titulek stranky.jpg, 178kB

Světem s báglem - Stránky nezávislého cestování

FILIPÍNY

6.4. pondělí - 8.4. středa

Cebu – ostrov Bohol, Tagbilaran (Čokoládové hory)

Po přistání na malém mezinárodním letišti v Cebu City jsem rozhodnut počkat do rozbřesku a zjistit něco o letech na ostrov Palawan. Rozměňuji peníze a čekám v proutěných křeslech s místní ostrahou. Dozvěděl jsem se, že ráno bude brzy otevřený úřad, kde si budu moci letenku vyřídit. Po několika hodinách konečně odcházím s Viktorem, jedním zaměstnancem letiště, pro letenku. Bohužel se dozvídám, že na dnešek už nic nemají. Měním tedy plány a pořizuji letenku na sobotu. Viktor mi dojednal taxi, kterým okamžitě odjíždím do přístavu, odkud mi v šest ráno jede loď na ostrov Bohol. Přístav je obehnán zdí a vstup je bedlivě střežen. Odcházím k pokladně společnosti mířící do města Tagbilaran. V průběhu čekání se to tu začíná rychle plnit lidmi a po otevření přepážek, je tu doslova mumraj. Po složité procedůře odbavování nakonec nastupuji na palubu. Zůstávám nahoře, protože mám v úmyslu si plavbu užít. Cesta byla velmi dlouhá, navíc to strašné vedro, ani jsem se v tom ranním shonu nestihl převléci, takže jsem díky prádelnímu vzduchu doslova splavený.

V přístavu si beru v infocentru mapu města a jdu pěšky najít ubytování. Nejbližší penzion by měl být kousek odtud. Cestou se mi nabízí řidiči tricyklů, avšak odmítám. Penzion skutečně pochvíli nalézám. Bez nejmenšího náznaku váhání beru pokoj s klimatizací, kde se připravuji na první filipínský výlet – na Čokoládové hory.

Tricyklem dosahuji terminál autobusů, odkud v podstatě ihned odjíždím. Cesta stařičkým busem je super! Všude kolem džungle a velké množství palem, pod jejichž dlouhými listy se krčí nuzné chatrče domorodců. Hodně často na znamení zastavujeme – pořád někdo vystupuje a nastupuje. Lidé mají s sebou podivná zavazadla, krabice, pytle i živá zvířata. U zadních dveří stojí pomocník řidiče, který mu dává znamení svým „heí, ej, héé“ a podobnými výkřiky, kdy má zastavit a kdy se zase rozjet. Připadá mi to docela legrační.

Vyskakuji z vehiklu těsně před Carmen, odkud jdu pěšky na vyhlídkový bod, jež je zbudován na jednom z Čokoládových kopců. Je odtud nádherný výhled do kraje a hlavně na ostatní kopce. Čokoládové hory jsou symbolem Boholu – jsou vlastně i velkým divem přírody. Pravidelné půlkulové vrchy porostlé travou, která v období sucha zhnědne – odtud to označení „čokoládové“.

Na atrakci se přišel podívat docela nával návštěvníků, takže si to tu užívám po dobu nezbytně nutnou a vydávám se zpět. Při příchodu na hlavní silnici se mi nabízí pár kluků s motorkami, že mě odvezou do nejbližšího města na autobus, protože odsud prý nic nejezdí. Než jsem na jejich nabídku stačil zareagovat vidím, že se sem řítí autobus. Neváhám a mávám na něj. To se ví, že zastavil. Usedám na lavici, kde se mi uvolnil malinkatý kousek místečka a pak už jen slyším „ejíí“ na znamení odjezdu.

Po návratu na terminál se přesouvám ke katedrále, kde trávím čas v přilehlém parčíku. K večeru se vracím do pensionu.

