Světem s báglem - Stránky nezávislého cestování |
Jelikož přistávám na letišti v Tbilisi kolem čtvrté, rozhoduji se tu přečkat do svítání a pak jet do města prvním autobusem. V sedm hodin nastupuji. Stroj se v průběhu cesty naplnil k prasknutí. Na jedné ze zastávek dokonce jedna stařenka doslova natlačila dovnitř svou vnučku. Jen stěží se za ní dovřely dveře. Konečnou zastávku linky představuje vlakové nádraží, ale tam já až nejedu. Cestou jsem si všiml známých městských objektů, takže vystupuji dříve, konkrétně na ulici Bratashvili, abych se sem nemusel zbytečně od nádraží vracet. Pokračuji na náměstí Svobody (Tavisublebis) a odtud se stáčím na třídu Rustaveli. Začíná být pěkné horko, a to je teprve ráno. Předem, ještě doma, jsem si vytipoval místo noclehu, takže tím směrem mířím. Přestože mají oficiálně příjem až od jedné, jdu zkusit štěstí, protože se mi vůbec nechce chodit po městě s velkým báglem. Hostel Waltzing Matilda nalézám snadno. Majitelka Taťána hovoří rusky a je velice přátelská. Provádí mě prázdnými prostorami a nabízí mi různé varianty ubytování. Volím soukromý pokoj, který vzápětí platím na dvě noci a poté si odcházím vybalit. Zdá se že tu budu dnes zcela sám. Prý mají přijet další hosté až zítra.
Prohlídku města začínám u monumentu v blízkosti stanice metra Rustaveli. Stejnojmennou třídou lemovanou ohromnými stalinistickými budovami se vracím na náměstí Svobody a odtud pokračuji do starého města, které tvoří velká část polorozpadlých domů. Mezi nimi se občas ukrývá zajímavá historická památka v podobném stavu. Přesto si nelze nevšimnout, že se zde hodně buduje a opravuje. Úzké tiché uličky mě vedou na nábřeží řeky Mtkvari k architektonicky skvostnému modernímu mostu pro pěší. Pohled z něho odhaluje místní pevnost rozkládající se na svahu nad městem. Původně jsem neměl v plánu ji navštívit, ale když je tak blízko... Nemohu odolat a dávám se do šíleného výstupu v ještě šílenějším horku. Avšak nádherný výhled z hradeb byl dokonalou odměnou za předvedený výkon. Od zbytků tvrze pokračuji stezkou kolem lanovky k místu, odkud je vidět do údolí s botanickou zahradou. Jdu ještě k vysoké soše a pak se vracím k řece. Odtud se pak vydávám ke katedrále Tsminda Sameba, která je se svou zlatou střechou nepřehlédnutelnou dominantou města. Následně vedou mé kroky trasou přes nový most a centrální bulvár Rustaveli zpět do hostelu. Tady mě čeká nemilé zjištění, že neteče voda. Opět začala až v devět, takže se mohu konečně po parném dni umýt.
Dnes mám v plánu navštívit Gori – město ve kterém se narodil a prožil dětství J. V. Stalin. Přede dveřmi mého pokoje narážím na Taťánu, která se zrovna chystá do práce. Informuje mě, že zase neteče voda, prý někde něco spravují.
Odcházím na stanici metra Rustaveli. Když si však chci koupit lístek, je mi sděleno, že se zde jezdí pouze na elektronické čipové karty, které se za určitý obnos dobíjejí. Nejlevnější přijde na dvě lari, jenže já chci jet jen dvě cesty, což je polovina, takže mi pokladní organizuje průchod do metra na kartu někoho jiného, jemuž platím hotově zamýšlenou jízdu. Vystupuji na stanici Didube, kde se nalézá centrální autobusové nádraží. Ptám se na spoj do Gori a jsem vzápětí nasměrován na sběrné taxi. Překvapilo mě, že má řízení na pravé straně, ale to v téhle zemi asi nikdo neřeší. Auto má sedm míst, takže čekáme než se obsadí všechna sedadla. Teprve pak vyrážíme. Cesta vesměs vede po dálnici, takže svižně ubíhá.
