titulek stranky.jpg, 178kB

Světem s báglem - Stránky nezávislého cestování

INDOČÍNA

29.4. pondělí – 30.4. úterý

Bangkok

Přistáváme na mezinárodním letišti v Bangkoku a mě se zmocňuje zvláštní pocit. Ocitám se na místě, kde jsem byl naposledy před třinácti lety. Nemám ve zvyku vracet se na již navštívená místa, vždyť je na světě ještě tolik neobjeveného. Nicméně současná situace vyplynula při plánování cesty. Letenka do Bangkoku vyšla jako nejvýhodnější varianta, kam v Indočíně přistát a kde zahájit putování. Rozhodně se však na Bangkok těším, až si ho pořádně projdeme. Rovněž i Ayutthayu – bývalé hlavní město thajského království, na které při předešlé cestě nějak nezbyl čas.

Jelikož chceme navštívit celkem čtyři státy, přemýšlíme kolik si na letišti rozměnit peněz, abychom neměli zbytečně moc. Nakonec na tom zas tak nesejde, protože se sem budeme stejně vracet; zase odsud odlétáme.

Scházíme dolů do suterénu na nástupiště. Vlakem odjíždíme do centra, respektive co nejblíže středu města. Vystupujeme na konečné stanici Phaya Thai. Dále musíme taxíkem nebo autobusem. Po vystoupení nám několik lidí nezávisle na sobě doporučilo jet autobusovou linkou. Jenže tu stojíme půl hodiny a náš spoj stále nikde. Jiných čísel tu jezdí neustále dokola plno, ale naše nic. Zhruba po hodině to vzdáváme a jdeme na taxi. Je ale problém s tím, že je to daleko a taxikáři chtějí jet jen za pevnou sumu; bez taxametru. Prý je provoz, tak je to dražší. Jenže to nehodláme akceptovat. Stojíme tu a čekáme další půl hodiny, když si nakonec taxíka bereme, jinak bychom se do centra snad ani nedostali.

Vystupujeme přímo před naším zabukovaným hotelem Rambuttri Village Plaza v rušné turistické čtvrti. Pokoj je velice útulný a nadstandardně vybavený. Jelikož jsme po dlouhém letu dost unaveni, tak tu jen tak poleháváme do jedné hodiny. Chceme ještě dnešní odpoledne navštívit část města severně od našeho hotelu. Bereme si tuktuk za neuvěřitelně levnou cenu, ale to jsme ještě netušili v čem je háček. Ono se totiž povinně zajíždí do krejčovských obchodů, kde musíme minimálně deset minut strávit na předváděčce, případně si něco objednat. Hm, tohle tu před třinácti lety nebylo. Strpíme tedy nezbytnou dobu, ale musím uznat, že dělají fakt pěkné věci a za neporovnatelně levnější peníz než u nás.

Konečně míříme k prvnímu bodu naší plánované cesty a tím je obrovská socha stojícího Budhy v chrámovém areálu Wat Intrawhan. Po prohlídce popojíždíme k jiné stavbě – k Wat Benchamabophit, kde propouštíme tuktukáře. Krásně zdobený chrám má i velmi poetické a krásně upravené okolí. Následně pokračujeme pěšky k budově Ananta Samakhom. Naprosto přesně si pamatuji, kde jsem tenkrát stál při pořizování snímku. Dnes dělám ze stejného místa nový. Poblíž si sedáme do stínu na lavičky. Je úmorné vedro. Ještě se chceme podívat k dřevěnému paláci Vimanmek Mansion, ale bohužel je dnes zavřeno, tak ani nevstupujeme do oploceného prostoru, kde palác stojí.

Dáváme se do řeči s dalším tuktukářem, ale už jasně vylučujeme návštěvu obchodů. Domluvili jsme se, že nás zaveze do informačního střediska na ulici Ratchadamnoen, jenže nás překvapivě veze až na vlakové nádraží. Dozvídáme se, že středisko přestěhovali do těchto míst. Pokoušíme se získat nějaké informace o cestě do Ayutthayi a také do Kambodži. Dostáváme dost podivné zprávy o komplikované dopravě, takže jsme rozhodnuti se optat ještě jinde.

Odjíždíme k hoře Golden Mount s chrámem Wat Saket, odkud je nádherný pohled na město.

Pěšky se vracíme ulicemi do Rambuttri, kde jsme ubytováni. Hodně zpomalujeme v uličce Khaosan, která žije pestrým životem. Je tu plno restaurací, obchodů, stánků a pouličních prodejců s mobilními pulty. Shon je tu nepředstavitelný.

