Světem s báglem - Stránky nezávislého cestování |
Po přistání na moderním letišti Imám Chomejní v Teheránu odcházíme před halu na taxi. Do centra je to pěkně daleko, jsou dvě ráno, tudíž musíme hlavně najít nocleh. Posléze, co jsme pochopili systém účtování (většinou se tu totiž v cenách neuvádí jedna nula oproti hodnotě na bankovkách), vybíráme cenově přijatelný hotel. Pokoj není nic moc, ale jde nám jen o přespání. Ráno vyrážíme do města, jenže je všude všechno zavřeno, takže ani nevidíme pověstný teheránský ruch. Velmi tristně působí i bazar (trh) s uzavřenými krámky. Později se dozvídáme, že na dnešek připadl významný svátek - den úmrtí imáma Alího.
Další nemilé překvapení je, že se nepřihlásíme do místních mobilních sítí. Bohužel s nimi nemá žádný náš operátor smlouvu o roamingu. Nezbývá nám tedy, než vyhledat internetovou kavárnu. To se později ukázalo jako bezproblémová náhrada mobilů.
Nechtělo se nám v Teheránu více marnit čas poflakováním se prázdnými ulicemi, tak odjíždíme na autobusák. Kruhová budova je po obvodu plná různých transportních společností. Nikde však slovo anglicky, vše jen v perštině. Jdeme jednoduše tam, kde mají na plakátu nejmodernější autobus. Kupujeme jízdenky a přesouváme se do posvátného města Qom.
Vzdálenost od zastávky do centra musíme ještě překonat taxíkem. Vůbec, za celý pobyt jsme si zvykli, že terminály autobusů jsou situovány na okrajích měst. Ubytováváme se v soukromí v bludišti úzkých uliček starého města. Večer se jdeme podívat přes most nad vyschlým korytem řeky k místnímu náboženskému komplexu, kolem něhož je staveniště. Máme chuť se podívat do mešity. Ujímá se nás tedy jeden chlapík a vede nás kolem stavby k jinému vchodu. Po chvíli čekání nám však přišel sdělit, že se dovnitř jako nemuslimové nedostaneme. Vracíme se tedy zpět. Ulice jsou plné lidí. Probíhá zde nějaký průvod, pravděpodobně související s dnešním státním svátkem. Všichni jsou tradičně oděni. Hlavně ženy, celé v černých hábitech.
Další den se jdeme projít dále do města, kde objevujeme zajímavé stavby a poznáváme pouliční život místních obyvatel. Poslední naší zastávkou se stává náměstí s bazarem v těsném sousedství s posvátným komplexem. Mílovi se tu snažil prodat malý klučina súry z koránu, samozřejmě v perštině – náramné počteníčko. Byl to asi jediný okamžik, kdy se nám někdo snažil vyloženě vnutit, jinak si nás nikdo po celou cestu výrazně nevšímal, i když jsme působili dozajista na íránské poměry poněkud exoticky. Cizince jsme prostě v sobě zakrýt nemohli. Vlastně jsme se o to ani nesnažili.
Zpátky se vracíme ulicí krámků za mešitou, kolem ohromného třípatrového zlatnictví, kde nám jeden místní poradil, jak se dostat na internet. Bylo to kousek za rohem, posíláme domů první zprávu. Cestou do našeho hotelu potkáváme nějaké Afghánce, s kterými si vyměňujeme pár vět. Vůbec lidí z této země se v Íránu nachází poměrně dost.
Z Qomu odjíždíme starým, pomalým a přecpaným minibusem do Kashanu.
Dlouhá, předlouhá cesta minibusem byla zážitek. Do centra jedeme po složité domluvě taxíkem. Vysadil nás na druhém konci bazaru, na ulici, kde nejsou žádné hotely. Poněkud krkolomně se zastávkou v honosnějším hotelu, se nakonec na tu správnou ulici (Abazar-Golestan) dostáváme. Sice tu stojí dražší hotely, avšak nedaleko je i levný guesthouse, kde se ubytováváme.
Nazítří vstáváme brzy a jedeme na autobusový terminál, kde čekáme na bus do Esfahanu. Po cestě je totiž odbočka na Abyaneh – našeho dnešního cíle. Silnice vede přes oblast íránského jaderného programu. Místo je ostře střeženo protiletadlovými kanóny. Rozhodně se zde nedoporučuje vytahovat fotoaparát, natož s ním někam mířit.