V Gori opět poznávám centrální Stalinovo náměstí, takže vystupuji dříve, ještě před konečnou zastávkou. Společně se mnou vystupuje žena, se kterou se dávám do řeči. Vysvětluje mi cestu ke Stalinovu muzeu a poukazuje na místní zajímavosti. Loučím se s ní u podchodu a pak pokračuji sám k muzeu. Kolem se rozprostírá malý park, který hyzdí hodně zchátralá výzdoba včetně fontán, jež byly naposledy v provozu snad ještě právě za Stalina. Před jeho rodným domem však stojí cedule s vyobrazením, které dává tušit, že se to tu v budoucnu změní. Dokonce je již připraven základ pro obří sochu, která byla odstraněna z hlavního náměstí s tím, že bude přesunuta právě sem, aby lépe dotvářela kolorit města.
V muzeu mi bylo řečeno, že otvírají až od deseti, takže se jdu nejprve podívat do místní pevnosti vypínající se na kopci nad městem. Z původního opevnění zbyly jen obvodové hradby a vstupní brána. Ovšem výhled na všechny strany je parádní. Dole pod svahem je umístěna zajímavá plastika sedících rytířů v nadživotní velikosti.
Po prohlídce jdu na autobusové nádraží s cílem navštívit nedaleké skalní město Uplitsikhe. Maršrutka mě vyhazuje v obci Kvakhvreli před mostem přes řeku. Zbývající dva kilometry jsem nucen urazit po svých. Přicházím k bráně areálu, kde musím zaplatit vstupné. Na místě se pohybuje hojně návštěvníků. Postupně procházím celý prehistorický areál skalních obydlí a poté se vracím k mostu, abych zde odchytil maršrutku do Gori. Za lehkého deště se tu při čekání dávám do řeči s dvěma místními důchodci. Doporučili mi, abych klidně stopnul taxi, že mají stejnou cenu, jako maršrutky, což se v zápětí potvrdilo. Vracím se do Gori a ještě mám čas navštívit muzeum. Zakupuji si vstupenku včetně přístupu do Stalinovo osobního obrněného vagónu a samozřejmě také do interiéru jeho rodného domku. Přicházím zrovna v době, kdy se mohu přidat ke skupince turistů a absolvovat tak celou prohlídku s průvodcovským výkladem.
Poté se vracím na autobusové nádraží a nasedám do maršrutky směr Tbilisi.
Včera večer jsem si přes Taťánu telefonicky objednal na ráno taxi. Musím se totiž přesunout na vzdálené autobusové nádraží Ortačala, odkud jezdí spoje do arménského Jerevanu. Vím, že jezdí hlavně ráno a dopoledne, avšak přesnou hodinu neznám, tak tam chci být, co nejdříve. Řidič dorazil před vchod hostelu na čas, takže mi nezbývá než se rozloučit a odebrat se dolů.
Přestože je už dávno světlo, Tbilisi ještě spí. Prázdné ulice bez lidí a aut nám umožnili rychle se dostat na místo. Po vystoupení si mě ihned odchytl taxikář, takže tu čekám dokud se auto zcela nezaplní. Čas však letí a stále se nic neděje. Vlastně se ani nedivím, maršrutka stojí totiž o třetinu méně. Po chvíli to vzdávám a odcházím za budovu, kde se právě jedna plní cestujícími. Ptám se řidiče, zda jede přes Sevan, ale dostávám negativní odpověď. Přesto si sedám, s tím, že po cestě promyslím, kde vystoupit. Vím jistě, že nechci pokračovat až do Jerevanu; když už budu v severní části Arménie, chtěl bych tu něco navštívit.
