Světem s báglem - Stránky nezávislého cestování |
Přistávám v Helsinkách po půlnoci. Vyzvedávám si bágl a jdu se podívat po informacích. Sice je nalézám, ale mají bohužel v tuto hodinu zavřeno. Beru si tedy v dostupných stojanech nějaké užitečné mapy – hlavně Helsinek. Všiml jsem si, že naproti informačního koutku je umístěna obrazovka, kde jsou promítány jízdní řády do celé řady finských destinací, kam se dá vypravit přímo z letiště. Zachytil jsem i město Turku, kam jede první spoj v 1:25 ze stanoviště 23-24. Paráda. Jdu to tedy hned omrknout. Před halou se nalézá doslova autobusové nádraží. Dokonce tu i na zmíněné stojánce visí tištěný jízdní řád. Odečítám z něho další možný spoj ve 3:30, ale v podstatě okamžitě ho zavrhuji. Nevidím sebemenší důvod, proč bych měl sedět na letišti, když mohu jet už v půl druhé. Je třeba být v Turku co nejdříve. Venku je pěkná kosa, takže si vybaluji mikinu. Vůbec, po příjezdu do Turku pociťuji chlad ještě víc. V autobusu ukazoval teploměr 7°C. Kráčím k budově autobusového nádraží. Je zavřeno. Potřebuji si ověřit čas odjezdu do Hämeenlinny, ale na zdejší tabuli vidím spoje maximálně do 8:45. Prostě je moc brzo. Vydávám se na noční prohlídku města. Kupodivu není tak liduprázdné, jak by se mohlo zdát. Občas tu a tam živáčka potkávám, nebo aspoň v dálce zahlédnu. Kráčím po hlavní ulici Aninkaistenkatu ke katedrále, která je dominantou města. Mám docela klid na vytváření nočních snímků. Občas kolem projde hlouček mladých vracející se z tahu, jinak je všude kolem ticho. Postupně ulicemi obcházím hlavní zajímavosti Turku. Zejména hlavní náměstí Market s ortodoxním kostelem. Jak název prostranství napovídá, bývají tu běžně trhy. Nyní tu je samozřejmě pusto prázdno. Přecházím po tmavé dlažbě tak tak, aby mě nesrazil čistící vůz. Není tu sám. Městem projíždí celá kavalerie. Když se vydávám k muzeu Umění na konci ulice Aurakatu, úplně náhodou jsem si všiml busty Lenina. Věděl jsem, že tu tento revolucionář někde pomník má, ale spíše jsem počítal s jeho hledáním. To, že na něj rovnou narazím, to jsem opravdu nepředpokládal. Bohužel je ve tmě dost špatně vidět, tak se sem vrátím, až se rozední. Zatím se odebírám k řece a kráčím po jejím břehu na jihozápad. Chci totiž dosáhnout městského hradu. Je to pěkná štreka. Pevnost leží poněkud stranou, a když k ní konečně přicházím, svítá a město se probouzí. Procházím hradem. Bohužel interiéry otevírají až v devět, což je pro mě pasé. To už se chci vydat na cestu do Hämeenlinny. Procházím si tedy stavbu kolem dokola, abych si prohlédl aspoň její architektonické prvky. Ke vší smůle je část zadní strany pod lešením, což mě docela zamrzelo. Odtud se totiž naskýtá na hrad nejhezčí komplexní pohled. Musím to vzít tak, aby mi lešení záběr nehyzdilo. Obcházím hrad kolem dokola a vracím se pomalu zpět do města. Opět kráčím po nábřeží a opět zavítám na Trhové náměstí a pochopitelně k soše Lenina. Je tak akorát čas jít ke katedrále, kterou v devět otevírají. Tu vidět chci a moc mě to nezdrží, abych byl v cukuletu na autobusovém nádraží. Prohlídku interiéru katedrály jsem nikterak uspěchávat nemusel. Za půl hodiny mi jede bus do Hämeenlinny. Původně jsem do tohoto města vůbec neplánoval cestovat, ale stojí tam zajímavý hrad a nedaleko se nachází také slušné muzeum tanků.
Jízda trvala něco přes dvě hodiny stejně tak jako cesta do Turku. Je stále pod mrakem a docela chladno. Vystupuji na zastávce ještě před autobusákem, odkud je to blíže do centra. Na zdejším rynku vyrostlo několik stánků s všeličíms. V rychlosti prokličkovávám lidmi k blízkému kostelu a dále přecházím ulicí Linnankatu k místnímu hradu. Na první pohled na mě hrad nikterak dojem neudělat. Divná stavba. Obcházím ji kolem řeky k bývalým kasárnám, kde je zřízeno vojenské muzeum věnující se především dělostřeleckým artileriím a přidružené technice. Za plotem je možno shlédnout množství kanónů a houfnic. Vstupuji do areálu a přes velké nádvoří kráčím ke vzdálené budově, kde je hlavní vstup do muzea s kasou. Nemám zájem toto místo navštívit, zajímá mě však, jak se dostanu do muzea tanků, které leží odtud asi deset kilometrů na sever. Vzhledem k tomu, že je dnes ve městě opět uzavřené turistické středisko, napadlo mě potřebné informace získat zde. Zjišťuji, že se tam dá celkem pohodlně dostat autobusem č.5, který jezdí z města přímo na místo. Co s hradem? Jak to časově poskládat? Hrad mám při cestě, tak se rozhoduji ho navštívit nejdříve. A to byla osudná chyba. Nejenže za ranec peněz není uvnitř nic k vidění (místnosti jsou prázdné a moderně přestavěné), ale ztratil jsem tu hodinu času, kterou jsem už bohužel nikde nevyšetřil. Navíc se mi nepodařilo hned najít autobusovou zastávku linky jezdící k tankovému muzeu, až teprve na hlavní silnici za řekou kousek od vlakového nádraží. Bus jede za dvacet pět minut. Nechce se mi tu čekat, tak se vydávám na procházku lesem podél druhé strany řeky. Stezka zde vede po prknech mokřady s rákosím až na molo, odkud se naskýtá parádní pohled na hrad. I přestože jsem se zde zdržel pouze na nezbytně dlouhou dobu, autobus v půl třetí mi o šest minut ujel. Tak to je pech. Stojím na autobusové zastávce před budovou nádraží a přemýšlím, co dál. Mohu jet za hodinu dalším spojem, ale tím se mi výrazně posune odjezd do Helsinek. Mohlo by to ohrozit mé odplutí do Tallinnu, kde mám předplacený nocleh. Předem jsem si totiž nezjistil přesný odjezd trajektu a nezakoupil lodní lístek, což nebylo zrovna dvakrát moudré. Normálně by to bylo jedno, ale když má člověk na všechno jen omezený čas, nemůže jím plýtvat. Každá promarněná hodina může negativně násobit důsledky. Z obav z možného prošvihnutí lodě a pozdního příjezdu do Tallinnu se tedy rozhoduji, ač nerad, na tanky nejet a vydat se zpět do Helsinek. V automatu si pomocí platební karty kupuji jízdenku na třetí hodinu. Budu muset přestupovat v Riihimäki.