Následující den pokračujeme v prohlídce Bangkoku. Nyní míříme ke královskému paláci Wat Prakaeo. Ještě si však musíme poněkud zajít k mostu, abychom překonaly rušnou šestiproudou silnici. Posléze se dostáváme k vstupní bráně, kudy se valí do paláce lidská řeka. Prodíráme se davem na nádvoří, které je také šíleně přecpané návštěvníky. Všimli jsme si, že budou ke vstupu nutné dlouhé kalhoty, které tu však nemáme. Vůbec se nám nechce jít zpět na pokoj. Mohli bychom si koupit v nejhorším někde něco ve stánku. Aspoň zjišťujeme u pokladen cenu vstupného a jaké jsou otvírací doby. Při té příležitosti nám nemohla ujít šíleně dlouhá fronta na lístky. Hrůza! Přehazujeme pořadí plánovaných památek a jdeme se nejprve podívat do Wat Pho, který je situovaný jižně hned vedle královského paláce. Cestou se sháníme po něčem, čím zahalit nohy, ale nic nenalézáme. Máme strach, abychom neměli problémy i ve Wat Pho. Jsme naštěstí ujištěni, že naše kraťasy ke kolenům jsou dostačující. Vcházíme tedy do úžasného areálu chrámového komplexu, kde je asi nejvýznamnější památkou ohromný ležící zlatý Buddha. Ukrojili jsme tu poměrně hodně času.

Poté kráčíme ulicí Maharat a postranní uličkou se dostáváme k přístavišti. Koukáme přes řeku na nádherný chrám Wat Arun. Zjišťujeme, že k němu jezdí pravidelný přívoz, takže se necháváme přeplavit na druhou stranu. Nemůžeme si nechat ujít výstup na mozaikovou věž odkud se nabízí ještě hezčí pohled na Bangkok něž z Golden Mount.

Vracíme se zpět na druhý břeh a nastupujeme na palubu jedné z lodních linek. Lodě tu provozují dopravní síť po řece Chao Phraya a fungují jako klasická městská doprava. Vystupujeme na molu 13 – Pra Chan, odkud je to do našeho hotelu už jen kousek. Královský palác jsme nakonec odpískali s tím, že to za tu cenu a frontu nevyplatí. Míla tam už před lety byl a říkal, že už to za další návštěvu nestojí. Wat Pho byl vlastně minimálně stejný nebo ještě hezčí. Nakonec jsme palác úplně nezatratili s tím, že podnikneme eventuelní návštěvu poslední den před odletem, avšak to jsme ještě netušili, že se nám plány poněkud změní a na Bangkok už nezbude čas.

Po návratu do hotelu ještě využíváme bazén umístěný na střeše hotelu. Výborná relaxace po celodenním chození.

2.5. čtvrtek – 3.5. pátek

Battambang – Siem Reap

Dnes musíme brzy vstávat, protože nám jede v šest hodin vlak do Aranya Prathet – Poipet, na kambodžské hranici. V půl páté jsme na nohou, ani nesnídáme, dobalujeme poslední věci a vyrážíme dolů na taxi. Je neuvěřitelné, jak to v tuto hodinu na ulici žije a jak jsou restaurace a bary plné.

Na nádraží to na nás ještě taxikář zkoušel s vyšší cenou, než jsme se dohodli, ale neuspěl. Kupujeme si jízdenky a odcházíme si sednout do již připravené soupravy. Vagón, kde sedíme se rychle plní a nakonec tu s námi sedí většinou zahraniční turisté.

Během dlouhé cesty sledujeme vesměs jednotvárnou zemědělskou krajinu. Po příjezdu do Aranya Prathet už na nás čekají zástupy tuktukářů. Jednoho samozřejmě využíváme, protože je to na hranice několik kilometrů. Po vyplnění imigrační karty se nás ujímá jeden chlapík a provádí nás celními procedurami obou stran. Je od autobusové společnosti, kterou jsme zvolili jako mnohem levnější variantu než taxi; k dopravě do města Battambang.

Do kambodžského Battangangu přijíždíme po dvou hodinách. K našemu velkému zklamání však zjišťujeme, že z důvodu nízké hladiny řeky, není vypravována loď do Siem Reapu. Přijdeme tím o nejlepší zážitek z cesty, vlastně o jediný důvod, proč jsme sem vůbec jeli. Musíme neplánovaně oželet ukázku typického domorodého života lidí spjatých se zdejší řekou.