9.4 čtvrtek – 10.4. pátek

Loboc river – Alburquerque – Baclayon – Cebu

Noc nebyla nikterak klidná. Z ulice se ke mě nesl hluk nějaké oslavy. Nicméně i tak jsem si pospal, potřeboval jsem dohnat dvoudenní spánkový deficit. Opět si beru tricykl na terminál, kde poprvé přesedám do jeepney – jakési kombinace mezi džípem a autobusem – typického vozítka pro Filipíny. Směřuji do městečka Loboc podniknout plavbu po stejnojmenné řece. Včera jsem tudy už projížděl, takže přesně vím, kde vystoupit. Přecházím přes monstrózní lávku na druhý břeh, kde je vybudováno turistické centrum a hlavně molo plovoucích restaurací. Zjišťuji, že plují po řece obklopené džunglí, až k malému vodopádu. Kupuji si tedy lístek a naloďuji se. V ceně je zahrnuto i občerstvení ve formě švédských stolů, takže toho využívám, než odrazíme od břehu. Plavba po řece je ohromný zážitek i přestože mi na ní dost pršelo. Řeka je po obou březích porostlá rozmanitou tropickou vegetací. Těsně před vodopádem se zastavujeme na malém molu s chatrčí, kde právě probíhá folklorní představení.

Vodopád za následujícím ohybem řeky je k mému překvapení velice malý, asi tak jeden metr vysoký. Navíc nás tu zastihl prudký liják, který však cestou zpět do přístaviště ustal. Vracím se k místnímu kostelu, kde se snažím zjistit něco o tarsierech – nejmenších opičkách na světě, které charakterizují velké vyvalené oči. Dostávám zprávu, že je možné spatřit tyto endemické tvory asi dva kilometry odtud. Vydávám se tam tedy pěšky a opravdu za chvilku vidím ceduli ukazující doleva k řece. Nachází se zde malá voliéra, ve které se několik kousků roztomilých tarsierů nachází. Kromě nich však také mnoho zvědavců z řad návštěvníků.

Po návratu si ještě prohlížím místní kostel a pak už sedám do jeepney směr Tagbilaran. Avšak po cestě mě čekají ještě dvě zajímavá místa, která chci vidět. Jde o kostely v Alburquerque a Baclayonu. Vůbec všechny stavby ze španělského období mají vnější vzezření jednoduchého architektonického stylu. V tomto podnebí často vlhké vnější zdi navíc bývají porostlé mechem či jinou vegetací, avšak interiér je zachován ve velmi dobrém stavu včetně výzdoby, fresek a bohatě zdobeného oltáře.

Jeepney z Baclayonu směřoval nikoli na terminál nýbrž ke katedrále, což mi přišlo náramně vhod. Opět usedám na lavičku v oblíbeném parčíku a užívám si podvečer ve společnosti mnoha místních.

Následující den se vydávám do přístavu na loď a přeplouvám zpět do Cebu. Pěšky jdu směr centrum. Procházím ulicí plnou chatrčí. Před nimi si hraje kopa dětí. Podobný slum jsem měl příležitost spatřit ještě pod velkým dálničním mostem spojující ostrov Cebu s ostrovem Mactan, na kterém se nalézá mezinárodní letiště.

Po dlouhém a úmorném bloudění městem nakonec zakotvuji v Downtown hotelu. Poté vyrážím na obhlídku města. Je příšerné vedro. U katedrály je spousta lidí připravujících se na oslavu Velkého pátku. Já pokračuji k pevnosti San Pedro, která je bohužel dnes zavřená. Avšak, nakonec se mi možnost navštívit tuto památku naskytla v samém závěru mé cesty po Filipínách.

Večer mě vyrušilo z relaxace blížící se hlasité troubení a bubnování. Co se to děje? Seběhl jsem na ulici právě v momentě, kdy sem dorazil průvod několika tisíců lidí, tlačících kočáry se sochami Krista a Panny Marie. Všechny vozy byly nasvíceny a obloženy květinami a stuhami. Když k tomu přidám populární mše a tradiční křížové cesty s dobrovolným bičováním a ukřižováním, nemohu než dodat, že Filipínci berou křesťanské velikonoční svátky opravdu vážně. Vůbec, za těch pár dní mě překvapilo, jak tu jsou všichni bez rozdílu, včetně mladých, silně věřící.

11.4. sobota – 13.4. pondělí

ostrov Palawan, Sabang (Underground river)

Noc byla příšerná, vůbec jsem se horkem nevyspal. Po odchodu z hotelu v první řadě kupuji pití a pak se taxíkem přesouvám na letiště, kde si ještě dopředu rezervuji letenku z Palawanu do Manily.