Vystupujeme na křižovatce poblíž hor, za nimiž se skrývá hliněná vesnice Abyaneh, jež je zapsána na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Od hlavní silnice je nutné pokračovat taxíkem, které obvykle stojí u osamělého krámku. Dvaadvaceti kilometrovou vzdálenost horským průsmykem zvládáme celkem rychle. Vesnice připomíná indiánské pueblo. Je poskládána z červenohnědých domků s úzkými tichými uličkami téměř bez života. Jakoby se tu zastavil čas. Jen občas se podaří tu a tam zahlédnou postavu, která však rychle zmizí.
Jelikož jsme se hned na začátku po vkročení do hliněného bludiště s Mílou ztratili, pokračovali jsme v prohlídce každý sám. Jedna z cest mě zavedla až na úbočí skály nad vesnicí, odkud jsem spatřil na druhé straně údolí zbytky nějakého opevnění. Napadlo mě, že by odtud mohl být super výhled na Abyaneh. Po cestě dolů, mě však zastavila stařenka a doslova mě dotáhla k sobě domů. Měl jsem tak možnost spatřit strohé útroby domu. Tady jsem jí pomohl snést z patra koše s datlemi, za což svolila k fotografii. Pak už se konečně vydávám nahoru k pevnosti. V lesíku na dně údolí potkávám Mílu. On se vrátil na parkoviště a já zatím vyběhl k pevnosti. Naskytl se tu nejen nádherný výhled na Abyaneh, ale i na okolní hory.
Zpět do Kashanu jedeme autem. Na místě nám řidič dohodl odvoz k nedalekému vodopádu Niassar. Cesta vede po nové, ale prázdné dálnici. Od vodopádu vystupujeme nahoru na skálu, kde se rozkládá parčík pro víkendové dýchánky, je tu také dětské hřiště. Za zajímavost považuji pumpy na vodu. Ta je zde stáčena přímo do lahví a následně i prodávána. Při sestupu zpět k vodopádu se seznamujeme s dvěma íránskými páry, kteří nám nabídli účast na jejich pikniku. Na chvilku jsme usedli.
Druhý den dopoledne máme v plánu navštívit historické domy ve staré hliněné části Kashanu. Jako první si prohlížíme Khan-e Borujerdi, kde je už nějaká turistická skupina. Další dům Khan-e Tabatabei se nachází o několik metrů dále. Po něm trochu bloudíme na druhé straně ulice, než se nám s pomocí místních podařilo vstoupit do Khan-e Ameriha. Jako poslední, cestou zpět, navštěvujeme Khan-e Abbasin a pak se vracíme přes bazar do hotelu. Balíme věci a odjíždíme na terminál do Esfahanu.
Při cestě do hostelu Amir Kabir se nám snaží taxikář vnutit jiný hotel, ale my trváme na svém. Je téměř jisté, že by byl podstatně dražší. Hostel leží na ulici Chahar Bagh Abbasi, dost daleko od řeky, kde jsou legendární obloukové patrové mosty. Moc to ale nevadí, protože ulice představuje centrum města plné obchodů a hlavně lidí. V patře je v kavárně internet, takže nemusíme nikam daleko. Jaké bylo pro nás překvapení, když jsme si všimli, že na dveřích visí obrázek Pata a Mata. Tento náš animovaný seriál je zde velice populární.
Ráno se vydáváme na samozřejmou prohlídku města, maje na paměti, že Esfahan je prý nejkrásnějším městem Íránu. Začínáme ve starobylých uličkách, které nás vedou přes bazar k pozoruhodné mešitě Jemeh. Zde v modlitebně potkáváme mladý pár, který se nám stal průvodcem. Navrhují nám jet společně na náměstí Imáma, kde je na dnešek naplánována velká protiizraelská demonstrace. Sedáme tedy do auta a hroznými oklikami a ještě šílenějším provozem přijíždíme k inkriminovanému místu. Hodně klíčových ulic je uzavřeno, pokračujeme dál pěšky. Všude v ulicích je plno lidí nesoucích transparenty a mávajících vlajkami. Tak obrovský počet lidí jsem neviděl od dob průvodů na Prvního máje. Jsme tu jediní cizinci. Obchází nás zvláštní pocity. Zastavujeme se v horní části náměstí, kde se s námi dává do řeči několik lidí. Téměř okamžitě jsme středem pozornosti a tvoří se kolem nás početný houf zvědavců. Nakonec se loučíme s našimi přáteli a pokračujeme dále. Opět se dáváme náhodně do řeči, opět se kolem nás tvoří hloučky. Když jsme se přiblížili k tribunám řečníků a kde byla hustota lidí na metr opravdu nedýchatelná, volíme nakonec návrat a pokračování v obhlídce Esfahanu. Přicházíme až k řece, k mostu Chubi, kde relaxujeme v parčíku. Tady se k nám přidal jeden místní chlapík jménem Anahita, který se od nás až do soumraku nehnul. Zabýval se studiem angličtiny a vítal příležitost k pokecu.