Abychom zde úplně netratili čas, procházíme si zdejší město a rovnou si objednáváme na ráno bus jízdenky do Siem Reapu.

Cesta vede částečně stejnou trasou, kterou jsme sem jeli z hranic. Ve městě zastavujeme na hliněné cestě mezi chýšemi. Rozhodně to tu na autobusové nádraží nevypadá. Pro jistotu využíváme tuktuk k přesunu do centra. Hotel, který máme objednaný, je luxus sám. Interiér, stropy, stěny i nábytek vyrobené ze vzácného dřeva, navíc vše bohatě vyřezávané. Samozřejmě s bazénem na střeše. Zatím tedy paráda! Plánovali jsme udělat nějaké výlety po okolí, ale zjišťujeme nemilou skutečnost, jak je to tu vše drahé. Takže volíme nejprve relax u bazénu a kolem čtvrté se jdeme projít do města. Navštěvujeme chrám Wat Kesararam a poté tržiště v centru. Zastavujeme se zde také v lidové restauraci na vynikajícím jídle. Až do tmy zde sedíme a vnímáme okolní život. Po návratu do hotelu se jde Míla podívat na Internet a já dávám opět bazén.

V recepci jsme ještě zjišťovali, zda se odtud dá jet lodí do Battambangu nebo Phnompenhu, ale ani tady nemáme štěstí. Vody je prostě málo. Bohužel tu kromě zítřejší návštěvy rozsáhlého chrámového komplexu Angkor, není dále co podniknout. Znamená to tedy jediné: neztrácet zde zbytečně drahocenný den a věnovat ho raději Ho Chi Minhově městě, které jsme původně chtěli jen v rychlosti prolétnout. Rozhodujeme se tedy odjet o den dříve, i přesto, že nám propadne jedna zaplacená noc.

4.5. sobota

Angkor

V osm ráno nasedáme do objednaného tuktuka a směřujeme do Angkoru, klíčové památky Kambodže. Navštívit prastarý khmérský chrámový komplex ukrytý v džungli. Místo se nachází asi šest kilometrů severním směrem.

Prohlídku zahajujeme u hlavního chrámu Angkor Wat obehnaného hradbou a širokým vodním příkopem. Kolem se motá spousta turistů, což se ovšem dalo předpokládat. Po zevrubné prohlídce pokračujeme dále. Čeká nás Angkor Thom s několika menšími chrámy v okolí. Pro tuto stavbu jsou typické obrovské vytesané obličeje na věžích. Jelikož na nás tuktukář čeká stranou a poměrně daleko, procházíme cestou ještě další ruiny. Například pyramidu se sloupořadím v horním patře. Pociťujeme neskutečnou únavu zaviněnou šíleným horkem. Ani lísteček se nehne a z nás leje, jako kdybychom se sprchovali. Navíc v tom musíme absolvovat výstupy do vrchních pater chrámů, která jsou pochopitelně nejzajímavější a také často nabízí krásné výhledy. Zchvácení po návštěvě této památky, odpočíváme dole na kamenech ve stínu stromů. Dalšímu chrámu věnujeme jen pohledy z dálky, nemáme sílu tam zase lézt. Nakonec končíme okruh na velké pláni, kde se k nám už aktivně hlásí náš řidič.

Následně děláme malou zastávku u Ta Keo, abychom se dostali do nejzajímavější části komplexu – k chrámu Ta Phrom. Rozvaliny dokonale pohlcené džunglí. Jsou zde k vidění výjevy, jak obrovské stromy drtí zdejší stavby a obepínají je svými mohutnými kořeny. Krásný a smutný důkaz toho, jak příroda vítězí nad člověkem a nemilosrdně pohlcuje to, co vytvořil, bez ohledu na to, o jak vyspělou civilizaci se jedná.

Poslední zastávku představuje chrám Bantei Kdei. Ruiny si prohlížíme jen ze začátku, protože jsme tak znaveni, že nemůžeme jít dál. Vracíme se tedy k tuktuku a ještě jednou navštěvujeme Angkor Wat, abychom zde udělali celkovou fotku přes vodní příkop s věžovým chrámem v pozadí. Máme mnohem lepší světelné podmínky než ráno.

Po návratu do hotelu, trávíme zbytek dne koupáním v hotelovém bazénu. Večer se jdeme opět podívat do města a také se najíst do již včera ověřené restaurace.