Ve čtvrt na pět jsem v Helsinkách. Mířím rovnou do přístavu. I když kráčím kolem významných budov, nezastavuji se. Jdu až na konec zálivu, kde sídlí společnost Viking Line. Tady mi sdělili, že jízdenka stojí 26 eur a že loď vyplouvá v půl desáté večer. To se mi zdá pozdě, tak jdu ještě omrknout jiné společnosti. Dobrovolně jsem se tak rozhodl jít 2 km zcela zbytečně, protože jsem zde nepochodil. Jedna společnost už vypravila dnešní poslední loď, takže přepážku zavřeli a jiná sice pluje v šest, ale za dvojnásobnou cenu. Vracím se tedy zpět do centrály Viking Line, kde si zároveň kupuji zpáteční lístek na 29.9. Celkem za 46 eur. Hodiny ukazují čtvrt na sedm, když se ještě vydávám do města. Kdo ví, kolik budu mít času a jaké bude vůbec počasí poslední den před odletem, na který jsem si prohlídku Helsinek naplánoval. Je třeba ten čas využít. Když si vzpomenu, že jsem klidně na tanky v Hämeenlinně jet mohl… Ach jo. Kráčím k červené Uspenské katedrále a přes Senátní náměstí k nádraží. Na přilehlém prostranství probíhají trhy, tak se procházím mezi stánky. Celkem rychle se setmělo, tak přecházím na noční snímky. Ve čtvrt na devět se vracím na terminál do přístavu. Přecházím k nástupní bráně a čekám. S přibývající hodinou odplutí cestujících stále přibývá. Pochvíli tu není pomalu k hnutí. Po deváté nastupujeme na obrovskou loď. Jistě největší plavidlo na jakém jsem kdy plul. Hotový Titanic. Nachází se zde několik barů, kabaretů diskoték, nákupních center, jídelen… Sedám si ke stolu a píši denní zápis, abych se tím nezdržoval, až dorazím po půlnoci do hotelu. Poté, co jsem hotov, jdu omrknout, co se na lodi děje. Procházím přes karaoke bar a končím na diskotéce za ním. Postarší DJ tu pouští staré dobré fláky oldies, velmi podobného repertoáru, jako se hraje u nás. Sedám si do křesla a bavím se tím, jak lidé rozličného věku na parketě paří. Ovšem vynikající představení bylo připraveno až na samotný závěr jako překvapení. Z parketu byli všichni vyhnáni, aby mohla nastoupit ženská taneční skupina. To, co tu předváděly na rockenroll, bugy bugy a podobné styly, to mě dostalo. Ženy ve věku cca 45 let tancovaly tak úžasně a naprosto sehraně, že jsem od nich nemohl odtrhnout oči. Krásná tečka za plavbou přes Finský záliv. Estráda končí akorát v momentě, co vplouváme do tallinnského přístavu. Po dvou a půl hodinách plavby vystupuji na estonskou půdu. Přestože je tma jak v pytli a není nic moc vidět, zorientovávám se rychle a vyrážím směr hotel. Procházím kolem severního opevnění starého města. V hotelu na mě již čekají. Přes booking.com jsem poslal upřesnění mého příjezdu mezi půlnocí a jednou, což vyšlo přesně na polovinu. Pokojík mám velice příjemný a celkem útulný. Jdu se rychle umýt a na kutě.
Díky pozdnímu příjezdu jsem si ráno pochopitelně pospal. Večer jsem byl na pochybách, zda se vůbec vyspím, neboť mi dost nepříjemně houkal radiátor. Naštěstí jsem to vůbec nevnímal, takže jsem hnípal do osmi naprosto nerušeně. Než jsem se vyhrabal z hotelu, bylo devět. Kráčím do města nejkratší cestou, tedy ulicí Nunne. Je nádherně. Odhaduji, že bude k patnácti stupňům. Mé první kroky vedou do infocentra kousek od náměstí Raekoja. Dle zkušenosti z Finska jsem ani nedoufal, že budou mít otevřeno. Mají. Získávám informace ohledně dopravy na letiště (na zítra tam mám rezervované auto), jenže první autobus jede v šest, což je pozdě. Budu muset využít taxík. Dále zjišťuji něco o bývalé věznici a pevnosti v Patarei a také o klášteru v Piritě. Rovněž mě zajímá jako bonusový cíl, kdybych měl čas, vodopád Keila juga. Nemyslím si, že bych to všechno stihl, ale co kdyby… Od turistického střediska se dávám hned na výstup k ruské katedrále Alexandra Něvského. Pochopitelně se v pravoslavném chrámu nesmí fotit a navíc tu zrovna probíhá mše. Kupuji si tedy aspoň pohlednici, abych měl památku na vnitřní prostory. Poté se přesouvám dále ke katedrále Panny Marie. Chtějí tu vstupné a na věž taktéž. Do útrob kostela je vidět i z neplaceného prostoru a věž si nechávám ujít. Za chvíli mě totiž čekají tři vyhlídky, ze kterých uvidím něco podobného, co by se mi naskytlo z věže kostela. První vyhlídka hledí na moderní Tallinn, takže nic zajímavého. Ovšem následující dvě na staré město s opevněním a strážními věžemi, to je jiná káva. Výhledy jsou úžasné. Vracím se kolem ruského kostela a infocentra na hlavní radniční náměstí Raekoja. Vyrostly tu tržní stánky a na pódiu hraje a zpívá folklórní kapela. Důvod, proč se tu chvilku pozdržet. Poté, co jsem si dostatečně užil kulturního zážitku, pokračuji do starobylé čtvrti Katariina. Nachází se zde středověký dominikánský klášter. Je trochu ukryt stranou hlavních ulic. Musím projít skrz blok do malého tmavého dvora, na jehož konci vidím úzké kamenné schodiště. Právě tudy se dostávám do zmíněného kláštera. Když si vzpomenu na hrad v Hämeenlinně, tak to je nebe a dudy. Tady z toho místa čiší syrovost drsného života dávných časů. Prošel jsem si těch pár místností a musím zase dál. Následujícím bodem jest kostel sv. Olafa. Samotný svatostánek