Světem s báglem - Stránky nezávislého cestování |
Po přistání v Tel Avivu jde odbavení hladce, na rozdíl od důkladných prohlídek a individuálních pohovorů před nástupem do letadla. Hold bezpečnost je na prvním místě a u izraelských aerolinek to platí dvojnásob.
Dle potěšujících informací jede minivan (šerud) do Haify už nyní, přestože jsou čtyři ráno. Vystupujeme přímo před rezervovaným hotelem. Je sice zamčeno, ale pochvíli nám otevírá správce. Necháváme si tu bagáž a ihned vyrážíme na šerud do Akko. Vystupujeme na hlavní silnici a do starého města přicházíme pěšky. Není to daleko, navíc je krásné počasí.
Procházíme městským opevněním kolem Džazárovy mešity a citadely úzkými uličkami středověkého města ke kostelu sv. Jiří. Překvapilo mě, že sem vůbec pouští auta. Hodně hyzdí prostředí plechové dveře a spousty natažených drátů, což jsou všechno rušivé elementy při focení. Pokračujeme kolem západních hradeb až k majáku. Cestou jsem si všiml vchodu do Templářského tunelu, ale je tu v tuto ranní hodinu všechno zavřené a lidí v ulicích velmi málo. Město se teprve probouzí k životu.
Když stojíme před ošklivou plechovou bránou komplexu Khan Omdan, dozvídáme se, že zhruba za hodinu by mohli otevírat a to i Templářský tunel. Zatím se jdeme podívat do starého přístavu s novými loděmi. Mrzí mě místní dominanta – mešita Sinan Basha, která je obalena lešením a plachtou. Posedáváme a pak se přesouváme ke Khanu Omdan, je stále zavřený, tak kupujeme multivstupenku do Templářského tunelu, která platí do dalších tří atrakcí. Tunel je velmi zajímavý, procházíme ho v obou směrech. Poté směřujeme pulzujícím súkem (tržištěm) k citadele, kde nás hlavně zajímají rytířské sály. V tuto dobu už se tu pohybuje hodně turistů. Také se jdeme podívat do velice skromného Okašiho muzea, kde je několik moderních obrazů a plastik. Ve východní části městského opevnění se nalézá pozoruhodné muzeum řemesel, které je opravdu suprově udělané. Prohlídkou hradeb s výhledem na město končíme návštěvu Akko a vracíme se k hlavní silnici, kde odchytáváme šerud do Haify.
Následující den je sobota, tudíž šabat. Svátek, kdy mimo jiné nejezdí autobusy, tudíž musíme přehodnotit plány návštěvy Galileje a zůstáváme tedy v Haifě, kterou si chceme důkladně prohlédnout. Klíčovým cílem jsou pro nás Baháistické zahrady se svatyní tohoto specifického náboženství. Liduprázdnými ulicemi bez provozu začínáme prohlídku ves spodní části a poté postupně navštěvujeme jednotlivé sekce zahrad směrem vzhůru. Zhruba uprostřed vstupujeme do strohé baháistické svatyně. Nejúžasnější zážitek nás však čeká na samém vrcholu zahrad, odkud se nabízí výhled na celou Haifu, přístav i záliv.
Po návratu dolů procházíme rušnou ulicí Ben Gurion plnou restaurací, která je jakýmsi centrem města. Zbytek dne se až do večera touláme Haifou.
Ráno nás trochu zdrželo čekání na snídani. Zvažujeme, jestli se dopoledne vydat aspoň do Nazaretu nebo ke Genezaretskému jezeru, ale nakonec raději volíme přesun do Jeruzaléma, věnovat zbytek dne tomuto pozoruhodnému městu. Přecházíme na ulici Herzel a městskou se vezeme na hlavní autobusové nádraží Hof HaCarmel. Autobus do Jeruzaléma odjíždí za půl hodiny. Během jízdy pozorujeme krajinu kolem. Cesta vede jinudy, než jsme jeli do Haify z letiště. Kolem je spousta zeleně a úrodné půdy. Také jsou vidět kolonie skleníků. Zdejší oblast zajišťuje nejvýznamnější podíl izraelské zemědělské produkce.
Po deváté vystupujeme na centrálním autobusovém nádraží v Jeruzalémě. Je potřeba zjistit, kde se vlastně nacházíme a jak se dostat do centra – do Starého města. To činíme prostřednictvím moderní tramvajové linky, která nás dovezla nedaleko Damašské brány. Procházíme městem, celkem bez zastavení. Potřebujeme se dostat do východní části k Olivové hoře, kde máme ve čtvrti Ma´ale Ha-Zeitim rezervovaný hotel. Jdeme pěšky. Náročnější je závěrečné stoupání, ale je kompenzováno nádhernými výhledy na starý Jeruzalém. Panoramatu dominuje zlatá kopule Skalního dómu.