5.5. neděle

Phnompenh

Cesta do Phnompenhu, hlavního města Kambodže není opět nikterak zajímavá. Kolem jsou jen samá rýžová pole a země je zcela plochá, bez nejmenšího kopečku. Prostě dokonalá rovina. Avšak, jak se blížíme Phnompenhu, přibývá vegetace a taktéž lidská obydlí se vyskytují mnohem hustěji. Projíždíme hrozně špinavými ulicemi až do centra. Vystupujeme u velkého tržiště. Orientujeme se celkem snadno, náš vytipovaný hotel by měl být asi jen dvě ulice odtud. Nakonec si tam bereme tuktuk, ale v hotelu nemají volný pokoj s oddělenými postelemi, tak to jdeme zkusit jinam. Možností je plno, ale až na potřetí se nám daří, i za pomoci našeho tuktukáře, najít vhodné místo. Platíme předem a rovnou si přes recepci kupujeme dopředu jízdenky do Ho Chi Minhova města.

Po vybalení se dlouho nezdržujeme a vyrážíme ihned na prohlídku Královského paláce, protože hrozí, že bychom už nemuseli stihnout otvírací dobu. Jdeme pěšky, je to hned za rohem. Naštěstí stíháme, takže v dolarech platíme vstupné a vcházíme. Vůbec se zde nešetřilo na květinové výzdobě. Záhonů a květináčů je tu opravdu požehnaně. V ohrazeném prostoru je rozmístěno několik staveb. Připadá mi, že dost nových (moderních) včetně Královského paláce. Do budovy s trůnem krále se nesmí, dokonce i fotografování je zakázané, takže můžeme nahlédnout pouze skrz otevřená okna a dveře.

Po prohlídce se rozdělujeme. Míla se vrací na hotel a já se jedu ještě podívat do Tuol Sleng (S-21), muzea Genocidy. Bývalou školu přestavěli Rudí Khmérové během svého řádění v sedmdesátých létech na vězení, kde bylo systematicky mučeno a vražděno kambodžské obyvatelstvo. Areál představuje čtyři bloky o třech patrech a každá část se od druhé poněkud liší. Obsahuje buď výstavu dobových fotografií a předmětů, původní nábytek nebo jen prázdné místnosti či stísněné kobky pro vězně. Místo působí dost depresivně a navozuje pochmurnou atmosféru nasáklou krví. Těžko si jen představit, jaká zvěrstva se tu páchala…

Po prohlídce mě tutkukář odváží na hotel. Vyzvedám Mílu a k večeru ještě podnikáme obchůzku městem. Mimořádně nás uchvátí ruch a shon v okolí tržiště, tak se pohybujeme hlavně právě zde. Zapadáme mezi regály a haldy ovoce a dáváme si zde mimořádně chutné opékané maso připravované přímo na ulici.

6.5. pondělí – 7.5. úterý

Ho Chi Minh – Cu Chi – Hanoj

Ráno odjíždíme svozem k autobusu parkujícímu v nějaké ulici. Phnompenh asi žádné centrální autobusové nádraží nemá a tudíž autobusy odjíždí z míst kanceláří jednotlivých společností.

Cesta na hranice není opět nijak zajímavá. Asistent od nás vybral pasy, a zatímco jsme byli na jídle v restauraci, obstaral všem hromadně výstupní razítka z Kambodži. Na vietnamské straně nás jednotlivě vyvolávají, poté ještě procházíme rentgenovou kontrolou a nastupujeme opět do autobusu. Ho Chi Minhovo město už je nedaleko. Vystupujeme jižně od centra v ulici před kanceláří společnosti. Tady využíváme nabídky dvou chlapíků na motorkách, kteří nás pak vezou neuvěřitelným provozem do hotelu. U vchodu stojí portýr v uniformě a vůbec vypadá hotel dost luxusně. Nicméně pořád za lidové ceny, až k neuvěření. Zajišťujeme si hned letenku do Hanoje a také výlet do tunelů v Cu Chi. Jedná se o síť chodeb a příbytků, které vybudovali příslušníci Vietcongu za vietnamské války. Jelikož se blíží večer, vyrážíme ještě na rychlou prohlídku města. Prvním cílem je katedrála Notre Dame, jejíž interiér stíháme obhlédnout ještě před zavřením. Následně objevujeme budovu bývalého jihovietnamského prezidenta. Před setměním stačíme ještě trochu ochutnat atmosféru místního tržiště.