není nikterak zajímavý a navíc se tu rovněž koná bohoslužba. Hlavní objekt mého zájmu představuje věž s vysokou štíhlou střechou. Zakupuji vstupenku a deru se úzkým kamenným točivým schodištěm do šedesátimetrové výše, kde se nachází vyhlídkový ochoz. Pořádně jsem supěl, když jsem se ocitl na uzounkém rantlu střechy. Jasně je tu dán směr prohlídky, protože se dva lidi velice obtížně vyhýbají, navíc pouze v některých místech, kde to vůbec jde. Vyhlídka je vybudována na šikmých plátech střechy a chůze po ní patří k adrenalinovým zážitkům. Nicméně, rozhodně stojí za to. Výhled je famózní! Slézám zpět na dlažbu ulice a vydávám se severní branou ven ze starého města. Mířím ulicí Suur-Patarei k bývalé věznici. Už v momentě, co se blížím, budovy arestu mě doslova fascinují. Přecházím dvůr až k budce, kde si zakupuji za 3 eura vstupenku. Teprve nyní vcházím do toho pravého areálu vězení. Blok nalevo je otevřen k volné prohlídce. Jak tak procházím zchátralými chodbami a nahlížím do temných kobek této prastaré stavby, nedokážu si představit, že tu byl někdo vůbec zavřený. Místo působí tak odporně, že se to zdá být nemožné. Celý komplex je jedna velká deprese a úděs. Tím, jak je objekt ve značně zchátraném stavu, působí celkově až mrazivě a chmurné myšlenky ještě podporuje. Ovšem na druhé straně z hlediska stavebního, je objekt neuvěřitelné architektonické dílo. Prostě nádhera. Vězení se těší relativnímu zájmu návštěvníků. Potkávám jich tu poměrně hodně, nikoli však tolik, aby mi kazili dojem z tohoto místa. Peklo, které tu muselo být v době největší „slávy“, si jen lze těžko představit. Zvláště temné cely v útrobách pevnosti, kobky bez oken, nebo otevřené venkovní klece, nad kterými se den i nocí procházely stráže…, to byla běžná realita tohoto světa. Prohlídkou bývalé věznice v Patarei jsem snadno ukrojil celé dvě hodiny. Myslím, že jsem prošmejdil všechny prostory, které jsou návštěvníkům zpřístupněny. Nyní je čas se přesunout k nákupnímu centru Viru keskus, kde by měla být zastávka autobusů jezdící do čtvrti Pirita. Tam se nachází zbytky velkého středověkého kláštera. Popocházím až na páteřní třídu Narva maantee, kde nasedám na „osmičku“. Pro jistotu si ještě u řidičky ověřuji správný směr na Pirita kloostri varemend. Na digitální tabuli sleduji průběh zastávek, dokud se neobjeví ta má. Ihned po vystoupení nemohu přehlédnout vysoký štít klášterní budovy vystupující nad okolní stromy. Vstupné jsou zde dvě eura. Prohlížím si nejprve hlavní objekt, z něhož se dochovaly kompletně všechny obvodové zdi. To však nelze říci o ostatních částech kláštera, kde zbyly fakticky pouze základy. I tak se jedná o příjemný zážitek s ochutnávkou kapky historie. Dnes je pěkný pařák. Udělalo se krásně teplo, počítám, že by mohlo být ke dvaceti. Sundavám si bundu a přebíhám na druhou stranu silnice k zastávce zpět do centra Tallinnu. Ve městě si sedám na lavičku u obchoďáku Viru keskus a pozoruji městský shon. Před budovou se totiž nalézá velmi rušná křižovatka, na které se provoz nezastaví. Žije to tu. Jak tak sedím, honí se mi hlavou myšlenky na vodopád Keila juga. Procházím si vytištěné jízdní řády a koukám, že je tam dost řídké a komplikované spojení. Vyšlo mi, že bych se tam v tuto hodinu možná dostal, ale zpátky už ne. Je už dost pozdě, zpáteční spoj bych prostě nechytnul. OK, tento cíl tedy škrtám. Nevadí. Mám v plánu zítra navštívit velmi podobný vodopád Jagala juga. Zvedám se a zacházím do obchodního domu nakoupit nějaké potraviny, prostě zásoby na zítřejší autovýlet. Poté se vracím přes staré město směrem k mému hotelu. V centru to dost žije. Vyskytuje se tu poměrně hodně pouličních muzikantů a plných hospodských zahrádek. Jen hlavní náměstí poněkud upadlo. Ranní trh zmizel a na pódiu nikdo nevystupuje. Prostor téměř zeje prázdnotou. Lidé posedávají ve venkovních restauracích podél domů lemujících prostranství Raekoja. Napadlo mě, že jsem se v turistickém centru zapomněl zeptat na spojení do Kuressaare na ostrově Saaremaa. Zacházím tedy po cestě k informačnímu okénku na vlakovém nádraží, ale babča za přepážkou mi k tomu nic neřekla. Anglicky evidentně neumí, a když už už přecházím na ruštinu, dal se se mnou do řeči turista stojící ve vedlejší frontě. Právě se z Kuressaare vrátili a autobusy prý jezdí z ulice Tartu, z tamního hlavního nádraží Tallinna Bussijaam. Prý se tam dostanu nejlépe taxíkem za deset eur. Já si však později na mapě všiml, že se tam dá jet od mého hotelu přímou tramvajovou linkou č.2, a to bez přestupování. Tak super. Jenže když jsem přišel na zastávku u hotelu, koukám, že jsou koleje zrušené vč. zastávky. Náhrada je zajištěna autobusem č.52. Ten jede k Viru keskus, odkud bych pak na ulici Narva pokračoval tramvají. To by šlo. Jsem rád, že dorážím do hotelu v sedm. Sice poměrně brzy, ale aspoň se v klidu připravím na zítřek a půjdu brzy spát. Zítra totiž musím vstávat už ve čtyři, protože mám zamluvené auto na pátou. To jsem udělal schválně, abych měl dostatek času navštívit všechna vytipovaná místa a začal prohlídku s rozedněním.
