titulek stranky.jpg, 178kB

Světem s báglem - Stránky nezávislého cestování

jižní Evropa

30.8. sobota

Vídeň

Tak nás opět po třech letech čeká návštěva Vídně a vypadá to, že nám opět bude pršet. Navigace nás vede na stejné místo, odkud jsme minule zahajovali prohlídku. Tentokrát neparkujeme v podzemních garážích, ale naproti na parkovišti P+R. Prší. Chvilku čekáme, a jakmile déšť trochu ustal, jdu zaplatit parkovné. Neměl jsem drobné, tak pomohli zrovna přijeduvší Němci. Vyrážíme na nedalekou stanici metra Heiligenstadt. Vystupujeme na Schotteringu.

Jakmile jsme vylezli z metra, okamžitě nám padla do oka katedrála Votivkirche. Smůla, že je průčelí pod lešením. Jelikož dost prší, jdeme se schovat dovnitř. Interiér je krásně zdobený.

Pokračujeme ulicí Raichsratstrasse, kterou se dostáváme k městské radnici. Je známo, že se na prostranství před, konají nejrůznější společenské akce, takže nás ani nepřekvapí, že je to tu dnes taktéž obestavěno stánky a pódii. Na samotné budově radnice dokonce visí obrovské plátno.

Jdeme dále k antické stavbě Parlamentu a poté se vracíme k divadlu Burgtheater. Chtěli bychom se podívat dovnitř, ale je bohužel zamčeno, tak nahlížíme jen skrz prosklené dveře a představujeme si, jak to tam musí být parádní. To samé se nám později přihodilo i v případě Národní opery.

Následujícím cílem by měl již být Hofburg – sídlo habsburských monarchů. Ještě na cestě však odbočujeme uličkou ke kostelu Minoritenkirche. Jaké je naše překvapení, když tu objevujeme obraz Poslední večeře Páně od Leonarda da Vinciho. Jedná se pochopitelně o kopii, neboť originál se nachází v kostele Santa Maria delle Grazie v Miláně. I tak je to fantastický zážitek. A to jsem původně ani zastávku zde neplánoval.

Další příjemné zjištění nás čeká venku. Přestalo totiž pršet.

Do komplexu Hofburgu vstupujeme od náměstí z Michaelerplatz. Procházíme branou na nádvoří, kde si zakupujeme vstupenky a jdeme na prohlídku. Ta zahrnuje expozici nádobí, Sisi muzeum a hlavně císařské komnaty. K dispozici by byl audiokomentář v češtině, ale jsou rozebrané, takže si bereme aspoň textový. Prohlídka i přes davy lidí proběhla poměrně svižně. Až jsme z toho trochu zklamáni. Proti Schönbrunnu hodně slabý odvar. Také škoda, že se tu nesmělo fotit.

Po prohlídce pokračujeme dále k Novému Hofburgu. Mám ještě v úmyslu si budovu obejít přes tamní park a dále projít k Josefsplatz. Naši jít nechtějí, tak se vrací pod hlavní bránu, kde na mě čekají.

Společně se pak dáváme ulicí Kohlmarkt, která je lemována množstvím obchůdků a kaváren. Centrální ulicí Graben se pak dostáváme k obrovské katedrále Stephansdom. Samozřejmě si prohlížíme nádherný vnitřek. Zvažuji, že bych se šel podívat na věž, ale nakonec od toho upouštím, abych příliš nemrhal časem. Máme toho před sebou ještě dost.

Rušnou ulicí Kärtner, která je opět plná komerce míříme k Opeře. Jak už jsem naznačil, máme možnost se stavbě obdivovat pouze zvenčí. Škoda, právě Opera nabízí mimořádně působivé interiéry.

Na cestě k zahradám zámku Belveder procházíme kolem rozlehlého památníku Rudé armády. Zase lehce prší. Ne však na dlouho. Už „na bráně“ Belvederu můžeme opět sklapnout deštníky. Tentokrát nevolíme prohlídku komnat, spokojíme se s procházkou zahradami mezi Dolním a Horním Belvederem. Procházíme celý areál až k ulici Landstrassel Gürtel, kde nastupujeme na metro.

