnou koupil i zpáteční, ale ten jede až někdy po osmé večerní, což mi připadá pozdě. Nechávám tedy zpáteční jízdenku otevřenou s tím, že se rozhodnu na místě. Zakupuji si tedy lístek na půl desátou na expres „Lastočka“, který staví jen v jedné stanici a do Vladimiru by měl dorazit za hodinu a tři čtvrtě. Několik minut ještě vyčkávám, než se na tabuli objeví číslo nástupiště, kam se poté odebírám. Davem prokličkovávám až úplně na poslední peron, kde musím ještě popojít do zadní části. Tady je už expres připraven. Jdu k vagónu číslo osm, kde mám místenku, ale je zamčený, takže nastupuji přes sedmičku. Jízda ubíhá skutečně svižně a avizovaný dojezd přesně sedí. Po příjezdu se jdu optat na zpáteční spoj do Moskvy. Je tu možnost jet ve tři čtvrtě na sedm. O ničem dlouho nepřemýšlím a jízdenku si dopředu zakupuji. Poté se přesouvám naproti na autobusové nádraží. Vystupuji do druhého patra, kde si u velice sympatické mladé pokladní kupuji jízdenku do Suzdalu a to už na půl dvanáctou. Odjezd je plánován za čtyři minuty, takže uháním hned na nástupiště. Naštěstí je to jen pár kroků. Nasedám do ultrastarého minibusu nad zadním blatníkem. Aniž jsem zkoumal jízdenku, úplně náhodou jsem se posadil na číslo sedadla na ní uvedeném. Nepředpokládal jsem, že i v tomto vehiklu budou cestující usazování na základě místenek. Cesta do Suzdalu trvá docela dlouho. Skrz zcela zašpiněná okna není absolutně nic vidět, takže nemohu ani pozorovat okolí. Jakštakš je něco vidět skrz čelní sklo řidiče. Zastavujeme těsně před Suzdalem na nějakém parkovišti, kde všichni doplácíme 14 rublů. Na dotaz jedné z cestujících se jedná o jakýsi místní regionální poplatek – pravděpodobně za vjezd do historické části města. Poté pokračujeme do centra. Na první zastávce vystoupila většina lidí, a jakmile jsme se rozjeli, raději se ptám cestující přede mnou, kde nejlépe vystoupit, abych navštívil zdejší Kreml. Prý jsem to měl udělat právě na minulé zastávce. No nic, vystupuji hned vzápětí. Stojím na zdejším Rudém náměstí se sochou Lenina naproti klášteru Uložení svatého roucha. Pochopitelně zacházím. Hned kousek od vstupní brány se na mě pověsil opět nějaký žebrák. Už mě to docela vytáčí. Nepamatuji se, kdy naposledy jsem během tak krátké doby potkal tolik žebráků. A to jsem navštívil opravdu chudých zemí! Vcházím do hlavního kostela, kde se překvapivě smí fotit. Poté se odebírám na hlavní ulici Lenina a pokračuji v prohlídce Suzdalu jižním směrem. Hned mě upoutal zajímavý kostel sv. Lazara, ale ten je bohužel zavřený. Takže se vydávám k obchodnímu podloubí, za jehož arkádami se nachází svah, odkud se nabízí krásný výhled na část Suzdalu, zvláště na kremelské věžičky. Zasněžená krajina se zamrzlou říčkou Kamenkou působí velice romanticky. Vracím se na prostranství tržiště a kolem nepřístupného kostela Vzkříšení zahýbám do ulice Kremeljovskaja. Všiml jsem si obranných valů obklopující Kreml a nedalo mi na ně nevystoupat. Opět nabídka zajímavého výhledu na město. Scházím zpět na ulici, kde se nachází shluk starých dřevěných chaloupek, u kterých je postaveno několik stánků se suvenýry. Využívám příležitosti ke koupi matrjošky - ruské dřevěné rozkládací panenky. Výběr je tu slušný a cena velice příznivá. Nechci to nechávat na poslední chvíli, když je to tu tak výhodné. Přicházím ke Kremlu. Je to soubor několika vzájemně propojených budov. Připomíná hrad či klášter. Procházím nádvoří ven k odvráceným obranným valům, odkud je nejhezčí