titulek stranky.jpg, 178kB

Světem s báglem - Stránky nezávislého cestování

ISLAND

2.7. sobota – 3.7. neděle

Reykjavík

Tak je tu další cesta, kterou plánuji už nějaký ten rok. Už je to hodně dávno, co jsem o Islandu uvažoval, ale ta správná chvíle přišla právě až letos. Po půlnoci přistávám na letišti v Keflavíku. Jelikož je Island položen v nejsevernějších zeměpisných šířkách, slunce stále nezapadlo. Jsem zvědav v kolik se tak stane, jestli vůbec. Rozhodl jsem se vyčkat do ranních hodin. Letiště je malinké a těžko se dá nějak zabavit. Šel jsem se projít ven před halu, ale celkem rychle jsem se zase vrátil zpět. Je tam pěkná kosa. Zvláště vítr je nepříjemný. Zatím jsem zjistil, že zde operují dva přepravci mezi letištěm a centrem Reykjavíku. Mám předplacený nocleh v City hostelu, kam bych se následně přesunul pomocí městské dopravy. Pochopitelně mám v plánu tu odložit svůj velký batoh a na prohlídku se vydat jen na lehko s foťákem a malým baťůžkem. Než jsem se odhodlal vyměnit nějakou hotovost v jediné místní směnárně, vytvořila se tu poměrně dlouhá fronta. Přeci jen, jak se blíží ráno, frekvence letů narůstají a tím i přistávající cestující. Vystihl jsem okamžik, kdy fronta poněkud opadla a rozměnil 300 euro s tím, že během pobytu v zemi počítám hlavně s platbami kartou. Zhruba v půl druhé padla tma, která vydržela asi dvě hodiny, než se začalo zase rozednívat. Ono o tmě vlastně ani hovořit nejde, zdejší noc je takové větší šero. Slunko sice zmizelo za obzorem, ale ne tak docela, aby tma nebyla tmou a den dnem. Je to velice zvláštní, jsem zvědav, jak se mi bude za těchto podmínek spát. Kolem čtvrté se jdu optat na jízdenku do Reykjavíku, který je odtud vzdálený asi padesát kilometrů. Zjišťuji, že autobus nestaví na centrálním nádraží BSI, ale jede přímo do centra města, což mi zase tak nevadí. Navštívím aspoň informační turistické centrum, zjistím něco o výletu za velrybami a teprve pak se přesunu do hostelu. Asi po pětačtyřiceti minutách vystupuji společně s dalšími turisty na stojánce, kde přesedáme do minibusu směr centrum. O následující skutečné zastávce k mé radosti rozhodla podivná náhoda. Cestuje tu totiž také jedna turistka, která omylem sedla do našeho busu a mermomocí chce odvézt do City hostelu, že prý to nebyla její chyba, ale téhle společnosti. Hučela do řidiče tak dlouho, až rezignoval a zamířil požadovaným směrem. Ona to zase tak velká zajížďka nebyla, protože se zmíněný hostel nachází poblíž. Každopádně mi to výborně hraje do karet. Nemusím se sem handrkovat městskou a ztrácet tak čas. Ne že bych ho tedy měl málo, to zrovna ne, ale proč nechytnout příležitost za pačesy. Vystupuji společně s turistkou, načež mě řidič upozorňuje, že jsem chtěl jet do centra. Kdepak centrum, tady mi to maximálně vyhovuje. U recepce ve stojanech City hostelu si nabírám několik užitečných materiálů ohledně míst, která tu chci navštívit. Poté jdu vyřídit úschovu zavazadla. Dostávám klíč od místnosti ve sklepě, kam ukládám do regálu svůj bágl. Poněkud chladné počasí mě donutilo přehodnotit oblečení. Vzal jsem si na sebe pro jistotu ještě jednu vrstvu. V sedm vyrážím ulicí Sundlaugavegur přímo do středu města. Na této cestě se pochopitelně stavuji v místech, kde je něco zajímavého. Jako první mě zaujal historický objekt Höfdi House, který tu působí mezi moderní zástavbou jako pěst na oko. Podle sochy muže a tabulky pod ní usuzuji, že by to mohl být rodný dům místního básníka Einara Benediktssona. Od vilky kráčím za doprovodu příjemného počasí podél pobřeží. Dostávám se až k zajímavému kosternímu památníku Sólfarid v podobě vikingské lodi. Jedná se o typický symbol Reykjavíku stejně tak, jako následující budova – moderní katedrála Hallgrimskirkja. Vydávám se k ní od lodi do mírného kopce směrem k jihu. Stavba je neuvěřitelná. Nejsem příliš příznivcem moderních kostelů, ale toto je opravdu vydařené dílo. Škoda jen, že je katedrála zavřená. Zkoušel jsem brát za kliku, zvonit i klepat, ale nebylo mi otevřeno. Obcházím tedy církevní objekt kolem dokola, abych si prohlédl detaily stavby ze všech stran. Sedám si před hlavní průčelí na lavičku a hledám v průvodci otvírací hodiny. S radostí zjišťuji, že tak má být od devíti hodin, což je za dvě minuty. Okamžitě se mi vybavil naprosto stejný zážitek z loňska z bruselské katedrály. Že by se stala stejná příhoda dvakrát? Vlastně proč ne? Vkráčím do budovy mezi prvními. Každý chce udělat co nejlepší záběr a hlavně nejlépe bez lidí, tak ohleduplně čekáme, až si každý ten svůj snímek pořídí. Teprve pak se interiér katedrály postupně zaplnil návštěvníky. Vnitřek je zdoben velmi skromně, ale dle architektonického stylu a doby výstavby je vše vkusně sladěné. Prostě krása. Ohromné kouzlo dodává atmosféře varhaník, který spustil sérii nádherných skladeb. Ani se mi odsud nechce. Poslouchám, rozjímám a hodina utekla jako nic. Musím si prohlédnout ještě další části katedrály. Především jsem se vnutil do druhého patra za varhany, kam se normálně nesmí. Ale dle domluvy s místní jeptiškou mě tam pustila nahlédnout. V prostoru mě zaujalo především mozaikové okno hlavního čela katedrály, které z ulice není zcela rozpoznatelné. Právě zevnitř nejlépe vynikne barevné vyobrazení. Vracím se ke vstupu a kupuji si vstupenku na věž. Nedá mi to a prostě se musím nahoru podívat, jak vypadá Reykjavík z výšky. Vyveze mě tam výtah a dále ještě mohu postoupit několik schodů úplně nahoru na ochoz. Ve výklencích jsou instalovány plošinky pro fotografy, aby se dostali s aparátem co nejblíže otvorům ve zdech. Výhled na všechny strany Reykjavíku je nádherný. A nejen to. Díky krásnému počasí a vynikající viditelnosti, je možné spatřit pohoří v dálce na obzoru. Po tomto zážitku opouštím katedrálu a dávám se pěšími zónami Skólavördustigur a Bankastraeti. V místě jejich křížení narážím na studánku, kde polykám několik doušků chladné vody. Podobné příležitosti k osvěžení mi v průběhu procházky městem jaksi unikaly. Buď nebyly, nebo jsem si jich prostě nevšiml. Mířím k rybníčku Reykjavíkurtjörn s kachnami, kde je situována radnice. Zajímavé a příjemné místo pro relax. Myslím, že tu bylo z celého Reykjavíku asi nejtepleji. Snad bezvětří a sluníčko hřejivé zpříjemňovalo pohodu na tomto plácku. Nedaleko se nachází katedrála Krista krále (Dómkirkja Krists konungs). Přestože pochází z počátku dvacátého století, architektonicky se drží středověkých předloh, jejichž styl se snaží napodobit. Posedávám na palouku u kostela, když tu mě napadlo se zvednout a podívat dovnitř. Právě včas. Zrovna tu skončil nějaký obřad, možná mše, nevím, a bránu se chystají uzavřít. Ještě jsem stačil požádat o návštěvu, což mi bylo umožněno. Jsem rád, že jsem to stihl, byla by škoda interiér nevidět. Nyní mě čeká prohlídka samotného centra Reykjavíku. Nemám s sebou nic k pití, tak zaskakuji do sámošky pro ochucenou vodu, něco jako naší minerálku, ale na hony vzdálené cenové. Dal jsem za ni asi třikrát více, než by stála u nás. Chvilku posedávám na lavičce a poté se odebírám do informačního centra. Objevil jsem tu nějaké mapy okolí Mývatnu a jižní části ostrova. Jinak ani nic jiného nepotřebuji, tudíž se dávám na odchod. Město mám za sebou, tak zkusím zjistit jak to je s výletem za velrybami. Vše potřebné je situováno na jednom molu v přístavu, kde se nachází několik společností tyto výlety pořádající. Do poslední chvíle jsem zvažoval, zda do toho jít či nikoli. Nakonec se rozhoduji pro. Podobný zážitek jsem nikde na svých cestách neprožil, tak když už tu příležitost mám, jdu do toho. Měl jsem vyhlídnutou konkrétní společnost s menší lodí, ale bohužel měli už na nynější hodinu vyprodáno. Nechci čekat další tři hodiny na příští turnus, tak kupuji výlet u konkurence. S lístkem se odebírám na loď, v jejíž podpalubí je vybudované velrybářské muzeum. Takové malinkaté, ale pro zabití času než nastane hodina odplutí, bohatě stačí. Pochvíli jsme vyzváni k průchodu na vedlejší loď. Máme trochu zpoždění, vyplouváme až deset minut po druhé. Na palubě fouká opravdu studený vítr, který na komfortu vůbec nepřidá. Pěkná zima. Nechci dopodrobna popisovat zážitky z výletu. Zkrátka účel splněn byl. Poměrně daleko od lodi jsme spatřili v průběhu plavby několik hřbetů a ploutví velryb. Některé dokonce vypouštěly typickou vodní tříšť. Spíše jsem tajně doufal, že uvidím výskok nad hladinu, či obrovskou ocasní ploutev, ale nebylo mi přáno. Snažil jsem se něco zachytit foťákem, ale bylo to velice těžké. Kytovci se objevili na hladině jen na zlomky vteřiny a za tak krátkou dobu se toho moc stihnout nedá. Spíše šlo o zážitek jako takový, než o fotografické zdokumentování. Poté, co jsme po třech hodinách přirazili ke břehu, chystal jsem se pomalu do hostelu. Říkám si, že to vezmu přes centrum. Kolem se motá neskutečné množství lidí. Někteří v národních barvách, jiní oblečeni do islandské vlajky či válečně pomalovaní. Dav vykřikuje bojová hesla a celkově je kolem abnormálně živo. Spousta stánků v ulicích, hudebníků a organizátorů. Hlavní tahy kolem pahorku Arnarhól, zejména ulice Hverfisgata, jsou uzavřené. Důvod proč je celý Reykjavík, respektive celý Island na nohou, je nasnadě: národní fotbalové mužstvo totiž za nějakou hodinu sehraje čtvrtfinálový zápas na mistrovství Evropy s týmem Francie. Pod svahem je umístěno pódium s obří velkoplošnou obrazovkou. Zatím tu probíhá rozjížděcí program v režii energického moderátora, nad jehož hlavou probíhají záběry z předešlých utkání Islandu, zejména toho senzačně vyhraného nad Anglií. Do sedmi, kdy zápas začal, se tu sešlo ukrutné množství lidí. Kam se člověk podívá, tam sahá šílící dav. Našel jsem si místo na jižní straně prostranství, pod televizními kamerami. Zápas se odvíjel ve velmi rychlém tempu, a když během několika minut Francie vedla už dva nula, vydal jsem se k odchodu. Ani nebylo těžké se davem prodrat. Na hlavní ulici totiž lidé nechali úzký pruh, něco jako uličku. Vracím se na hostel, vyzvedávám bágl z úschovní místnosti a jdu se ubytovat. Mám lůžko v pokoji pro šest. Zatím tu jsou dva Angličani. Provádím večerní hygienu a rychle na kutě. Minulou noc jsem v podstatě nespal, takže jakmile ulehám, spím. Ani v nejmenším jsem nezaregistroval příjezd dalších třech nocležníků. Spal jsem tvrdým spánkem až do rána.