Budík mě vyhání z pelechu ve čtyři hodiny. Kupodivu vstávám celkem svižně a vůbec si nepřipadám ospalý. Po snídani ještě kontroluji, zda mám vše pro dnešní výlet a opouštím pokoj. Scházím dolů do recepce. Jelikož jsem si včera neobjednával taxi, musím tak učinit nyní. Recepční vše zařídila. Vůz tu bude do dvaceti minut. To se mi ten čas začíná pěkně natahovat. Jsem zvědav, jestli se mi podaří vyjet v pět, jak jsem plánoval. Taxík dorazil za deset minut a dalších deset je to na letiště. Jízdné mě přišlo na méně než sedm euro, což jsem nečekal. Počítal jsem s daleko vyšší částkou. Aspoň v něčem pozitivní zpráva. U informační přepážky v hale se ptám na umístění pultů autopůjčoven. Musím do přízemí. Trochu mi zabralo, než jsem našel mezi prázdnými okénky svou společnost. Pultík byl označen pouze zkratkou, kterou jsem neznal. Na LCD obrazovce vidím seznam jmen a časy, na kdy mají lidé naplánované vyzvednutí auta. Mé jméno je s velkým časovým odstupem jako první. Stojí tu poznámka, že mám zavolat na uvedené číslo a někdo sem do dvaceti minut dorazí. Volám. Čekám… Konečně se vzadu otevřely dveře, v nichž se objevil chlapík. Probíhá standardní papírování. Když už mám všechno vyplněné, ještě je třeba strhnout z mého účtu depozit 500 eur, které jak se vzápětí ukázalo, na kontě nemám. Aby mi mohli auto půjčit, musím zaplatit 19 eur plné pojištění, přičemž je pak depozit poloviční. Na tento pokus již transakce proběhla v pořádku. Uf. Beru si klíče s doklady a odcházím na parkoviště. Koukám po nějakém malém autě, jelikož jsem sáhnul při rezervaci po nejnižší třídě, ale při mačkání dálkového ovládání, se mi žádné takové auto nehlásí. Až teprve skrytě za řadou nalevo vidím blikat světla. Přicházím blíž a s neskrývaným překvapením hledím na velkou Toyotu Avensis v kombíku. No tak to je něco. Takový kočár a jen pro mě! Zapínám v tabletu navigaci s navolenou výletní trasou a mohu vyrazit. Letmo jsem si všiml, že vyjíždím notný kus od místa, než jsem si domněle předvolil doma. Přístupovou kartou si otevírám závoru a jedu. Je ještě hluboká tma, ale naštěstí není v podstatě žádný provoz. Ovšem oproti původnímu plánu vyrážím s padesátiminutovým zpožděním. Hm, jsem zvědav, kde a jak to naženu. Celkem brzy opouštím Tallinn a mířím po jakési dálnici na východ. Je zde povoleno jet max 110 km/h. Asi v polovině cesty k mé první zastávce – 183 km vzdáleného Sillamäe, se rozednilo. V centru města parkuji pár minut po osmé. Je docela chladno, tak si ponechávám bundu. Obloha ovšem slibuje, že by se mohlo v průběhu dne udělat pěkně. Zacházím do parku naproti přes silnici. V čele stojí budova Kulturního domu a na druhé straně ulice vidím radnici a místní hotel. Dávám se po zdobeném schodišti k aleji, jež lemují domy typické sovětské architektury. Vůbec celé město je jeden skanzen. Jakoby usnulo v čase. Mířím směrem k moři až na křižovatku ulice Ranna, kde stojí moderní katolický kostelík. Následně se stáčím doleva a obcházím dva bloky, abych se opět vrátil na hlavní ulici Kesk. Sillamäe je neuvěřitelně zelené město. Všechny ulice lemují stromy. Škoda, že zakrývají architektonicky zajímavou zástavbu. Zdá se, že jsou zdejší domy od dob pádu Sovětského svazu bez jakékoli údržby. Vypadá to tu hodně zchátrale. Odskakuji si k budově kina z padesátých let minulého století, která je zapsaná na seznamu památek kulturního dědictví. Viditelně je opuštěná a kdy se tu naposledy promítalo, už musí být opravdu hodně dávno.
Vracím se k autu a pokračuji přes hlavní silnici na jih do Viivikonny – města duchů. Zdejší domy obyvatelé opustili někdy v osmdesátých letech a od té doby si tu čas pořádně zahlodal. Velice zvláštní místo. Procházím dům po domu a zkouším nahlédnout dovnitř. Většina je zamčených s výstrahou nebezpečí zřícení některých jejich částí. Nicméně se dá celkem pohodlně nahlédnout do útrob staveb skrz rozbitá okna v přízemí. Tristní pohled. Koukám na hodinky, které ukazují deset. Čas hrozně letí. Takhle to dál nepůjde, už mám hodinu a půl skluz oproti dnešnímu dopodrobna zpracovanému itineráři.
Přejíždím do nedaleké Narvy. Dosahuji tak nejvzdálenějšího bodu mého autovýletu. Toto ruské město na estonském území mě docela zklamalo. Přejel jsem cíl představující parkoviště na hlavním náměstí u přísně střežené celnice. Zastavil jsem se až poměrně jižně na náměstíčku u hotelu Narva. Ulicí Igor Grafovi přecházím ke katedrále Vzkříšení. Jsem překvapen, že se tu bez problémů může fotit. To se mi ještě v žádném ruském pravoslavném kostele nestalo. Po prohlídce přecházím k nábřeží řeky a k soše lva, odkud se nabízí parádní výhled na zdejší hrad. Vlastně je to část mohutného opevnění rozťatého říčním korytem, jež dělí pevnost mezi estonskou a ruskou stranu. Podivně působí hraniční zabezpečení vysokými ploty kamerami a ostnatým drátem. Uprostřed města to působí dosti násilně. Divné. Za Sovětského svazu tu žádná omezení neplatila a vše bylo volně průchozí. Ulicí Malmi se dostávám k hradbám a již zmíněnému hradu. Tyčí se na rozlehlém travnatém prostranství. Jdu se podívat tam, kam až to jde. To se ví, mít čas, určitě bych si zaplatil prohlídku, ale ten bohužel nemám. Na zpáteční cestě se zastavuji u sochy Lenina. Postava bez podstavce a gesto s nataženou rukou vpřed vyznívá poněkud do prázdna. Socha sem byla od bůhví odkud „uklizena“. Poslední věc, kterou bych chtěl ještě vidět, tj. stará městská radnice. Hned po hradu asi druhá nejvýznamnější památka ve městě. Abych se k ní dostal, jsem nucen velkým obloukem obejít hraniční pásmo a pak se doptat, protože z mapy nebylo zcela jednoznačné, kde se hledaná budova přesně nachází. Polorozpadlá zanedbaná stavba je poněkud ukryta mezi bloky obytných domů. Ovšem zajímavě kontrastuje s budovou vedle ní. Supermoderní Tartská universita se pozoruhodně architektonicky doplňuje s historickou radnicí. Aspoň na mě to působilo velice vkusně. Vracím se přes park Alexandra Puškina a po stejnojmenné třídě k autu. Na nic nečekám a vydávám se zpět směrem k Tallinnu. Cestou se chci stavět u vodopádu Valaste na mořském pobřeží. Musím trochu poupravit cestu, protože mi navigace našla trasu po vedlejší šotolinové cestě, nebo to tak aspoň vypadalo. Nová varianta vede jistojistě po asfaltu a časově vychází v podstatě stejně.
