Světem s báglem - Stránky nezávislého cestování |
Přistávám v šest večer na letišti v Charleroi asi 60 km od Bruselu. Jelikož zcela výjimečně nemám velké zavazadlo, odebírám se rovnou k nápisu „exit“, který mě vede do malé letištní haly. Na informační přepážce získávám údaje o transportu do Bruselu. Využívám shuttle bus, jehož stanoviště je situováno napravo před budovou. Do právě odjíždějícího autobusu jsem se vešel jen díky tomu, že ho vyklidila skupinka Čechů, která nechtěla cestovat odděleně, takže se rozhodla společně počkat na další spoj.
Zhruba za tři čtvrtě hodiny přijíždíme do Bruselu k vlakovému nádraží Midi. Ještě než se vydám do rezervovaného hotelu, vcházím do rozlehlé nádražní haly zjistit, jak se příští den dostanu do Antverp. No, asi to nechám na zítra, říkám si, když vidím kolem ty fronty a spousty lidí.
Procházím hektickým shonem kolem nádraží až na bulvár Maurice Lemonnier, kde bez problémů nalézám svůj hotel. Hezká recepční mi však sděluje, že ji nejde počítač, takže mě v tuto chvíli nemůže ubytovat. Požádala mě o pomoc, tak jsem nemohl odmítnout. Jaké měla holčina štěstí, že jsem šel zrovna kolem… Při zkoumání závady jsem se doslova a do písmene zapotil. Nejen díky abnormálně vysokým teplotám, ale rovněž samotným pátráním. Nakonec se ukázalo, že byl komp jednoduše vypnutý. Ovšem, dostat se na vypínač přes změť kabelů do těsné skříňky, kde ani nebylo vidět… Skříň počítače byla totiž otočena čelem dovnitř. Pomohla baterka v mobilu a zrcátko. Recepční neskrývala svou radost i údiv. Ujišťovala mě, že se počítač nikdy nevypíná. Trochu trapas, ale upřímně úsměvná příhoda. Aby toho nebylo málo, následně ještě nefungovala kopírka a v ovladači na televizi nebyly baterie. To mi však pramálo vadí. Beru si klíče, z pultu mapu Bruselu a jdu se po veselém zážitku konečně ubytovat. Výtah naštěstí jezdí.
Je skoro osm, když vyrážím do města. Hned za rohem doplňuji u Araba potřebné tekutiny a čtvrtí muslimských přistěhovalců kráčím k náměstí Grand Place. Cestou se stavuji u slavného symbolu města – Manneken Piss (sošce čůrajícího chlapečka) obleženého turisty. Ovšem o kus dále, náměstí praská ve švech. Dlážděná plocha je poseta relaxujícími lidmi obklopena venkovními posezeními místních restaurací. V pozdní večerní hodinu je stále hrozné horko. Do setmění zjevně zbývá ještě hodně času, tak jdu prozkoumat přilehlé ulice. I zde se nachází hafo hospod a barů. Neskutečně to tu kolem žije. V jedné ze slepých barových uliček nalézám Janneken Piss – čůrající holčičku. Ta tu byla zbudována pro rovnost pohlaví, nicméně stále stojí, respektive v podřepu sedí, výrazně ve stínu svého slavnějšího protějšku.
Vracím se na Grand Place a stále marně čekám na tmu. Chci totiž spatřit nádherné budovy lemující náměstí v záři nasvětlovacích reflektorů. Chybí už jen několik minut do desáté a stále je vidět. Až v půl jedenácté se smráká a v jedenáct je konečně tma. Jenže jsem se nasvícení nedočkal. Svítí jen pouliční lampy a světla v oknech domů. Nechci už dál čekat. Vracím se do hotelu. Nezdá se, že by západ slunce ubral na horku. To jsem zvědav, jak se mi bude dnes spát. Pokoj nemá klimatizaci a okna mám na rušnou třídu, o jejímž hluku jsem se měl za chvíli přesvědčit…
V noci jsem se dle předpokladů moc nevyspal. Abych snesl vedro, nechal jsem otevřená okna, jenže těmi se naplno dral hluk z ulice. Především způsoben auty a jen dokreslený pořvávajícími lidmi, kteří vydrželi bdít do časných ranních hodin.