Ve tři čtvrtě na sedm odjíždíme z Heiligenstadtu na jih Vídně, kde máme zarezervovaný hotel. Nikde není místo k zaparkování. Na doporučení recepční dáváme auto na místo v lesíku přes silnici. Máme tu štěstí, že jsme se vmáčkli mezi dvě dodávky. Bylo by tu jistě místa více, kdyby řidiči parkovali těsněji vedle sebe a neplýtvali tak místem.

Přenášení bagáže až do hotelu není zrovna nejsnadnější, ale bereme si jen to nejnutnější. Vždyť jsme tu jen na noc. Ráno šupajdíme do Maďarska.

31.8. neděle

Köszeg – Ják– Hevíz

První ze zastávek, maďarský Köszeg je hned za hranicemi. Cesta sem z Rakouska vedla po takových okreskách, že jsem na moment zapochyboval, jestli vůbec jedeme správně. Obavy nebyly na místě. Parkujeme nedaleko centra na malém parkovišti. Jelikož je neděle, tak nemusíme platit. Historické centrum městečka Këszeg je vskutku malebné. Prostranství dominuje kostel. Zrovna tu probíhá mše.

Od kostela jdeme starou branou na další náměstíčko s dalším kostelem. Okolní budovy jsou často v dost zoufalém stavu, což na celkovém dojmu moc neubírá, ale přeci jen domy s pěknou fasádou… Ještě se jdeme podívat na místní hrad. Obcházíme ho kolem opevnění a poté uzavíráme prohlídku u samostatně stojící věže. Myslel jsem, že bych tam vylezl, ale je zamčeno a snad to dokonce ani veřejnosti přístupné není.

Přes hlavní náměstí se vracíme k autu a pokračujeme do nedalekého Jáku. Tady se nachází středověký klášter. Překvapilo nás na parkovišti, v prodejně suvenýrů, kde se zároveň i kupují vstupenky, že prodejce hovořil česky. Vnitřek objektu nabízí strohou středověkou architekturu, tak odlišnou od toho co jsme doposud viděli a měli ještě vidět.

Po příjemném zážitku míříme do Hevízu, lázní s jezerem, kde jsme před třemi lety už byli a na přání rodičů jsem ho zařadil i do této cesty, neboť původně plánovaná trasa vedla jen asi dvacet kilometrů kolem, tak proč se tu opět nezastavit.

Po příjezdu se ubytováváme a míříme ihned k termálnímu jezeru, kde se tři hodiny na střídačku koupeme. Je sice zamračeno, ale naštěstí neprší. Po koupeli se procházíme městem a dáváme si místní výborné jídlo. Čekám, že si vyfotím večer místní krásně nasvícený moderní kostel, avšak nasvícení se nekoná. Mají to bohužel nějaké rozbité.

1.9. pondělí

Keszthely – Samobor – Záhřeb

Původně jsme měli ještě v plánu se v jezeře i dnešní ráno vykoupat a dát si sirnou lázeň s masáží, jenže teplota klesla na nějakých 14°C a silně prší. Prostě hrůza! Ještě, že jsme to stihli aspoň včera.

Odjíždíme tedy do pět kilometrů vzdáleného Keszthely, kde je nádherný zámek, takový maďarský Versailles. Parkujeme u jižní brány a jdeme na prohlídku. Zakupujeme si okruh zámkem včetně muzea kočárů. Zámek je opravdovým zážitkem, ovšem expozice cestovních kočárů a drožek…, to je kapitola sama pro sebe. Toliko vozů pohromadě a tolik typů, to jsem ještě nikde neviděl a pochybuji, že jich mají jinde v jiném muzeu na světě více. Opravdu jedinečné muzeum.

Po návratu do auta ještě zajíždíme do supermarketu nakoupit. Chceme také rozměnit zbytek forintů na kuny, ale nemáme tušení, kde tu je směnárna. Ani se nám ji v dešti hledat nechce. Napadlo nás se vrátit do Hevízu a provést to tam. Sice to nebylo jednoduché, ale nakonec se nám to podařilo ve směnárně, kde jsme si včera měnili forinty kvůli vstupu k jezeru. Poté již míříme vyhýbaje se placeným úsekům do Chorvatska. Musíme přejet v místě maďarského města Letenye.