Následující den nás čeká zmíněný výlet do Cu Chi. Pozoruji, že cesta k tunelům je pěkně komplikovaná a sami bychom ji nenašli a ani bychom na to neměli čas, takže jsme rádi, že jsme zvolili oficiální výlet. Cestou se ještě stavujeme v řemeslnické továrně, kde se nabízí možnost nakoupit různé umělecké předměty. Krásné věci, ale ty ceny!

V areálu tunelů nejprve koukáme na dokumentární film a poté kráčíme naučnou stezkou. Prohlížíme si různé druhy smrtelných pastí a nástrah, bunkry i ukázky ze způsobu života pod zemí. Pochopitelně se návštěva neobejde bez vlastního zážitku – plazení se tmou stísněným labyrintem. Dále míjíme torzo amerického tanku a o kus dále dioráma vietcongského ležení v životní velikosti. Poblíž se nalézá střelnice, kde je možné si zastřílet z dobových zbraní obou znepřátelených stran konfliktu. Ceny jsou bohužel značně přemrštěné, tak do toho nejdu.

Po návratu do Ho Chi Minhova města jdeme smýt špínu z tunelů do umývárky personálu. Nabídli nám tuto možnost, i když už jsme z hotelu odhlášeni, navíc jsme si tu mohli nechat veškerou bagáž. Skvělý servis. Poté vyčkáváme taxi na letiště. Při odbavování zjišťujeme, že nemáme v ceně letenky bágly, takže je musíme jít dodatečně zaplatit. Hold nízkonákladovka.

Jelikož se nalézá hanojské letiště přes třicet kilometrů od centra, najímáme drahé taxi do vytipovaného hotelu. Nejsme ale spokojeni s jeho kvalitou. Jsme rozhodnuti si ráno najít na další dvě noci něco jiného.

8.5. středa – 9.5. čtvrtek

Hanoj – Ha Long Bay

Hned po snídani se jdeme podívat po novém ubytování. Máme ohromné štěstí na super hotel s milým personálem, doslova hned za rohem. Domlouváme se, že si jen skočíme pro bágly. Odhlašujeme se z předchozího hotelu Paradise a vidíme na recepční, jak je zklamaná. Je nám ji trochu líto, protože se snažila nám to tu všemožně zpříjemnit, ale co je to platné, když se nám tu prostě nelíbí. Na novém místě, v New Star Hotelu, si domlouváme rezervaci letenky do Luangprabangu a také na zítra výlet do Ha Long. Při té příležitosti hovoříme s australským párem, kteří tam zrovna odjíždějí. Slibují, že nám po návratu poreferují, jaké to tam bylo. Během naší debaty s recepční, se venku spustil opravdu prudký liják. Byli jsme uklidněni, že nepotrvá dlouho a také netrval. Vlastně to zmiňuji proto, že to byl jediný déšť, který jsme v průběhu putování zažili. Navíc, naštěstí jen přes okno. Ještě nám recepční oznámila, že náš původní čas odletu do Luangprabangu je již vyprodán, takže musíme posunout odlet na večer, ale bude to levnější.

Poté, co přestalo pršet, vydáváme se na prohlídku Hanoje. Město je hrozný zmatek. Strašný provoz a spousty lidí. Jen těch motorek, co tu jezdí. Zajímavé je, že se tu dá hodně na zeleň. Ulice nepůsobí vůbec šedě. Neustále se nabízí prodejci všeho možného a taktéž řidiči rikš. Závěr naší cesty starou Hanojí, končíme u jezera Hoan Kiem, kde jsme vlastně naší okružní procházku i začínali.

Vracíme se na pokoj a k večeru podnikáme druhou část, tentokrát k dlouhatánskému mostu Chuong, z kterého se naskýtá super panoramatický výhled na řeku a na město.

Ráno u snídaně narážíme na Australana, který nám přednáší své pozitivní zážitky z výletu do Ha Long Bay. Také nám ukazuje digitální fotky, takže si můžeme udělat představu, jaké to tam asi bude.

Před devátou vyrážíme. Cesta je však strašná. Hodně se šetřilo s místem, takže nemám kam si dát kolena, navíc je opěradlo sedačky přede mnou dost tvrdé a s ostrými hranami, takže mě to až způsobuje bolest. K tomu jsou sedáky značně nepohodlné.