Vstávám v půl sedmé a ještě si pročítám v průvodci program na dnešní den. Vyrážím zhruba za hodinu. Nemám pocit, že by bylo chladněji.
Nyní mám v plánu prohlídku Bruselu a někdy odpoledne se chci podívat do Antverp. Začínám obdobně jako včera. Je sobota ráno, ulice zcela jiného charakteru nežli večer. Sem tam ranní ptáče, sem tam uklízecí čety, protože po prohýřené noci jsou ulice plné odpadků. To jsem nikde neviděl. Koše tu docela k vidění jsou, ale rychle se zaplní a mentalita přistěhovalců je nastavena tak, aby se odpadu zbavili, tak jak velí základ tohoto slova. Prostě jim odpadne z rukou a podle toho to pak vypadá. Na druhou stranu tím získává práci jiná skupina, shodou okolností také přistěhovalci, kteří pak ráno ten svinčík uklízí. A tak to chodí dokola den co den.
Procházím pustými ulicemi, kolem uzavřených hospod. U čůrajícího chlapečka se nepohybuje ani noha, takže se může v klidu vy… Ani na náměstí, kromě pár kolemjdoucích a čistícího vozu s chlapíky v reflexních vestách, na nikoho moc nenarážím. Dostávám se ke kapli sv. Magdalény. Je zavřeno, tak pokračuji. Náhle jsem si úplně náhodou všiml vlakového nádraží Brusel Central. Neváhám a vcházím omrknout možnosti. Zjistil jsem, že se odtud dostanu kamkoli po Belgii. Velice mě to potěšilo, zvláště poloha a hlavně: objekt je podstatně menší a méně bláznivější než nádraží Midi. Rozhodnuto. Po prohlídce Bruselu se sem vrátím.
Mířím ke katedrále Sts. Michel et Gudule, která představuje hlavní belgický národní kostel. Sedám si na lavičku přímo před vchod a zklamaně si prohlížím průčelí. Je totiž zavřeno. Napadlo mě se podívat do průvodce, aspoň si o ní něco přečíst, když tu jsem si všiml, že otevírají v půl deváté. Koukám na hodinky a je to právě za minutu! Paráda! Po zaznění zvonů se brána otevírá a jí vkráčím jako první dnešní návštěvník. Jsem ohromen velikostí stavby a úžasným interiérem. Dávám si s prohlídkou na čas, nikam nespěchám.
Poté odcházím ulicí Kolonien, která se posléze mění v Rue de la Loi Wetstraat. Odbočuji mezi stromy parku de Bruxelles a pár minutek relaxuji u kašny před palácem de la Nation. Následně postupuji do evropské čtvrti, kde sídlí významné instituce EU. Nejzajímavější mi připadá sídlo Evropské Komise, tak se chvilku zdržuji. Už z dálky je vidět arkádový oblouk v zahradách Cinquantenaire. Cestou k němu využívám stíny stromů, které mě chrání před spalujícím sluncem. Docela mě mrzí, že zrovna ze strany zahrad mám pohled na oblouk přímo proti slunci. Co se dá dělat, pořizuji snímek z druhé strany, která není tak malebná.
Na zpáteční cestě si odskakuji do parku Leopold s rybníčkem, na jehož okraji se majestátně vypíná moderní budova Evropského parlamentu. Procházím kolem na hlavní ulici. K mému překvapení tu na přechodu žongluje komediant před auty stojícími na červenou. Poté obchází řidiče sesbírat odměnu za předvedené představení.
Vracím se zpět do parku Bruxelles, přesněji do jeho jižní části, kde je situován královský palác. Chci se podívat dovnitř, ale nic nenasvědčuje tomu, že je dnes přístupný veřejnosti. Vypovídá o tom i vyvěšená vlajka, což znamená, že je král přítomen. Neztrácím naději a rozhoduji se celý areál paláce obejít, zda tu není jiný vchod. Nalézám pouze vchod do přilehlé kavárny. Jdu dále na Královské náměstí s kostelem sv. Jakuba. Koukám, že je odtud trochu z výšky výhled na část Bruselu. Vidím věž Hotel de Ville – radnice na náměstí Grand Place. Tak moc toužím spatřit vnitřek Královského paláce, že i přes úmorné vedro kráčím ulicemi, kde mě nic zajímavého potkat nemůže. Také ne. Žádný jiný vchod. Dnes je palác prostě veřejnosti zapovězen.