Hodiny téměř odbíjejí osm, když vyrážíme. Na hranicích je třeba vyřídit vízum, ale komplikuje se to tím, že poplatek lze uhradit pouze v místní měně. Musím projít celnicí na arménskou stranu do banky, rozměnit peníze a pak se vrátit zpět k okénku. Nakonec to spolu ještě s několika dalšími turisty zvládáme a můžeme pokračovat.
Silnice se výrazně zhoršila a jeden úsek v objížďce dokonce projíždíme horynami a dolinami po prašné cestě, kde je to samý výmol a kámen. Po trochu dobrodružném zážitku se vracíme zpět na asfalt a míříme v poklidu do Alaverdi. Během jízdy jsem se utvrdil v tom, že bude nejlepší vystoupit právě zde. Kolem města se totiž nachází několik pozoruhodných středověkých klášterů. Se mnou tu vystupují ještě dva Japonci. Jakmile jsem si nasadil bágl, přistoupil ke mě chlapík a nabídl mi okružní jízdu po zmíněných klášterech. Nabídka mi přišla vhod, protože jsem tento způsob dopravy předem zamýšlel. Obrátil jsem se na Japonce, co celou dobu sledovali, jak se bavím s Arménem, zda by do okružní jízdy také nechtěli jít. Ihned souhlasili, takže společně nasedáme do bílého žigulíku a vyrážíme k prvnímu cíli, jež představuje klášter Haghpat. Tisíc let stará kamenná stavba je prostě famózní. Zvláště z interiérů dýchá syrový středověk. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Paráda!
Po prohlídce se vracíme ke gruzínským hranicím, kde se nalézá další skvost - klášter Aghtala. Stavba je zajímavá už svou polohou na okraji skály v krásném prostředí hor. Význam opevněného místa však tkví především ve vzácných freskách zdobících stěny hlavní lodě chrámu. Klášter je pozoruhodný také tím, že jako jediný disponoval vlastními lázněmi.
Vracíme se do Alaverdi k řece, kde si prohlížíme antický most. Poté nás řidič vysazuje u lanovky, kterou využíváme při cestě na náhorní plošinu, kde se nalézá čtvrť Alaverdi s klášterem Sanahin. Z kabinky lanovky se otevírá pohled na město, které se z výšky jeví doslova jako na dlani. Nepřehlédnutelný je ohromný průmyslový komplex na zpracování měděné rudy.
Nahoře chvíli čekáme, než sem dorazí náš průvodce. Poté pokračujeme ke klášteru, který stojí ve svahu a nad ním je situovaný přilehlý zpustlý hřbitov.
Po prohlídce se ještě stavujeme v muzeu bratří Mikojanů, z nichž Arťom se proslavil jako konstruktér stíhacích letadel MiG. Na jeho počest zde stojí památník v podobě letadla MiG 21.
Jelikož čas letí, uháníme směrem na Vanadzor. Cesta se vleče po rozbité silnici vlnící se mezi horami a údolími. Přesto děláme ještě jednu zastávku. Zastavujeme v místě, odkud pak pěšky stoupáme lesem a chudou vesničkou k ruinám kláštera Kobayr. Těžce oddechujeme, když jsme konečně na místě. Pracuje tady spousta dělníků na rekonstrukcích, takže je kolem hlavních částí lešení. Škoda, že skrz něj není pořádně vidět freska na stěně.
Vracíme se k autu a pak už bez přestávky uháníme do Vanadzoru. Cestou se domlouváme, co dál. Japonci chtějí totiž k jezeru Sevan a pak ještě dnes do Jerevanu. Já mám v plánu z Vanadzoru jet maršrutkou do Jerevanu rovnou. Na místě zjišťujeme, že Japoncům do Sevanu už nic kromě taxi nejede, tak je dohodnuto, že budou pokračovat dále s naším průvodcem. Nakonec se i já rozhoduji jet s nimi a na Sevan se podívat ještě dnes. Získám tím den navíc a nemusím se sem už vracet. Mohu tak ušetřený čas věnovat jiným místům.