Projíždím krásnou venkovskou krajinou. Nikam nespěchám a kochám se. Na parkovišti u vodopádu jsem coby dup. Stojí tu patrový hostel i restaurace. Hm, přírodní atrakce asi láká davy turistů. Scházím po přírodním schodišti k vodopádu na skalní převis. To, co jsem uzřel, mi vzalo dech. Ovšem jinak, než by se automaticky zdálo. Voda zde „kape“ ve formě slabounkého čůrku do mohutné půlkruhové rokle. Pramínek zakrývá vysoké houští. Vůbec se mi nechce riskovat pád ze skály, tak si s respektem držím odstup od okraje. Nad strží byla kdysi vybudovaná vyhlídková lávka. Sice se tu ještě klene, ale už není v provozuschopném stavu. Vstupní část zcela chybí a zbytek se rozpadá. Ani točivé schodiště zpřístupňující lávku nebudí špetku důvěry. Je zablokováno silnou mříží, takže tam stejně nelze vstoupit. Přecházím sem, abych zkontroloval výhled na vodopád, ale je to výrazně horší než ze skály na druhé straně. Tak za tímto skvostem sem jezdí davy turistů? Bláhovost. Možná někdy v minulosti. Nyní po tomto umírajícím místě neštěkne ani pes. Hostel i restaurace jsou pusté a bez známek života. Už jsem si několikrát všiml, že se tu o celkem turisticky zajímavé lokace a atrakce nestarají. Raději je nechají zpustnout napospas přírodním živlům. Myslím, že to je škoda. Tak tady to bylo rychlé! Ve čtvrt na jednu jsem hotov a také díky rychlé prohlídce Narvy jsem už jen půl hodiny v manku. Jedu krásnou krajinou až do Purtse, kde je situován malý hrad. Je uzavřený, takže si prohlížím stavbu pouze zvenku. I tady jsem rychle hotov, ale přemýšlím o tom, že bych některé cíle mimo hlavní směr vynechal a spíše čas věnoval zajímavějším místům před sebou. Rozhoduji se tedy nejet k zámku Kalvi a dále vyřadit zříceninu hradu Toolse na mořském pobřeží. Jak se tak blížím do Kundy (opravdu je to název jednoho z estonských měst), míjím několik odboček k zámku. Když na směrovce vidím dvojku, okamžitě vracím Kalvi zpět do programu. Dvoukilometrová odbočka mně fakt nezdrží. Zámek je toho času opět nepřístupný. Pouze tu několik mužů udržuje zahradu. Nahlížím přes železný plot, abych si prohlédl stavbu. Škoda, že se nedá jít dovnitř. Asi bych s interiéry stejně nejspíš nepochodil, protože zámek už dlouho funguje jako luxusní hotel. Na zpáteční cestě se nevracím na hlavní silnici, ale jedu okreskou podél až do Kundy, města továren. Výrobních budov je tu snad více než obytných domů. Kunda byla v minulosti centrem výroby cementu, což jí vlastně zůstalo dodnes. Cementárny a jejich historie, to je ten důvod, proč jsem se tu chtěl zastavit. Zajímá mě hlavně rozpadlá první cementárna ve městě, jejíž trosky stojí zarostlé v malém údolí uprostřed města. Jsem opět zklamán tím, jak tu nechají Estonci všechno zpustnout. Proč se tu o to nikdo sakra nestará? Nechápu to. Nelze se dostat na vyhlídku ani k informačním tabulím, protože ve svém umístění využívají vlastně střechu jedné z původních továrních hal a nyní je sem vstup blokován pro nebezpečí propadnutí. Hodně mě to štve, protože mi to brání udělat pořádné fotky. Ze silnice od zábran mám tak desetiprocentní možnosti, než to co bych byl schopen od zábradlí plošiny. No nic, nedá se nic dělat. Ještě jsem se v rychlosti stavil u muzea cementu, jenže jak jinak, opět je zavřeno. Pokračuji tedy dál.