Na chorvatské straně již plně využíváme dálnice, které nás vedou prakticky až do Samoboru. Opět starodávné městečko, navíc se zříceninou hradu. Auto necháváme u kostela v jedné z příjezdových uliček. Jdeme na krátkou prohlídku kolem náměstí. Oklikou se vracíme k autu a poté přejíždíme na parkoviště pod hradem. Nahoru vystupuji jen já s mámou, táta čeká u auta. Cesta sem je poměrně strmá, ale dá se zvládnout v pohodě. Z hradeb se nabízí hezký výhled na Samobor.

Po prohlídce se vracíme do Záhřebu, kde na nás čeká soukromý apartmán. Majitel mi už psal, kde jsme a kdy plánujeme příjezd. Když přijíždíme do ulice, už nás očekává se svojí paní. Máme poněkud problém s parkováním, ale jako na zavolanou se uvolnilo místo přímo pod okny, tak jdu přeparkovat.

2.9. úterý

Záhřeb – Slunj

Celou noc pršelo a do této chvíle nepřestalo. Jelikož máme na dopoledne naplánovanou prohlídku Záhřebu, jdeme si dát věci do auta, abychom nemuseli hlídat hodiny, kdy se vrátit vyklidit pokoj. Po hlavní třídě s tramvajemi kráčíme pomalu do centra. Až na náměstí Trg bana Josipa Jelačica je to docela procházka. Je fajn, že už neprší, přesto jsme si pro jistotu raději deštníky vzali s sebou.

Kousek dále vystupujeme ke katedrále Zvěstování sv. Panny Marie. Je to mohutná stavba se dvěma vysokými věžemi. Výzdoba opět nezklamala, nicméně nás zaujal netradiční sarkofág se zesnulým arcibiskupem za hlavním oltářem.

Po prohlídce navštěvujeme místní zelný trh. Je až neuvěřitelné, co je tu nabízeno ovoce a zeleniny. Mezi všemi jednoznačně dominují papriky a hroznové víno. Trochu stranou stojí stánky se sýry. Samozřejmě jsme museli také něco nakoupit k zakousnutí.

Uličkami a starou branou, která se jako jediná dochovala z původního městského opevnění, přicházíme na náměstí s kostelem sv. Marka. Obvod tvoří vládní a úřednické budovy, které jsou zřízené v běžně vyhlížejících blocích. Na první pohled vůbec nic honosného. Člověk, který neví, oč se jedná, by si ani nevšiml, že se nenalézá v obyčejné urbanistické zástavbě.

Scházíme k vyhlídkové Lotrščakově věži s lanovkou. Vrch je však velmi nízký, takže kráčíme dolů po schodech až na hlavní ulici, kterou se odebíráme zpět k autu.

Záhřeb je totálně srostlý s městečky a vesnicemi až do Karlovace, takže jedeme až sem vlastně pořád padesátkou, z čehož je jasné, že se cesta pořádně vlekla. Po cestě nás navíc opět chytil déšť. Aspoň, že nás počasí nechalo v klidu si prohlédnout Záhřeb. Cesta do Slunj je již hodně o přírodě. Obydlí významně ubylo.

Po příjezdu do Slunj nám majitelka penzionu řekla, že tu měsíc leje a všichni jsou z toho už na prášky. Nejinak to má být prý i v dalších dnech. No to je teda skvělé, když chceme navštívit Plitvická jezera, která jsou odtud jen 30 km! Každopádně si říkáme, že naděje umírá poslední. Nic jiného nám vlastně ani nezbývá.