Na cestě děláme zastávku v bance pro výměnu peněz a následně piknik u řeky při průjezdu národním parkem Dilijan. Příroda kolem je úchvatná, zvláště zelená údolí v kontrastu se zasněženými vrcholky hor v pozadí.
Do Sevanu přijíždíme v podvečer, akorát tak se západem slunce. Ještě je trochu vidět, abychom si prohlédli jezero od kláštera Sevanavank a poté nasedáme do auta a jedeme do Jerevanu. Řidič rozsvěcuje světlomety až teprve, když už není skoro nic vidět. Stejně moc nepomáhají. Bludičky svítí tak dva metry před auto a dálkové tak na pět. Často vletíme do díry v silnici až se divím, že máme stále kola. A to jedeme prosím po místní dálnici! Navíc nás stihl prudký déšť, takže musíme jet skoro krokem. Japonci mají rezervaci v hotelu Europa a já v hostelu Rafael, tak snad nebudou v recepci nervózní, kde jsme tak dlouho.
Domlouváme se, že nás do centra hodí místní taxikář, aby tam nemusel ten náš extra zajíždět. Čeká ho přeci jen ještě dlouhá cesta zpět do Alaverdi. Novým taxíkem jedeme nejprve do hostelu Rafael, který však nemůžeme nalézt. Pomohl až telefonický rozhovor taxikáře s recepčním, který nás pak navedl. Beru bágl a loučím se s Japonci. Tímto okamžikem se završil můj dlouhý překladatelský den, kdy jsem tlumočil z ruštiny do angličtiny a obráceně.
V recepci hostelu se dozvídám, že můj objednaný pokoj je již obsazený díky chybě v rezervačním procesu. Po sérii omluv je mi nabídnut celý pokoj dormitory s tím, že nemusím nic platit. Bohužel zítra přijedou další nocležníci a zde díky chybě nemají jiný privátní pokoj, musím se přestěhovat do jiného hotelu – Areg, kde mi zařídili náhradní ubytování. Akce kulový blesk tedy proběhne ráno úderem desáté. V této chvíli jsem byl z nepříjemnosti kolem chyby v rezervaci dosti rozladěn. Ovšem to jsem ještě nevěděl, že si změnou ubytování výrazně polepším!
Ráno jsem hned sbalený, tak můžeme vyrazit, přestože ještě zdaleka není deset. Nechce se mi totiž ztrácet drahocenný čas, který budu potřebovat na plánovaném dnešním výletě do Garni.
Nasedáme do auta a jedeme do hotelu Areg, který se nachází nedaleko vlakového nádraží. Jelikož bude pokoj připraven až po poledni, mohu si tu nechat velký bágl v úschově a vyrazit tím pádem za poznáním tak říkajíc „na lehko“. Platím stejnou cenu, jako jsem měl platit v původním hostelu, ale mám tady ještě navíc v ceně snídani.
Chlapík mě odváží do centra Jerevanu, odkud jdu pěšky na východ města, kde má být stojánka maršrutek do Garni. Jelikož je to ještě pořádný kus cesty a já nemám moc času, beru si taxi. Akorát přijíždím, když je jeden stroj téměř připraven k odjezdu.
V Garni vystupuji na ulici, odkud je vidět velký plakát s vyobrazením zdejšího antického chrámu – neklamná známka toho, že se tímto směrem nachází. Kolem vstupní brány do areálu je rozseto plno stánků. Platím vstupné a procházím dovnitř. Stavba s vysokými sloupy je už z daleka vidět. Turistů je tady požehnaně, ale dají se vystihnout okamžiky, kdy nepřekáží při focení. Mám také štěstí na to, že v chrámu zrovna vystupuje ženský pěvecký sbor. Chorály dokonale utvářejí zdejší atmosféru.