V Puerto Princesa je situováno malinké letiště. Vlastně si jen vyzvedávám bágl, a jako cizinec, se ještě registruji u provizorního stolku imigračního úředníka. Hned před halou nasedám do tricyklu, který mě odváží na vzdálený terminál, kde přesedám do polorozpadlého jeepney do Sabangu. Stroj už je velice napěchovaný lidmi a jejich hora bagáže zcela zakrývá střechu. Mám docela strach, aby se pod tou tíhou neprovalila. Během cesty mě překvapilo, jak je krajina kolem vyprahlá – spálená tráva a zažloutlé listy stromů. Tady je období sucha asi opravdu suché, nikoli jako na Boholu, viz. řeka Loboc. Cesta vede z velké části po betonové ploše, jen několik málo úseků nemá zpevněný povrch. Ale i ten nakonec pravděpodobně zmizí, intenzivně se tu totiž na zkvalitnění komunikace pracuje.

Po příjezdu do Sabangu, který evidentně dýchá turistickým ruchem, směřuji do infocentra, kde zakupuji na zítra povolení do národního parku St. Paul s podzemní řekou (Underground river). Zatím je třeba najít odpovídající ubytování. To posléze nalézám na opačném konci pláže v resortu s rákosovými chatkami. Ve výbavě chybí větrák, ale hlavně je zde nezbytná moskytiéra. Zprvu jsem byl v rozpacích, ale nakonec mi to tu hodně přirostlo k srdci. Poloha je totiž znamenitá; klidné místo ve stínu palem poblíž skalisek s nádhernou písčitou pláží. Prostě romantika...

Dnes mě ještě čeká velmi dlouhý výlet na jih po pobřeží k tamnímu vodopádu. Procházeje kolem chat místních usedlíků si všímám mistra loďaře, jak tu hobluje dřevo na rozestavěný člun. Za ním se registruji u strážce resortu a kolem čínského chrámu vstupuji do kamenného pole, jímž posléze dosahuji cíle. Vodopád je asi jen 10m vysoký a ani vody moc nemá. Zpáteční cesta po kamenech je velice obtížná a pomalá, protože jsem se vydal jen tak v pantoflích, takže musím dávat pozor, abych si nevyvrknul například kotník. Po návratu k chatce, trávím zbytek dne u moře.

Ráno se vydávám na Opičí stezku (Monkey trail), která vede džunglí až k podzemní řece. Jelikož je zrovna příliv, musím přeplout jeden malý záliv na člunu. Následuje krátká procházka ke stanici rangera, kde se prokazuji vstupním povolením. Pochod pralesem je šíleně namáhavý. Často dělám přestávky na odpočinek a často scházím k moři, naskytne-li se příležitost. Jedna z posledních končí u velikého útesu. Zde je nutné překážku obejít mořem. Navíc, je třeba být velice obezřetný, protože vlny naráží na ostrá skaliska s velkou silou. Za útesem následuje vyčerpávající výstup přes hřeben a následně sestup k podzemní řece. Monkey trail končím naprosto vyčerpán. A to jsem ani neviděl žádné opice.

Následující téměř hodinová plavba podzemní řekou představuje neuvěřitelně silný zážitek. Prostorná jeskyně je plná netopýrů, či jiného ptactva a zdobena zvláštními tvary krápníků. Jako zdroj světla zde používáme jedinou svítilnu umístěnou na přídi loďky. Jinak nás v průběhu celé plavby obklopuje černočerná tma a hrobové ticho. To prořezává jen šplouchání vody, skřehotání netopýrů a tichý výklad lodivoda.

Po návratu vidím kolem přístaviště konečně opičky. Domlouvám se zde s jedním párem turistů na cestě zpět do Sabangu lodí.

Následující den jsem původně chtěl strávit cestováním do El Nida přes Puerto Princesa. Vůbec se mi však nechce celý den v horku sedět v autobuse, tak nakonec volím náhradní řešení v podobě člunu, který vyplouvá brzy ráno. Je to varianta podstatně dražší avšak pohodlnější s možností sledovat pobřeží a život na moři. To znamená, zůstat zde ještě jednu noc. Pramálo mi to však vadí. Je tu tak krásně, že se mi odsud stejně moc nechce.

14.4. úterý – 16.4. čtvrtek

El Nido – Puerto Princesa

Za rozbřesku rychle balím, platím útratu za svůj pobyt a opouštím toto skvělé místo směrem k přístavnímu molu. Asi ve třetině cesty jsem si vzpomněl, že jsem nevrátil klíč od chatky. V resortu na mě udiveně koukali, proč se vracím. Evidentně jim klíč zatím nechyběl. Na molu čekám ještě, až připraví loď a také až dorazí další cestující. Z nich se vyklubaly dva německé páry.