Vracím se na můj naplánovaný hlavní tah prohlídky města, který mě vede k nádherné katedrále Notre Dame du Sablon. Úžasná stavba! Postranní bránou vcházím a obdivuji se vnitřní výzdobě chrámu.
Po prohlídce se vracím na Královské náměstí Royal Place. Původně jsem ještě zamýšlel návštěvu Justičního paláce, ale vidím, že je celý pod lešením, tak si cestu k němu odpouštím. Vracím se přímo na centrální nádraží a kupuji si jízdenku do Antverp. Jede mi to asi za 6 minut, takže sebou musím hodit. Přidávám se k čekajícím lidem na podzemním peróně. Vlak dorazil s mírným zpožděním. Vypadá dost neútulně a hlavně je strašně přeplněný, což pro mě znamená místo na stání. Vůz není klimatizovaný a okénka jsou odsunuta jen ve vrchní části na takové malé větračky. Jestliže venku bylo horko, tak tady je doslova peklo. Pot ze mě jen srčí. Mám štěstí, hned na první zastávce si mohu sednout a uvelebit se o okénka, od něhož za jízdy příjemně vane.
Antverpy. Zaplať pánbů, že jsme na místě! Ovšem nádraží tu mají nádherné. Neoklasicistní budova z počátku 20. století budí opravdový obdiv. Nevzpomínám si, kde bych viděl hezčí.
V informačním středisku si beru mapu města a vyrážím po svých. Cesta není vůbec nudná. Hned před halou na ulici jsem si nemohl nevšimnout dlouhých kolostavů s desítkami bicyklů, které je možno si zapůjčit. Ulice plná restaurací a obchodů se dále mění v pěší zónu, takže tu je pořádně živo.
Historické centrum nalézám poměrně snadno. V podstatě odevšad je vidět vysoká věž katedrály Onze Lieve Vrouwe, která je největší v Belgii. Dostávám se k ní přes náměstí Groenplaats, kde je rozmístěno hodně stanů s cyklistickými simulátory. Uprostřed stojí pódium, v němž kdosi hovoří do mikrofonu a zároveň pouští hlasitou taneční muziku. Je mi jasné, o co jde. Kolem vidím plakáty ze závodu Tour de France z něhož běží na velkoplošné obrazovce záběry. Hned jsem si vybavil sledování zápasů naší hokejové reprezentace na českých náměstích. V podobném duchu tu místní prožívají cyklistický závod napříč Francií.
Poněkud mě překvapil interiér katedrály. Zprvu, že se platí vstupné a pak, že je využita jako obrazárna o čež neprojevuji zájem. Pokračuji na Grote Markt – náměstí pyšnící se architektonickými skvosty ze 16. století. Podivuji se, proč je střed dlážděné plochy ohraničen přenosným plotem. Určitě to souvisí se závody na kolech, 6.7. tu totiž startuje 3. etapa Tour de France.
Jsem z ohraničení do jisté míry smutný, protože si nemohu dostatečně odstoupit, abych udělal vhodný záběr náměstí a katedrály. Velká škoda. Udělám si radost aspoň jedním točeným pivem v zahradní restauraci. Je takové vedro, že jsem už dost vyprahlý. Zatímco popíjím, přijel jsem za velkého pokřiku pozoruhodný povoz – pivní bar na kolech, kolem něhož jsou na trubkách připevněna sedátka, kde sedí několik veselých pivařů.
Dopíjím a vydávám se kolem náměstí. Všiml jsem si, jak za pódiem nějaký chlapík fotí v „zakázané“ zóně. Má tu rozložený stativ a nikterak mu zábradlí nevadí. Neostýchám se a přidávám se k němu. Stačím pořídit dostatek záběrů, než se i ostatní lidé osmělili a začali do ohraničeného prostranství také postupně pronikat. To už jsem ale na cestě k Námořnímu muzeu, které je situováno na břehu řeky Šeldy v bývalé pevnosti z 10. století.