Protože nám zbývají do stmívání zhruba tři hodiny, neztrácíme čas a ihned po ubytování vyrážíme na obchůzku Olivové hory. Začínáme u baziliky Utrpení, nebo také kostela Všech národů, který má nádherně zdobené průčelí. Poté vystupujeme po úzké strmé cestě lemované zdmi. Míjíme vchod k ruskému kostelu Máří Magdaleny, toho času uzavřeného, tak se zastavujeme u kostela Dominus flevit, z jehož okna je parádní výhled na Jeruzalém. Na vrcholu Olivové hory se napravo nachází vyhlídka, odkud je celé město doslova jako na dlani. Přehlížíme rozlehlý Židovský hřbitov, Jošafatovo údolí a náš zrak spočine na mohutném opevnění obepínající svaté město Jeruzalém. Krásný výhled, jen nám to trochu kazí počasí. Je hodně chladno a fouká silný studený vítr.
Naší další zastávkou měl být kostel Páter Noster (Otčenáš), ale je dnes zavřený, tak se spokojujeme aspoň s malinkou mešitou Nanebevstoupení, kde se nachází údajný otisk chodidla Ježíše, když odcházel na nebesa.
Po návratu k hlavní silnici se dáváme vpravo k zvenku skromné, ale zevnitř velkolepé hrobky Panny Marie.
Poté stoupáme ulicí Jericho k hotelu, když tu mě napadlo, udělat si odbočku ke starodávným židovským hrobkám pod hradbami Starého města. Hrobky tak trochu vzdáleně připomínají vytesané chrámy v jordánské Petře.
Na hotel se vracíme už potmě a ještě zkouším z restaurace v posledním patře hotelu udělat snímek nočního Jeruzaléma, ale nedaří se pro silný vítr. Navíc vichr zvedá ubrusy a honí závěsy a ubrousky po restauraci.
Následující den máme vyhrazený čistě pro Staré město. Máma zatím čeká na pokoji a já jdu v rychlosti zpět na Olivovou horu zkusit štěstí v kostele Páter Noster. Daří se, je otevřeno. V kolonádě u hlavního vchodu do svatyně kostela nacházím na výsostném místě v čele chodby modlitbu Otčenáš v českém jazyce. Uvnitř kostela, hned za dveřmi je umístěno taktéž slovenské znění.
Jelikož se to tu začíná šíleně přeplňovat lidmi, mířím ještě k mešitě Nanebevstoupení a navštěvuji vnitřek, který jsme včera rovněž neviděli. Teprve pak se vracím do hotelu.
Odhlašujeme se a přesouváme do nového působiště na Via Dolorosa – do konventu Ecce Homo, které se stane naším útočištěm na následující tři noci. Klášter je neuvěřitelně rozsáhlý a ze střechy poskytuje famózní výhledy na Jeruzalém. Místo v nás zanechalo mimořádně příznivé vzpomínky.
Po úschově zavazadel zahajujeme prohlídku města v křižáckém kostele sv. Anny se starověkými cisternami a odtud kráčíme Křížovou cestou (Via Dolorosa). Odskakujeme si do jeskyně, kde byl vězněn Kristus a poté súkem na ulici al-Wád plným lidí míříme na kontrolované prostranství se Zdí nářků. Přemýšlíme, že bychom šli nyní na Chrámovou horu, ale zcela nás odradila fronta vedoucí až za Hnojnou bránu. Necháme to na zítřejší ráno. Teď postupujeme do Židovské čtvrti na náměstí Churba s obnovenou synagogou. Uličkami probloudíme až na náměstí Batei Makhase, kde stojí Rotschildův dům s typickými arkádami. Toto prostranství je známé tím, že si tu s oblibou hrají děti.
Vracíme se zpět k synagoze a pokračujeme ulicí Jewish a rozlehlým súkem ke chrámu Božího hrobu již v Křesťanské čtvrti. Bohužel jsme ve zdejším nepřehledném shonu minuli odbočku a stanuli před Damašskou bránou. Při cestě zpět už dávám bedlivý pozor a uličku směřující k chrámu Božího hrobu nalézáme. Stanuli jsme před budovou kostela Vykupitele. Máma na mě čeká na lavici uvnitř a já vylézám uzoučkým točivým schodištěm na věž, odkud se nabízí výhled na všechny čtvrti Starého města.
Chrámu Božího hrobu je opět přecpaný lidmi. Musíme tu vystát dlouhou frontu, než na nás dojde řada nahlédnout do krypty s Ježíšovým hrobem v malé rotundě. Nemáme mnoho času, jen několik sekund, a už nás zdejší mnich organizátor vyhání, aby se dostalo na návštěvníky za námi. V chrámu si ještě procházíme další svatá místa jako Golgotu – místo Kristova ukřižování a Kámen pomazání. Zajímavý je sál s Pupkem světa. V útrobách stavby se nalézá kaple, kde byl údajně sv. Helenou nalezen pravý Kristův kříž.
Po návštěvě chrámu se jdeme podívat do nedaleké Citadely. Bohužel však brzy zavírají, tak dovnitř na tu chvíli ani nejdeme a vracíme se pomalu toulkami malebnými uličkami Orientu zpět do Ecce Homo. Vyzvedáváme si bagáž a jdeme se ubytovat. Bydlíme snad úplně na konci tohoto bludiště. Je to tu prostě famózní.