Poté, co jsem si místo dostatečně užil, vydávám se na sestup do údolí pod chrámem. Chci dojít k řece a pokusit se nalézt útvar - skalní varhany. Jdu rozmáčenou lesní cestou až k nějakému domku s ohradou. Dál to nejde. Vracím se, ale na cestě mě zastihl silný déšť s krupobitím. Velké štěstí, že jsem si všiml starého domku, pod jehož převislou střechou jsem našel útočiště.
Jakmile přestalo pršet, vracím se nahoru ke chrámu, když tu náhle potkávám partu Čechů! Prohodili jsme pár slov a mimo jiné mi popsali cestu ke skalním varhanám. Ruším tedy unáhlený plán vrátit se a odbočuji na pěšinu dolů k řece. Dostávám se opět k ohradě, procházím brankou a za domem cesta klesá do údolí k vodnímu toku. Skála nalevo je tvořena dlouhými kamennými pruhy, skutečně připomínající varhany. Obrovská krása a pozoruhodný jev. Nedaleko odtud se nachází další antický most vedoucí k rangerské stanici národního parku Khosrov. Vydávám se na vrcholky hor, abych si užil krásné výhledy. Původně jsem měl v plánu jít až k ruinám kláštera Havuts Tar, ale nemám už dost času, tak se vracím zpět do Garni.
Sedám na taxi a jedu k deset kilometrů vzdálenému klášteru Geghard. Jeho část zasahuje až do skály, na kterou je přilepen. Kolem je rozmístěno několik kačkarů (arménských zdobených kamenných křížů), z nichž jsou některé přímo vytesané do skály. Po prohlídce se vracíme do Garni, kde čekám na křižovatce na maršrutku do Jerevanu.
Po příjezdu se směrem do hotelu procházím ulicemi. Vyzvedávám si bágl v recepci a jdu se ubytovat. Jsem překvapen, jak parádní pokoj jsem dostal. Nakonec si pochvaluji, že to v původním hostelu s tou mou rezervaci tak zmotali. Tady je to super!
Po snídani, která je tu poměrně pozdě (až od devíti) odcházím pěšky k vlakovému nádraží, protože do Khor Virapu odjíždí maršrutky právě odtud. Cestou potkávám chlapíka, který zná všechny naše fotbalisty a dokonce naší ligu sleduje. Poté mi ukázal cestu k podchodu, kudy se dostanu za nádražní budovu. Zatímco čekám na odjezd, bavím se tu s místními a řidičem, který mi mimo jiné dal časy odjezdů z Khor Virapu zpět do Jerevanu. Maršrutka se zatím pěkně zaplnila. Odjíždíme v jedenáct.
Už z dálky vidím klášter na skále a v pozadí mohutný Ararat. Bohužel je zahalen v mracích, takže jsem ochuzen o jeho majestátnost. Vystupuji na odbočce ke klášteru, kam musím dojít pěšky. Je to jen dva kilometry, takže fajn procházka. Nádvoří opevněné stavby kláštera je obsazeno hordami návštěvníků. Trochu jsem zabojoval a prodral se do svatyně, kde právě probíhá mše. Po její skončení se jdu podívat na kopec nad klášterem, odkud se nabízí krásný výhled do okolí a na zahalený Ararat.
Jelikož mi za chvíli jede spoj do Jerevanu, musím sebou hodit, abych byl na místě včas. V tom hrozném horku přidávám do kroku. Sotva jsem se celý uřícený octnul na křižovatce, zachytil můj letmý pohled v zatáčce právě přijíždějící maršrutku. Mám před sebou téměř celé odpoledne, takže ještě vyrazím na návštěvu Ečmijadzinu, kde se nachází nejstarší katedrála na světě.