Přes dvoupatrový most Khaju přecházíme na druhý břeh a kráčíme směrem ke katedrále Vank. Daleká cesta nebyla bohužel odměněna úspěchem. Je zavřená, tak to musíme zkusit hold zítra. Jdeme tedy k mostu Si-a-Seh, kde čekáme na setmění. Mosty jsou totiž v noci nádherně osvíceny. Během čekání si k nám přisedl ještě jeden Íránec. Oba nás však opustily se soumrakem. Pospíchali si totiž domů nacpat hladové pupky zapříčiněné právě probíhajícím obdobím ramadánu.
Další den se vracíme na Imámovo náměstí, nyní už liduprázdné, a navštěvujeme zde několik objektů: postraní mešitu šejka Lotfoláha, velkou modrou mešitu Imáma a dominantní palác Ali Qapu. Nikde po nás nechtěli vstupné, prý se dnes výjimečně nevybírá. Potěšující zpráva, avšak na druhé straně nás rozladilo lešení hyzdící fotogenické objekty. Ve vedlejší ulici (Ostandari) vstupujeme také do paláce Chehel Sotun stojícího v zelené zahradě s jezírkem. Vnitřek stavby je zdoben nádhernými malbami.
Ještě se jedeme znovu podívat do katedrály Vank. Měli jsme štěstí, avšak zarazilo nás neobvyklé vstupné v němž bylo zahrnuto i zdejší muzeum. Moc jsme si to tu však neužili, neboť nás hned hnali ven kvůli polední pauze. Nicméně na nás zanechal příznivý dojem interiér kaple s oltářem, který je kompletně vymalován freskami biblických motivů. Bohužel se zde nesmělo fotit.
Odtud míříme do hotelu pro bágly a na terminál. Tady jsme měli trochu trable se sehnáním brzkého spoje do Yazdu.
Do Yazdu přijíždíme pozdě večer, už za tmy. Taxíkem se přepravujeme do hostelu Amir Chakhmagh, přímo naproti zdejší největší památce. Komplex je pozoruhodný svou jedinečností, který se architektonicky vymyká jakýmkoli jiným stavbám v Íránu. Koukáme z okna přímo na něj, je nádherně osvícen a před ním na náměstí piknikují lidé. Překvapuje mě, že velkou část z nich tvoří vojáci. Asi jsou tu poblíž kasárna.
Druhý den vyrážíme do ulic, konkrétně nazvanou po imámu Chomejním k poměrně moderní mešitě Nazireh, kteroužto i navštěvujeme. Na křižovatce s hodinami odbočujeme do ulice, kde se nachází dóm Bogh-ye Seyed Roknaddin. Bohužel je zavřeno, tak pokračujeme k mešitě Jemeh. Historická stavba opět nezklamala. Zrovna se tu schází početná skupina žen k nějaké ceremonii. V zadní části nádvoří nás jeden chlapík pouští do kanálu. Zcela dobrovolně sestupujeme tunelem až k „vodě“. Tato historická památka svědčí o tehdejších znalostech kanalizačních systémů. Když jsme si to náležitě užili, vystupujeme na povrh a pokračujeme v objevování Yazdu. Tentokráte nedaleko, už nikoli vodu znečištěnou, nýbrž naopak pitnou, u rezervoáru se čtyřmi chladícími věžemi. Nalézá se zde náměstíčko obklopené domy postavených z hlíny. Dále se jdeme podívat do historického domu Khan-e Lari. Nedaleko stojí Alexandrovská věznice a hrobka Dvanácti imámů. Stojí tu také turistické centrum, kde získáváme několik užitečných informací.