Po ubytování hodinku relaxujeme a poté se vydáváme s deštníky a za vydatného deště na prohlídku městečka. Na náměstí ke kostelu jedeme autem a od něho už pěšky. Scházíme k rozvodněné říčce, kterou překonáváme po dřevěném mostě a dále postupujeme k místním dvěma zříceninám. Chtěli jsme pokračovat ještě podél řeky, ale nenašli jsme schůdný terén, tak se vracíme na silnici a blížíme se pod hlavní příjezdovou silnici k místní největší atrakci – soustavě vodopádů, nad nimiž byla v dávných dobách vybudována vesnička s vodními koly využívající sílu řeky. To, že prší nakonec přece jen jednu výhodu má: v řece je plno vody a vodopády jsou opravdu impozantní.

Popocházíme k informační tabuli. Chtěl bych se ještě podívat do vesnice, ale dnes na to není vhodná doba, snad zítra nebo pozítří se sem ještě podívám.

Vracíme se na náměstíčko ke kostelu. Nasedáme do auta a jedeme za město do restaurace Fénix, kde večeříme. Po návratu na penzion musíme sušit. I když jsme měli deštníky, člověk prostě i tak promokne. Ještě, že nám paní majitelka zapnula topení.

3.9. středa

NP Krka – Šibenik

Pohled z okna nevěstí nic dobrého. Ráno zamračené avšak ještě bez deště. V půl deváté vyrážíme k Plitvickým jezerům. Během jízdy začíná pršet a na místě nás očekává doslova liják a k tomu ještě vítr. Teplota 13 stupňů. Obloha je tak černá, že mi připadá, jako by byla noc. Hrozné počasí. Stojíme na křižovatce a přehodnocujeme plány; rozhodujeme se dnes vydat dolů do Šibeniku a Plitvičky zkusit zítra. Asi v polovině cesty za dlouhým tunelem Sveti rok, jako bychom vjeli do jiného světa. Obloha se protrhala a vysvitlo sluníčko. Máme z toho takovou radost, že sjíždíme a kocháme se u městečka Rovanjska pohledem na mořský záliv.

Poté pokračujeme do NP Krka. Ve městečku Skaradin necháváme auto na parkovišti u jednoho kempu a pěšky se přesouváme do přístavu. Odskakuji si ke staré pevnosti, odkud mám Skaradin s přístavem a řekou jako na dlani. Je nádherně. Takhle krásně teplo jsme ještě neměli. Dobrá volba sem jet.

V přístavu v informačním centru NP Krka zakupujeme vstupenku. V ceně je lodní lístek. Stojíme v dlouhé frontě asi půl hodiny, než konečně loď dorazila. Poté plujeme k vodopádu Skradinski Buk. Jsme u vytržení, kolik je tu lidí. Připadá mi to tu jako uprchlický tábor. Neskutečné masy! Okruh národním parkem po pěkných chodníčcích je fajn zážitek, ale to prodírání lidmi… Ach jo… Nejhezčí dojmy si odnášíme od širokého vodopádu Skradinski Buk. Zajímavé byly také dobové dílničky v malé osadě na řece asi v třetině cesty.

Po absolvování okruhu se řadíme do fronty na loď. Zase to neutíká. Nechce se nám už dále čekat, tak nakonec vyrážíme do Skradinu pěšky. Je to pět kilometrů. Celkem fajn procházka kolem řeky.

Nasedáme do auta a pokračujeme do Šibeniku, kam dorážíme asi za deset minut. Scházíme do přístavu a pobřežní promenádou se blížíme ke katedrále sv. Jakuba. Poté uzounkými uličkami stoupáme k místní pevnosti. Sám vybíhám na hradby, abych se pokochal pohledem do okolí. Krása. V samotné pevnosti kromě zmíněného výhledu nic není. Areál slouží jako amfiteátr k různým kulturním akcím.

Po prohlídce se pomalu vracíme k autu. Je půl sedmé. Máme, co dělat, abychom se dostali domů. Za tunelem se opět vracíme do deštivého počasí. Už téměř za tmy sjíždíme z dálnice. Leje celou cestu. Ve Slunj jsme ve 22:20.