Po příjezdu do Jerevanu se stavuji v hotelu, převlékám se, doplňuji zásoby a poté vyrážím na autobusové nádraží Kilikija, kde nasedám do stařičkého autobusu. Jízda byla tak pomalá, že jsem se chtěl už už zeptat, zda tam dorazíme ještě dnes, ale nebylo potřeba. Jsme na místě. Vystupuji před areálem, ve kterém se katedrála nachází. Vnitřek je plný obrazů a ještě více turistů.
Po prohlídce se vracím na hlavní silnici, kde si beru taxi do nedalekého Zvartnosu. Několik zdejších mysticky vyhlížejících sloupů uprostřed rozvalin dávají tušit, jak významná stavba tu kdysi stála. Zbytky kláštera jsou zapsány na seznamu UNESCO.
Před branou areálu nasedám do maršrutky a vracím se do Jerevanu. Z autobusáku jdu do hotelu volnou procházkou.
Následující den odjíždím směrem na Yeghegnadzor. Chci totiž navštívit klášter Noravank, který leží poblíž městečka Areni. Tady vystupuji a přemýšlím, jak se dostat ke klášteru. Je to tu pěkný zapadákov, tak si nedělám iluze o nějaké pravidelné dopravě a dokonce ani taxi tu nevidím. Ptám se tedy kluka postávajícího u zaparkovaného žigulíka. Domluvil mi, že mě tam hodí jeho kámoš. Ten za chvíli přijel, ale ještě cestou nabíráme jeho další dva kamarády a pak pokračujeme ke klášteru. Cesta vede moc pěknou přírodou; údolím obklopeném strmými skálami. Za chvíli jsme na místě. Mít více času, dalo by se to absolvovat v pohodě pěšky. Opět se to tu hemží návštěvníky. Když si vzpomenu na skoro pusté kláštery kolem Alaverdi...
Po prohlídce mě kluci ještě odváží do Yeghegnadzoru, kde nasedám na maršrutku a vracím se do Jerevanu. Vystupuji na dosud pro mě neznámém místě, takže se musím doptat, kudy směrem do centra. Po několika minutách už poznávám známé ulice...
Dnes mám před sebou dlouhý výlet, proto je třeba vstávat brzy. Při pohledu na oblohu jsem překvapen – je zcela jasno, bez sebemenšího mráčku. To jsem tu ještě neviděl. Bude zase pěkné horko. Maršrutky do Gorisu odjíždějí opět od vlakového nádraží. Od dispečera se dozvídám nemilou zprávu, že jede zpáteční spoj do Jerevanu až zítra ráno. Jedním dechem mě však uklidňuje, že jsou odpoledne vypravovány taxíky. Záleží na počtu cestujících, při plném autě by cena měla být stejná jako hlavní spoj. Prostě jsem rozhodnut jet do Gorisu tak jako tak, takže jak se dostanu zpět, budu řešit až na místě.
Odjíždíme po osmé. Po zkušenostech z úseku do Yeghegnadzoru odhaduji, že bychom mohli být v Gorisu kolem poledne. Uvedenou trasu mám již zmapovanou, ale co mě dostalo – fantasticky odhalený Ararat v celé své kráse. Mraky kolem něho jsou ty tam. Jeho sněhem pokrytý vrchol nádherně kontrastuje se zelení pod ním. Pohled je tak famózní, že jsem rozhodnut zítra opět podniknout cestu do Khor Virapu a horu si užít pěkně z blízkosti. Jen doufám, že vydrží jasné počasí.
Cesta do Gorisu vede přes velmi řídce osídlené území hor, zato zdejší krajina je nádherná. Projíždíme zasněženým horským průsmykem Vorotan, pod nímž se rozlévá jezero Spendaryan. Rozbitá silnice se zde vine po svazích v četných serpentýnách.
V půl jedné přijíždíme do Gorisu, města vklíněného na dno hlubokého údolí mezi vysokými horskými masívy.
Po vystoupení jdu s řidičem do dopravní kanceláře, kde si na odpoledne rezervuji místo v taxíku. Tak to klaplo! Nemusím se už starat, jak se dostanu zpět do Jerevanu. Poté nasedám do jiného objednaného vozu a vyrážím na výlet k Tatevu.