pohled na Kreml jako celek a to i včetně přilehlého dřevěného kostela sv. Mikuláše, který výrazně svou architekturou kontrastuje s bílými fasádami kremelských budov. Vracím se na hlavní nádvoří, abych se podíval do zdejšího muzea. Platí se tu separátní vstupné ke sbírkám a k návštěvě místní kaple. Nejprve se jdu podívat do muzea, které je v podstatě exhibicí ikon. Mnohem zajímavější zážitek slibuje samotný klášterní kostel. Ten je vskutku úžasný. Nejen svou velikostí, ale především svou výzdobou. Všechny zdi včetně stropu jsou pomalovány nádhernými freskami. To co bylo v moskevském Kremlu zapovězeno, zde je dovoleno. Mám pochopitelně na mysli fotografování. Po prohlídce mě čeká ještě jedna důležitá část mé prohlídky Suzdalu. A to Muzeum dřevěné architektury a venkovského života. Tento skanzen se nachází za řekou Kamenka kousek od Kremlu. Stačí se jen vydat po kamenné cestě a přes pěší most do ulice Puškarskaja, kde se nachází hlavní vchod. Mám neuvěřitelné štěstí na otvírací hodinu. Stačilo, abych se ještě chvíli někde zdržel a už bych se sem nedostal. Zavírají totiž za necelou hodinu. Ve vstupní chaloupce si za 250 rublů zakupuji vstupenku a vyrážím na okruh. Postupně navštěvuji útroby domků a kostela. Interiéry jsou vybavené dobovým nábytkem a demonstrují názorně, jak v obydlích asi probíhal život. Malinké, ale až překvapivě útulné. Většina objektů je volně zpřístupněna k nahlédnutí, takže tak činím u všech, kde je to možné. Nejvzdálenější bod představují dva větrné mlýny, které jsou ovšem nepřístupné, takže si je prohlížím pouze zvenčí. Areál opouštím už za šera. Ono je vlastně celý den zamračeno, takže permanentně pošmourno. Mám to na autobusové nádraží zhruba tři kilometry, což rozhodně do nejbližšího odjezdu ve čtyři hodiny nedám. Počítám, že spoj v půl páté stíhám. Přesně tak. Po dlouhé procházce až mimo město zjišťuji, že onen plac, na kterém jsme stavěli cestou sem a kde jsme platili poplatek 14 rublů, je vlastně oficiální autobusové nádraží Suzdalu. Hm, hold jsem to přes ty zaneřáděná okna nemohl ihned identifikovat. Nakonec to bylo spíše k užitku, neboť jsem se tak nechal nevědomky odvézt až na začátek mé prohlídkové trasy v centru Suzdalu a ušetřil si tak cestu z autobusáku. V čekárně sedí už poměrně dost lidí. Kupuji si lístek do Vladimiru a jdu si stoupnout ven na peron. V čas mého odjezdu odtud odjíždí plus mínus i spoje do jiných míst. Za patnáct minut jedeme. Cesta zpět mi přišla mnohem rychlejší, než sem. Možná to bude tím, že jedeme modernějším minibusem nebo prostě tím, že mohu nyní sledovat okolí i když stejně jen několik málo minut, protože během jízdy se vše ponořilo do tmy. Na místě jsme ve čtvrt na šest. Znamená to, že mám do odjezdu vlaku ještě hodinu a půl, což mi dává dobrou šanci si obejít největší zajímavosti Vladimiru. Procházím krásně nasvíceným městem až ke Zlaté bráně. Sledují čas, protože to není zrovna za rohem, abych věděl kdy se dát na zpáteční cestu. Během ní se zastavuji u několika zajímavých památek. Všechny snímky pořizuji za nočního osvětlení. Na nádraží se vracím čtvrt hodiny před odjezdem vlaku. Dávám si ve stánku hotdog a jdu na peron. Tentokrát jedu zpět do Moskvy ve starém sovětském vagónu s tvrdými sedadly. Brzy jsem přestal počítat zastávky, kterých bylo snad milion. Cesta courákem zabrala přes tři hodiny. Po vystoupení na Kurském nádraží v Moskvě jdu opět nakoupit do supermarketu a pak se odebírám na hotel. Po půl jedenácté jsem na místě.