O

dplouváme s mírným zpožděním. Posádku tvoří tři muži: kormidelník, navigátor a obsluha motoru. Během plavby se nic mimořádného neděje, dokonce i pobřeží je takové jednotvárné. Děláme zastávku v Port Barton, kde Němci vystupují a místo nich se naloďují Francouzi. Vzápětí stavíme ještě jednou u mola několika domků, kde nabíráme jeden kanadský pár. Pak už nás čeká dlouhá cesta daleko od pobřeží do El Nida. Čím více se blížíme cíli, tím se více objevují vápencové skály, jimiž je El Nido tak proslavené.

Městečko nás přivítalo krátkou sprškou. Vytahuji z podpalubí bágl a vydávám se na cestu za ubytováním. Procházím malebnou přístavní uličkou, pokračuji ulicí podél pobřeží. Možností, kde složit hlavu, je mnoho. Nakonec při cestě zpět volím opět resort s chatkami. Rozdíl oproti Sabangu je však značný. Tady je to uprostřed města, takže o romantice nemůže být ani řeči, nicméně svůj klid a půvab to tu také má.

Druhý den v El Nidu trávím čistě relaxací u moře s krátkými procházkami po okolí. Důležitým úkolem pro dnešek bylo zjistit odkud a v kolik mi jede něco do Puerto Princesa. Mám všehovšudy dvě možnosti: buď jet autobusem nebo rychlejším, ale dražším minivanem.

Nakonec jsem se přiklonil k druhé variantě. Ráno v půl sedmé již čekám na terminálu, který je od resortu vzdálen jen několik desítek metrů. Nemohl jsem ani dospat. Je neuvěřitelné, co tady dělají ti kohouti! Ještě za tmy se přeřvávají a s rozedněním je to jeden plošný koncert. Kohout v žádném případě nesmí chybět v žádné filipínské rodině. Je to otázka cti. Navíc tu jsou tak oblíbené kohoutí zápasy, při kterých létají i dosti vysoké sázky.

Cesta do Puerta je značně obtížná a minimálně z poloviny nemá zpevněný povrch. Je mnoho úseků, které se dají projet jen s velkými obtížemi a jsou místa, kde probíhají nejrůznější opravy za pomoci těžké techniky v podobě bagrů a buldozerů. Nedovedu si představit, jak to tu musí vypadat v období dešťů. Jinak příroda kolem je moc hezká. Palawan je celý pokrytý souvislou džunglí. Je to místo, které si stále zachovává nedotčenou divočinu.

Po krátké zastávce na občerstvení v Roxas přijíždíme na terminál do Puerto Princesa. Domlouvám se s jedním Australanem na tricykl. On jede na letiště a já mám stejnou cestu. Kousek od něho je totiž casa, kde se chci ubytovat. Pokoj je asi nejlepší, co jsem měl, avšak odpovídá tomu i cena. Jdu ještě na rychlou průzkumnou procházku do okolí, abych se trochu zorientoval. Nedaleko odtud stojí podivná budova kruhovitého tvaru, v níž je umístěno turistické centrum, ale hlavně budova slouží jako provinční kapitol.

Druhý den dopoledne se jdu projít do přístavu. V jeho blízkosti stojí moderní stavba katedrály, kde zrovna probíhá mše.

17.4. pátek – 18.4. sobota

ostrov Luzon, Manila

Jelikož je to na letiště kolem půl kilometru, jdu po svých. Budova je částečně ve výstavbě, ale už teď to vypadá na moderní hezký vzhled. Sedí tu na lavičkách už poměrně dost cestujících. Hala je ještě zavřená, tak čekám přede dveřmi. Pak se všichni najednou zvedli a udělali za mnou frontu. Hm, dobře jsem si stoupl. Při odbavování jsem nucen zaplatit příplatek za nadváhu mého báglu (bohužel je max. předepsaný limit 15kg). Odepisuji se v imigrační knize a čekám na letadlo zase déle než bylo normálně třeba. Máme totiž opět zpoždění.

Do Manily přilétám už za tmy. Před halou stojí šňůra taxíků, ale já jdu na hlavní silnici. Je to spíše dálnice. Přecházím na druhou stranu k benzínce a kamsi kráčím. Chci se totiž za pomoci kompasu a mapy dostat pěšky na stanici nadzemní dráhy - Baclaran. Bohužel nejsem schopen se orientovat. Vůbec nesedí mapa se skutečností. Vracím se tedy k pumpě, kde si beru taxi.