4.9. čtvrtek

NP Plitvická jezera

Nemohl jsem ani dospat, až se ráno podívám z okna. Žádné překvapení se však nekoná. Obloha je souvisle temná a vydatně prší. Není kam chvátat. Po snídani v klidu vyrážíme. Dáváme bedlivý pozor, abychom nepřehlédli odbočku ke hlavní bráně. Zajíždíme na parkoviště. Bereme deštníky a přecházíme silnici k pokladnám, kde mě vzápětí překvapila cena. Prodejce mi vysvětluje, že je vstupné poloviční z důvodu nepříznivých podmínek. Hm, milé, ale je to slabá náplast na velké zklamání. Raději bych si připlatil a měl pěkné počasí…

Hned po několika metrech se před námi odkryla vyhlídka na Veliki slap – Velký vodopád. Kdesi v mlze padá s burácejícím hřmotem mohutná masa vody. Výhled pod vodopád a dolní jezera je i přes mlhu a déšť úchvatný. Díky dlouhotrvajícím dešťům jsou zdejší vodopády vskutku bohaté na vodu. Což je to ale platné, když nejsou pro mlhu pořádně vidět. S povzdechem to chvilku nehybně sledujeme. Poté kráčíme dále svažujícím se chodníčkem až na lávku mezi jezery. Koukám nalevo a na druhém břehu poznávám ve skále jeskyni z filmu Poklad na Stříbrném jezeře. Tak tady pronásledovali Vinnetou a jeho bílý bratr Old Shatterhand bandu desperátů, aby hájili právo a spravedlnost. Původně jsem si chtěl projít všechna známá místa natáčení, ale copak je to v takovém počasí možné…?

Dole nás čeká konec cesty. Přes lávku k vodopádu se valí voda. Ani stezka nalevo není průchodná, je tam po kolena vody. Vracíme se tedy nahoru a pokračujeme ke skalní rozsedlině, kudy sestupovali bandité ke Stříbrnému jezeru. Dnes je tu schodiště. Dole je však opět cesta zaplavená, tak se vracíme. Nejhůře snáší strmý výstup máma. Drží se však statečně a nahoře se právem obdivuji jejímu výkonu.

Nedaleko je stanice vláčku, kterým se přesouváme do horních částí Plitvických jezer. I tady je však díky záplavám značně omezený přístup, tak podnikáme jen malý okruh a vracíme se k vláčku. Přestože vydatně leje, návštěvníků je tu překvapivě dost a dost.

Vláčkem se vracíme zpět a zbytek cesty k bráně překonáváme pěšky. Na bráně hlídaného parkoviště platím za stání a poté se vracíme přímo do Slunj. Dáváme si opět ve Fénixu jídlo a zbytek dne sušíme promočené věci.

5.9. pátek

Skocjanské jame – Predjama – Rakek

Ráno je jako každé jiné; zataženo, ale zatím neprší. Odhlašujeme se a odjíždíme z penzionu, kde jsme strávili největší počet nocí. Ještě ve Slunj odbočujeme na Ogulin. Okreska, po které jedeme, je neskutečně klikatá, doslova slalom. Kroutím volantem z jedné strany na druhou až v podstatě k nájezdu na dálnici. Po ní uháníme přes Rijeku na chorvatsko-slovinské hranice, kde sjíždíme. Poslední úsek před naším cílem v Matavunu musíme opět absolvovat po úzké klikaté okresce přes hory a doly. Při hledání jeskyní jsme odbočili příliš brzy a zabloudili tak do vesničky Skocjan. K hlavní bráně musíme zpět a odbočit o ulici dále. Tady si kupujeme vstupenky na standardní okruh. Za minutku vyrážíme v poměrně početné skupině. K vlastnímu vchodu do jeskyně musíme ujít asi půl kilometru. Po nezbytných pokynech, jak se uvnitř chovat, konečně vstupujeme. Jeskyně je vhodně nasvícena a vytváří naprosto famózní zážitek, zvláště hluboká propast s burácející řekou přikrytou klenbou obrovského podzemního sálu. Škoda, že se tu nesmí fotit.