4.7. pondělí

Pórsmörk – Emstrur

Včera se mi stala taková zajímavá věc. Jako na konci každého dne, tak i toho večera jsem psal deník. V průběhu tvorby záznamu událostí na mě dolehla tak velká únava, že jsem normálně během psaní upadal do spánku a některé věty jsem psal poslepu, jako bych tím zhmotňoval své sny. Přes velké úsilí jsem nakonec zápis dokončil. Ihned poté jsem upadl do hlubokého spánku a vydržel tak až do rána. Budík mě však budit už nemusel. Vstávám. Všichni v pokoji ještě spí. Potichu se vykrádám na chodbu, kde dobaluji, abych spáče příliš nerušil. Poté odcházím na recepci vrátit vstupní kartu a optat se na odjezd autobusu do Pórsmörku v 7:45, což mi večer recepční potvrdila. Ovšem nyní tomu tak nebylo. Její kolega mi tvrdí, že odtud do Pórsmörku nic nejezdí a začal mi vysvětlovat, jak se tam dostat se dvěma přestupy na různých autobusových nádražích. Prý, když budu mít kliku, tak snad do poledne nějaký spoj chytím. Dělá si srandu? Jeho výraz mě usvědčil, že bohužel nikoli. Tak, která ta zpráva je pravdivá? Jak to vlastně ve skutečnosti vůbec je? Nedá mi to, a jdu se podívat na vývěsku u autobusové zastávky. Nacházím však jen spoj ve čtvrt na osm, což už je pasé. Vracím se zpět do recepce vysvětlit chlapíkovi, že jsem se včera s jeho kolegyní skutečně domlouval na tři čtvrtě na osm. Nic o tom neví a nemá od ní ani žádné zprávy, mám počkat do osmé, kdy sem přijde a vše objasní. To však nemohu. Vybaluji si z báglu jízdní řády a snažím se najít nějaké řešení. Bezúspěšně. Právě odbíjí tři čtvrtě na osm, když mě napadlo si původní informaci na místě ověřit. Co myslíte, že jsem zjistil? Na zastávce stojí za sebou dva autobusy a nabírají zde několik turistů. Přistupuji do shluku, odtahuji si stranou šéfovou z předního autobusu a ptám se, zda jedou do Pórsmörku. Pochopitelně, že ano, a zároveň k mé radosti potvrdila, že je ve voze stále dostatek volných míst. Co mám tedy dělat jiného, než nastoupit? Kdybych se byl spoléhal na tu zcestnou informaci od recepčního, bus bych si nechal ujet a doprava do Pórsmörku by se mi řádně zkomplikovala. Naštěstí se tak nestalo. Cestou se stavujeme ještě na třech místech, kde přistupují další pasažéři. V poslední stanici už jsme zcela zaplnění a někteří cestující postávají v uličce. Jelikož tento autobus jede do Landmannalaugaru (místa odkud 95 % turistů zahajuje trek Duhovými horami), nás několik jedinců, jež by se dalo spočítat na prstech jedné ruky, přestupuje po několika desítkách metrů do minibusu, který nás dopraví do zmíněného Pórsmörku, který je obvykle konečnou treku. Já si to vybral schválně opačně ze dvou důvodů. Jednak, že nechci tento obrovsky populární trek jít s davem a jednak proto, že chci po jeho ukončení pokračovat plynule dále na sever. Starý minibus odbočuje u vodopádu Seljalandsfoss z hlavní islandské okružní silnice, kde téměř vzápětí mizí asfalt a cesta nadále pokračuje po šotolině. Už chápu, proč má většina autobusů zvednutý podvozek a upravené šasi pro terénní jízdu. Zdejší cesty, zvláště ty vedoucí vnitrozemím, jsou zdolatelné pouze vozy se 4x4 náhonem, normální osobní auto tu nemá šanci. Povrch je místy hodně rozbitý a hlavně chybí mosty – často je třeba přebrodit řeku. Vystupuji u boudy strážců parku a vydávám se na třídenní túru. Je právě dvanáct hodin a doprovází mě více než příjemné počasí. Téměř jasná obloha, hřející slunce a teploty kolem čtrnácti stupňů slibují pohodový výšlap. V první fázi procházím lesem. Ano opravdu lesem! Je známo, že na Islandu v podstatě žádné stromy, natož lesy nejsou. A když už se nějaké někde vyskytnou, jsou to stromy většinou zakrslé s velmi malou výškou. Prostě se obecně vegetaci na lávovém podloží nedaří. V tomto smyslu mě napadla jedna anekdota: „Co udělá Islanďan, když zabloudí v lese?“ „Postaví se.“ Následující úsek po výstupu na hřeben jsem se nechal poněkud zmást. Dorazil jsem totiž na rozcestí, kde ukazuje šipka s červeným koncem doleva na Landmannalaugar. Vůbec mi to nedává smysl. Proč se najednou modré značení stezky změnilo na červené a proč trasa najednou uhýbá z široké cesty někam do houští? Divné. Přesto uhýbám dle červeného značení do křoví. Už po několika metrech mé pochybnosti natolik zesílili, že zvolňuji a uvažuji o návratu. K definitivnímu rozhodnutí jsem dospěl vzápětí, co jsem se úzkou pěšinkou prodral až na okraj strže. I přes hustou vegetaci vidím, že stezka pokračuje skrz rokli a dále na druhou stranu. Stezka, po které chodí denně desítky turistů, nemůže vypadat takhle. Vytahuji kompas a hledím do mapy. No jasně! Jdu úplně opačným směrem. Je třeba se vrátit. Asi v polovině cesty potkávám osamoceného turistu, kterého před cestou varuji. Nedá si říci a mermomocí se chce do Pórsmörku dostat tudy. Získávám od něho informace ohledně cesty do Landmannalaugaru a ponechávám ho jeho osudu. Na rozcestí zkoumám stopy. Je jasné, že se chodí po široké cestě, nikdo nikam neuhýbá. Správný směr potvrdila i skupinka, která sem z mého směru dorazila. Pozorněji jsem se zadíval na ukazatel. Teď jsem si teprve všiml, že konce dvou držáků směrovky jsou obarvené modře. Zvyklý ze značení v České republice, jsem se automaticky orientoval barvou v šipce. To byla chyba. Pokračuji dále. Příhoda s pochybením směru byla za celou túru jediná a už se neopakovala. Nicméně mě mírně vyděsila, když už na začátku jsem ztratil směr a trochu bloudil… Dlouhá chůze probíhá krajinou dost smutnou a dlouho se nijak zvlášť neměnící. Zbytečné popisovat holé skály a nekonečné pláně černého písku. Jediné, co trochu šeď naruší, jsou zbytky sněhu na svazích. Kroky lávovým polem se zdají být nekonečné. Zážitek mi trochu zpestřil náhlý déšť, který mě donutil vyjmout z báglu pláštěnku. Bohužel si nedosáhnu do míst báglu, takže mi s přetáhnutím zad, pomáhá protijdoucí turista. Prška s výskytem malých krup se rychle přehnala, nicméně pláštěnku si na sobě ponechávám, protože obloha nevěstí nic dobrého. Jsou úseky, kdy ji mám jen tak přehozenou přes brašnu foťáku, kde mi dosychá, a jsou momenty, kdy ji mám na sobě. Přestože občas lehce sprchne a zvedá se vítr, zima kupodivu není. Během putování jsem s odstupem potkal dvě skupiny Čechů. Při té příležitosti jsme si vyměnili informace o absolvovaných úsecích. V druhé polovině mé dnešní etapy se mi otevřel pohled do krásného údolí s horami kolem dokola. V tomto místě definitivně ukládám pláštěnku zpět do batohu. Obloha se protrhala a vysvitlo slunko. Na cestě mi zkřížilo cestu několik brodů. Zvláště kousek za výchozím bodem jsem narazil na poměrně širokou řeku. Nicméně jsem na tyto případy náležitě vybaven sandály a trekovými holemi, které jsou při brodění vodních toků nezbytností. Sandály kvůli ostrým kamenům a skalám na dně a hole kvůli stabilitě v silném proudu. Teplota vody se blíží nule, kdy nohy ztrácí rychle cit a hrozí bez patřičné ochrany zranění, kterého si člověk ani nemusí všimnout. Každý si dovede představit, jaké potíže by nastaly s rozříznutým krvácejícím chodidlem. Raději ani nemyslet. Na druhou stranu mi byla chladná voda obrovskou vzpruhou pro nohy, kdy se velmi uvolnily, a v následujících metrech se mi šlo, jak na nohách nových. Ke konci etapy se už skoro ploužím, přestože jdu téměř po rovině. Většinu sil mi vzal psychologický účinek špatné zprávy poslední české skupinky, kteří mi sdělili, že před táborem mě čeká pěkný krpál. Ano krpál, ale všechno možné jen ne pěkný. Dělám mraky zastávek jen po několika metrech a tempo mám hlemýždí. Nakonec to dávám a odměnou se stává vysvobozující pohled na základnu. Sice je odtud ještě hodně daleko, ale pocitově se jde úplně jinak, když mám cíl na dohled. Ke konci musím ještě překonat širší potok, ale zvládám to po kamenech s pomocí hůlek. Jak tak mám na očích chatu Emstrur, nikde nevidím vhodné místo, kde by se dal postavit stan. Je tu docela plno. Naštěstí mám ze stezky výborný přehled o celém ležení. Na horní plošině to vypadá, že by se místečko přeci jen našlo. Procházím táborem kolem chatek k vyhlídnutému místu. Stačí odházet jen několik velkých a ostrých kamenů a může se stavět. Když je dílo hotové, jdu se k potoku umýt. Čeká mě první noc ve stanu. Zatím nemám pocit, že by bylo nebo by mělo být chladno.