Jelikož řidič absolutně nechápe (nebo nechce chápat) cíl mé cesty, jedeme směr luxusní hotel poblíž. Tam mě vysazuje a já pokračuji dále pěšky. Každou chvíli se někoho ptám. Nemám v úmyslu tady zabloudit. Oblast, kterou procházím, vzbuzuje hrůzu a rozpaky. Jsou to hrozně zanedbané potemnělé ulice s podivně vyhlížejícími lidmi. Přesto mi všichni ochotně pomáhají. Nakonec jsem nasměrován do té nejtemnější a nejodpornější uličky na jejíž konci se prý nachází stanice. Vůbec se mi tam nechce, ale nemám na vybranou. Na konci vcházím do prostoru tržnice. Většina stánků je již zavřených, páchne to tu a je tu hrozný nepořádek. Naštěstí hned za rohem jsou schody do nadzemní dráhy. Tam mě čeká důkladná kontrola věcí, je to tu opět přísně střeženo. Kupuji lístek do stanice Pedro Gill. Cesta vlakem je v pohodě. Bohužel v pohodě už není hledání noclehu. Ještě asi hodinu bloudím ulicemi Manily, než se mě ve čtvrti plné barů a nočních klubů ujal jeden dobrodinec a odvedl mě do nedalekého penzionu. Nejdražší ubytování za celou mou cestu, ale ušlo. I když bylo bez oken, jen s větrákem, vyspal jsem se celkem dobře.

Ráno brzy vstávám, beru své věci a ulicí Adriatico přicházím do Rizal parku. Ještě před ním chci navštívit úřad pro turistiku, avšak dozvídám se, že je dnes zavřeno. Aby také ne, vždyť je sobota. Relaxuji tedy procházkou v rozlehlém parku, který jsem celý obešel a pak se rozhodl vydat do Intramuros – historické části města. Jenže jsem se dal těsně před cílem do řeči s místními Filipínci (bratrem a sestrou), což se mi stalo „osudným“. Měli totiž také v úmyslu jet do Banaue, takže od této chvíle jsme měli společnou cestu. Nejdříve jedeme městskými jeepney obstarat jízdenku. Po cestě se stavujeme v kostele sv. Sebestiana, který je celý postavený z kovu! Odtud hledáme terminál autobusů protože ho přemístili o několik bloků. Takže skvělá procházka poledním žárem s báglem na zádech! Po zakoupení lístku jsem pozván do rodiny na oběd.

Jedeme do hrozného slumu. Nicméně uvnitř to mají sice jednoduše, ale útulně zařízené a je tu čisto. Během jídla přinesli ohromnou láhev piva San Miguel. Albertovy sestry pouštějí na videu karaoke a zpívají. Vůbec, Filipínci jsou neuvěřitelně muzikální a karaoke přímo zbožňují. Takže čím více pijeme, tím se do zpěvu zapojuji i já. Bohužel si moc nepamatuji, co se se mnou dělo od této doby, až do příjezdu do Banaue. Díky fotkám, vím, že jsme odpoledne procházeli Manilou, především čínskou čtvrtí. Pak si jen pamatuji, jak jsem se probral za hluboké tmy, kdesi na schodech nějaké budovy. Nevěděl jsem vůbec, kde se nalézám, jen mě to podvědomě táhlo na autobus. Nasedl jsem do taxíku a snažil se mu všemožně vysvětlit z jakého terminálu a v kolik odjíždím. Naštěstí jsem dorazil asi čtvrt hodiny před odjezdem. Jen jsem uložil bágl do zavazadlového prostoru a usedl na své sedadlo. Celou noční cestu do Banaue jsem tvrdě prospal.

19.4. neděle – 20.4. pondělí

Banaue – Batad

V blízkém infocentru si hned kupuji na 23.4. zpáteční jízdenku do Manily a ubytovávám se. Poté zvedám kotvy a jdu na obhlídku okolí. Kráčím po cestě vzhůru, směrem Sagada. Cesta je vlevo lemována džunglí a skálami. Pravou stranu zaujímají chatrče a nuzné domky mezi nimiž se dá místy projít na okraj, odkud je super výhled do údolí s rýžovými terasami. Ty jsou často označovány jako osmý div světa. Rozprostírají se prakticky po celém Luzonu, avšak největší koncentrace je právě zde a severněji v okolí Bontocu. Na jedné z posledních vyhlídek se nabízí možnost sestoupit po schůdcích do údolí až k říčce a dále pokračovat přes terasy. Já však sestupuji jen k vodnímu toku a pak se vracím zpět k silnici. Ještě zkouším jít dál, ale v momentě kdy skončil zpevněný povrch se rozhoduji pro návrat.