Před sebou mám přírodní rezervaci Viru raba, jež je součástí rozlehlého národního parku Lahemaa. Nesmírně zajímavá a naučná ekotrasa místními mokřady. Na tuto procházku přírodním parkem se velice těším. Trek začínám přesně ve čtyři. Mám půlhodinu k dobru, což se hodí, protože jsem přesvědčen, že bych na místě mohl strávit času podstatně více. Zpočátku vede cestička pouze lesem, ale zanedlouho se vysoké stromy přikrčí v nízké kleče a objeví se mokřady s jezírky. Velmi zvláštní krajina s ještě zvláštnějšími zvuky. Zdejší klid je soustavně narušován vrčením křídel vážek, šploucháním vody a máváním perutí vodních ptáků. Kráčím po dřevěných lávkách mezi vodními plochami a užívám si nádherné počasí. Je krásně teplo. Ještě si vylézám na zdejší dřevěnou rozhlednu, abych se rozhlédl trochu do kraje. Je čas na návrat. Před sebou mám poslední cíl mého autovýletu – vodopád Jägala juga. Modlím se, aby v něm byla nějaká voda a nedopadl jsem jako ve Valaste. Mám štěstí. Vodopád sice nepokrývá zlom řeky v celé šíři, ale i to co tu je k vidění, je dobré. Stojím na pravém břehu, který je bezpochyby vhodnější k celkovému přehledu, ale jak tak koukám na druhou stranu, jsem rozhodnut tam navzdory plánům zajet také. Místo umožňuje stanout přímo nad vodopádem a také přímo pod ním. Už od samého začátku cesty se trápím s nabíjením tabletu. USB kabel mi nevím proč nefunguje, takže jedu pouze na zásobu baterie. Ta už povážlivě dochází a já budu potřebovat více než kdy jindy navigaci k návratu na letiště. Nejen to, ještě je třeba najít pumpu k dotankování nádrže. Nabito mám už jen na 18%, takže šetřím energií, jak se dá. Vždy se kouknu, kolik mi zbývá k další odbočce a tablet vypínám. Aby toho nebylo málo, uvědomil jsem si, že vůbec netuším, kde se nachází parkoviště autopůjčovny. Při výjezdu jsem si trestuhodně neuložil pozici. Koukám do e-map a horečně hledám, kde by mohlo být. Baterie neúprosně dochází… Tu mi problesklo hlavou, jak jsem si letmo při odjezdu všiml uhnuté pozice parkoviště od mého původně zadaného místa z domova. Nevím sice přesnou polohu, ale dávám se navést do lokality, kde by mohlo parkoviště být. Uvidím, až tam přijedu, snad tam něco poznám. Aby toho nebylo málo, další komplikace se dají očekávat s blížící se tmou, která mi hledání ještě více ztíží. Opět vypínám tablet… Přijíždím sice k letišti, ale někam k nákladním dokům. Osobní terminál musí být někde dál. Jedu hlavní silnicí a náhle jsem spatřil čerpací stanici. Ke vší smůle tu není obsluha. Tankovat lze pouze na platební kartu. Nikde v okolí žádnou další pumpu neregistruji, tak to jdu zkusit. Požádal jsem o pomoc slečnu tankující u vedlejšího stojanu. Po zkušenostech z Islandu hrůzou trnu, aby mi to vzalo kartu. Sláva! Povedlo se. Tak benzín mám. Teď už jen najít parkoviště. Je čtvrt na osm a rychle se stmívá. Myslím, že jsem už u letištní haly. Tady někde to musí být. Problém je v tom, že tu je plno jednosměrek a zákazu zastavení. Nemohu si dovolit, abych špatně zahnul a aby mě provoz zahnal někam, kam nechci. Rozhoduji se tedy nechat auto na parkovišti nějaké firmy a obejít to pěšky. K mé velké radosti poznávám terén hned za první křižovatkou. Jasně vidím závoru k parkovišti autopůjčovny. S obrovskou úlevou se vracím pro auto a přejíždím na stejné místo, odkud jsem si vůz ráno vyzvedával. Baterka tabletu v tuto chvíli ukazuje 9%. Zacházím na přepážku autopůjčovny. Nikdo tu opět není, tak dle ranních instrukcí házím klíče i s doklady do schránky. Odcházím na autobus směr centrum. Odjíždí po osmé. Vystupuji u obchoďáku Viru keskus, kam zacházím na nákup. Poté se krásně nasvíceným starým městem vracím do hotelu. Než se umyju, najím a sepíšu deník, je bezmála půlnoc.
Poté, co jsem se odhlásil z hotelu, ptám se recepční, jak se dostanu na hlavní tallinnské autobusové nádraží Bussijaam. Je to snadné. Nedaleko odtud se nachází konečná zastávka tramvajové linky, kterou se bez nutnosti přestupů dostanu přímo na místo. Naskakuji tedy do právě přijíždějící soupravy. U řidiče si za dvě eura kupuji lístek a a vezu se na ulici Tartu. Naproti přes ulici nelze přehlédnout budovu autobusáku s velkým nápisem Bussijaam. Vcházím v půl deváté. Nevím ani přibližně v kolik jede spoj do Kuressaare na ostrově Saaremaa, tudíž přistupuji k informačnímu okénku, kde mi sdělili, že je nejbližší autobus odpravován v půl jedenácté. Hm, to jsem si mohl klidně ještě pospat. No nic. Kupuji si tedy jízdenku a jdu si prohlédnout zdejší prostory. Na nástupištích jsou vystaveny obrazy nějakého místního fotografa s motivy „chudé Afriky“. Docela mě to zaujalo. Překvapilo, mně jaká dnes panuje hustá mlha. Není pomalu vidět na krok. Chladno ale není. Ve čtvrt na jedenáct se odebírám na perón. Vzápětí přijíždí minibus. To mě čeká tedy náramně pohodlná čtyřhodinová jízda! Pochopitelně je mezi sedadly málo místa na nohy. Nicméně cesta ubíhá poměrně svižně, i když stavíme na každé mezi. Zanedlouho jsme ve Virtsu, kde je třeba se nalodit na trajekt. Vylézám na palubu. Ani nevím, jak dlouho plavba trvala, ale nemyslím, že to bylo déle jak půl hodiny. Právě jsme připluli na malý ostrov Muhu. Na vlastní Saaremu už netřeba využít lodní přepravu, protože jsou ostrovy propojené náspem. V půl třetí přijíždíme do Kuressaare. Jelikož mám v plánu navštívit zítra Anglu, jdu hned zjistit vše potřebné. Autobusy tam jedou pouze dva brzy ráno a pak až odpoledne. Abych nemarnil časem a ještě se v rozumnou dobu vrátil, rozhodl jsem se využít první nabídky - spoje v 5:45. Znamená to tedy opět brzy vstávat. Odebírám se do zarezervovaného guesthouse, který se nalézá hned za rohem. Jsem tu za minutku. Jedná se malý rodinný penzion. Platím hned při zápisu 20 eur, beru si klíče a po složení věcí odcházím na prohlídku Kuressaare. Už se zase udělalo krásně. Obloha je projasněná a slunce pálí. Ano, je