5.7. úterý

Áftavatn – Hrafntinnusker

Během noci mi bylo docela chladno, tak jsem si ještě oblékl mikinu a silné ponožky. Pak už to celkem šlo. Někdy po desáté začalo jemně pršet, ale dlouho to netrvalo. Ráno nebylo po dešti ani památky a dokonce i stan jsem měl zcela suchý. Budík byl nařízen na půl osmou, ale vzhledem k časnému ruchu v táboře jsem se z pelechu vyhrabal už v sedm. Jakmile jsem se kompletně sbalil, ještě se stavuji v umývárně doplnit láhve s vodou. Ve čtvrt na devět se vydávám na další úsek túry. Je nezvykle teplo, řekl bych až horko. Na obloze plují sem tam obláčky. Zpočátku kráčím do pěkného kopce po vyšlapané stezce skrz lávový písek. Jde se dost těžce, neboť sypký materiál podkluzuje pod nohami. Nakonec jsem se konečně vyškrábal na šedou náhorní plošinu. Napravo ode mne vykukuje masa ledovce Mýrdalsjökull. Dlouhý úsek pustou šedou krajinou ubíhá celkem svižně. Přicházím k mostu přes dravou řeku Innri-Emsruá. Po celou dobu, co kráčím nekonečnou plání, potkávám neskutečné davy turistů. Hotový Václavák. Ovšem, v mém směru před sebou ani za sebou nezaznamenávám nikoho, a to je vidět opravdu na kilometry. Hold se potvrzuje to, že je trek opravdu zdolávaný především z opačného směru. Po nějaké době se dostávám na břeh další řeky. Zde most chybí, takže ji bude třeba přebrodit. Už z dálky jsem si říkal, co je to tam za podivný sněm. To turisté připravující se na překonání vodního toku. Přidávám se, přičemž nazouvám brodící sandály. Proud je zde velmi silný a voda sahá až ke kolenům. Nechávám řeku Bratthálskvísl za sebou a pokračuji dále. Každou chvíli bych měl být u jezera Áftavatn. Vidím nějaké domy ale nikde žádnou vodní plochu. Jedná se o Hvanngil Hut, předsunuté ležení, které je možné rovněž využít k přenocování. Potkal jsem párek mladých Čechů, kteří právě zde strávili minulou noc. Nedaleko chaty narážím na skupinku místních, jak opravují nerovnosti na přístupové cestě. Ptám se, jak je to ještě daleko k jezeru a dostávám odpověď, že tak pět kilometrů, což mě trochu překvapilo. Čekal jsem, že to bude blíže. Přecházím hřeben, na jehož odvráceném svahu leží sníh. První pole, které musí přejít. Naštěstí je sníh hodně těžký a sesednutý, takže se ani nebořím. Okolní hory vykazují stále více bílých ploch, což je známka toho, že s přibývajícími kilometry stoupá i nadmořská výška. Sněhové pole zdolávám sestupem k menší říčce. Nicméně je dost široká na to, abych byl opět nucen použít brodící techniku. Na druhé straně si sedám do trávy a rozjímám. Panuje nádherné počasí a příjemné teplo. Na další pochod se vydávám teprve poté, co mi sluníčko zcela osušilo nohy. Hned za následujícím horizontem mi nemohla uniknout modrá plocha jezera Áftavatn. Správní chata s ostatními budovami a stanovým táborem je situována poměrně daleko od vody v ploché krajině. Kolem je mraky místa, kde se dá postavit stan. Sedám si na zápraží umývárny a pozoruji dění kolem. Jak tak sleduji turisty stavějící své stany, přemítám, zda tu také zůstat nebo dát ještě jeden úsek. Jsou teprve dvě hodiny, tak mě to docela pokouší, i když následující etapa představuje dalších dvanáct kilometrů. Mám už dnes šestnáct za sebou, tak nevím. Zvažuji všechny okolnosti, zvláště počasí. Modrá obloha převažuje nad mraky, ale co když se to zítra zhorší? Nejlepší by bylo vyrazit dál ještě dnes a využít toho, když je počasí příznivě nakloněno. Navíc mě v úplně posledním úseku čeká zlatý hřeb – Duhové hory, které si chci vychutnat bez stresu, že musím ujít nějakou šílenou vzdálenost. Je tedy rozhodnuto. Vyrazím dál. Kdybych byl v mém rozhodnutí tušil, co mě za pár kilometrů čeká, asi bych si to rozmyslel. První část je naprosto pohodová procházka po louce. Potkal jsem tu dva Čechy, co mi objasnili situaci přede mnou. Čeká mě hrozivý výstup na hřeben horského pásu. Jasně vidím vlnící se stezku naproti ve svahu. Co ve svahu! Ve stěně! Je třeba vylézt na část masívu, který obepíná celé údolí. Nikde není žádné sedlo, kudy by se to dalo obejít nebo snáze zdolat. Prostě je nutné to vyšplhat přímo až nahoru. Každý koho potkávám, mi upřímně přeje mnoho sil a hodně štěstí při výstupu. Za několik minut mám poznat, co tím mysleli. Šíleně strmý krpál má sklon snad devadesát stupňů. Napájím se vodou z místního potoka, doplňuji láhve a dávám se do toho. Kupodivu nemám nejmenší problém s dechem, zato zápasím s celkovou únavou. V tomto momentě oceňuji trekové hole, které odvádějí neskutečnou pomoc. S nimi je výstup neporovnatelně snazší, než kdybych to šlapal jen tak. Nemít je, asi bych to nedal. S holemi krok, bez nich tři. Asi v polovině výstupu potkávám další českou skupinku. Sdělují mi, že za celý trek až do Landsmannalaugaru je tato část jednoznačně nejobtížnější. Samozřejmě, že budou nadále výšlapy, ale nikoli zdaleka tak dlouhé a strmé jako tento. Budou se střídat krátké výstupy a sestupy s nahodilými rovinkami. Po této zprávě se mi dost ulevilo a šlo o něco lehčeji. To co mě doprovází, to jsou neskutečně úžasné výhledy do kraje. Metr od metru se mi odhaluje stále více území a v pozadí vystupuje obrovská plocha ledovce Mýrdalsjökul. Při pohledu ze dna údolí nestál téměř za pozornost. Nyní mohu porovnat jeho velikost. Hory pod ním se krčí jeho majestátností s pokorou malých hromádek. Obrovská nádhera. Přírodní krásu si mohu do sytosti a v klidu vychutnat v momentě, kdy konečně dobývám vrchol. Nikam nespěchám, i když čas docela letí. Co na tom, tma tu v podstatě není, takže mě nic nehoní. Když dojdu do Hrafntinnuskeru v osm, v devět… Následující část je jednoduše úchvatná. Nádherný výhled do krajiny vystřídaly svahy s vyvěrající sirnou párou. Dech země cítím už z dálky. Od tajícího sněhu se tu vytvořil zajímavý vodopád. Dá se říci, že se jedná takový sezónní jev. Místní terén je poměrně zvlněný, což mě nutí jít po hřebenech ve velkých obloukách a kopírovat nerovnosti. Stezka místy míří dolů, tu zase nahoru. V jednom takovém úseku scházím k říčce napájející zmíněný vodopád. Stěny tu jsou hodně prudké. Není tu ani místečko, kam si stoupnout, natož se přezout. Je třeba popojít po kluzkém svahu kousek po proudu, kde se břeh trochu rozšiřuje. Při přezouvání musím být velice obezřetný, aby mi do vody něco nespadlo, nebo dokonce já sám. Koukám, jak tok někteří turisté přeskakují po kamenech. Mohou si to dovolit s pohorkami nad kotníky. Já touto obuví vybaven nejsem, tak se hold musím přezout a přebrodit. Na druhém břehu vylézám na kopec a posléze se vracím zpět do pevných bot. Prostupuji územím, kde poměřují přírodní živly svou sílu. Tající ledovec pouští vodu do horkých vývěv, kde se vaří nejen voda, ale i okolní půda. Bublající bahno s pozadím bílého sněhu vypadá prostě úžasně. A do toho ještě jasně zelená tráva kolem! Momentů na focení tu je přehršel. Hledím na vařící se vodu v termální vaně. Mít tu pánev s vajíčky, byla by svačinka za okamžik hotová. Dostávám se na hřeben, odkud pozoruji pod sebou nádherně zbarvené hory. Jdu si pro lepší záběr k vyvýšené skále, kde odpočívá mladý pár. K mému překvapení se jedná opět o krajany. Rozmlouvám s nimi asi půl hodiny o Islandu, když tu jsem si všiml, že mi chybí patka u jedné z trekových holí. Neuvěřitelná náhoda, že oni zrovna jednu našli, takže jí mohu nahradit tu původní. Je sice trochu jiná, ale to z dálky nikdo nepozná. Pokračuji. Jsem už dosti unaven. Když ještě vzápětí vidím, co mě čeká… Musím projít několika rozsáhlými sněhovými poli. Nejdříve je však třeba sestoupit na planinu. Hned po několika metrech mi na prudkém svahu podjely nohy a padl jsem přes jednu hůl. Odřel jsem si při tom bok a hůl totálně ohnul. Stačila chvilka nepozornosti, oslabení koncentrace a neštěstí bylo na světě. V tento okamžik mi snad poprvé přišla k užitku cestovní lékárnička. Po ošetření rány zkoumám rozsah poškození hole. Sice se mi ji podařilo narovnat, ale spodní teleskopickou část už bohužel nezasunu. Po několika stovkách metrů zachytil konečně můj zrak očekávaný cíl – chatu Hrafntinnusker. K jeho dosažení mi však ještě chybí notný kus cesty sněhem. Vlastně jím jdu až na místo. Dorážím v půl deváté. Chvilku mi trvá, než si najdu místo na stan. Ta nejlepší jsou už zabraná. Poté co přístřešek stojí, jdu nahoru do umývárny. Jsem zvědav, jak se mi dnes bude spát. Je tu pěkná kosa.

6.7. středa

Landmannalaugar

V noci mi bylo opět docela chladno, tak jsem si na sebe ještě něco navlékl. Že by to zrovna nějak zvlášť pomohlo, to se říci nedá. Správně by se do spacáku nemělo lézt navlečený, vrstvy oblečení brání prohřátí vnitřku spacáku. K ránu jsem se proto opět vysvlékl a spalo se mi o poznání lépe. Je to zvláštní, spát takhle v podstatě na sněhu. Kolem jsou pouze čistá místa pro stany, jinak tu kolem leží bílá pokrývka těžkého tajícího sněhu. V noci nepršelo, ráno mám opět suchou celtu. Ani jsem si budík nenařizoval. Včera jsem ukrojil notný kus cesty, tudíž mi dnes zbývá pouhých dvanáct kilometrů do Landmannalaugaru, takže mám dost času. Okolní hlahol v ležení mě stejně vzbudil, tak se vyvaluji ze stanu v půl deváté. Trvalo mi hodinu, než jsem vše sbalil a vydal se na cestu. Přede mnou je nejkrásnější část celé túry a navíc mi k tomu přeje i počasí. Je téměř jasno, čistý vzduch a naprosto perfektní viditelnost. To, co mě čeká nejdříve, to jest výstup na hřeben nad chatou Hrafntinnusker a poté předlouhá chůze sněhovými pláněmi. Některé úseky jsou dost bídně značené. Kůly nejsou vidět, tak se orientuji podle vyšlapaných stop po turistech, co tu prošli přede mnou. Není radno se příliš odchylovat od značené trasy. Pod vrstvou sněhu se totiž mohou nacházet zrádné dutiny, kde hrozí riziko propadnutí. Na tomto místě před lety zahynul jeden mladý izraelský turista, když nerespektoval značení. V nastalé sněhové vánici zabloudil a následně zemřel na podchlazení. Zcela náhodou jsem si všiml jeho pomníčku s cedulkou na navršené hromadě kamení. Zrovinka jsem se otáčel za přírodní scenérií v zádech, když tu mi padl zrak na onen nápis. Paradoxně v místě mohyly není stezka jasně značená. V této době už potkávám hodně turistů, takže se orientuji směrem, odkud jdou. Jelikož proti nim mnoho lidí nejde, využívají každé příležitosti k ověření trasy. I mě se ptali, kudy vede, kudy bezpečně projít. Sněhová pole střídají malé ostrůvky, kde již sníh zmizel. Místa jsou takovými záchytnými body jistoty. Po nějaké době sestupu sníh pomalu mizí. Pozvolna jsem stanul na okraji kopce, z něhož se mi odkryl výhled na všechny strany. To, co však okamžitě upoutalo mou pozornost, to byla syčící pára sirného svahu nalevo a termální jezírko napravo. Jaké štěstí, že jdu tímto směrem. Jít to opačně, určitě bych tyto dvě místa minul, jako drtivá většina turistů, co jdou proti mně. Vidím, jak sestupují na dno k potoku a hned se vydávají do prudkého svahu, kde právě stojím. Diví se, kam to koukám a co fotím. Když zjistili, o co přišli, brali to dost emotivně, a vracet se zpět se jim už většinou nechce. To se jim ani nedivím, sráz je pěkně prudký a navíc je tam sníh, čímž je prostup tímto místem nadmíru ztížen. Přesto někteří shazují bágly a jen s foťákem úsek zdolávají, aby si šli jezírko i sirné vývěvy prohlédnout zblízka. Scházím dolů a podél potůčku navštěvuji oba přírodní výtvory. Pokračuji dále a upozorňuji na zajímavosti protijdoucí skupinky. Opravdu z této strany nemají šanci ani vytušit co se za svahy skrývá. Za následujícím horizontem teče další potok. Voda částečně vtéká do dutiny, kde vyvěrají horké páry. Ty nateklou vodu nepravidelně vyplivují zpět do potoka, ovšem ohřátou na bod varu. Zanedlouho se krajina začíná zajímavě tvarovat a barvit do různých odstínů. Neklamná známka toho, že se blížím do pásma Duhových hor. Neskutečně dech beroucí pohled se mi naskytne vzápětí. Stojím na kopci a hledím do dálky na široké údolí, kde jistě leží Landmannalaugar. Výjev lemují po obou stranách nádherně zbarvené hory. Jejich zvláštní tvary dodávají mohutnému masívu výraznou plasticitu. Už chápu, proč hory dostaly název Duhové. Nemohu se dostatečně nabažit tou nádherou. Ani se mi nechce pokračovat dolů. Ještě štěstí, že se vyvedlo počasí. Sestupuji. Během prudkého klesání je stále na co koukat, objevují se další a další zajímavé výjevy. Je úplně jedno, z jakého úhlu na hory koukám. Nemám slov. Právem je tento trek zařazen mezi nejkrásnější túry světa. Do Landmannalaugaru už to není daleko, což dokládají neskutečné davy lidí. Tytam jsou časy, kdy jsem potkával turisty jen sporadicky. To mluvím hlavně o počáteční fázi celého treku. Zdejší oblast na dosah rozlehlého stanového tábora, je cílem jednodenních výletníků, kteří mezi dálkovými turisty počtem výrazně převyšují. Na můj vkus je to až otravné. Nemám to rád. Spouštím se z posledního hřebene. Dole se nachází další kouřící horké místo situovaného těsně vedle obrovského lávového pole. Tekutá hornina tu na velké ploše vymodelovala bizarní útvary s velmi ostrými hranami. Připadám si tu jak někde na kometě nebo na jiném podobném vesmírném tělese. Do nitra pole vede naučná stezka. Jdu se také projít. Ovšem z výsledku moc nadšen nejsem. Cítím se dosti unaven a dře mě pata na noze. Pole si úplně stačilo prohlédnout z hlavní stezky. Dále už bez zastávky směřuji do cíle. Pochopitelně se nemohu neotočit za Duhovými horami, které vypadají i „ze dna“ úžasně. Tábor Landmannalaugar se nachází v údolí, jak jsem předpokládal. V naprosté rovině pod horami stojí několik správních budov a kolem nich plno stanů. Ležení je obklopeno dlouhým parkovištěm, kde stojí mraky osobních aut i autobusů. Panuje tu čilý ruch. Napadlo mě, že takto profláknuté to je jistě i v základním táboře na Everestu. Hledám místo na stan. Obešel jsem tábor dvakrát dokola, než jsem si potvrdil místo na východní straně. Přestože tu je velmi tvrdé šotolinové podloží, je tu aspoň sucho. Velká část tábora se tváří jakoby stála na trávníku, ale ve skutečnosti je to bahniště. V blátě rozhodně stavět stan nechci. Ovšem „beton“, který jsem si vybral, mi pěkně komplikuje ukotvení. Hliníkové kolíky nejsem schopen zatlouci do země ani do poloviny, aniž by se mi nezohýbaly. Dost jsem se natrápil, než přístřešek konečně stojí. Moc dobře jsem ho ale nepostavil. Vyztužovací tyče nekopírují hrany a tvar je viditelně pokroucený. Zadní stěna leží přilepená na tropiku. Takhle to být nemůže, kdyby pršelo, nateče mi dovnitř. Musím to předělat. Teď ale ne, je třeba si převázat a znovu ošetřit zranění ze včerejška. Teprve pak se dávám do opravy stanu. Nyní jsem již spokojen. Jakmile jsem se uvelebil uvnitř, bouchá mi na celtu správkyně tábora, že nemám zaplacený nocleh. Vydávám se do pokladny, kde za poplatek 1800 ISK dostávám samolepku, kterou musím upevnit na některou z vypínacích šňůr. V průběhu psaní dnešních událostí, jsem zaslechl hned vedle mého stanu češtinu. Chlapík, co tu stavěl svůj přístřešek, se u toho také pěkně natrápil. Zřetelně jsem zaslechl, jak u toho nadával. Když jsem se šel později umýt, stavil jsem se na zpáteční cestě sousedy krajany pozdravit a prohodit s nimi pár slov. V informačním okénku tábora jsem si také ověřoval autobus k jezeru Mývatn, který odtud ráno odjíždí v půl desáté. Jízdenka vyjde na 16000 islandských korun, což rozhodně není levné. Ostatně, co je tady vlastně vůbec levné…?