Zhruba v polovině cesty, navštěvujeme další uměleckou továrnu a opět si prohlížíme nabízené zboží. Prošel jsem halou až do výrobny, kde však vůbec nikdo nebyl, tak se vracím kolem hlavní budovy zpět na parkoviště. Najednou proti mně vyběhli dva štěkající psi. Musel jsem se trochu vrátit a nalákat je na sebe, abych je odlákal a získal tak prostor je obejít. Tak zase setkání se psy. To snad není dovolená, kdy bych s nimi nepřišel do křížku.

Po dlouhé a pomalé jízdě po rozbitých silnicích konečně dorážíme do přístavu v Ha Long Bay. Charakteristické skalní vápencové útvary zátoky jsou již z dálky dobře viditelné. Průvodce nám rozdává vstupenky do jeskyně a poté nastupujeme na loď, kde se v zápětí podává oběd složený z několika menších chodů a reprezentující místní kuchyni.

První zastávka je na ostrově, kde se nachází krásně nasvícená jeskyně, kterou skrz procházíme a následně opět nastupujeme na loď. Pokračujeme mezi krásné skalní útvary, kde přistáváme u mola jednoho z domků místní plovoucí vesnice. Tady se účastníci dělí dle svých zaplacených výletů. My máme motorový člun, tak do něho nasedáme ještě se čtyřmi Indonésankami. Proplouváme dvěma krátkými tunely do skryté laguny a potom se z druhé strany vracíme zpět na molo. To je vše? Jsme překvapeni délkou. Najali jsme si motorový člun, abychom toho projeli za vymezený čas co nejvíce, ale trasa byla stejná, jako měli skupiny s kajaky a ručními veslicemi. Musíme o to déle čekat, než se zase všichni vrátí na loď. Zklamání. Za ty peníze to rozhodně nestálo.

Zajímavější byla srážka lodí v přímém přenosu. Totiž, další výletní loď, která se snažila k molu zaparkovat mezi nás a jinou loď, nezvládla manévr a té naproti pěkně pošramotila bok a rozdrtila vyčnívající klimatizaci. Následně pozorujeme námořníky, jak se snaží poškozené části opravit.

Pokračujeme obloukem kolem krásných skal zpět do přístavu Ha Long. V autobuse, jsme překvapeni, jak k nám nastupují úplně neznámí turisté, kteří s námi vůbec nejeli. Ještě větší je však překvapení, že vyhazují turistku naší skupiny, aby jela jiným spojen. Opravdu šokující a nepochopitelné!

Do Hanoje přijíždíme v devět večer a na křižovatce potkáváme vyhozenou turistku. To je ale náhoda!

10.5. pátek – 11.5. sobota

Luangprabang

Ještě před tím, než se přesuneme na letiště, máme v plánu navštívit mauzoleum Ho Či Mina. Jelikož musí být při vstupu dlouhé kalhoty, přibalujeme si je do báglíku. V recepci se však dozvídáme, že je dnes mauzoleum veřejnosti uzavřené, takže neuvidíme nabalzamované tělo Ho Či Mina. Smůla. Objednaným taxíkem přesto jedeme k mauzoleu a k přilehlým atraktivitám areálu. Kolem hrobky procházíme přes ohromné náměstí k bráně do komplexu. Tady stojí budova prezidenta a o kousek dále Ho Či Minův rodný dům. U jezírka pozorujeme příslušníky vietnamské armády, jak se baví krmením ryb. Kolem muzea vycházíme ven na ulici, až dorážíme k univerzitě. Následně se ocitáme opět před katedrálou sv. Jana, kde v místním obchůdku nakupujeme. Máme štěstí, že jsme stihli chlapíka, co nám katedrálu odemkl a provedl nás interiérem. Od svatostánku směřujeme opět k jezeru. Tady relaxujeme a poté se vracíme do hotelu. Nechali nás zde bez příplatku až do čtyř, takže se můžeme umýt a připravit se na cestu na letiště. Když nastala doba odjezdu, loučíme se s tímto příjemným místem a oběma dívkami v recepci.

Na letišti procházíme obvyklou procedurou odbavování. Překvapilo nás však, když odjíždíme autobusem k letadlu, že nás tu sedí všehovšudy jen deset. Dokonce i malé vrtulové letadlo není zas tak úplně obvyklým prostředkem k cestování. První let byl zcela vyprodán a tímto letí pouze deset lidí. Že se jim to vyplatí? Ovládají nás pocity, jako bychom si zaplatili soukromý let. Zvláštní.

V Luangprabangu dosedáme v noci. Dalším překvapením je pro nás malinkaté letiště, kde si musíme ještě vybavit víza, než se konečně naplno ocitáme v Laosu. Smluvním taxi se přepravujeme do fajn guesthouse, který čiší příjemným rodinným prostředím.