Ještě se chci podívat ke kostelu Sint Pauluskerk, který leží na nejvzdálenějším bodě mé prohlídky Antverp. Pochopitelně navštěvuji vnitřek a také přilehlý dvůr, kde jsou umístěny zajímavé sochy.
Vracím se pomalu přes Grote Markt opět stejnou cestou na nádraží. Zhruba na půli cesty se chci ještě podívat do Rubensova domu – domova jednoho z nejvýznamnějších vlámských malířů. Mám však velkou smůlu, návštěvní hodiny totiž skončily doslova před minutou.
Na nádraží zjišťují, že mi právě před pěti minutami odjel vlak do Bruselu. Hořekuji nad dalším smolným okamžikem, když jsem si všiml, že na tabuli spoj stále svítí. Tak s novou nadějí letím na nástupiště. Právě včas, souprava právě dorazila. Ještě štěstí, že měl vlak deset minut zpoždění. Být to v Japonsku, tak nemám nárok. Ještě se pro jistotu ptám průvodčího, zda to staví i na nádraží Brusel Central a po kladné odpovědi nastupuji. Je to úplně jiné kafe, než „kodrcák“sem. Tento vlak je klimatizovaný a mnohem komfortnější se samostatnými sedadly pro každého. Zaregistroval jsem, že míjíme bruselské mezinárodní letiště.
Po vystoupení v Bruselu se jdu podívat na Grand Place a pak se jen tak toulám v okolních ulicích, které se mi zdají ještě přelidněnější než včera. Je s podivem, co se tu toho pořád kolem udává. Kromě klasických muzikantů zde předvádějí svá díla různí umělci jako malíři či kejklíři. Před budovou divadla dokonce probíhá zápas v košíkové. Zároveň s prohlídkou hledám normální obchod s potravinami, kde by se dalo koupit něco k pití. Kolem jsou jen samé butiky a drahé obchody s oblečením. Až dost daleko od centra se mi to daří. Jak jinak, vlastní ho Arab. Kdyby tady nebyli ti muslimové, tak nevím, kde by se dalo normálně nakoupit. Je to orientální klasika, kterou jsem na svých cestách viděl mnohokrát, jen s tím rozdílem, že je přeneseně praktikována i zde v Evropě.
Opět přes Velké náměstí se vracím do hotelu. Na recepci je má známá recepční s nezapnutým počítačem. Neodpustím si poznámku, zda je všechno v pořádku, zda vše funguje, jestli nepotřebuje pomoci. Bere to s humorem.
Na pokoji promýšlím zítřejší plán. Zjišťuji fakta o destinacích a hlavně spoje. Mělo by vše jet z centrálního nádraží. Zítra se tam vydám a uvidím. Dnes však uvidím, jak se mi bude spát. Určitě bylo přes den větší vedro než včera. Dá se předpokládat, že to s nocí bude podobné.
Dnešní noc byla ještě horší než ta předchozí. Spal jsem celou noc s okny dokořán a bez záclony. Vůbec to nepomohlo, stejně bylo horko. Úplné bezvětří, ani sebemenší vánek. Takové vedro není snad ani v tropech
.Jelikož v podstatě celou noc bdím a jen tak se převaluji, vstávám před sedmou. Opouštím základnu opět v půl osmé. Na recepci sedí má známá, jen ji přeji dobrého rána a vykračuji na nádraží.
Na náměstí Grand Place staví železné zábrany a malují na dlažbu bílé čáry. Evidentní příprava na Tour de France. Nemusím snad ani zmiňovat, že zde rovněž pracují na plné obrátky úklidové čety, protože jsou ulice opět plné odpadků.
U pokladen přemýšlím, jak to nejlépe navléci s jízdenkami. Rozhodně to chci postavit na zpátečních jízdenkách, protože jsou výrazně levnější než jednosměrné. Také mě potěšilo, vlastně už včera, že jsou jízdenky o víkendech opět levnější než v pracovním týdnu. Jsem rozhodnut koupit Gent zpáteční a poté obdobně i z Gentu do Brugg.