skoro pařák. Kráčím ke středu města, kde stojí radnice. Je tu také integrováno turistické informační centrum, ale nejspíš nefunguje. Budovu svírá lešení a stavební plot. Vlastně tam zacházet ani nepotřebuji. Spíše si odskakuji do supermarketu Konsum, hned za radnicí. Potřebují si nutně koupit něco k pití. Následně se šourám ulicí Lossi k místnímu hradu. Ještě než ho dosahuji, procházím malým parkem. Ach, jak je ten podzim krásný! Ty barvy! Přecházím po mostě klenoucího se přes vodní příkop a dále skrz obranný val do areálu hradu. Vystupuji na násep a od jediné dochované bašty se po něm vydávám kolem dokola. Mám hrad stále na očích dole uprostřed rozlehlého travnatého prostranství. Dostávám se zpět k hlavní bráně opevnění. Procházím přes nádvoří ke dveřím středověké pevnosti, abych zjistil návštěvní hodiny. Bohužel mají v pondělí a úterý zavřeno. Pro dnešek mi to nevadí a zítra je středa. Až se vrátím z Angly, přesunu se sem, abych tu byl na jedenáctou, kdy se brány hradu otevřou. Před vchodem je umístěna cedule s fotkami interiéru lákající k návštěvě. Na mě to rozhodně zapůsobilo. Bohatě mi to stačí k pevnému rozhodnutí se dovnitř podívat. Obcházím hradní komplex a vycházím z areálu skrz obepínající val uměle proraženým zadním východem. Našel jsem tu zajímavé místo mezi stromy, odkud se odkryl na pevnost moc pěkný výhled. Pomalu se vydávám kolem zálivu až k hotelu Spa Meri, před nímž stojí sousoší muže a ženy nesoucí loď plnou ryb. Tato skulptura bezpochyby patří s hradem k hlavním symbolům města Kuressaare. Obracím k návratu. Cestou to beru pochopitelně přes obchoďák, kde doplňuji zásoby. Mám docela hlad. Tak se těším, že skoro běžím a na pokoji to všechno spořádám. Poté se vracím do města. Nechci si nechat ujít večerní procházku. Hrad je sice nasvícený pouze zpředu a ve městě samotném také moc světel není,… ale to neva…
Vstávám před pátou sám a zcela bez pomoci budíku, i když se mi spalo parádně. Snídám nakoupené sladké pečivo a vydávám se do chladného rána. Vidím jasně svítit hvězdy, to znamená, že na obloze moc mraků nebude. Na peronu autobusového nádraží postávají pouze dva lidé. Budova samotná je potemnělá, neboť otevírají až za hodinu. Minibus do Angly dorazil v podstatě s regulérním jízdním řádem, tedy ve tři čtvrtě na šest. Jsem jediný cestující. Jízdenka za dvě eura, to je pohoda. Během trasy stavíme na různých místech a při poslední zastávce v Kuressaare přistoupil ještě jeden chlapík. Toť vše. Moc toho přes stále trvající tmu zatím vidět není. Svítí měsíc v krásném srpovitém „c“ tvaru a obloha přeci jen na východě začíná prosvětlovat, známka toho, že tu bude co nevidět úsvit. Téměř celou dobu jedeme lesem. Nic k vidění tu není, snad jen okamžik, kdy před autobus skočili dvě srnky. Bylo to však v uctivé vzdálenosti a při asi šedesátikilometrové rychlosti, takže žádné vážné ohrožení pro nás ani pro zvěř se nekonalo. Přijíždíme do Angly. Už z dálky jsem si všiml krásně nasvícených dřevěných větrných mlýnů, což je ten důvod, proč jsem sem vyrazil. Řidič mi ještě při vystupování ukazuje v dálce zastávku, odkud se budu v 8:20 vracet do Kuressaare. Mám tedy zhruba dvě hodiny na prohlídku. Až teprve nyní oceňuji to, že jsem sem dorazil ještě za tmy. Původně jsem to v plánu neměl, ale když mě k tomu donutil jízdní řád, nakonec jsem rád, že tomu okolnosti chtěly, abych dostal příležitost pořídit opět nějaké ty noční snímky. A že mlýny vypadají za umělého nasvícení a s barevnou ranní oblohou úchvatně! Velmi rychle se rozednívá. Obcházím kolem dřevěného plotu postaveného z klacků až na parkoviště muzea, kde se nalézá i hlavní vchod do areálu skanzenu. Bohužel tu otevírají až od devíti. Nicméně mi to ani nevadí, protože se dá expozice za plotem dobře prohlédnout i zvenčí. Zajímavé jsou stařičké zrezivělé traktory u malého rybníčku, kde je rozmístěno i několik dalších historických zemědělských strojů.
Čas tu utekl jako voda. Odebírám se na zastávku. Za dvacet minut je tu poslední dnešní dopolední bus do Kuressare. Na místě se vracím do guesthouse a dávám si jídlo. O půl jedenácté balím a odcházím. Snažím se zvonkem přivolat majitele, abych se rozloučil, ale nikdo se nemá k tomu sem přijít. Možná nejsou doma. Nechávám tedy klíče v zámku pokoje a hlavní vchod za sebou zabuchuji. Přecházím pomalu k hradu, jež otevírají v jedenáct. Jsem tu ještě celkem brzy, tak si vylézám na obranný val a kochám se celkovým pohledem. Je pod mrakem a myslím, že panují lepší podmínky na focení než včera, kdy jsem to odtud měl přímo proti slunci. Platím pět euro jako vstupné a vcházím do hradu. Jsem přesvědčen o tom, že tu toho uvidím mnohem více než v Hämeenlinně. Na malinkém nádvoří se dávám doleva, kde vstupuji do dveří označených jako startovní bod prohlídkového okruhu. Čeká mě kaple a kněžské místnosti. Paráda. Takto nějak si představuji, že mají vypadat hradní prostory. Nicméně objekt je pojat především jako muzeum mapující historii Estonska od středověkých dob až k éře Sovětského svazu a budování socialismu, takže v dalších místnostech a patrech jsou vystaveny expozice z těchto epoch. Je tu umístěno přehršel drobných i objemnějších exponátů, až bych řekl, že se to sem prostě vejít nemůže. Některé sály působí skoro jako skladiště. Ale pozor, jde o pouhý první dojem! Všechno má logickou časovou, i tematickou posloupnost a i sebemenší vystavený kousek obsahuje popisek i období výskytu. Exponáty jsou krásně poskládány a některé kouty zobrazují historická dioráma. Je to tady pěkné bludiště. Kromě hlavních koridorů tu jsou ještě původní středověké „únikovky“, jako uzounké a nízké tajné chodbičky a kamenná schodiště. V průběhu prohlídky mi nemohlo uniknout, jak se venku prudce zhoršilo počasí. Udělal se velmi silný vítr a do toho se spustil déšť. Hotové boží dopuštění! Jednou jsem si takhle chtěl vykročit