V Banaue rozměňuji peníze v jednom z obchodů. Sotva jsem však vykročil na ulici, spustil se tak prudký liják, že ani stočky kolem obrubníků nestačily odvádět přívaly vody. Čekám asi půl hodiny, avšak intenzita deště neustává. Rozhoduji se tedy těch cca 50m k hotelu proběhnout. Jsem okamžitě celý mokrý, avšak na pokoji to usuším. Tato oblast Filipín je poněkud chladnější než ostatní části, takže by mi nemělo při spaní vadit, že na pokoji nemám ani větrák. A také nevadilo, vyspal jsem se tu asi nejlépe z celého pobytu.

Následující den mám v plánu prozkoumat vesnici Batad, která leží ukrytá uprostřed údolí obklopená horskými štíty. Jediná cesta do vesnice vede přes sedlo a dále pěšky džunglí. Nejprve se musím dostat co nejblíže k sedlu. O to se postará najatý tricykl, s kterým jsem dohodnutý, že mě tu v podvečer i vyzvedne. Jedeme až k odbočce na Batad odkud už musím pokračovat pěšky. Chůze je příjemná, vede zvolna do kopce a nabízí se fajn výhledy. Při jednom takovém stojí stánek s občerstvením, kterého využívám. Za ním je to už jen kousek do sedla, kde je situováno zase několik stánků a vyhlídka. Také se mi tu nabízí průvodci, s tím, že nalezení správné cesty do vesnice je velice obtížné. Opak je však pravdou. Odsud vede už jen pěší stezka džunglí. Zprvu jsem nucen absolvovat prudký sestup, který však pozvolna ztrácí na intenzitě. Cesta je naprosto zřetelná a nedá se zabloudit.

Do Batadu přicházím právě ve chvíli, kdy se spustil liják. Krásný a jasný výhled do údolí pochvíli zmizel v mlze a mracích. Tento mrtvý čas trávím rozmluvou s místní stánkařkou. Zjišťuji, že na druhé straně údolí je řeka a na ní obrovský vodopád, vysvětluje mi cestu a zároveň jí ukazuje neboť se zase vyjasnilo a je krásně do údolí vidět. Jakmile ustal déšť, loučím se a vydávám se na rychlou cestu k vodopádu. Popis mi dala naprosto precizní – nezaváhám ani na vteřinu – cesta je zřejmá. Musím však sebou hodit, protože do naší schůzky s tricyklistou zbývají asi dvě hodiny. Takže je tu opět jeden šílený trek. Po rozmoklé půdě a za lehkého mrholení procházím terasami až k sedlu odkud sestupuji džunglí k řece. Podél ní se dostávám k úchvatnému vodopádu, který je po deštích plný vody a mohutně dopadá do kaňonu. Na to, jak byla cesta sem poměrně rychlá, zpět je to právě naopak. Vyčerpávající výstup, který je nejhorší právě v první fázi, kdy se musím dostat k rýžovým terasám. Další namáhavý úsek je samý závěr cesty – výstup do sedla. Po polní cestě až k místu setkání skoro běžím. Přicházím s asi dvacetiminutovým zpožděním. Naštěstí tu na mě tricyklista čeká!

21.4. úterý – 23.4. čtvrtek

Sagada – Banaue – Hapao – Manila

Jeepney do Sagady je připraven na náměstíčku kousek od hotelu. Ještě je třeba chvilku počkat, než se zaplní. Pak vyrážíme přesně tím směrem, kudy jsem si dělal procházku po zdejších terasách. Teď, když tudy jedeme, nechce si mi uvěřit, jak daleko jsem až došel. Cesta do Sagady vede po hodně špatné šotolinové cestě horskou krajinou. Občas se pohybujeme tak blízko okraje, že mám strach, aby se s námi neutrhl a my neskončili někde dole v rokli. Po několika hodinách přijíždíme do Bontocu, města obklopeného úžasnými rýžovými terasami. Tady musím přesednout na jiný stroj, který rovněž vyráží, až budou všechna místa obsazena.