V následující starobylé části sice s potížemi, ale přeci jen s pomocí místního děduly, nalézáme schodiště na střechy domů. Nahoře se naskýtá úžasný pohled na starobylý Yazd. Člověk se tím pohledem úplně přenáší do jiné časové roviny. Po návratu do našeho století nám dědula kupuje v přilehlé tradiční pekárně místní placatý chléb. Poté spěcháme přes bazar a rušnou ulicí, abychom si na pokoji v hostelu v klidu a pohodě vychutnali tu náramnou dobrotu.
V druhé polovině dne jedeme na okraj jižní části města k Věžím ticha, pod nimiž jsou roztroušeny trosky staveb dávné zaroastriánské kultury. Vystupujeme na široké silnici. Přestože jsme v poušti není nikterak velké horko. Obcházíme zeď a vystupujeme na první věž. Je odtud krásný výhled do kraje a na rozlehlý Yazd. Není však vidět moc daleko, kvůli velké prašnosti ve vzduchu. Na obzoru za městem se ztrácí v hustém oparu horský masív. Malým otvorem ve zdi vstupujeme do prostoru věže, poté se přesunujeme na věž druhou, do které jsme však nenašli vchod, tak zůstáváme jen u paty kruhové zdi. Pouštním prachem sestupujeme k ruinám zaroastriánských staveb, které důkladně prozkoumáváme.
Vracíme se zpět na silnici, kde nám zastavil jeden dědula. Odvezl nás až před hostel a vůbec nic za to nechtěl.
Dnes máme domluvený výlet. Včera jsme se dali do řeči s jedním klukem, který byl dokonce uvedený v Lonely planet. Ráno nás vyzvedává u komplexu Amir Chakhmagh před naším hostelem.
Naší první zastávku představuje Věž ticha, tentokrát na opačném konci města než včera. Z hlavní silnice jedeme kousek pouští a necháváme auto na okraji srázu, odkud je věž krásně vidět. Z mlhy se vynořuje stolová hora na jejímž pravém okraji vidíme nenápadně se krčící Věž ticha. Zprvu vypadající velkou vzdálenost překonáváme celkem brzy a stojíme nahoře. Z druhé strany hory je famózní pohled na širou poušť. Nalevo ve skále žijí v dutinách šakali. Bohužel nemáme to štěstí nějakého zahlédnout.
Naše cesta pokračuje dlouhou a celkem nezáživnou jízdou pouští do vesnice Karanaq. Při prvním pohledu na hliněné město se nám vybaví vzpomínky na Abyaneh. Nicméně, tohle je o něčem úplně jiném. Město je šedé a bez života. Opuštěné uličky a příbytky přímo vybízejí k prozkoumávání. Rozhodně si tu dáváme na čas a absorbujeme tu výjimečnou atmosféru „města duchů“. Při výstupu na střechu jsme si všimli vzdáleného mostu nedaleko osamělé mešity. Napadlo nás, že odtud bude určitě dobrý výhled na Karanaq. Domlouváme se s průvodcem, že si k němu zaskočíme. Při té příležitosti nás poopravil v tom, že se nejedná o most, nýbrž o akvadukt. Hm, ještě lépe! Podél zavlažovacího kanálu procházíme velmi příjemnou krajinkou plné zeleně a políček. Akvadukt je suchý, voda je svedena před ním někam do polí. Pod ním je vyschlé koryto řeky. Skalní útvary tyčící se nad mostem, mě přiměly k výstupu a zároveň odměnily pohledem do kraje a na město.
Po návratu pokračujeme k místu zvanému Chak Chak. Jedná se o Chrám věčného ohně, který je umístěný vysoko ve skalním bloku. Dnes tu stojí několik domů pro poutníky a k chrámu vede poměrně snadná cesta i když dost strmá. Moc na nás toto místo však nezapůsobilo.
Poslední zastávkou je město Meybod. Zde zastavujeme na oběd u rodiny známého našeho průvodce. Sedíme na koberci a dávíme si místní tradiční pokrmy. Po obědě přišlo lenošení a pak už následují vlastní zajímavosti Meybodu. Tím jsou muzeum koberců, dům ledu a holubí dům. Jedeme také kolem místního hradu, ale ten je zavřený. Nejhlubší zážitek v nás zanechal právě holubí dům. Když zpívá Jiří Schelinger ve své písni o tom, že hledá dům holubí, jsem nyní přesvědčen, že se určitě jedná právě o tento. Obrovská válcovitá stavba skýtá ubytování pro bezmála čtyři tisícovky holubích jedinců!