Vycházíme ven. Dále už bez průvodkyně. Odskakuji se podívat do skalní průrvy k vodopádu za nímž je otvor, kam padá další vodopád. Paráda. Vracím se k našim. Táta šel napřed, tak jdeme s mámou za ním. Čeká na nás v základním táboře u hlavní brány. Zatímco si tu dávají kafe, ještě se jdu podívat na nedalekou vyhlídku do kaňonu. Na konci přímo nad jeskyní na vysoké skále stojí skocjanský kostel.

Pokračujeme v jízdě k hradu Predjama. Vzhledem a umístěním pod skalním převisem, doslova nalepeným na skále a spojeným s jeskynním systémem pod ním, jakoby vypadl přímo z nějaké pohádky. Jeden z nejpůsobivějších hradů, jaké jsem kdy viděl. Samozřejmě si kupujeme vstupenky a procházíme dle psaného průvodce všechny místnosti včetně zčásti přístupné jeskynní části.

Bod poslední etapy dnešního přesunu představuje Rakek, kde máme opět zabukované ubytování.

6.9. sobota

Ljubljana – Škofja Loka – Kropa – Bled

Vstáváme brzy, protože toho máme na dnešek docela hodně. Zase jedeme po neuvěřitelných pěšinách. Má to výhodu, že vidíme slovinský venkov a není tu provoz.

V Ljubljaně parkujeme v podzemních garážích. Sedáme si na lavičku před Univerzitou u parku Zvezda. Téměř v okamžení začíná pršet. Zvedáme se a jdeme na náměstí Prešernov Trg se zářivě červeným františkánským kostelem. Pozorujeme, že se tu pořádá víkendový krosový běh. Všude jsou zátarasy a plno reklamních plakátů. Sedíme chvíli na kávě před kostelem a koukáme, jak leje. Interiér kostela je pod lešením a zrovna tu probíhá mše.

Vracíme se k Trojmostí a na zdejší tržiště. Stojí tu katedrála sv. Mikuláše, ale je bohužel zavřená. Každopádně má zajímavě zdobené všechny dveře. Pokračujeme dále k lanovce, kterou se necháváme vyvézt do Ljubljanského hradu. Prohlídkou jsem velmi zklamán. Říkám si, jak může někdo tak zmršit středověkou památku. Všude jsou moderní doplňky, železné konstrukce a plno skla. Jak nevkusné. Během návštěvy sledujeme zajímavý animovaný film dokumentující historii hradu. Na závěr navštěvujeme místní kapli, která je naštěstí původní, tak dojem z hradu nepatrně zlepšuje. Každopádně se nabízí zajímavý výhled na Lublaň z bílé hradní věže. Jen kdyby nepršelo a město nehalil mlžný opar.

Po návratu dolů, který opět absolvujeme lanovkou, jdeme ještě vyzkoušet přístupnost katedrály sv. Mikuláše. Marně. Stále je zamčeno. Jdeme tedy městem dále k radnici a poté přes Čevljarski most uzavíráme okruh Lublaní.

Vracíme se do auta a míříme do Škofja Loky – nejstaršího slovinského města, které si do dnešních dnů uchovalo středověké historické jádro. Na kraji města se stavujeme doplnit zásoby v supermarketu a poté parkujeme poblíž centra. Už je pokročilá hodina, takže se tu neplatí. Starými uličkami procházíme kolem několika kostelů. Stoupáme také k místnímu hradu, kde zrovna probíhá nějaká svatba. Ani se nepídíme po návštěvě interiéru, beztak na to nemáme čas, a vracíme se pomalu zpět. Prší. A docela vydatně. Nemůže nás to však zlomit a jdeme ještě obhlédnout zdejší mosty. Kolem řeky vypadá městečko obzvláště malebně.

Nasedáme do auta a jedeme do Bledu. Cestičky, po kterých kroužíme, jsou snad nejužší a nejklikatější, co jsme zatím jeli. Navíc to převýšení… Náhle se proti nám vynořil autobus! Musel jsem zacouvat na malou odbočku polní cesty, na samý okraj velkého srázu. Docela adrenalin. Avšak odměnou za zdlouhavou cestu pro nás představuje malá vesnice Kropa. Úplně náhodou tu zastavujeme a jsme v úžasu, jak je nádherná. Skutečný skanzen. Bývalá kovotepecká vesnice s kovářskými dílnami, kolem které se dolovala železná ruda. Kouzlo Kropy spočívá v její atmosféře staré osady s malebnými staveními lemujícími břeh protékající horské bystřiny Kroparica.