Vlak mi odjíždí asi za deset minut. Líbí se mi, jak tu jezdí vlaky často. Je zbytečné sledovat jízdní řády. Vždy něco jede. Navíc jsou vagóny komfortní a vesměs klimatizované. V Belgii se prostě vlakem cestuje jedna báseň.
Cesta do Gentu trvala asi 40 minut. Nikde jsem nenašel informační přepážku, vlastně jsem ji ani nehledal, jen jsem šel nejkratší cestou ven z nádraží a na této trase jsem nic neobjevil. Mám v průvodci mapu. Dát se správným směrem není těžké. Do centra to dělá něco přes dva kilometry. Téměř celý úsek vede kolem tramvajových kolejí, kudy souprava občas projede. Ulice jsou zcela vylidněné. Až teprve, když spatřím věže kostelů, neklamné to znamení, že se blížím do centra, občas nějakého člověka potkám. Je hold neděle a ještě poměrně brzy po ránu.
Dorazil jsem přímo ke kostelu St. Niklaaskerk a náměstí Korte Munt nebo také Korenmarkt. Sedám si na lavičku a přemítám, kudy se vydat, kde začít. Dávám se doleva na most ke kostelu Sint Michielskerk. Z mostu vypadá mohutná stavba úchvatně. A nejen zmíněný kostel. Druhá strana odkrývá malebné nábřeží Graslei, které vroubí řeku Leie v místě středověkého přístavu. Některé z cechovních domů pocházejí dokonce z 12. století. V pozadí vykukuje impozantní věž hradu Het Gravensteen.
Zacházím ke kostelu Sint Michielskerk, avšak je zavřeno. Z tabule vyčítám, že otevírají ve dvě odpoledne, což je pro mě pasé. V tu dobu chci být již na cestě do Brugg. Po středověkém nábřeží se loudám k hradu. Mají otevřeno, tak toho využívám. Výborně značená trasa mě provází celým mohutným opevněním. V prostorách hradu je vystaveno sporadicky expozic, nicméně zážitek z útrob pevnosti při procházení chodbami, točivými schodišti, sály a komnatami, ale i cimbuřím a sklepením, je mimořádný. Prohlídka mi ukrojila hodně času. Musím sebou hodit.
Od hradu pokračuji ulicí Kraanlei k prvnímu mostu a dále kolem historických budov přes náměstí Vrijdag Markt ke katedrále Baaf. Ta je bohužel celá pod lešením a uvnitř zrovna probíhá mše.
Odtud se vydávám kolem věže Belfort ke kostelu St. Niklaaskerk, kde uzavírám okruh. Stavba je rozdělena do dvou částí. Ta větší slouží svému účelu, zato druhá menší je přestavěna na nějaký malířský ateliér. Od duchovní části je oddělena skleněnými dveřmi. Působí to dost bizardně. Nechápu, jak to někdo mohl povolit.
Ještě než se vydám zpět na nádraží, jdu se podívat na most ke katedrále sv. Michala. Na rozdíl od rána, kdy jsem odtud na staré město koukal proti slunci, je to nyní o poznání lepší
.Cestou na vlakáč mě přepadla pořádnou žízeň, ale nikde žádný obchod. Až teprve v ulici před nádražím se podařilo.
Jak již jsem dříve avizoval, kupuji si zpáteční jízdenku do Brugg. Opět na příjezd vlaku nečekám dlouho.
Bohužel po příjezdu registruji vydatný déšť a navíc se výrazně ochladilo. Úplně zima na tělo sice není, ale tytam jsou včerejší vedra. Přecházím pod zastřešenou část napravo před nádražní budovou. Sleduji, jak prší. Pohled na šedou, souvisle zataženou oblohu nedává moc nadějí, že by mělo brzy přestat. Všiml jsem si, že stojím pod výlohami supermarketu. První obchoďák, který za cestu po Belgii vidím. Využívám toho a z přeberné nabídky zakupuji několik vyhlášených belgických čokolád. Rovněž doplňuji zásoby tekutin.