Po návratu do Yazdu je potřeba navštívit směnárnu, už z důvodu, že bychom neměli čím zaplatit za dnešní výlet. Poté jsme vysazeni před hostelem. Ráno odjíždíme do Kermánu, tak se ještě dnes chceme rozloučit se Sandokanama (tak jsme nazvali dva majitele hostelu Farhada a Farshada, dvojčata podobností připomínající herce Kabira Bediho).
Do Kermánu jedeme starým volvem. Sedíme vzadu na motoru, který výborně topí a je tak hlučný, že jediné, na co po celou cestu myslíme je led a špunty do uší. Aby toho nebylo málo, z klimatizační jednotky ve stropě se občas vylije několik litrů vody někomu na klín nebo na hlavu. Pro komfort cestujících se přišel postarat busasistent se šroubovákem v ruce. Poté, co skoro odšrouboval střechu, si šel raději zase sednout na své místo k řidiči. Ono totiž, šermovat šroubovákem za jízdy někomu před obličejem není nic příjemného. Takže, nakonec všichni po dobrodružné jízdě ve zdraví vystupujeme v Kermánu.
Pro jistotu hned na místě zjišťujeme odjezd do Šírázu.Ubytováváme se v guesthouse Milad poblíž náměstí (kruhového objezdu) Azadi. Tady nám původně nabídli pokoj bez oken, klimatizace a větráku. Raději jsme si však připlatili a investovali do pohodové noci. Zvykli jsme si tu spát s otevřeným oknem, navíc z něho máme i pěkný výhled na rušnou křižovatku, kterou jsme večer se zaujetím sledovali místo televize. Dodnes nechápu, že se ty auta v tom naprostém chaosu nesrazí. Asi to bude tou ohleduplností, která u nás tak chybí. Pak to vypadá na silnicích, tak jak to vypadá.
Ráno odjíždíme shared taxi (zde nazývaném savari) do Mahanu. V autě nás jede šest. Vpředu řidič a dva kluci. Jeden z nich sedí řidiči na řadící páce. My s Mílou sedíme vzadu s babčou. Rozhodně to máme pohodlnější než Ti vpředu.
Mahan je malé město, známe komplexem Aramgah-e Shah a především zahradami Bagh-e Shahzade. Nejprve obcházíme komplex. Smůla, že je kolem hezké kopule zase lešení. Jdeme se podívat i dovnitř areálu, kde se nachází parčík s jezírkem. Hlavním cílem pro nás jsou však zahrady. Přijíždíme sem taxíkem i když by se to dalo zvládnout i pěšky, je to opravdu kousek. Otvírají zhruba za půl hodinu, tak se zatím jdeme projít do pouště. Ta se rozprostírá všude kolem zahrad, které jsou doslova oázou života. Z nedalekých hor sem totiž teče potok a přináší životodárnou tekutinu pro zdejší flóru. Za zahradou piknikují Íránci. Mílovi se nechce se mnou dále do pouště, tak zde zůstává. Já jsem se vydal ke vzdálenému stromu, u kterého nalézám další potok a sad nějakých stromů. Pohoří mám odtud jako na dlani.
Po návratu jdeme společně do zahrad, které jsou již otevřené. U vstupu je nádherná stavba, ke které jsou odstupňované vodní kaskády s vodotrysky. Nahoře v bílém letohrádku je umístěna restaurace.
Stejným taxikářem se po dostatečném relaxu vracíme do Mahanu, kde nastupujeme do právě přijíždějícího autobusu do Kermánu. Jsme jediní pasažéři. Vystupujeme v centru a procházíme prázdný bazar a prázdné ulice až k místnímu domu na led, který je také zavřený stejně jako všechno ostatní. Lenošíme tedy na trávníku u Národní knihovny. Večer se ještě jdeme projít městem, kde potkáváme tři mladé Íránky, s kterými rozmlouváme. Mimo jiné se dozvídáme, že je dnes zase svátek…
Cesta do Šírázu trvala osm hodin. S taxikářem, který nás odvezl do hotelu, jsme se domluvili na zítřejším výletu do Persepolis – asi nejznámější památky Perské říše.