7.7. čtvrtek

Reykjahlíd (Mývatn)

Tentokrát jsem spal jen v trenkách a tričku a chladno mi nebylo, spíše šlo o to, že mě po absolvované túře bolel celý člověk. Nějak se to ve mně rozleželo a navíc spát na betonu, to mi také moc nepřidalo. V sedm, když vstávám, jsem si všiml, že pořádně nevidím na pravé oko. Letím k zrcadlu do umývárny a s hrůzou jsem se málem ani nepoznal. Měl jsem obličej totálně zmačkaný, jak když ho vytáhne krávě z huby a k tomu opuchlé vaky pod očima, zvláště toho pravého. Asi jsem se v noci přeležel. Snažím se to rozetřít v ledové vodě, ale moc úspěšný jsem nebyl. Nicméně se v průběhu dne vše vrátilo do normálu. Velice volně balím. Mám fůru času – téměř dvě hodiny do odjezdu autobusu k Mývatnu. Jelikož je teplo a obloha téměř bez mráčku, vše nasvědčuje tomu, že bude zase hezky. Tedy aspoň tady, jak to bude na severu, kdo ví? Mám věci po kupě. Doplňuji láhve s vodou a přesouvám se na parkoviště, odkud by měl autobus odjíždět. Stojí tu terénní minibus a tak se jdu ze zájmu podívat, co má uvedeno na cedulce za čelním sklem. A vida! Mývatn! Čekám zhruba do devíti, kdy sem přišla žena, autobus odemknula, otevřela zavazadelník a jala připravovat stroj na cestu. Jdu zjistit situaci. Dozvěděl jsem se, že to je řidička a že za půl hodiny vyrážíme. Za nějakou tu minutku odjíždíme a kromě mne tu zatím nikdo není. Už to tak vypadá, že budu jediným cestujícím. Tak po podobném zážitku z Istanbulu do Burgasu si to zopakuji. Opět vypravují autobus jen kvůli mně. Privátní jízda. Vyrážíme kolem řeky. Krajina se výrazně mění. Tytam jsou krásně vymodelované a zbarvené Duhové hory. Nyní nás obklopují šedé kopce a pláně s pouštním charakterem. Kamenité plochy téměř bez známek života. Úzká šotolinová cesta vlnící se po kopcích slibuje adrenalinový zážitek. V místě, kde nebylo vidět za zatáčku, se proti nám vyřítila terénní Dacia Duster. Není kde se vyhnout a s autobusem se přetahovat nebude, tak to musí odcouvat na nejbližší širší místo. Moc se mu to ale nepovedlo, protože nacouval do srázu, tak tak, že se nepřevrhl. Snaží se odtud vyhrabat ale marně. Zastavujeme, abychom pomohli, ale zrovinka v tom momentě se mu konečně podařilo na cestu vyjet. Tak paráda. Pokračujeme na sever hrozně depresivní krajinou. Jak už jsem naznačil, zcela bez života v jednobarevné šedi. Lávové pole s ostrými skalami a černými kameny. Mám pocit, že jsme se ocitli na Měsíci. Vůbec, skoro celé vnitrozemí Islandu má podobný charakter. Obrovská kamenitá poušť. Nikde nic jiného není. Cesta tímto územím trvá hodiny a hodiny (v mém případě celý den) a nikterak se ráz krajiny nemění. Snad jen v dálce na horizontu vystupují bílé ledovce, které narušují jinak jednotvárný vzhled místního prostředí. Cestou potkáváme kupodivu dost aut i autobusů. Překvapuje mě, jaký tu je provoz. Tato spojnice je otevřená pouze od července do září, jinak je zcela neprůchodná i pro vozidla se 4x4 náhonem. Malá změna v krajině nastává po několika desítkách kilometrů. Kolem se vyskytuje hodně jezer a řek. Oblast je hlavním centrem islandských vodních elektráren, kterých tu je vybudovaných šest. Výjimečně zde najíždíme i na několikakilometrový úsek asfaltového povrchu, jež nás vede do bodu zvaného Hrauneyjar, kde stojí pouze zájezdní hostinec nebo chcete-li motorest s čerpací stanicí. Nic víc. Čekal jsem nějakou osadu, ale kdepak. Hrauneyjar je odpočinkové místo na dlouhé cestě, stejně tak jako mnoho jiných podobných míst ve vnitrozemí, které máme ještě před sebou. Na místě čekáme na spoj z Reykjavíku, z kterého by snad měli přistoupit další cestující. Už se zdálo, že budu pokračovat i nadále sám, když tu na poslední chvíli přistoupila jedna turistka. Později jsem zjistil, že pochází z Holandska. Pokračujeme nekonečnou pouští. Uprostřed ničeho stojí další místo na přestávku a osvěžení – Nýidalur, který disponuje vlastní hloubenou studnou. Zdržujeme se tu jen na nezbytně nutnou dobu, abychom mohli pokračovat v cestě. Následujících několik hodin je až unavujících. Neměnná pouštní krajina mě snadno uspala, takže podřimuji až k vodopádu Aldeyjarfoss. Ten je dokonale ukryt zrakům motoristů. Nic nenasvědčuje, že by se tady někde měl vodopád nacházet. Dokonce ani z parkoviště určeného návštěvám, není vidět nic. Až teprve ze stezky vedoucí k vodopádu se tento přírodní úkaz vyjeví v plné své kráse. Dílo je navíc dokresleno duhou tvořící se v místě vodní tříště. Řeka je po obou stranách kaňonu lemována útvary, které jednoduše nazýváme skalními varhanami. To je prostě něco neskutečného. Opět, jak z jiného světa. Vracíme se zpět nahoru na parkoviště a vyrážíme dále. Zhruba za tři čtvrtě hodiny přijíždíme k dalšímu vodopádu – Godafoss, který patří mezi ty nejznámější. Krajina tu zcela změnila tvář. Okolní kopce jsou zelené, pod nimi roztroušené farmy s pastvinami, kde lze zahlédnou především ovce. Cesta má sice stále šotolinový povrch, nicméně je mnohem rovnější a širší než tomu bylo doposud. Až těsně u vodopádu najíždíme na islandskou okružní dálnici, která je už pochopitelně asfaltová. Vodopád mi vzhledem silně připomíná Niagarské vodopády, jen v podstatně menším měřítku. Počet zdejších návštěvníků se dá odhadovat na několik desítek. Je jich tu opět docela nadmíru. Proskakuji až k okraji skály. Sedí tu umělec, který se snaží štětcem zvěčnit přírodní krásu na své plátno. Když hledím na jeho výtvor, mě osobně to nijak nezaujalo. Malíř vodopád ztvárnil až příliš abstraktně. Všiml jsem si, že se dá vodopád pozorovat i z plošiny na druhé straně řeky. Pochopitelně mě to zajímá, tak svůj požadavek přednáším řidičce. Ta s tím nemá žádný problém. Říká, že od tohoto místa je to opět můj privátní autobus, tak mi zajede na trase k Mývatnu, kam budu chtít. Spolucestující Holanďanka totiž na tomto místě končí, jde se ubytovat do místního hostelu. Autobusem popojíždíme na parkoviště u benzínové pumpy s kavárnou, kde na mě řidička busu počká. Vydávám se po chodníčku k vodopádu, který mi z této strany připadá jednoznačně hezčí než z levé strany toku. Asi proto je tu vybudovaná výše položená vyhlídka se zábradlím přímo nad vodopádem. Po návratu na parkoviště zacházím do kavárny, jejíž součástí je informační středisko. Ve dveřích se srážím s řidičkou autobusu. Do infocentra jsem šel jen ze zvědavosti a pro vyplnění času čekání na odjezd. Nic konkrétního nehledám, tak nezdržuji a jdeme hned do autobusu, abychom dotáhli poslední úsek cesty. Objíždíme jezero Mývatn spodní silnicí a do Reykjahlídu dorážíme na parkoviště u čerpací stanice naproti zdejšímu obchoďáku. Je osm. V první řadě se musím někde ubytovat. Naproti přes silnici je situovaný kemp. Všude zde narážím na Čechy, jak na parkovišti, tak v prostorách tábořiště. Dokonce tu stojí i dva hotelbusy českobudějovické cestovní kanceláře Pangeo tours. V recepci platím 10 euro za stan. Přemýšlím, jestli se ubytovat ve zdejším malinkém hostelu nebo spát venku. Počasí je zatím pěkné, ale vypadá to, že bude později pršet. I předpovědi počasí tak praví. Začínají se stahovat mraky. Mám v úmyslu tu zůstat dvě noci, takže tu první dám ve stanu a tu druhou si ještě rozmyslím. Uvidím podle počasí. Jdu si postavit stan. Ležení je pokryto nádherným měkoučkým trávníkem. Tady se to bude stavět, tady se to bude spát! Vybírám si mírný kopeček a zároveň si dávám se stavbou záležet, aby byla celta precizně vypnutá. Hotovo. Nyní je čas zaskočit do sámošky nakoupit proviant. Nějaký ten chléb, polévky, salám, sýry, zeleninu, pití… Počítám i se zítřkem, abych měl svačinu na celodenní výlet po okolí. Jdu ještě obhlédnout umývárnu a kuchyňku. Jedna báseň. Rozhodně zatím nejlepší místo na stanování, které jsem měl. Tyto řádky dopisuji přesně ve 23:48. Je ještě jasný den. Jdu spát.