17.11. úterý

Moskva

Tak mám za sebou poslední noc. Večer jsem šel spát hodně po půlnoci, takže jsem si na noc ani nebral špunty do uší. Všude už byl klid. Ráno se budím v půl osmé, kdy pomalu začíná na chodbě čilý ruch a přes slabounké zdi doléhá do mých uší. Při pohledu ven mě trochu zarazilo panující šero, ještě se zcela nerozednilo a je jisté, že ani dnes přes oblačnost slunce neuvidím. V recepci se domlouvám na úschově batohu. Nejsem si totiž jistý, jestli se do poledne stihnu vrátit. Spíš ne, tak abych nebyl časově omezován, volím tuto variantu. Jdeme s majitelkou do suterénu, kde mají komůrku určenou pro úschovu zavazadel. Je půl deváté, když odevzdávám klíče od pokoje a vyrážím na poslední obchůzku Moskvou. Tentokrát jedu na Prospekt Mira, kde přestupuji na žlutou linku metra, abych se přepravil do VDNCH. Hned první, co mě praští do očí je vysoký monument s raketou na jeho vrcholu. Symbolizuje sovětské úspěchy v závodech při dobývání vesmíru. U paty památníku stojí socha konstruktéra sovětských raket Sergeje Koroljova v nadživotní velikosti. Míjím kosmonautický park včetně muzea, avšak zastavuji se na křižovatce naproti hlavnímu vchodu do areálu VDNCH (Výstaviště úspěchů národního hospodářství). Koukaje na gigantický pomník Dělníka a rolnice přemýšlím, jak chronologicky poskládat dnešní program, aby mi klapl s co největším časovým využití. Napadlo mě nejprve navštívit muzeum kosmonautiky, jež mám za zády. Jdu do toho. Mám štěstí, že ho zrovna otevírají. Kupuji si vstupenku plus povolení fotit, odkládám si báglík s bundou a vcházím jako první dnešní návštěvník. Muzeum je fantasticky udělané. Mapuje celou historii kosmonautiky Sovětského svazu. Vystaveno je zde množství kosmických těles, maket i originálů a zmenšených modelů. O spoustě předmětů, dokumentace, fotografií a různých tematických článků ani nemluvě. Zpočátku se tu pohybuji vesměs sám, ale s přibývajícím časem návštěvníků přibývá, zvláště školních tříd. Asi po hodině a půl si vyzvedávám věci a odcházím skrz monumentální bránu na výstaviště VDNCH. Jsem fascinován obrovskou rozlehlostí. Dominantu tvoří bílá věžovitá stavba před níž je umístěna socha V.I. Lenina. Není nikterak malá, ale vzhledem k obrovským rozměrům stavby za ní, se poněkud ztrácí v jejím stínu. Už už jsem se chtěl obrátit, že půjdu pryč, když tu jsem si uvědomil, že ten hlavní areál je vlastně až za budovou a navíc jsem se chtěl podívat na vystavenou raketu Vostok. Rozlehlá plocha mezi bývalými pavilony jednotlivých republik Sovětského svazu je oplocena a uvnitř probíhají rekonstrukční práce. Znamená to, že nelze jednotně přehlédnout architektonicky sladěné prostranství. Je to obrovská škoda, protože každý pavilon je charakteristický svým vlastním návrhem. Nejvíce mě mrzí velká kašna s pozlacenými sochami uprostřed, která v podstatě vůbec vidět není. Procházím kolem levé strany až na konec k Polytechnickému muzeu, kde stojí zmíněná raketa. Tato část je věnována letectví a kosmonautice. Je možné zde rovněž spatřit dopravní letadlo Jak 45, stíhačku Mig 29 či bojový vrtulník. Nalevo dokonce stojí raketoplán Buran. Ovšem je částečně obestavěn koridorem, kudy do něho vstupují návštěvníci. Po prohlídce se vracím k hlavní bráně zpět po druhé straně prostranství. Poté pokračuji parkem podél výstavního areálu k ohromné soše Dělníka a kolchoznice se zdviženým srpem a kladivem. Monument představuje snad nejvýraznější symbol bývalého Sovětského svazu. Dlouhým prospektem Mira se vracím na metro. Jedu zpět do hotelu, kde si vyzvedávám bágl. Je skoro půl druhé. Na cestě na Běloruské nádraží se ještě stavuji ve stanici metra Novoslobodskaja, abych se naposledy obdivoval krásné až palácové výzdobě, kterou se některé stanice moskevského metra pyšní. Poté mě čeká už jen přesun expresem na letiště Šeremetěvo a odlet domů.

Nahoru