Po snídani se vydáváme na prohlídku města, které je zapsáno na seznamu UNESCO. Cestou nesmíme vynechat chrámy Wat That a Wat Ho Siang. V informačním centru si objednáváme na zítra autobus do Vang Viengu. Následně přicházíme k chrámu Wat Mai Suwannaphumaham. Naproti přes ulici stojí velmi starý malý chrám Wat Huak, u něhož se nachází schodiště na vrcholek, odkud se dá dobře přehlédnout celý Luangprabang. Na ulici se nám nabízí tuktukáři s nabídkou výletu ke vzdálenému vodopádu, ale s díky odmítáme; pro nás zůstává prioritou číslo jedna prohlédnout si město. Kolem řeky Khan postupujeme klidnou ulicí až na špičku poloostrova, kde dochází k soutoku s mnohem větším Mekongem. Z vyvýšeného místa se tu nabízí krásné přírodní scenérie. Nedaleko odtud se nachází zdejší nejznámější a krásně zdobený chrám – Wat Xieng Thong. Poté se vracíme do guesthouse.

V podvečer opět vyrážíme na druhou stranu. Prohlížíme si šedou hranatou stupu Wat Visoun až končíme na mostě přes řeku Kahan. V pozadí se tyčí výrazná stavba zlatého chrámu Wat Phon Pa. Od mostu směřujeme rovnou ke schodišti na místní kopec, abychom si vychutnali západ slunce. Kromě nás, se tu sešel pořádný houf zvědavců. Po nezbytné události se stavujeme v cestovce dojasnit přesun z Vientiane do Bangkoku. Ač zvažujeme všechny kombinace a možnosti ze všech stran, nakonec se jeví jako nejrozumnější varianta přelet. Znamená to pro nás zrušit poslední den v Bangkoku s tím, že přestoupíme tak akorát do navazujícího letu domů.

12.5. neděle – 13.5. pondělí

Vang Vieng

Svozovým tuktukem se odebíráme na centrální autobusové nádraží, odkud pochvíli vyrážíme na cestu dvouposchoďovým autobusem, který je ve skutečnosti pěkně starý vehikl a navíc hrozně špinavý. Jízda by měla trvat kolem sedmi hodin. Naštěstí nejede moc pasažérů, tudíž se dá v prostoru pohodlně rozvalit. Laoské silnice jsou úzké a v hrozném stavu, takže se ani nedivím času dojezdu. Navíc projíždíme úžasnou horskou krajinou, kde se beztak rychle jet nedá. Kopce a skály kolem jsou tak nádherné, že pomalá jízda naopak umožňuje dokonalé kochání se přírodou.

Během celé jízdy jsme jen dvakrát stavěli na občerstvení. Vang Viengu dosahujeme v půl čtvrté, tedy po šesti a půl hodinách jízdy. Se dvěma Malajci si bereme tuktuk do centra, kde se pokoušíme najít ubytování. Nemáme žádnou mapu, takže musíme improvizovat. Možností je tu dost, takže si k naší spokojenosti nakonec vybíráme. V zápětí se jdeme podívat do města. Kupujeme si na pozítří jízdenku do Vientiane a o kousek dále, v malé cestovce, výlet na člunu po místní řece. Následně se do soumraku touláme kolem řeky. Při návratu se stavujeme v místní malé jídelničce na večeři.

Následující den čekáme v ulici před cestovní kanceláří, kde si nás posléze vyzvedl tuktukář a odvezl k řece. Tady nastupujeme na úzký člun a zahajujeme plavbu. Nejprve se podíváme na část dolního toku, která není zas tak zajímavá. Oblast Vang Viengu charakterizují vápencové skály, jež se vyskytují spíše severněji. Tam se sice také jedeme podívat, ale jelikož máme zaplacené pouhé dvě hodiny, obracíme se k návratu v tom nejlepším.