8.7. pátek

Mývatn (Hverir, Hverfjall)

Přes noc docela dost pršelo. Nikoli nijak zvlášť prudce, spíše vydatně mrholilo. Dalo by se říci, takový lehký déšť. Drží to i ráno a vůbec se mi do toho nechce vstávat. Nakonec se zhruba v půl deváté přemáhám a vylézám z vyhřátého spacáku. Když jsem otevřel stan a dostal z celty spršku nahromaděných kapek, opět váhám. Je chladno, obloha souvisle šedá a vůbec to nevypadá dobře. Beru si jídlo, především vietnamskou polévku a jdu si do kuchyňky připravit snídani. Na to, jak tu mají skvěle vybudované toalety se sprchami, jídelna svůj táborový charakter nezapře. Taková bouda z papundeklu a celtovou střechou, do které místy zatéká. V malém prostoru se u stolků i naproti u plynových vařičů tísní asi třicet lidí. Jdu se podívat po nějakém hrnci, abych si uvařil polévku. Bohužel tu nic není. Mám štěstí na rodinku Čechů sedících poblíž, kteří mi půjčili ešus. Vroucí vodou si pak pokrm zalévám. Zatímco jí pojídám, spustil se venku opět déšť. Jiná skupinka krajanů lamentuje, že si v přestávce, kdy nepršelo, raději místo snídaně nesložili stany, když byly v tu chvíli relativně suché. Vítr zde rychle vysušuje. Avšak nyní je vše v mžiku opět mokré. Poté, co jsem dojedl, vracím se do stanu pro malý báglík, který jsem si na dnešní výlet po okolí připravil. Vytyčil jsem si asi pětadvacetikilometrový okruh po místních přírodních zajímavostech. Stále pochybuji. Honí se mi hlavou různé myšlenky. Nechávám je rozmyšlené a jdu se podívat do informačního centra. Třeba mě tu něco inspiruje. Nic podnětného co bych potřeboval, spíše tu jsem jen na kukačku a jako bych dával počasí čas na rozmyšlenou, zda se umoudří, nebo ať to bez okolků spustí. Nic se nemění. Vyrážím. V první řadě se chci podívat po městečku. Jak tak kráčím do centra ke kostelu, všiml jsem si napravo vyvýšeniny. Neotálím a mokrou trávou se šplhám nahoru. Z kopce se nabízí pěkný pohled na všechny ty domy kolem. Moc jich tu tedy opravdu není. Dělám v rychlosti několik snímků, protože opět začalo pršet. Natrvalo si oblékám pláštěnku, která se mi už velice osvědčila v Duhových horách. Koupil jsem si ji ve střihu ponča, které jak přes sebe, tak i baťůžek přehodím a je hotovo. Mám volné ruce a snadno se dostanu do brašny k foťáku, bude-li třeba. Nijak mě to neomezuje a v pohybu už vůbec ne. Překvapivě se pod ní ani nepotím, což byl hlavní důvod, proč jsem neměl rád pláštěnky. Vždycky jsem byl pod ní zapařený jak jetel. Tahle je prostě super. Mám v plánu se podívat do Hveriru, do místa s horkými prameny, syčící párou a bublajícím bahnem. Kdybych už nic jiného nedal, toto je pro mě nejdůležitější. Musím ujít asi sedm kilometrů na východ. Cestou mě čeká přechod kopcovité vlny, za níž se termální oblast nachází. Bohužel jsem hned od vyhlídkového kopce odbočil do slepé ulice nikam nevedoucí. Abych se nemusel vracet, střihám to přes neoplocené a zanedbané parcely zdejších domů. Docela se mi při tom namočily boty. Nu což, hlavně, že mám uvnitř sucho. Na svahu před sebou sleduji, jak z několika míst uniká pára. Jak se blížím, rozeznávám potrubí a budovy termální stanice. Hned vedle silnice je blankytně modré jezírko s vařící vodou. U vzdálenějšího břehu vyvěrají horké plyny mísící se s vodou v jezeře. Je to velmi zajímavé, jen škoda, že není přes mlžné počasí vidět do dálky. Mrholí a obloha je stále souvisle zatažená. Aspoň vidět ten Hverir, na nic jiného chuť nemám. Po velice frekventované silnici vycházím asi do poloviny výšky kopcovitého pásu, kde je vybudovaná vyhlídka. Zacházím sem, i když je viditelnost mizerná. Pokračuji už volnějším výstupem přes sedlo na druhou stranu kopce. Odkryla se mi široká rovina a hned pod svahem očekávaný Hverir. Přilehlé parkoviště je plné autobusů i aut a areál pramenů plný lidí. A to i přesto, že prší. Scházím ze silnice na stezku, která mě vede přímo mezi syčící a bublající zem. V momentě, co jsem dorazil, přestalo pršet. Nechávám si však na hlavě kapuci bundy, neboť fouká nepříjemný studený vítr. Obcházím oblast křížem krážem. Divy, které se jinde v Evropě hned tak nevidí. Vyniká tu hlavně kuželovitá atrakce, z které hlasitě uniká syčící pára. Podobný kužel tu kousek dále stojí ještě jeden. Myslím, že představuje jednoznačně hlavní atrakci, u které chce být každý zvěčněn. Ovšem bazénky s bublajícím bahnem nelze opomenout. Ty mají své vlastní neobvyklé kouzlo. Nikam nechvátám. Dávám si s prohlídkou pořádně na čas. Chvilku jsem přemýšlel, že bych se vydal na okruh vedoucí po hřebenu pásu vrchoviny nad areálem, ale hned jsem to zavrhl. Stezka bude rozbahněná a jít to v tomto počasí… To ne. Už teď mi stačí ty kila bláta nabalených na mých botách. Stejnou cestou se vracím. U termálního jezera je odbočka ze silnice na místo zvané Jardbadshólar. Počasí je pořád stejné, nicméně neprší už tak hustě. Byl jsem rozhodnut se vrátit do kempu, ale nakonec ve mně zvítězila cestovatelská povaha a nezlomná touha po poznání. Volím návrat k původnímu plánu. Odbočuji tedy na vedlejší silnici, jež mě dovádí k termální plovárně, jedné z nejznámějších na Islandu. Stojí tu neuvěřitelně dlouhá fronta návštěvníků, kteří se chtějí vykoupat v horkém jezírku pod širým nebem. Nakukuji přes plot a opravdu se tu rochní poměrně hodně lidí. A to je vzduch nepříjemně chladný a o počasí které tu panuje, už jsem se několikrát zmiňoval. Nemám chuť koupel ani zkusit, vlastně na ní nemám ani vymezený čas, tudíž se zajímám o informační přepážku. Postrádám totiž značení stezky, která má odsud vést ke kráteru Hverfjall. Nic jsem v přeplněném bistru neobjevil, a to ani venku. Nikde nic není označené. Nakonec objevuji na západní straně parkoviště polní cestu vedoucí požadovaným směrem. Tudy bych se ke kráteru mohl dostat. Dle mapy tu stezka má být, tak tomu prostě věřím. Orientuji se podle zde zanechaného množství stop. Instinkt mě vede správně, pomalu, ale jistě se přibližuji k Hverfjallu. Sice s malými obavami, ale nakonec úspěšně dosahuji cíle. Dostávám se k parkovišti, odkud je na vrchol vyšlapaná široká stezka. Přidávám se k davu turistů a šplhám. Výstup není nijak náročný, jen je dlouhý. Konečně nahoře! Hledím do gigantického jícnu sopky. Obcházím po okraji z pravé strany na protější nejvyšší bod. Odevšad se naskýtá fantastický výhled do všech světových stran. Už neprší a viditelnost se výrazně zlepšila. Svlékám definitivně pláštěnku a přehazuji si ji přes brašnu foťáku, aby mi doschla. Jak tak hledím na úžasné jezero Mývatn, říkám si, jak jsem udělal dobře a nevrátil se do kempu. Tohle prostě stojí za to, i kdyby bylo škaredě. Na jihozápadní straně sestupuji po příkré stezce z kráteru dolů. Tato část vede většinou střídavým traverzem a je nepoměrně těžší, než ta z druhé strany. Potkávám tu lidi jen velmi zřídka a těm ten šílený výstup vůbec nezávidím. Následujícím cílem je Dimmuborgir, jež reprezentuje místo s neuvěřitelnými skalními útvary, které tu vymodelovala chladnoucí láva. Doslova mi toto úžasné místo připomíná obrovskou zříceninu hradu. Místo je možné také pracovně nazvat krajinou hradů. Krása. Včera, když jsem vystupoval z autobusu po příjezdu z Landmannalaugaru, řidička mi v oblasti Mývatnu důrazně doporučila návštěvu, kdyby jen jednoho místa, tak právě Dimmuborgir. Už vím proč. Zhruba v polovině krátké naučné stezky si dávám pauzu na jednom z „hradních nádvoří“. Je čas na svačinu, než se vydám na zbývající část. Jak se blížím parkovišti, lidí opět výrazně přibývá. Vlastně jsem si všiml, že se tu na Islandu většina turistů vůbec nepouští do větších akcí. Tím je myšleno, že se jdou projít jen nedaleko zaparkovaného auta a pak přejíždí zase dál. Je to velká škoda, ochuzují se tak o spoustu zajímavého. Nicméně, mě se to tak líbí, aspoň nejsou všude davy lidí. Zlatý hřeb před koncem stezky představuje skalní brána. Zkrátka hlavní vchod do hradu, kolem kterého je rozmístěno několik věží. Už jsem myslel, že nemohu vidět více, ale prostě nevycházím z úžasu. Závěr už vede po betonovém chodníčku až na parkoviště. I odtud je krásný pohled na jezero Mývatn. Odebírám se rovnou k hlavní silnici a pak už přímo do Reykjahlídu. Cestou mě zaujalo několik zemědělských budov s technikou a hospodářskými zvířaty, které představují hlavně ovce a skot. Neskutečně jsem se bavil u ohrady s krávami. Nikdy jsem tyto zvířaty neviděl takhle skotačící. Neustále do sebe strkaly, byly se v soubojích a především se honily po obvodu výběhu. Běhaly neustále kolem jak splašené. Svým chováním si u mě vysloužily přízvisko „závodních krav“. Kolem osmé dosahuji své základny v Reykjahlídu. Ze silnice, ještě před značkou, jsem si všiml dvou hotelbusů z Pangea parkujících kousek od stanového tábora. S uvedenou cestovkou jsem byl kdysi dávno v Norsku. Nyní je vidím zde. Neuvěřitelná náhoda. Zacházím do recepce a platím ještě jednu noc. Obloha vypadá přívětivě. Mraky ustupují a dokonce i vykukuje sluníčko. Vypadá to, že by zítra mohlo být lépe než dnes.