Následně už po široké státovce přijíždíme do Bledu. Snadno nalézáme soukromý apartmán. Po složení věcí ještě dnes vyrážíme k bledskému jezeru, konkrétně na opačný konec, odkud podnikáme procházku po jižním břehu. Otvírá se nádherný pohled na horské štíty vypínající se nad hladinou. Pod ním stojí na vysoké skále bledský hrad a v popředí přímo v jezeře na ostrůvku kostel Nanebevzetí Panny Marie. Máme štěstí na parádní počasí, je krásně teplo a svítí slunko.

Po návratu na barák se jdeme projít do města a na večeři.

7.9. neděle

Salzburg

Dnes se probouzíme do krásného rána. Přejíždíme k jezeru, kde chceme, ještě než odjedeme, vystoupit k místnímu hradu. Na parkovišti máme trochu problém s automatem na lístky. Nedostatek potřebných mincí nás přiměl vyhledat jiný stroj, kde nám bylo umožněno rozměnit bankovky. Trochu zdržení, ale nic velkého.

Nahoru k hradu vystupuji jen s mámou. Táta zatím čeká na břehu jezera. Před námi je trochu náročný výstup po schodech. Na místě pozorujeme, že je tu parkoviště. Dalo se sem tedy klidně dojet autem. Ze zvědavosti se jdeme podívat ke kase u vstupní brány, kolik stojí vstup a hlavně, nedá-li se zde odněkud vyhlédnout na jezero. Nic pozitivního, nicméně jsem si všiml stezky stáčející se někam kolem hradeb. Vydávám se sám na průzkum a objevuji pěšinu vedoucí na skálu, odkud je fantastický výhled na jezero Bled.

Jelikož se nám pomalu blíží konec zaplaceného parkovného, vracíme se k autu. Nyní nás čeká přejezd do Rakouska. Jak se blížíme k hranici, potkáváme čím dál více motorkářů – choppristů. Vlastně nás doprovází až hodně hluboko do Rakouska. Tolik motorek tohoto typu jsem jakživ neviděl. Dle poznávacích značek identifikuji účastníky ze všech koutů celé Evropy. Pravděpodobně se nyní všichni vrací z nějakého srazu.

Po dálnici celkem rychle a snadno přijíždíme do cíle naší cesty – Salzburgu. Zamluvený hotel nalézáme bez problémů. Velké překvapení nás čeká na recepci, když místní pracovnice hovoří slovensky. Domlouváme podrobnosti a také parkování v přilehlé podzemní garáži.

Po složení věcí na pokoji, ihned vyrážíme pěšky na prohlídku města. V rychlosti nahlížíme do kostela Nejsvětější Trojice a poté děláme zastávku v zahradách zámečku Mirabell. Následně rodiče zapadají do kavárny na nábřeží řeky Salzach a já vybíhám na vyhlídku, odkud je super výhled na staré město s pevností Hohensalzburg.

Po mém návratu společně pokračujeme přes most do ulice, kde stojí rodný dům skladatele W. A. Mozarta. Procházíme se ulicemi a navštěvujeme několik kostelů. V kostele sv. Petra probíhá zrovna nějaký dobový koncert s áriemi. Krása. S mámou se jdeme ještě podívat k pevnosti a poté se pomalu vracíme zpět do hotelu.