Déšť ne a ne ustat. Popocházím na druhou stranu krytého místa, k restauraci, kde to méně fouká. Vítr je poměrně chladný a já na sebe nic než tričko a šortky nemám. V informacích na nádraží jsem si vzal mapu Brugg, tak ji zatím spolu s knižním průvodcem studuji. Dlouho mi to však nevydrželo. Déšť pomalu ustal, tak toho okamžitě využívám, abych se přemístil do města. Usoudil jsem, že pokud začne opět pršet, v ulicích jistě najdu přístřeší. Přecházím frekventovanou silnici do ulice Oostmeers, která je mnohem klidnější. Spojovací ulicí se dostávám na Mariastraat, která mě vede přímo do historického centra ke kostelu Onze Lieve Vrouwekerk. Přicházím sem přesně v době, kdy začíná opět krápat. Jako útočiště využívám starý průjezd naproti kostelu, kam se přišlo schovat ještě mnoho dalších turistů, zejména Japonců ve žlutých pláštěnkách. Je tu poměrně těsno. V okamžiku se spustil prudký liják. Obrovský příval vody změnil ulici na řeku. Netrvalo to však dlouho a opět mohu vyrazit dál. Nicméně daleko jsem se nedostal, hned za rohem jsem nucen opět vyhledat úkryt, k čemuž se výborně šikla stará brána.
V další etapě kráčím po nábřeží Dijver. Vypadá to tu jako v italských Benátkách. Okolní domy stojí přímo v říčce, po které projíždějí výletní čluny. Nejmalebnější část města se odkryje za mostem ulice Wollestraat. Nádherný pohled na Bruggy přes řeku, která se v těchto místech kroutí do tvaru písmene es. Vzhledem k počasí se tu kolem nepohybují davy turistů, což je na druhou stranu dobře.
Procházím k dalšímu mostu vedoucímu k radničnímu náměstí Burg skrz uličku Slepého osla. Než však vykročím přes řeku, jsem ještě naposledy nucen utéci před deštěm. Nacházím se akorát v místě zastřešené tržnice. Jakmile přestalo pršet, vydávám se na náměstí, které hyzdí dočasně postavené hlediště. Vylézám do horního patra odkud je parádní pohled na Stadhuis – jednu z nejpamátnějších radnic v Belgii. Platím vstupné a nenechávám si ujít prohlídku nádherně zdobeného gotického zasedacího sálu ze 14. století.
Hned vedle Burg náměstí se rozkládá plocha mnohem větší – Markt. Obloha se hodně protrhala a je téměř jasno. Pochopitelně se oteplilo, což vyhnalo ven hodně lidí. Procházím se po náměstí obklopeného středověkými domy. Dominuje Belfort – osmiboká zvonice na jižní straně. Poměrně rušnou ulicí Steenstraat se dostávám ke kostelu St. Salvatorskerk a dále opět uzavírám okruh u Onze Lieve Vrouwekerk, kde jsem se poprvé schovával před hrozným lijákem. U parčíku před kostelem vyhrává tradiční flašinetář. Má ohromný úspěch, kolem ho sleduje spousta nadšených diváků. Někteří si za mírný dobrovolný poplatek mohou vyzkoušet zatočit klikou.
Na návrat je ještě celkem brzy, tak si ještě jednou dělám procházku středověkými Bruggami až na náměstí Markt. Tentokrát se obloha opět zatáhla, až téměř zčernala. Pěkně se to na mě mračí. Usoudil jsem, že bude lepší, když se přesunu na nádraží, protože vážně hrozí, že se opět spustí déšť.
Zůstalo jen u hrozeb. Do budovy vcházím suchý. Vlak opět odjíždí za okamžik. Cestou přemýšlím, jak do své cesty Belgií ještě zakomponovat návštěvu Atomia a Waterloo. Je už téměř jisté, že jedno z nich neuvidím, prostě nezbývá času. Na pokoji v hotelu se definitivně rozhoduji zítra dopoledne před odletem navštívit bitevní pole u Waterloo.
Včerejšek byl chladnější v celé Belgii, což se promítlo i do samotné noci. Jednoznačně se mi spalo nejlépe a zvlášť, když jsem mohl mít zavřená okna a tudíž být izolován od tamního hluku.