9.7. sobota

Krafla – Dettifoss – Akureyri

Těsně před tím, než jsem měl vstávat, trochu sprchlo. Vykoukl jsem z mokrého stanu a zaradoval se; mezi protrhanými mraky se objevuje sem tam modrá obloha. Dneska to na déšť nevypadá. Roztahuji celtu stanu na trávník, abych ji před odchodem usušil. Ve tři čtvrtě na osm je stále ještě místy mokrá. Nic naplat, musím jít. Za patnáct minut mi odjíždí autobus směr Krafla. Sbalen jsem rychle. Opouštím velice příjemný kemp a přecházím na parkoviště k supermarketu a informačnímu centru. Všiml jsem si, že na konci v rohu stojí osamocený minivan. Jdu zjistit, jestli se náhodou nejedná o ten můj. Jedná. Zrovna nastupuje jedna turistka, tak se řadím za ní. Nikdo další se k nám už nepřidal, tudíž jedeme pouze ve dvou. V průběhu cesty se ptám řidiče, zda platí spoj Krafla – Dettifoss v 11:50, což mi potvrdil a dokonce i s tím, že ho bude řídit také on. Tak fajn. Jedeme stejnou silnicí, kudy jsem si to včera v dešti štrádoval do Hveriru. Kousíček za ním odbočujeme doleva a kolem geotermální elektrárny vyjíždíme na kopec a na parkoviště u kráteru Viti, přímo pod vulkánem Krafla. Turistka není moc spokojená, že jí hodil sem. Chtěla totiž původně vystoupit v místě asi o dva kilometry dříve, tam kde začíná třináctikilometrová stezka vedoucí zpět do Reykjahlídu. Divím se, proč nechce vystoupit tady. Viti kráter je nádherné místo a mohla jeho prohlídku spojit s návratovou túrou. Asi jí kráter nezajímá. No nic, je mi to fuk. Domlouvám se s řidičem, že mě zde deset minut před dvanáctou vyzvedne. Zdvižené palce symbolizují stvrzení úmluvy. Poté zabouchly dveře a oba odjeli Vydávám se ke kráteru. Za horizontem se mi otevřel pohled do jeho hlubiny zaplněné tyrkysově modrou vodou. Obcházím po okraji celý kráter proti směru hodinových ručiček. Z každé strany se nabízí trochu jiný pohled. Po prohlídce vykračuji po silnici zpět ke stezce vedoucí do oblasti termálních a sirných polí Lerhnjúkur. Ke konci využívám vybudovaný dřevěný chodníček. Dovádí mě k malému jezírku s jasně modrou barvou. Krásné místečko na odpočinek a čas na svačinu, respektive opožděnou snídani. V momentě, co dojídám, sem dorazila skupina ze zájezdu a romantika je tatam. Odebírám se tedy dále po chodníčku, který posléze končí. Poté už jen vyšlapaná pěšina. Po chvíli jsem stanul v místě, kde se doslova odevšad kouří. Země je pokryta černou horninou, velmi podobnou spáleným uhlíkům. Připadá mi to tady jako jedno obrovské ohniště. Stovky čtverečních metrů doutnajícího spáleniště. Pohled, jak z jiné planety. Vracím se zpět k termálnímu jezírku a pokračuji stezkou na druhé straně. Jsem zvědavý, co bude zajímavého v této části naučného okruhu. Vlastně ani nic nového, stále to samé „kouřící ohniště“. Ale rozhodně to tu za pozornost stálo. Dokončuji okruh a vracím se pomalou chůzí zpět ke kráteru Viti. V tuto hodinu už tu je plno návštěvníků. Minibus dorazil za pár minut. Měl jsem to načasované dobře. K vodopádu Dettifoss je to jen několik desítek kilometrů, ale za tu chvíli jsem dokonale vytuhnul. Na místo přijíždíme v rozporu s jízdním řádem o čtvrt hodiny později, z čehož vyplývá o tento čas kratší návštěva u vodopádu. Přenáším si bágl do nákladního přívěsu autobusu, co s ním pojedu za tři čtvrtě hodiny do Akureyri. Nemusím se s ním aspoň tahat k vodopádu. Ihned letím k tomuto přírodnímu skvostu. Nezbývá mnoho času. Skoro běžím. Stezka vede pozoruhodnou krajinou, kterou tvoří neobvyklé pravidelné kvádry kamenů, místy připomínající pyramidy. Konečně stojím u nejmohutnějšího vodopádu Evropy. Stanul jsem na vyvýšeném místě, takže mám přehled o celé scenérii. Na této straně řeky se nachází celkem tři vyhlídky, které jsou v obležení davů návštěvníků. Musím je všechny oběhnout. Kontroluji čas, kterého rozhodně nemám nazbyt. Neotálím a letím na tu nejhořejší napravo. Naskýtá se odsud úžasný výhled na vodní dílo i s kaňonem za ním, kde se ve vodní tříšti tvoří nádherná duha. Přebíhám na protější nejvzdálenější vyhlídku odkud hledím na vodopád přímo zepředu. Musím být velice rychlý při focení, protože sem dopadá téměř neustále sprška od padající vody. Trochu mě to udivuje, protože vzdálenost, která mě dělí od vodopádu, je poměrně značná. Zřejmě ne dost. Když jsem pořídil uspokojivé záběry, startuji k poslední vyhlídkové plošině na samém okraji kaňonu, přímo u vodopádu. Poté mě ještě napadlo udělat celkový pohled Dettifossu i s řekou. Čas ještě trochu mám, tak letím na první vyhlídku. Jakmile jsem dofotil, zjišťuji, že nemám pouzdro na stativ. Musel jsem ho upustit před chvílí někde na cestě sem. Vracím se a už z dálky mi padlo pouzdro do oka. Neuvěřitelné! Visí na jednom z kůlků lemující stezku, kam ho nějaký hodný turista pověsil. A čemu se vlastně divím? Tak to tu prostě chodí. Na Islandu se nic neztratí. Je zvykem, když leží něco opuštěné, umístit to na viditelné místo, tak aby to snadněji nalezl ten, co to ztratil. Super. Díky tomu mi hledání ztraceného pouzdra zabralo… Vlastně to nestojí ani za řeč. Mám na návrat dvanáct minut. Letím tedy bez zdržování zpět. Na místě zjišťuji, že pojedeme ve čtyřech. Do poslední chvíle jsem zvažoval, kudy to vzít do Akureyri. V původním itineráři byla ve hře možnost vrátit se do Reykjahlídu a odtud do Akureyri přímo přejet. To jsem však po detailním rozboru zavrhl. Zvítězila vylepšená druhá varianta přes Húsavík sice dražší a daleko delší, avšak slibující nové zážitky. Nemá cenu jet stejnou cestou, jsem tu přece od toho, abych něco viděl. Není tedy o čem přemýšlet. Několik kilometrů za vodopádem Dettifoss děláme zajížďku k řece, což je pro mě překvapení. Máme tu stát padesát minut. Ptám se řidiče proč. Prý tu jsou kolem zajímavé skalní útvary, které rozhodně stojí za návštěvu. Jelikož jsem s tímto místem nepočítal a neměl ho původně vůbec v plánu, nevím, co od toho očekávat. Nic, jdu to omrknout. Už to, čehož si nešlo nevšimnout, bylo, že tu všude kolem roste bujná zeleň. Diametrálně odlišná krajina než před několika kilometry. Stromy, křoviny, tráva, rozkvetlé květiny, šumící potůček… Krásná procházka. Vůbec mi to nezapadá do konceptu dosud poznané vesměs pusté islandské přírody. Přicházím k řece, kde pozoruji zajímavé skalní útvary tvořené čedičovými sloupy ve tvaru varhanních píšťal. Tak to je opravdu paráda! Snažím se obejít celý naučný okruh a rozhodně na něm mám co obdivovat. Ač jsem se snažil sebevíc, dorazil jsem k autobusu se zpožděním. Všichni už na mě čekají. S omluvami zaujímám své místo a teprve poté vyrážíme. Zas tak nic hrozného se nestalo. U scénických autobusů se na striktní dodržování jízdních řádu zas tak moc nedá, zvláště když je v něm tak zoufale málo cestujících. Vlastně se jedná o takovou „privátní“ jízdu. Následující zastávku provádíme téměř u mořského pobřeží. Dva z cestujících vystupují. Další zajímavé zpestření nás čeká u tůně pod skalním převisem. Zelená oáza se skutečným listnatým lesem a rájem ptactva všeho druhu. Místo je ideálním pozorovacím bodem pro profesionální i amatérské ornitology. Jelikož nemám s sebou žádnou přibližovací optiku, zachycuje mé oko pouze čvachtající se kachny. Každopádně příjemné místečko na pohodu. Pokračujeme podél pobřeží. Po delší době opět vidím moře. Krajina zde na severu mě nepřestává překvapovat. Především ta zeleň. Žádné šedé a mrtvé kamenné pláně jako ve středu ostrova. Navíc mě udivuje i to, jak je tu teplo. Rozhodně nejvyšší teploty za celý pobyt. Bez obav mohu odložit svršky a být jen v tričku. Po příjezdu do Húsavíku vystupuje kolegyně turistka a opět jsem osiřel. Nikoli však na dlouho. Přistupují tu další tři lidé. Na cestě do Akureyri už nikde nestavíme. Míjíme mě dobře známý vodopád Godafoss a poté přichází již avízované město Akureyri. Zajímavý přístav s vysokými horami nad ním. Přejíždíme umělou hráz na autobusové nádraží. Koukám, že jsme dorazili na čas, tedy v půl sedmé. Zacházím do budovy, abych si ujistil zítřejší odjezd do Reykjavíku, a také se optal, co je tu zajímavého k vidění. Ve zbytku času bych si rád ještě dnes prošel město. Zatím je třeba nalézt ubytování. Jsem rozhodnut přespat v kempu, který se nachází kousek za moderní katedrálou. Beru to přes dlouhé schodiště a u dveří svatostánku registruji svatebčany. Právě skončil obřad a farář se chystá budovu zavřít. Přiskočil jsem k němu a trochu drze se vnutil dovnitř. Mám útroby kostela jen pro sebe. Když jsem s prohlídkou skončil, farář mě pouští ven a za mnou zamyká. Tak tohle jsem měl doslova za minutu dvanáct. Přijít jen o chlup později, už bych neměl nárok. Pokračuji do kempu. Nalézám recepci, platím noc a jdu si postavit stan. Opět tu je krásný měkoučký trávník. Hrozivě se však na mě kaboní zamračená obloha, takže neotálím a dávám se rychle do díla. Postaveno. Právě včas, protože začíná krápat. Beru si věci a vyrážím do města. V půli cesty mě chytil pořádný liják, ale naštěstí bylo kam se schovat, takže jsem zůstal suchý. Po krátkém dešti si procházím centrum města, jež představuje vlastně ulice Hafnastraeti. Aspoň, že mi po celou dobu procházky vydrželo počasí. Na závěr si dávám u stánku velice chutný hotdog. Jak se vracím do kempu, začíná opět poprchávat. Následně se rozpršelo víc a víc.