na ochoz vrchní části hradu, ale měl jsem co dělat, aby mi vichr nevytrhl dveře z ruky. Ihned jsem se raději vrátil dovnitř. To je tedy rapidní změna od včerejška, kdy jsem chodil i v tričku. Ještě před ukončením návštěvy muzea se stavuji v nejspodnějším patře, kde se nalézá výstava živočišné říše Estonska. Jsou tu k vidění vycpaniny zástupců fauny od ptáků, přes lesní zvěř až po šelmy. Jako příklad uvedu srnky, vlky, medvěda, ale i obrovského losa. Krásně udělané přírodopisné muzeum. Hrad opouštím v půl jedné. Tak akorát čas se přesunout na autobusák. Ve 13:10 mi totiž odjíždí spoj do Tallinnu. Původně jsem měl ještě v záloze variantu ve čtvrt na tři, kdybych si prohlídku hradu náhodou protáhl. To se však nestalo, takže jedu dříve. Naštěstí přestalo pršet, tudíž jsem se celkem pohodlně a suchý dostal k autobusu. Zpět do Tallinnu jedu luxusním velkým autobusem s vlastním LCD displejem před sebou. Všude je místa habaděj, bus je poloprázdný. Cesta ubíhá, za moment se naloďujeme na trajekt. Tady je situace zcela obráceně autobusu. Místo velké lodi sem, najíždíme na malou kocábku, kam se vejde jen pár aut. Nejspíš bych to nechal bez povšimnutí, kdyby nebylo tak rozbouřené moře. Opět prší, fouká vítr a vlny s trajektem houpají ze strany na stranu, až mám trochu obavy z převrácení. Vlny tříštící se o bok lodi létají až na náš autobus. Kamion stojící vedle nás se hrozivě naklání. Adrenalinová půlhodinka. Po napínavém zážitku vyjíždíme ve Virtsu opět na pevninu a míříme do Tallinnu, kde jsem v půl šesté. Nastupuji opět do tramvaje č. 2 a jedu na konečnou Balticjaam u mého hotelu. Nemusím zde znovu vyplňovat přihlašovací lístek, vždyť jsem tu byl předevčírem. Pochopitelně si mě pamatují. Ovšem místo mého původního pokoje jsem ob jedny dveře dále. Mám okna přesně nad zastávkou městské dopravy. Kdykoli tu projíždí autobus, drnčí okna. Tohle by člověk nevymyslel. V předchozím pokoji mi houkalo topení a tady tohle. No, snad to nebude vadit při spaní. Shazuji si bágl a odcházím do supermarketu na nádraží. Výběr tu sice mají trochu menší než ve Viru keskus, ale dá se. Vracím se na pokoj a dávám se do jídla. Ještě jsem ani nepolkl první sousto, když tu se spustil hlasitý požární alarm. Poté, co jsem sešel do recepce, bylo mi vysvětleno, že se jedná planý poplach. V momentě, co jsem se vzdaloval od pultu, ještě jsem zaslechl, jak recepční odvolává hasiče. Mám před sebou poslední noc mého krátkého, ale bezpochyby bohatého putování Finskem a Estonskem. Zítra musím vstávat nejdéle v šest, abych stihl dojít do osmé do přístavu, kdy mi odplouvá trajekt do Helsinek. Jen doufám, že se počasí umoudří, mám tam totiž dost nedodělaných věcí.
Vstávám v šest, dávám si snídani a odcházím do přístavu. Jdu stejnou cestou, jako jsem sem přišel, tedy kolem hradeb starého města. Procházím liduprázdnými ulicemi. Je chladno a hrozná mlha. Na terminálu u společnosti Viking line si rozměňuji voucher za lodní lístek a sedám si do čekárny. Je tři čtvrtě na sedm. Zatím tu jsme pouze tři, ale jak se blíží půl osmá (nástupní čas), lidí výrazně přibývá. Nastupuji tubusem na loď. Jedná so o stejný obr, jako jsem sem před pár dny plul. Procházím si loď a zjišťuji, že je naprosto stejně stavěná, jako ta předešlá. Myslím, že je to ta samá. Večer připluje a ráno se vrací zpět. Rovněž tu mají karaoke i diskotéky. Pochopitelně tu nyní žádný program neprobíhá, tak se děje pouze při večerní plavbě. Po odražení od mola vylézám na palubu. Přes hustou mlhu není skoro nic vidět. Zanedlouho tallinnský přístav zcela mizí pod mlžným závojem. Jako snad každou loď i nás doprovází rackové. Je docela chladno, tak se vracím do útrob lodi. Sedám si do boxu v karaoke baru. Zde trávím drtivou část plavby do Helsinek. Asi dvacet minut před doplutím opět vcházím na horní palubu, abych zachytil helsinský přístav. Pochvíli se začínají v mlze objevovat cípy pobřeží. Vplouváme do úžiny mezi dvěma skalami, kterou hlídá mohutná pevnost, respektive její zbytky. Dochovalo se hlavně opevnění, ale i tak je to zajímavý pohled. Zanedlouho se noří z mlhy jedna budova za druhou, až se postupně objevuje celý přístav. Škoda, že se nemohu dostat na příď. Ta je uzavřena pouze pro posádku. Takto běhám z levoboku na pravobok a hledám vhodný záběr. To již přirážíme. Vystupuji a mířím rovnou k Uspenské katedrále. Je tu nával turistů, zejména Japonců, jak jinak. Vnitřek kostela je nádherný. Naštěstí je celý střed a oltář ohraničen páskou, takže se nikdo nemotá v záběru. Všichni musí jít pouze kolem. Ovšem v bílé Alexandrovské katedrále je to naopak. Výzdoba se Uspenskému chrámu nemůže rovnat. Působí hrozně stroze, ale architektonicky není špatná. Zaujímá tvar kříže, takže se čtyři lodě sbíhají do středového prostoru, nad kterým se klene vysoká kopule. Nad vchodem jsou umístěné krásné varhany. Pokračuji dále kolem kašny do parku Esplanadi. Snažím se najít trochu stranou umístěný kostel, ale moc se mi to nedaří. Když už jsem se k němu dostal, nestál mi ani za fotku. Byl poněkud obrostlý stromy a budova samotná vykazovala moderní nijak zvlášť hezké tvary. Trochu jsem si zašel, tak se vracím zpět na hlavní bulvár Mannerheimintie, kde stojí vládní budovy a další zajímavé stavby. Už z dálky vidím, že z toho nic nebude, jsou totiž obestavěné lešením a obalené stavební plachtou. Ani dál nejdu a odbočuji do ulice Alexander, která je částečně využívaná jako pěší zóna. Procházím až ke stejnojmennému chrámu. Spíše se už jen tak toulám, abych vyplnil čas do druhé hodiny, kdy plánuji odjezd na letiště. Ještě před tím se vracím do parku Esplanadi a procházím náměstí u nádražní budovy. Následně se již odebírám na vlak. Souprava odjíždí pár minut po druhé. Staví sice v mnoha stanicích, ale dohromady jízda zabrala asi půl hodiny. Na místě mě čeká odbavovací procedura a posléze přímý let domů.