Následující den míříme ihned po snídani ke vstupu na Chrámovou horu. Jenže nás opět šokovala dlouhatánská fronta. Nic naplat, jsme tu kvůli tomu, tak se zařazujeme na konec daleko za hradbami, až za Hnojnou bránou. Fronta postupuje hlemýždím tempem, a když už jsme skoro na řadě, zavřeli. Budou otvírat zase za dvě a půl hodiny. Tak to je teda pech! Když už jsme si to tu doteď vystáli, vydržíme to. Aspoň že je na čekání hezké počasí. Po uplynulé celkové době čtyřech a půl hodiny jsme konečně stanuli na bájné Chrámové hoře s úchvatným Skalním dómem. Jsme tu první, žádní turisté! Jenže počasí se zhoršilo a začalo pršet. Na prohlídku máme asi hodinu, během níž se naštěstí opět oblačnost protrhala. Ani jsme si nestačili pořádně místo vychutnat, když už nás vyhání, že se bude opět zavírat. Vycházíme ven branou vedoucí přímo na Via Dolorosa. Dnes mám před sebou ještě výlet do palestinského Betléma, tak není nač otálet.
Odjíždíme autobusem přímo od Damašské brány. Na hranicích nezastavujeme. V Betlémě jdeme pěšky rušným městem až k bazilice Narození páně. Zas je tu fronta, ale podařilo se nám polovinu z ní nenápadně předběhnout.
Máme trochu více času užít si místo narození Ježíše Krista. Odsud nás nikdo nevyhání. Po návratu ven před dveře Pokory už neregistrujeme ani člověka. Je to znát i na čase, začíná se stmívat a je tudíž čas na návrat do Jeruzaléma. Na ulici Jásira Arafata nalézáme autobus, který za okamžik odjíždí. Tentokrát se na hranicích zastavuje, nicméně dochází jen k letmé kontrole pasů přímo v autobuse.
Do Jeruzaléma před Damašskou bránu přijíždíme už zcela za tmy. Jdeme přímo domů. Dnes je poslední den v roce, tak vyplňuji před půlnocí čas zkoumáním prostor kláštera. Opravdu je to tu ohromné, krása.
O půlnoci stojíme na střeše a pozorujeme několik výbuchů skromných rachejtlí vítající nový rok.
Po snídani odcházíme na tramvaj a jedeme opět na autobusové nádraží, kde nasedáme do spoje směr En-Gedi. Jedeme směrem na Jericho a pak se stáčíme k Mrtvému moři, po jehož pobřeží cestujeme až na místo národního parku. Je tu nachystáno už hodně návštěvníků. Procházíme branou a vystupujeme kolem menších vodopádů k tomu největšímu se jménem David, jehož jméno nese i právě procházené wádí. Nechce se nám jít zpět stejnou cestou, tak volíme úhybný manévr a ještě vystupujeme výše. Nádherně vidíme pod sebou Mrtvé moře. Spatřili jsme rovněž místní typické živočichy: damana skalního a kozorožce núbijského.
Po návratu na hlavní silnici si sedáme na zastávku a čekáme. Autobus přijel zhruba do půl hodiny.
Po příjezdu do Jeruzaléma míříme na poslední, takovou rozlučkovou obchůzku Starým městem. Pokusili jsme se ještě jednou podívat ke hrobu Krista, ale fronta je tu pořád dlouhá, ne-li delší, než prvně, tak to vzdáváme. Především chceme ještě vidět místa, na které zatím nebyl čas, jako třeba Etiopský klášter či kostel Zesnutí Panny Marie za Sionskou bránou. Když končíme prohlídku, je už skoro tma. Díky tomu se kocháme nádherně nasvíceným Starým městem, zejména Zeď nářků a Skalní dóm působí obzvlášť impozantně.
Nazítří se loučíme s příjemným hospicem a přesouváme se s bagáží dál. Z hlavního autobusáku jezdí každých deset minut spoje do Tel Avivu. Končíme na nádraží v ulici Arlozorov. Jsme rozhodnuti jít do hostelu pěšky. Poznáváme tak ulice moderního města Tel Avivu, který se zcela liší od Jeruzaléma. Tady se cítíme spíše jako v Evropě. Krátkou zastávku s posezením děláme na náměstí Dizengoff s architektonicky pozoruhodnou kašnou i zdejšími budovami kolem – ve stylu německého Bauhausu.
Po ubytování v hostelu Mugraby směřujeme podél moře dlouhou promenádou ke starobylému městu Jaffa. Není nikterak velké, takže i důkladnější procházka uličkami dlouho nezabere. Po prohlídce se ještě jdeme podívat na místní Bleší trh, kde nabízí nepotřebnou veteš. Vracíme se raději do města, kde chodíme po trhu Ha´Karmel a snažíme se vybrat něco domů.
Po návratu do hostelu ještě zařizuji na třetí ráno taxíka na letiště.