10.7. neděle – 11.7. pondělí

Gullfoss – Geysir – Reykjavík

Tak dnešní noc jsem se vyspal zatím nejlépe. Po procitnutí registruji k ránu rychlý deštík a pak jako když utne. Avšak zůstal mi po něm opět mokrý stan. Situace jako přes kopírák z předešlého dne. Nu což, nic nenadělám, je třeba vstávat. Snažím se z celty dostat pryč co nejvíce vody, ale nemám na to čas. Musím se odebrat na autobusové nádraží. Obloha se začíná protrhávat. Evidentně už pršet nebude a vypadá to dokonce na hezký den. V táborové kuchyni si dočerpávám láhve s vodou a opouštím kemp. Mám ještě půlhodinu do odjezdu, tak akorát, abych si ještě koupil jízdenku. Poté čekám na lavičce v čekárně. Jakmile jsem zaregistroval ruch kolem autobusu, jdu si dát bágl do zavazadlového prostoru a usedám na sedadlo. Odjíždíme v osm. Ve voze sedí jen několik pasažérů. Severní úsek cesty jsem prospal. Pohodlná sedačka a lehké pohupování dlouhatánského autobusu mě prostě ukolébalo. Stejně jsem o nic nepřišel, zastávky tu neděláme, takže občas jen pootevřu víčka a zkontroluji krajinu, kterou zrovna projíždíme. První zastávka co určitě stojí za to, se nachází teprve zhruba v polovině cesty v centrální oblasti Islandu. Vystupuji a jdu se podívat ven. Ihned se do mě zabodla nepříjemná a vlezlá zima. Není divu, vždyť se nalézáme kousek od ledovce Langjökull. Jmenuje se to tu Hveravellir. Oblast s horkými prameny, kde se nabízí možnost koupele v termální lázni pod širým nebem. Někteří jedinci odhazují svršky a jdou se vykoupat. A to i v té hrozné zimě (všiml jsem si, že teploměr ukazoval 3°C). Ostatně tím jsou zdejší koupele známé. Venku může být sníh a třeba pod nulou, zatímco voda ve vřídle má třicet stupňů. Jsem mezi většinou, která raději zvolila procházku po okolí. Šlapu si to po lávkách kolem kouřících jezírek a syčících parních výduchů. Místo je podstatně menší než Hverir u Mývatnu, nicméně i hodina vymezená na zdejší zastávku je dost málo. Kousek od termálního pole stojí ukázka islandské architektury původních obyvatel. Chtěl jsem se jít ještě podívat dál, ale opravdu už nezbývá čas. Musím se vrátit k autobusu. Následující zastávka je naplánována v místě zvaném Kerlingarfjöll u ledovce Hofsjökull. Stojí tu poměrně velké ležení tvořené chatkami trojúhelníkového tvaru a několik správních a technických budov. Pochopitelně je tu i prostor pro kempování. Na první pohled vůbec nic zajímavého a na ten druhý také ne. Zůstávám na těch pár minut na svém místě. Ovšem daleko interesantní bod nás čeká po dalších několika kraťoučkých zastávkách. Není jím nic jiného než jeden z nejznámějších islandských vodopádů – Gullfoss. Když se mi zdálo, že například u Dettifossu bylo příliš mnoho návštěvníků, tak v případě Gullfossu se tu muselo sjet snad všechno co má na Islandu kola. Je třeba s sebou hodit, abych stihl co nejvíce vyhlídkových bodů. Je jasné, že ten nejvyšší a zároveň nejvzdálenější prostě nedám. Nicméně i tak to byl ohromný zážitek a jsem maximálně spokojen. Není to ani čtvrthodinka a stavíme u dalšího neméně atraktivního přírodního úkazu. Je jím gejzír Srokkur. Máme tu vyměřeno sice zdánlivě pouhých třicet minut, ale jak jsem vzápětí zjistil, bohatě stačilo. Gejzír se totiž nachází pár kroků od parkoviště. Ani s šancí vidět ho vytrysknout není třeba si dělat starosti. Gejzír je totiž aktivní v intervalech po několika minutách, asi tak 4-5. Během vymezeného času jsem ho osobně viděl vytrysknout třikrát. Následující zastávky už jsou čistě technického charakteru, kdy občas někdo vystoupí a někdo jiný zase přistoupí. Prší. Ačkoliv během přesunu z Akureyri do těchto míst počasí přálo, tady to je opět ubrečené. Ovšem s příjezdem do Reykjavíku se obloha opět protrhala. Vystupuji na autobusovém nádraží BSI, kde mi neunikla možnost zapůjčení automobilu. Mám totiž v plánu poslední den před odletem projet autem jih ostrova s cílem u ledovcového pole v Jökulsarlónu. Nechce se mi nic měnit na tom, že si ho buknu přes internet, jak už jsem si docela uvykl. Potřebuji však k počítači a je třeba dobít baterku ve foťáku. Potřebuji rovněž doplnit energii v tabletu. Z toho celkem jasně vyplývá jedno… Mířím do City hostelu. Vracím se na místo, kde jsem přesně před týdnem poprvé nocoval na islandské půdě. V recepci se ptám na volné lůžko, s čímž není problém. Volím tuto možnost už kvůli zmíněné elektřině, ale také zejména z důvodu opětovného komfortu v normální posteli po sérii noclehů ve stanu. Těším se do sprchy, i když bude zase zapáchat sírou. Pokoj sdílím s rodinkou a třemi dětmi. Rodiče mě poprosili, abych byl shovívavý k dítkám, které musejí maximálně do devíti na kutě. Vůbec mi to nevadí, právě naopak. Také bych rád co nejdříve ulehl. Ovšem v první řadě je třeba spáchat hygienickou očistu a poté udělat tradiční sumář dne. Vzal jsem si vše potřebné a odebral se do společenských prostor hostelu. Prioritou je pochopitelně zamluvení auta na pozítří. Usedám k erárnímu notebooku u recepce. Bohužel se mi však nedaří nic rozumného najít. Původní nabídka za sto eur už není k dispozici, vidím minimální cenu za dvě stě čtyřicet, což rozhodně nedám. Horečně pátrám a zkouším různé varianty a kombinace dní i hodin, ale bez úspěchu. Dokonce jsem v zoufalství začal skládat autobusové spoje, ale rychle jsem od toho upustil, protože není možné tímto způsobem můj cestovatelský záměr časově zvládnout. Jaký je tedy plán? Zkusím ještě najít nějaké auto ráno. Snad se nabídka změní, a pokud ne, pojedu do půjčovny na autobusáku. Jestliže ani tam nepochodím, přesunu se na letiště a tam to nějak rozlousknu. Bohužel se to takto zamotalo. Nemohl jsem si zamluvit auto dopředu, protože jsem nevěděl, jak mi cesta časově klapne. Sice to nakonec vyšlo lépe, než jsem původně počítal, ale to jsem nemohl předpokládat. Nedá se nic dělat. Každopádně naděje umírá poslední. Ráno moudřejší večera. Uvidím, co mi přinese zítřek…

Když jsem se večer vrátil do pokoje, všichni už spali. Jen jsem si odložil věci a zalezl do spacáku také. Nemohl jsem dlouho usnout, neboť mi to nedalo a v hlavě se mi stále honily myšlenky, jak to s tím zatraceným autem udělat. Ještě jsem dospěl k závěru, že bude nejlepší půjčit si ho přímo na letišti. Mohu si ho vyzvednout i vrátit kdykoli (mají tu nonstop servis) a hlavně se sem dovezu k mému odletu domů. Zaměřím se zítra tedy hlavně na tuto možnost. Opět jsem spal parádně. Už v půl sedmé jsem na nohou a část německé rodiny také. Jdu se bez otálení podívat na počítač jak to je s tím autem. Bohužel tu někdo sedí a nehodlá hned tak skončit. Zkusím to tedy najít na méně pohodlném tabletu. Po mém návratu na pokoj, jsou již všichni na nohou. Pochvíli odcházejí plnit svůj denní program. Vytahuji elektronickou tabulku a dávám se do hledání. Ideální kombinace dneška se zítřkem je pasé. Znamená to pokusit se najít něco pouze na úterý. To naštěstí překvapivě zafungovalo, takže dělám okamžitě rezervaci na třetí hodinu ráno do dvaadvacáté večerní. Vše proběhlo v pořádku i cena je ucházející. Těsně před desátou opouštím hostel a obcházím budovu, kde se nalézá kemp. Dosuším stan a odložím si tu věci před tím, než se odeberu na prohlídku okolí. Nějak tu přečkám ten den do odjezdu na letiště pro auto. Kolem recepce je docela frmol. Zkouším vyjednat nějakou slevu vzhledem k tomu, že nebudu vlastně přes noc, a ono se daří! Sice jen deset procent, ale potěší. Je na čase vyhledat vhodné místo pro stan. Mezi mnoha a mnoha nacházím flek zhruba uprostřed rozlehlého areálu. Poté co přístřešek stojí, odebírám se do nedalekého supermarketu. Docela mě tu překvapily vysoké ceny, tak nechávám nákup zásob na zítřejší cestu někdy na později, třeba i v průběhu cesty bych se mohl někde stavit. Vracím se zpět k hostelu. Chvilku sedím na lavičce a poté přecházím do přilehlé botanické zahrady. Vlastně se jedná o krásně udržovaný park s popiskami u každé zdejší rostliny. Místo je ideální pro odpočinek a pohodový relax. Je nádherně. Procházím se mezi jednotlivými sekcemi a střídavě posedávám na lavičkách. Nic jiného na dnešek v plánu nemám, tak se vracím zpět do kempu něco do zásoby naspat. Sice jsem se často budil, ale trochu toho spánku jsem přeci jen měl. Od půl osmé studuji mapu a materiály ohledně zítřejších destinací. Posléze se dávám do balení. Všichni táborníci kolem se chystají na nocleh, nově příchozí si staví stany a já ho bourám. Velmi pomalým vycházkovým krokem se šourám na autobusové nádraží BSI. Přicházím sem asi deset minut po odpravení dnešního předposledního flybusu na letiště. Kupuji si na jedenáctou jízdenku a čekám na lavicích v hale. Zhruba patnáct minut před odjezdem si dávám do autobusu bágl a usedám na sedadlo. Moc nás nejede. Autobus krásně voní novotou. Počítám, že mnoho kilometrů zatím nenajezdil. Cestou na letiště za mnou seděl nějaký Ital a dobrou čtvrthodinu s někým telefonoval. Měl tak hlasitý a pronikavý hlas, že mi nejenže pomalu zaléhaly bubínky, ale rušil významně i ostatní, kteří se po něm nevěřícně s kroutícími hlavami otáčeli. Ještě před přelomem dne dosahuji letiště. Je stále vidět.