Při příjezdu jsme vítáni deštěm, což mě docela mrzí. V průběhu hledání penzionu, déšť zesílil, takže jsem byl nucen se schovat pod střechu jednoho z obchodů. Při čekání, se mě zeptala majitelka, jestli nehledám ubytování. Docela šťastná náhoda. Samozřejmě jsem přitakal a za nejlevnější peníze z celého pobytu bydlím v docela pěkném pokoji s výhledem na Sagadu.

Druhý den mám na programu jasný cíl – Údolí ozvěn, které dříve sloužilo jako pohřebiště. Ve skalních dutinách tu je uloženo množství rakví. Nejznámější jsou však ty zavěšené na stěnách. Některé sarkofágy jsou staré až 500 let. Pěšky vykračuji kopec až ke kostelu sv. Marie. Pak pokračuji borovým lesem ke hřbitovu, na jehož konci potkávám chlapíka, jenž mi popisuje cestu, kudy do údolí. Během nebezpečného sestupu mě dohnala skupina Japonců s průvodcem. Nechal jsem je takticky předejít, abych mohl z povzdálí sledovat kudy a na jaká místa je vede. To mi usnadnilo hledání rakví. Ono totiž v té husté džungli něco najít není zas tak snadné i přesto, že jsou stezky poměrně dobře vyšlapané.

Už při sestupu jsem si všiml několika rakví zavěšených na skalních stěnách. Po dosažení dna údolí se jdu podívat z větší blízkosti. Stezka pokračující údolím, má stále sestupnou tendenci. Po deštích je dost kluzká, musím být opatrný. Prodírám se hustým porostem až ke skále s temnou jeskyní, do níž padá malá říčka. Proti jejímu toku se dostávám k další průrvě, kde je malá tůň. Toto místo musím přebrodit a následně vyšplhat kluzký svah. Za ním vidím velkou jeskyni, z níž vytéká říčka. Tudy určitě procházet nebudu. Ale kudy dál. Skupina Japonců se mi ztratila, takže musím cestu najít sám. Zdá se mi, že vede na druhé straně. Takže další brodění a hrozně prudký výstup nesnadným terénem. Stezka zde je velmi zarostlá, taktak, že je vůbec vidět. Nicméně se mi nakonec podařilo dostat nahoru k obydlí, kde mě vyděsila smečka psů, kteří se naštěstí drželi zpět. Po silnici se dostávám k odbočce na vrcholek Kiltepan, odkud má být super výhled na údolí. Ptám se tedy pocestné na směr a už si to vykračuji nádherně vonícím borovým lesem k vyhlídce. Cestu jsem našel snadno, přestože nebyla vůbec značená. Výhled do hlubokého údolí s terasami je dechberoucí. Usedám na skalní převis a užívám si ten pohled. Poté se vracím na silnici a do Sagady. Celé odpoledne vydatně prší.

Ráno si chci ještě projít další zajímaví místa na jihu od města, avšak vytrvalý déšť mi v tom zabránil. Odcházím tedy na jeepney do Bontocu a dále zpět do Banaue. Jelikož mi jede autobus do Manily až večer, domlouvám se s jedním tricyklistou na návštěvu teras v Hapao. Ještě předtím si dávám do jedné z restaurací bágl, abych se s ním nemusel vláčet. Po dlouhé jízdě cestou plnou výmolů, jsem řádně vytřesený. Odměna na konci je však příjemná. Terasy jsou super. Avšak trable teprve přicházejí - při cestě zpět jsme píchli kolo, takže usedám na sedlo za řidiče. Aby toho nebylo málo, asi 4 km před Bontocem nám ještě došel benzín. Takže zanechávám tricyklistu na místě a jdu zbytek cesty pěšky.

Vyzvedávám si bágl a jdu posedět do restaurace. Pak už mě jen čeká přesun na terminál – na autobus do Manily.