Už z dálky, kdy jedeme širokou silnicí lemovanou stromy, vidíme areál Persepolis – vysokou zeď se schodištěm skrývající ruiny starobylého města. Auto necháváme na přilehlém parkovišti a vyrážíme s davem návštěvníků na prohlídku. Začínáme u Brány všech národů a pokračujeme přes paláce Apadana, Xerxes a Artaxerxes III. Při jednom focení se nám náš průvodce ztratil, tak jsme bez něho ještě vystoupili k hrobce Artaxerse II, která je vytesána ve skále. Tady nás náš řidič doběhl, celý uřícený a ni nemohl popadnout dech. Bylo na něm vidět, jak je spokojený, že nás našel. Posléze se pomalu vracíme k autu a jedeme k následujícímu místu nazvanému Naqsh-e Rajab. Jedná se o tři skalní obrazy. Tady se zastavujeme jen opravdu na chvilku a pak už nás čeká poslední zastávka u Naqsh-e Rostam, představující čtyři skalní hrobky vytesané vysoko nad zemí. Hodně mi to připomíná jordánskou Petru.
Řidiče po návratu do Šírázu využíváme ještě ke dvou zastávkám: prvně u brány Quran, odkud je fajn pohled na město. Druhou zastávku děláme u hrobky Aramgah-e Hafez. Jelikož chceme ze Šírázu pokračovat letecky do Mashadu, musíme si někde obstarat letenky. Bohužel nám v úřadu Iránair sdělili, že jsou všechny lety vyprodané. Jdeme tedy pěšky směrem do hotelu a přemýšlíme jak zařídit přesun. Nechce se nám totiž jet autobusem, ztratili bychom tak dva dny cestováním. Ráno odjíždíme z terminálu Amir Kabir do města Kazerun. Cesta vede přes hory, projíždíme několik tunelů. Nízké stromy a keře pokrývající okolní vrchy svědčí o větší vláze než v krajích námi dosud procestovaných. I půda se zdá být úrodnější.
Po příjezdu si chceme vzít taxi, ale strhla se o nás taková mela, až jsme mysleli, že dojde i na rvačku. Nakonec zvítězil jeden dědula s kterým jedeme přes celé město až k Shapuru. Hned u silnice leží ruiny paláce a hrobky Anahita. Na druhé straně silnice se otevírá údolí s vesničkou, kudy protéká potok, nyní však vyschlý. Máme v plánu se podívat do jeskyně Shapur se sedmimetrovou sochou. Rozhodně se nám však nechce jít v té výhni pěšky. Naštěstí nám zastavuje chlapík s pick-upem naloženým krabicemi. Vylézáme si na zadní nárazník a držeje se ocelového rámu jedeme nejprve k jednomu domku, kde pomáháme vykládat polovinu nákladu. Poté už si vylézáme na korbu a pokračujeme k domu řidiče, kde jsme nepohrdli malým občerstvením. Loučíme se a pokoušíme se dostat k jeskyni. Zjistili jsme, že se nachází vysoko ve skále a tudíž k ní musíme někudy vylézt. Bohužel tu nikde není náznak stezky a navíc nás dost tlačí čas k návratu do Šírázu. Asi v polovině cesty se obracíme a jedem stopem až k terminálu.
Po návratu zkoušíme znovu Íranair, avšak je zavřeno. Na radu taxikáře jdeme přes hlavní třídu do velkého hotelu, kde je úřad také. Tady se pokoušíme domluvit jinou variantu přesunu. Konkrétně přes Teherán. Máme štěstí, že zde ještě volné letenky jsou. Musíme však vyměnit potřebný obnos, neboť neberou karty ani eura. Dalo nám zabrat, než jsme našli směnárnu, pak se vracíme pro letenky. Menší nevýhodou je, že můžeme letět až v pondělí v noci. Pro nás to znamená další den v Šírázu a s tím automaticky spojená důkladnější prohlídka města.