12.7. úterý

Skógafoss – Vík – Jökulsarlón

Sedám si na, co do počtu, vzácné lavice v odletové části haly. Jak tak rozjímám, napadlo mě, že bych navzdory mé rezervaci na třetí hodinu, mohl zkusit auto vyzvednout dříve. Je zcela zbytečné tu jen tak sedět a mrhat časem. Totiž, to co jsem si dnes naplánoval za štreku, rozhodně nedovoluje plýtvat byť jen čtvrthodinou. Mám před sebou v souhrnu téměř tisíc kilometrů cesty a pochopitelně spoustu míst, kde strávím nějakou dobu prohlídkou. Před jednou si tedy stoupám do dlouhé fronty. Nemá cenu čekat, až opadne. Spíše bude narůstat s přibývajícími ranními přílety. Je docela zajímavé, že stojí taková fronta pouze u této společnosti. U konkurence buď postává osamoceně jeden člověk, nebo spíše vůbec nikdo. Docela zábavné je i srovnání pracovníků za přepážkami; tam co není ani noha, sedí šest lidí, u nás jen dva. Mají se také co ohánět. Přicházím na řadu ve čtvrt na dvě a v ten moment sem jako posila dorazil třetí pracovník. Během vyřizování, šlo vše hladce, až na mou online rezervaci přes internetový portál, který evidentně neznají a neví, jestli si za auto strhnout z mé karty peníze hned nebo to udělá či už udělala rezervační společnost. Nakonec přes mé ujištění i praktickými zkušenostmi, že k platbě již došlo, administrativní transakci dokončujeme. Jen doufám, že mi za auto nestrhnou půjčovné dvakrát. (Až teprve po návratu domů jsem zjistil, že nakonec přeci jen strhli. Teprve po týdnech reklamace, jsem dostal peníze zpět). Beru si „papíry“ od bílého vozu Hyundai i10 a jako dárek dostávám dvě malé láhve s vodou. Odcházím na parkoviště před halou nalézt svojí káru. Vůbec tu nemají značené stojánky, takže mi zabralo trochu času, než jsem auťák našel. Docela jsem při tom vymrznul, zrovna teplo není. Obcházím vozidlo ze všech stran a hledám nějaké poškození, které není uvedené v papírech. Nic jsem neobjevil, tak usedám za volant. Vyrážím přesně ve dvě. V tuto dobu tu je noc (míněno tma), nicméně polární noc není nocí, jak ji známe u nás. Tady je vlastně takové větší šero. Na východě sleduji ozářenou oblohu sluncem, které sice zapadlo za horizont, avšak jeho paprsky prořezávají islandskou noc tak mocně, že vlastně tma není. Bez zastávky jedu až do Selfossu, kde parkuji v centru města. Dojídám zbytek sušenek z domova. Jak tak chroupám, pozoruji mrtvé město. Apokalyptický výjev. Hrozově působí právě to, že je světlo. Jakoby byl normální den, ale ve skutečnosti je noc. Jakoby odsud dočista zmizeli lidé. Město ale není mrtvé. V oněch domech okolo mu tluče srdce spících obyvatel… Mířím do prvního scénického bodu, čímž je vodopád Seljalandsfoss, který jsem zaregistroval z okna autobusu, když jsem kolem jel do Pórsmörku. Vzhledem k husté mlze není vodopád téměř vidět, zvláště jeho vrchní část. Jakoby padal z mraků. Celkově se zde počasí výrazně změnilo. Takové jsem tu ještě nezažil. Není vidět skoro na krok jaká je mlha. Mraky se válejí jen několik metrů nad zemí, takže nejsou vůbec vidět vrcholky a hřebeny pohoří. Těžko odhadovat kam až sahají. Navíc se rozpršelo. Není vidět zhola nic. Ani žádná auta nepotkávám. Dokonce i průjezd Reykjavíkem byl jak z jiného světa – naprosto bez života. Problém je v tom, že ani pořádně nevím kudy jedu. Musím dávat bedlivý pozor na zvířata, hlavně na ovce, které se rády promenádují po silnici. Po nezdaru u vodopádu Seljalandsfoss, kde jsem ani nepřibrzdil, se upínají mé naděje k symbolu Islandu – ke slavnému vodopádu Skógafoss. Z okružní „dálnice“ je sice vidět jak vystupuje z mlhy, ale to je zoufale málo. Přesto k němu zajíždím. Přilehlý stanový tábor poklidně dřímá a jinak tu není ani noha. Zcela mrtvo. Nebýt burácení padající vody, bylo by tu i hrobové ticho. Depresivní pocit. Velmi rychlé fotky pořizuji během deště, kterému ještě dodává intenzitu vodní tříšť z vodopádu. Jsem zklamaný. Sedám do tepla a pokračuji dále. Vrhám smutný pohled na horský pás podél levé strany silnice. Představuji si, jak by to muselo být úžasné, kdyby nebyla mlha a byla jasná viditelnost. Takto to záleží pouze jen na mé fantazii. Až je mi z toho do breku. Dlouho jsem nic nejedl a žaludek se už hlásí. K pití mám jen lahvičky s vodou obdržené na letišti plus ty, co jsem si připravil. Budu si muset ještě nějakou tu hodinu počkat, protože teď nikde nebude otevřeno. Nechám to na Vík, po dlouhé době většího města, kde by třeba ráno otevřeno mohli mít. Místo vypadá ještě hrozivěji než Selfoss, kde nebyla aspoň tak hustá mlha a nepršelo. Tady je děsivost místa těmito klimatickými podmínkami ještě umocněna. Projíždím mlhavé centrum a nalézám dva supermarkety, ovšem otvírající až v devět, což představuje mnoho hodin čekání. Vík je jedno ze zajímavých míst, kde se nalézá několik přírodních pozoruhodností. Bohužel se je nesnažím ani vyhledat, stejně není vidět na krok. Jedu dál. Sedmdesát kilometrů do dalšího města je nekonečných. Obrovsky mě zmáhá únava. Domníval jsem se, že jsem se v Reykjavíku naspal do zásoby, ale evidentně se tak nestalo. Denní biorytmus se nedá jen tak ošálit a zdravý spánek nabrat do kapes. Hlava mi únavou klesá. Takhle to dál nejde. Musím zastavit a dát si aspoň krátkého šlofíka, abych se sebral. Přijíždím konečně do osady s nevyslovitelným názvem Kirkjubaejarklaustur. Míjím čerpací stanici a u supermarketu parkuji. Opět má otevírací dobu až v devět, což je zhruba za dvě hodiny. Využívám toho. Sklápím sedačku do téměř vodorovné pozice a dávám si dvacet. Byl jsem doopravdy značně unaven, neboť jsem okamžitě dokonale vytuhl. Z tvrdého spánku mě probudilo až vyzvánění nařízeného budíku. Kolem obchoďáku už panuje čilý ruch. Ještě v polospánku a rezespalý se vyvaluji z auta a jdu nakoupit. Zásob mám nyní dostatek a hned se pouštím do jídla. Následně už odpočatý a posilněný přejíždím k pumpě. Je zajímavé, jak mě ty dvě hodiny nakoply. Jsem opět plný elánu do další fáze mé dnešní cesty. Mám sice v autě ještě polovinu nádrže, ale hodlám ji pro jistotu doplnit. Nastává potíž, jak to udělat. Nikde na Islandu se za benzín neplatí hotově a pumpaři se o to vesměs ani nestarají. Jejich prací je prodávat pumpařský sortiment zboží a benzín si samoobslužně kupují sami řidiči. Trable nastávají s placením. Existují pouze dvě možnosti: buď použít kreditní kartu, nebo předplacenou místní kartu příslušné naftařské společnosti. První možnost u mě selhala, když mi stojan kartu odmítl, takže mi nezbývá než si koupit palivovou kartu v obchodě. S tím mi samozřejmě museli pomoci místní, neb jsem byl zcela bezradný. Z předplacené karty za 5000 ISK mi ubylo 3700. Mám tedy ještě „kredit“ na pozdější dotankování. OK. S čárkou ukazující na „F“ (plnou nádrž) vyrážím do míst, kde se nachází zvláštní vodopád Svartifoss. Leží poněkud stranou hlavní silnice a navíc se k němu musí ještě kus pěšky. Tím, čím je neobvyklý, tj. stěna tvořená čedičovými varhanami, z nichž padá. Vzhledem k nepřízni počasí z odbočky k němu upouštím. Velice mě to mrzí, už z důvodu toho, že mám auto a mohl bych si zajet, kam chci a užívat si přírodních krás do sytosti, kdyby se mi tak strašně nevyvedlo počasí… Blížím se k cíli své cesty – ledovcové laguně Jökullsarlón ležící pod splazem obrovského ledovce Vatnajökull. To v co jsem již ani nedoufal, se náhle stalo. Přestalo pršet, zmizela mlha a mračna se začaly trochu roztrhávat. Minimálně stoupají do atmosféry a postupně a nesměle odhalují vrcholky hor. Mám z toho upřímnou radost. Odbočuji při první příležitosti k ledovci. Přecházím kopec a v úžasu stojím před ledovcovým splazem, pod nímž se táhne jezero. Takových zastávek „předkrmů“ ochutnám ještě několik, než konečně dosáhnu „hlavního chodu“, jímž je pochopitelně Jökullsarlón. Mám docela překvapivě problém zaparkovat. Parkoviště je zcela zasekané auty, které stojí i v příjezdových cestách a na okolní louce. Lidí je tu mraky. Na jezeře se mezi ledovcovými krami prohání výletní lodě. Na tento typ prohlídky rozhodně čas nemám. Musím si to nechat ujít. Vlastně jsem s tím ani nepočítal, tak mi to nevadí. Nešlo si nevšimnout, že na hladině pluje nic moc ledových ker. Tím jak ledovec i zmíněné kusy tají, atrakce na jezeře chřadne a za čas tu nezbude nic. Celá laguna tak ztratí ono kouzlo. Nicméně je propojena s mořem a zdá se, že je zaříznuta hluboko do masy ledovce, takže úbytek ledu nebude asi zase tak dramatický. Hodiny mě upozorňují, že je třeba pomýšlet na návrat. Odbíjí jedna a před sebou mám ještě dlouhou cestu. Doufám, že se počasí už bude jen lepšit a to, co jsem měl pokažené na cestě sem, si nyní zpátky vychutnám. Bohužel je islandské počasí nevyzpytatelné a chová se zcela nepředvídatelně. Opět se zatáhlo a prší. Vodopád Svartifoss míjím i podruhé bez povšimnutí a uháním k místu, kde jsem tankoval. Říkám si, že bych tu doplnil nádrž za zbytek kreditu, ale je tu takový nával, že mě to odradilo. Přijíždím do Víku, kde je počasí výrazně lepší a navíc neprší. Jdu se podívat na známé, z moře vyčnívající skály, které jsou podle pověsti zkamenělí trolové. Od pláže se nabízí hezký pohled na město s kostelíkem ve stráni nad ním. Celé to zastřešují hory, jejichž vrcholky stále halí mraky. Napadlo mě se podívat přímo ke kostelu a obrátit si pohled směrem dolů. Provádím. Jedu autem až na hřbitov, který je položený ještě výše než samotný kostelík. Krása. Následujícím bodem mého itineráře bude mys Dyrhólaey. Musím se k němu dostat velkým obloukem, protože v cestě stojí mohutný skalní blok sahající až k moři, kde je zakončený další „varhanní“ skálou. To, co mě čekalo po příjezdu, nelze nazvat jinak než šokem. Opět tu je narvané parkoviště a samotná pláž naprosto přelidněná. Tohle jsem opravdu nečekal. Nemohu nic kloudného vyfotit, aniž by se mi v záběru někdo nemotal. Přesto je skála samotná se „zkamenělými troly“ v pozadí nádherné přírodní dílo. Vracím se k autu a pokračuji. Následující úsek zůstal, co se týče počasí, oproti ránu naprosto beze změn. Vodopád Skógafoss zahalen mlhou a deštěm. Jednu nespornou výhodu to však má. Přestože se jedná o symbol Islandu, není tu prakticky nikdo. Těch pár turistů musí být zvěčněno před vodopádem (stejně tak jako já). Sice nevím, jak to v tom dešti dopadne, ale bez své fotky odtud neodjedu. Ještě přejíždím do vesnice Skógar, v němž je situováno muzeum zdejšího kraje a především lidové architektury. Bohužel je zavřeno, tak si areál prohlížím aspoň přes plot. Mažu pryč. Hlavně do tepla auta a sušit. Stejně tak jako ráno, je místo s vodopádem Seljalandsfoss rozhraním mezi peklem a nebem, rozuměno mezi totálním nečasem a krásně slunečným počasím. Naštěstí se zmíněná hranice posunula více na východ, čímž vodopád zcela odhalila. Původně jsem k vodopádu už z časového důvodu zajíždět nechtěl, ale podmínky mi nedaly na vybranou. Dojezdový čas mi navigace hlásí v devět hodin, takže se nechávám přemluvit. Seljalandfoss je známý tím, že je jediným vodopádem, za kterým se dá projít. Tedy mezi padající vodou a skálou. Chůze po kluzké stezce za vodopádem patří bezpochyby k nezapomenutelným zážitkům, i když při tom člověk trochu zmokne od rozprašované vody. Po rychlé procházce, opět těšící se velkému zájmu návštěvníků, místo kvapně opouštím a mířím přímo do Selfossu, kde zajíždím na pumpu N1 a proměňuji zbytek kreditu na benzínové kartě za šťávu pro můj kočár. Tak to by bylo. Nyní mám před sebou posledních sto kilometrů na letiště v Keflavíku. Před vrácením auta musím ještě zcela doplnit nádrž, jak stojí v nájemní smlouvě. Nechávám to na poslední čerpací stanici těsně před letištěm. Jenže ouha a chyba lávky. Jak již bylo řečeno, mou kartu automat odmítá a předplacené karty tu neprodávají. Tak to je skandál! Nemám už čas zajet jinam, tak hold musím situaci při vrácení auta nějak vysvětlit. Jedu na letiště s obavami. Nacházím zapadlé místo na konci haly u parkoviště, kde mohu auto odevzdat. Sděluji tu svůj problém a nakonec se ukázalo, že to zase tak velký problém nebyl. Situaci pochopili a bez sankce mi z karty strhnou částku za chybějící benzín v nádrži. Tak paráda. Auto je v pořádku vrácené. Mimo jiné byl jeden z chlapíků Polák, co uměl díky své družce slovensky, takže jsme se v klidu domluvili. Ještě důležitá poznámka na závěr: dle tachometru jsem během mého dnešního výletu ujel 873 km. Přecházím na terminál k odbavení v půl desáté. Do odletu mi zbývá ještě fůru času. Než se však člověk odbaví, přeskládá bágl a vyřídí vše potřebné… ani se nenadám a nastupuji do letadla.

Nahoru