24.4. pátek – 27.4. pondělí

Legaspi – Santo Domingo – Donsol – Cebu

Do Manily přijíždíme ve čtyři ráno. Je ještě pořádná tma. Chlapík, co se mnou seděl v autobuse, mi zjistil možnosti cesty do Legaspi. Mohu jet autobusem cca 12 hodin nebo hodinu letadlem. Po zvážení dalších okolností se celkem bez rozpaků přikláním k letadlu. Sedám tedy do taxíku a jedeme přes celé město k letišti do úřadu aerolinek. Tady zjišťuji nemilou skutečnost, že mi to letí už dopoledne, což mi sebralo možnost doprohlédnout si Manilu. Zároveň s letenkou do Legaspi si ještě pořizuji let do Cebu. Vzhledem k tomu, že to přesáhlo mé současné finanční možnosti, musím vybrat další hotovost z bankomatu. Následně odjíždím přímo na domestic terminál, kde vyčkávám odletu.

Z letiště, velmi podobnému tomu v Puerto Princesa, jedu tricyklem do hotelu poblíž kostela sv. Rafael. Z venku působí dost odpudivě, avšak zevnitř ujde. V recepci sedí příjemná paní, od níž dostávám užitečné rady, jak se po Legaspi a okolí levně pohybovat. Toho využívám vzápětí při cestě do Cagsawa ruins – do místa, které bylo v roce 1814 zničeno výbuchem sopky Mayon. Majestátně vyhlížející dokonalý kužel vulkánu je krásně vidět právě z Cagsawa, avšak i samému Legaspi tvoří výborný kolorit. Vystupuji z jeepney na odbočce, odkud jdu asi půl kilometru pěšky. Z ruin se zachovala ve výborném stavu jen věž kostela a pár zdí. Koukám na Mayon, bohužel je zakrytý mraky. Smůla.

Vracím se zpět na hlavní silnici, kde nasedám do jeepney na terminál. Tady přesedám směr Santo Domingo. Docela mě ničí čekání, než se vozidlo zaplní cestujícími. Je hrozné vedro. Cesta trvala jen pár minut. Na místě se nachází kostel vybudovaný z černého sopečného kamene. Je tu také moře, kam se jdu projít. Velice příjemně mne překvapil pohled na Mt. Mayon – konečně mraky zmizely a tak si mohu prohlédnout dokonalý tvar vulkánu tyčícího se v pozadí do ohromné výšky.

Sotva jsem se vrátil ke kostelu, už na mě pokřikuje pomocník z jeepney, jestli jedu do Legaspi. Rychle naskakuji. Zbytek dne si procházím město.

Následující den mám v plánu Donsol. Místo s jedinečným výskytem žraloků verlybích. Právě toto období je nejpříhodnější k jejich pozorování. Jen doufám, že se mi podaří nějakého uzřít. Cesta minivanem vede neuvěřitelné nádhernou přírodou. Kolem rostou vesměs palmy pod nimiž se krčí keřovitá vegetace. Celá zdejší oblast působí dojmem velké zahrady.

Po příjezdu do Donsolu je nutné se tricykly přepravit do vzdáleného turistického centra k registraci. Tady se dávám dohromady ještě se čtyřmi lidmi s nimiž se dělím o nájem lodi. Ještě si jdu vyfasovat šnorchl s ploutvemi a pak už jen čekáme na pokyn k nalodění. Ten přišel asi po hodině. Směřujeme k „flotile“ člunů na obzoru, kde se už pár lidí koupe. Jenže po žralocích ani vidu ani slechu. Plujeme tedy jinam. Pohybujeme se vesměs kolem pobřeží. Pokaždé, když udělá některý člun poplach, ostatní se k němu sjedou jak „slepice po flusu“. To se ví, že než se tam dostanou, žraloci jsou dávno pryč. Už jsme všichni z tohoto počínání zoufalí, tak přemlouváme kapitána, abychom hledali nezávisle na druhých lodích. Když už na palubě skoro všichni podřimují, najednou jsme zburcováni navléci si výstroj a naskákat do vody. Konečně! Hned, jak se kolem mě rozplynuly bubliny, vidím asi metr před sebou to obrovské monstrum. Rychle jsem se za ním potopil a vychutnal si ten zážitek. Tak se to nakonec podařilo! Po tomto zážitku jsme měli možnost pozorovat žraloky ještě jednou. Pak už se po několika hodinách plavby definitivně vracíme zpět do přístavu. Zde vracím ploutve a beru si tricykl na terminál v Donsolu, odkud se vracím do Legaspi.

Poslední den cesty se jdu projít do přístavu a pak odjíždím na letadlo do Cebu. Chozením ve městě trávím poslední hodiny před odletem domů.

Nahoru