8.9. pondělí

Berchtesgaden – Königsee

Dnes nás čeká 30 km výlet do Berchtesgadenu a okolí. Po snídani vyrážíme. Silnice je dobře značená a vede k cíli přímo. Na místě zajíždíme do turistického centra, kde získávám potřebné informace a mapy. Vracíme se do centra Berchtesgadenu na křižovatku, kde uhýbáme na Kehlsteinhaus – Orlí hnízdo, horské útočiště A. Hitlera. Cesta má neskutečné stoupání až 24°, což mě nutí občas jet na jedničku! Přijíždíme na parkoviště v Obersalzbergu, odkud pojedeme dále autobusem (jinak se tam dostat nedá, snad ještě pěšky, ale to je na hodiny pochodu). Kupujeme lísky a vyrážíme. Cesta je uzounká, na okraji srázu, avšak výhledy z okénka busu jsou neskutečně ohromující.

Po příjezdu, si u pokladen registrujeme místa ve zpětném busu za dvě a půl hodiny. Poté procházíme tunelem k výtahu, kterým se dostáváme přímo do budovy Orlího hnízda. Dnes je tu vybudovaná restaurace pro turisty, kterých sem neustále proudí davy a davy. Jdeme se podívat na kopec nad domem, odkud je krásně vidět do kraje na okolní hory a údolí. Vlevo máme jako na dlani jezero Königsee. Ještě, že se nám povedlo počasí. Je nádherně, čistý vzduch a báječná viditelnost.

Čas vyměřený na toto místo nám utekl jako voda. Zpět na parkoviště pod Orlím hnízdem sestupujeme pěšky po pěkném chodníčku. Akorát tak, abychom stihli objednaný autobus k autu.

Pokračujeme dále do Schönau am Königsee a k samotnému jezeru. Máma s tátou se budou procházet dole po okolí, kolem břehu a v přilehlém městečku. Já mám v úmyslu vyjet lanovkou na horu Jenner a poté se trochu projít po hřebenech hor. Tak se stalo. Škoda jen, že už je dost pozdě a výhled na jezero kazí zapadající slunce svítící přímo proti objektivu.

Po návratu dolů se jdeme ještě projít na vyhlídku za městem a pak se vracíme zpět do Salzburgu.

9.9. úterý

Burghausen – Pasov

To to uteklo! Nastal poslední den dovolené a poslední etapa cesty. Abychom si to ještě náležitě užili, trochu jsme zabloudili při výjezdu ze Salzburgu, než se nám konečně podařilo najít kloudnou silnici. Míříme do Achu, rakouského hraničního městečka, kde se nalézá fantastická vyhlídka na německý Burghausen s majestátně se tyčícím mohutným hradem nad městem a protékajícím Innem v údolí pod ním. Místo, kde se vyhlídka přesně nalézá, mám dokonale nastudované předem, takže vím, kde přesně leží a jak vypadá okolí. Nalézáme ji okamžitě.

Po krátkém, ale pitoreskním zážitku pokračujeme ještě chvíli po rakouské straně, než u Branau na Innu přejíždíme do Německa. Několik málo kilometrů využíváme dálnici k dosažení Pasova.

Na rozlehlém parkovišti pod nadzemní silnicí necháváme auto a vyrážíme na prohlídku. Začínáme u nábřežní promenády, po které se dostáváme do centra v místě ulice Rindermarkt. Obchodní ulicí Theresien tvoříme okruh uzavírající se na náměstí Domplatz s katedrálou st. Stephan. Zrovna se tu pohybuje několik početných turistických skupin, takže čekáme, až se to tu trochu vylidní. Teprve pak vstupujeme do Dómu. Interiér historické stavby je zdoben parádními barokními prvky, avšak celému architektonickému skvostu dominují nádherné varhany, které se pyšní titulem nejstarších na světě.

Po prohlídce pokračujeme opět na nábřeží k radnici. Dávám si tu sraz s rodiči, kteří se pokusí sehnat nějaké dárky domů, zatímco já se vyškrábu na místní hradní pevnost Veste Oberhaus. Cesta, respektive schodiště k němu, začíná na druhém břehu přímo proti mostu Prinzreg-Luitpold.

Po mém návratu se odebíráme k autu a míříme již bez zastávky přímo do Čech. U nás se ještě stavujeme na večeři v Prachaticích. To byla úplně poslední zastávka a jakási symbolická tečka za naší cestou Evropou. Nyní máme před sebou už jen krátký úsek domů.

Nahoru