Zvažujeme, co s odpolednem. Míla by chtěl sjíždět džunglí zavěšen na lanech, já bych naopak chtěl vidět rýžové pole, vápencové skály a jeskyně. Jelikož se Mílovi nesešel minimální počet účastníků pro konání akce, vyrážíme spolu pěšky přes řeku na obhlídku okolí. Prve jsem se ptal v jedné cestovce a tam mi potvrdili, že se dá velice dobře chodit v okolí. Procházíme krátkou džunglí na rýžová pole, které v pozadí dotváří zajímavé skalní útvary. Došli jsme až k potoku, který je nutný přebrodit. Mílovi se nechce namočit, tak pokračuji dále sám. Chtěl bych se dostat až k jeskyni na úpatí hory, ale cestu mi zkřížila hustá vegetace, navíc kompletně pod vodou. Velká škoda, protože je kolem příroda úžasná. Nic naplat, vracím se zpět přes rýžové pole a potok k Mílovi, který tu na mě čeká. Zkoušíme najít ještě v okolí další dvě jeskyně, které tu údajně mají být, ale bezvýsledně. Končíme tedy u zátoky potoka s průzračně čistou vodou ukryté pod korunami stromů, kde relaxujeme ve stínu. Je totiž pěkný pařák. Potkáváme tu také zahraniční párek, který se sem vydal na piknik.

Do Vang Viengu se vracíme přímo přes suchá rýžová pole, protože tu je stezka neznatelná. Zacházíme si opět na večeři do stejné jídelny jako včera a poté se odebíráme na pokoj.

14.5. úterý – 15.5. středa

Vientiane – Bangkok

Ráno odjíždíme minibusem do Vientiane. Ještě nějaký čas nás obklopuje horská krajina, než se postupně vytratí v rovinatou. Ve Vientiane vystupujeme u budovy Lao National Culture Hall, která je výrazně vyznačena na mapě. Paráda. Jsme jen asi dva bloky od našeho vytipovaného hotelu. Na místě však zjišťujeme, že se jedná o poněkud jinou cenovou kategorii, než preferujeme, tak volíme možnost vedle, která je po všech stránkách vyhovující – Phonepasenth guesthouse. Pokoj má sice jen okno do schodiště, ale hlavu si z toho nelámeme; jde jen o přespání.

Po ubytování podnikáme cestu k největší místní atrakci – zlatému chrámu Pha That Luang, který je symbolem nejen Vientiane, ale také jedním z hlavních symbolů celého Laosu. Cestu k němu absolvujeme tuktukem s tím, že se zpět vrátíme po svých. Chrám představuje vlastně především mohutná stupa uprostřed dvora. Neméně zajímavé jsou ovšem stavby v okolí. Zvláště jeden z chrámů má krásně malbami zdobený interiér.

Zpět kráčíme ulicí Lan Xang k místnímu vítěznému oblouku Patuxai. Pochopitelně na něj vystupujeme, abychom zjistili, že výhled z něho není nic moc. Zůstáváme co nejvíce ve stínu a hodně pijeme. Je tak ukrutné vedro, že z nás pot jen srčí.

Naším dalším cílem je tržnice Talat Sao, kam jen nahlédneme. Zevrubnou prohlídku plánujeme na zítra s cílem nakoupit pár věcí domů. Nyní se odebíráme k nedalekému prezidentskému paláci. Ještě bereme cestou chrám Wat Si Saket. Bohužel zavírali před půl hodinou, takže si ho prohlížíme pouze zvenku. Kolem fontány Nam Phou se vracíme na pokoj.

V půl šesté se vydáváme do západní části města. Překvapuje nás, že jsme v hlavním městě a není tu skoro žádný ruch. Ani žádné typické městské centrum. Něco v tom smyslu snad nalézáme na břehu Mekongu. Místní nábřeží aspoň trochu žije a zachraňuje tak poklidnou až ospalou atmosféru města. Koukáme na řeku a na druhý břeh, kde už se rozkládá Thajsko. Registrujeme zdejší mystický západ slunce s červenou oblohou a poté zacházíme na večeři. Potkáváme tu Čecha, který už od devadesátých let žije v Indonésii, kde se i oženil. V Laosu nyní provádí zoologický výzkum v místních nedotčených horách.

Po jídle a krátkém rozhovoru s krajanem, se vracíme do hotelu, kde nás čeká poslední noc putování Indočínou. Ráno míříme kolem staré zarostlé černé stupy na tržiště poohlédnout se po nějakých dárcích. Jsme však velice zklamáni. Opět nás napadá myšlenka, jak je možné, že v hlavním městě Laosu není pořádný trh, jaký jsme navštívili v Bangkoku, Phnompenhu, Ho Chi Minhově městě i v Hanoji. Nezbývá, než se po něčem podívat na letišti. Nakonec se ukázalo jako nejlepší volba.

Poté nás čeká odlet do Bangkoku a po příletu za několik hodin odlet domů.

Nahoru