Ráno jsme si trochu pospali, není kam chvátat, máme dostatek času. Odcházíme směrem k bazaru, kde zrovna vybalovali z auta koberce. Vstupujeme do blízké mešity Masjed-e Vakil. Dále procházíme rušnými ulicemi a nasáváme zdejší život. Všude je plno lidí a velký provoz. Nejúžasnější zážitek však na nás čekal po projití uličky kolem staveniště, když před námi vyrostla budova mešity Said Aladin Hosein. Údajně se takto jmenuje dle informace jednoho kolemjdoucího Íránce. V lonely planet o ní není zmínka, což naprosto nechápeme. Nejenže vypadá hezky z venku, ale hlavně interiér nám doslova vyrazil dech. Je kompletně zdobený sklem. Malá zrcadélka jsou mozaikovitě vyskládána po všech stěnách, sloupech i na stropě. Všechno se nádherně třpytí. Pracovně jsme si to tu pojmenovali „Skleněná mešita“. I když se spíše než o mešitu jedná o hrobku. Sarkofág je umístěn v „domečku“ uvnitř stavby. V momentě, kdy se tu kocháme sem přišel smuteční průvod. Asi osm mužů přineslo rakev s nějakým nebožtíkem a prováděli u hrobky podivný rituál. Položili rakev na zem a všichni se za nářku mlátili do prsou. Pak rakev zase zvedli a odešli s průvodem pryč. Večer se jdeme ještě projít městem a také na internet zase poslat zprávy domů.
Náš poslední den v Šírázu trávíme nejprve na bazaru. Je to tržnice ne nepodobná té vietnamské u nás. Navštěvujeme zde místní hrad, který je hned kousek u našeho hotelu. Je to vlastně opevnění s několika přístupnými místnostmi kolem hradeb. Nádvoří je osázeno citrusovníky.
Zbytek dne trávíme poflakováním se v centru. Večer sedáme na taxi a odjíždíme na letiště. Překvapilo nás, jak je docela daleko.
Startujeme po půlnoci. Let do Teheránu trval asi hodinu a čtvrt. Původně jsme chtěli jet do města přenocovat, ale nakonec jsme to zavrhli. Rozhodli jsme se přespat na letišti. Dokonce nás pustili do modlitebny, kde spíme na kobercích asi dvě hodiny než sem začali chodit věřící. Zbytek rána a dopoledne trávíme na sedačkách v hale. Docela nás překvapilo, že hodinu před odletem nebyla nikde ani zmínka o našem letu. Šel jsem se zeptat a skutečně, porouchala se informační tabule, tak to tu řídilo několik lidí z letištního personálu. Ukazují nám kam jít. Odlétáme velkým Boeingem 747 Jumbem. Za tu hodinu a půl letu do Mashadu si ho ani nemáme dost času pořádně užít.
Z letiště jedeme taxíkem hned na nádraží, koupit si jízdenku na noční vlak do Teheránu. Zde se dozvídáme, že tu lístky koupit nejdou, že to lze pouze přes cestovku. Tak si tu aspoň děláme rezervaci. Musíme sem jet ještě zítra ráno, protože cestovka naproti má zavřeno. Do centra jedeme autem jednoho mladíka, s kterým docela bloudíme. Nakonec jsem mu vysvětlil cestu přes jeho kamarádku na telefonu, která fungovala jako tlumočnice. V centru na ulici Imam Reza poblíž velkého komplexu Astan-e Qods Razavi hledáme hodnou chvíli marně levný hotel. Měli jsme v merku dva, avšak jeden byl zbořený a druhý dávno zavřený. Pomohl nám jeden dědula výborně hovořící anglicky. Zprostředkoval nám ubytování v apartmánu za velice přijatelnou cenu. Dáváme si bágly na pokoj a jdeme obhlídnout okolí.
Ráno jedeme přímo na nádraží pro jízdenky. Po trochu krkolomném vyřizování nakonec odcházíme s jízdenkami v kapse. Zaplatili jsme za nejvyšší třídu, komfortní kupé s televizemi, s večeří a snídaní.
Po návratu se chystáme navštívit duchovní komplex Astan-e Qods Razavi, avšak zjišťujeme, že musíme odložit báglíky, a co je nejhorší – také foťáky. Jsme z toho docela rozladěni. Jedeme do Mashadu právě kvůli tomuto poutnímu skvostu a teď tohle. Navíc nás tam nepustí samotné, takže je nám přidělen průvodce. Komplex se rozkládá na 80 hektarech a patří k největším v islámském světě. Zahrnuje řadu mešit, minaretů, různé budovy, muzeum, promenády v podloubí a rozlehlá náměstí. Komplex je v neustálé výstavbě a rozšiřuje se na úkor domů v těsné blízkosti. S průvodcem vcházíme do jedné budovy, kde mají o areálu promítat nějaký film. Jenže se porouchala technika, tak dostáváme jen propagační materiály a jdeme navštívit muzeum bankovek, starých zbraní, hodin, medailí, porcelánu a torz mořských živočichů. Před vchodem nás průvodce opustil, dále už pokračujeme sami. Po prohlídce se vracíme do hotelu, který musíme vyklidit do obvyklých dvou hodin. Na recepci si necháváme bágly a vydáváme se obejít celý komplex s jediným cílem - pořídit nějaké snímky aspoň z venku. Areál má velké čtyři vstupní brány, u kterých se snažíme udělat pár obrázků.