Opět vstávám před sedmou. Dobaluji poslední věci, odhlašuji se v hotelu a odebírám se stejnou, již několikrát prošlou, cestou na nádraží Brusel Central. Přednáším pokladní svůj plán cesty do Braine l´Alleud a pak cestu do Charleroi – Sud. Dostávám pouze jeden lístek do Charleroi s tím, že je zde uvedeno „přes Braine i´Alleud“, kde mohu cestu přerušit. Už je skoro nudné znovu podotknout, že vlak odjíždí za okamžik. Chvátám, abych ho stihl, protože ten okamžik je opravdu kraťoučký. Přijíždí v momentě, co vcházím na nástupiště. Původně jsem myslel, že pojedu až v osm, ale proč nevyužít této nabídky. Získám tím půl hodiny navíc. Vlak staví pouze na nádraží Brusel – Midi a následující stanice je již Braine l´Alleud. Docela mě to překvapilo. Rychle vystupuji a dávám se na východní stranu od zastávky, kde si všímám hnědě směrovky „1815“. Dovtípil jsem se, že to jistě ukazuje k místu, kde se odehrála poslední bitva Napoleonovi armády. Pro jistotu vytahuji tablet s navigací, která mi mou domněnku potvrdila. Odhad cesty 26 minut.
Městečko je velice pěkné a klidné. Procházím krásně upravenými ulicemi. Zprvu lemují cestu bloky domů, které se posléze mění v samostatně stojící vilky. Cesta je celou dobu výborně značena, takže nehrozí, že bych ji ztratil. Za okamžik se dostávám k ceduli označující konec města. Přecházím hlavní silnici a za nevelkým porostem se mi konečně otevírá prostranství, kterému uměle navršený dominuje kopec se sochou lva na jeho vrcholu. Památník bitvy u Waterloo. Skrz pod zem zapuštěný průchod, kde je za skleněnou stěnou umístěno muzeum, přicházím ke kruhové budově. Stojí tu, že otevírají v půl desáté. Tak to mám ještě tři čtvrtě hodiny čas. Jdu ho tedy vyplnit tím, že se podívám po okolí. Je krásně. A příroda kolem to umocňuje. Stojím vlastně v polích zlatavého obilí a rozhlížím se po rovinaté krajině, které výrazně dominuje pouze kopec se lvem.
Těsně před otevírací dobou stojím před skleněnými dveřmi podzemního vchodu do areálu. Už tu nejsem sám, několik dalších lidí přibylo. Otevírají přesně. Kupuji si vstupenku zahrnující kopec, panoramatický obraz v kruhové budově a vlastní muzeum. Nejprve se vydávám k panoramatu v kruhové budově. Úžasně udělané dioráma bitvy včetně dokreslujících zvuků sleduji z vyvýšené plošiny. Dole je cedule, že vzhledem k nosnosti sem smí maximálně 50 lidí. Jsem tu sám.
Po prohlídce se vydávám ven a vystupuji po dlouhém schodišti na 45 metrů vysoký pahorek. Od paty litinového lva se naskýtá strhující podívaná na bojiště. Směrem k němu je umístěna naučná deska znázorňující postavení jednotlivých armád, které tu proti sobě svedly onu známou bitvu. Mám štěstí, že tu jsem takhle brzy ráno a vlastně ve všední den. Ani tu skoro nikdo není, jsme tu všehovšudy čtyři, takže bez jakéhokoli rušení přecházím kolem lva ze strany na stranu a kochám se krajinou.
Slézám zpět do hlavní podzemní části, kde ještě na závěr navštěvuji muzeum. Musím uznat, že je opět parádně udělané s využitím moderních digitálních technologií. Zvláště působivé jsou „živé“ obrazy na LCD displejích. V muzeu se nalézá, kromě obrazů a zbraní také mnoho figurín, jež jsou oblečeny do dobových pestrých uniforem.
Končím prohlídku před jedenáctou. Stejnou cestou se vracím na nádraží. V půl dvanácté odjíždím do Charleroi-Sud. V tomto vlaku se poprvé setkávám s průvodčím.
Před nádražím se stavím na zastávku a čekám půl hodiny, než dorazí autobus na letiště.