Těsně před setměním přicházíme do hotelu. Vyzvedáváme bágly a odjíždíme na nádraží, kde ve velké hale čekáme na odjezd vlaku. Chvíli před odjezdem se přesouváme na čtvrté nástupiště, kde vyhledáváme náš vagón. Kupé sdílíme s jedním místním a jedním Iráčanem. V průběhu jízdy koukáme na televizi a jaké bylo naše překvapení, když se na obrazovce objevil Pat a Mat, jedna z epizod oblíbeného animovaného seriálu.
Kolem deváté hodiny servírují vydatnou večeři. Po ní rozkládáme lůžka a jdeme spát.
Na nádraží si dáváme bágly do úschovny a přemítáme, jak se dostat k lanovce na Tochal. Během postávání u mapy města k nám přistoupil policajt s nabídkou pomoci. Když jsme mu vysvětlili náš problém, odvedl nás před halu do městského autobusu a ještě nám koupil jízdenky. Cesta busem je časově dost dlouhá, jedeme totiž přes celý Teherán. Zbývající vzdálenost překonáváme od konečné zastávky na náměstí Vanak taxíkem. K lanovce musíme ještě asi dva kilometry pěšky.Docela nemilá zpráva nás čekala u prodeje lístků. Lanovka jede totiž jen do první stanice, dále nikoli. Bohužel je čtvrtek (naše sobota), tak jsme nakonec rádi, že jede aspoň ten kousek. Je tady zase docela dost návštěvníků.
Nahoře vystupujeme a jdeme ještě po prašné cestě výše. Asi v polovině cesty k další stanici se obracíme a jdeme zpět. Po celou dobu máme Teherán jako na dlani. Sice se vzdálenější část utápí ve smogu, nicméně i tak je to krásný pohled.
Po návratu jedeme taxíkem na metro a odtud s přestupem ve stanici Imam Khomejni na ulici Azadi. Je tady docela velký provoz. Pěšky jdeme až k velkému kruhovému objezdu uprostřed něhož stojí 45m vysoký symbol Teheránu – Azadi monument, také známý pod názvem Památník svobody. Zpět na metro se vracíme taxíkem.
Vystupujeme nedaleko náměstí imáma Chomejního, kde se nachází palác Golestán. Tady už to velice dobře známe, před dvaceti dny jsme se tu procházeli zcela prázdnými ulicemi. Dnes je situace jiná, všude je plno lidí, krámky otevřené a ulice plné aut. Přicházíme k bráně paláce a zjišťujeme, že je zavřený, takže máme smůlu. Roztáhli jsme se tedy pod stromy na trávě nedalekého malého parčíku. Potom se jdeme ještě podívat na bazar, jež je opět zavřený. Od dvou majitelů obchodu s koberci, jsme se dozvěděli, že důvodem je stávka namířená proti zvýšení daní prodejcům.
Večer, už za tmy, se procházíme ulicemi a nakupujeme něco málo domů, jako pozornost z cest.
Když jsme si chtěli odchytnout taxi na nádraží, dal se s námi do řeči mladý Íránec a vysvětlil nám, že se tam dá pohodlně a hlavně levně dojet městskou hromadnou dopravou. Přestože nesl dvě ohromně nacpané nákupní tašky a zcela jistě chtěl jít úplně jinam, ochotně s námi nastoupil do autobusu a ještě uvnitř rozproudil živou debatu mezi asi dvaceti lidmi na téma, jak se co nejlevněji dostat na letiště. Před nádražím nám ještě pomohl vyjednat taxíka a pak se s ním loučíme.
Vyzvedáváme si bágly a přesunujeme se na letiště. Čekáním na letadlo trávíme poslední hodiny v Íránu.