Projíždíme úžasnou přírodou s hlubokým kaňonem. Ke klášteru vede zcela nová silnice, respektive do půli cesty - k Ďáblově mostu, což je zajímavá jeskyně s kaskádovitými jezírky. Dělám tu rychlou prohlídku a pak pokračujeme po prohrnuté šotolinové cestě k Tatevu. Průvodce mi říká, že tu dříve byla jen uzounká, velmi nebezpečná cesta, po které sem nechtěl nikdo jezdit. Jelikož se jedná snad o nejznámější arménskou památku, byly zde úřady nuceny vybudovat k rozvoji turistiky patřičnou infrastrukturu. Navíc se tu dokončuje lanovka přes údolí, která sem opět zkrátí cestu a hlavně poskytne i nezapomenutelné zážitky při pohledech z výšky.
Vstupní branou v hradbách zahajuji prohlídku opevněného areálu. Z některých místností na samém okraji skály je vidět přímo do hlubokého kaňonu. Následně jedeme autem na protější svah, odkud mám před sebou celý klášter jako na dlani.
Poté se vracíme na hlavní silnici do Gorisu, kde se loučím s řidičem a přestupuji do taxíku směr Jerevan. Ještě mám domluvenou krátkou zastávku u Sisianu na zmíněném místě se záhadnými kameny Zorats Karer. Pak už uháníme rovnou do Jerevanu. Je už skoro tma, když vystupuji u nádražní budovy. Do hotelu mi zbývá už pár kroků.
Po snídani se ptám v recepci, jestli si tu mohu nechat v úschově bágl, v čemž není žádný problém, takže mohu dlouho do večera chodit po městě na lehko. Bágl si vyzvednu než pojedu na letiště.
V první řadě vyjíždím výtahem do posledního patra hotelu, odkud je nebo spíše není vidět Ararat. Dnes to vypadá, že bude opět zahalen v mracích. Nicméně se dle včerejšího rozhodnutí zkusím dojet znovu podívat do Khor Virapu, zda nebude hora přeci jen vidět. Čas na to mám, takže proč si neudělat výlet. Zatím si jdu sbalit věci a vyklidit pokoj.
Na stojánce maršrutek za nádražím rozmlouvám s řidičem, který si mě po malém připomenutí pamatuje od minula. Snaží se mě povzbudit, že by mohl být Ararat dnes při troše štěstí vidět.
Jenže během jízdy pozoruji, že z toho ani tentokrát nic nebude. Zdá se mi dokonce ještě zahalenější, než při mé první návštěvě. Při vystupování mi řidič s politováním říká, že mám dneska hold zase smůlu. Přesto se vydávám ke klášteru a na kopec nad ním. Chvíli tady sedím a pak se odebírám na hlavní silnici. Vracím se do Jerevanu s pocitem, že jsem pro to udělal maximum. Bohužel to nevyšlo. Škoda. Včera byl tak krásně vidět...
Dnešní den mám však především vymezen k prohlídce hlavního města Arménie. Toulky Jerevanem začínám u velkolepé katedrály Surp Grigor Lusavorič. Stavba je to nová, avšak v architektonickém duchu tradičních arménských svatostánků. V parku pod katedrálou probíhá zrovna pouťové veselí. Atrakce jedou na plno a děti si jich užívají.
Pokračuji centrem na ústřední náměstí Republiky (Hanrapetutyan Hraparak) lemovaného vládními budovami. Před muzeem Národního umění stříkají vodotrysky a fontány. Vzhledem k tomu, že je horko, tak je to tu v obležení relaxujícími lidmi. Mé následující kroky vedou k zajímavé budově Opery a dále ke kaskádovitému parku s dlouhým schodištěm zakončeným u velkého monumentu k 50. výročí vzniku sovětské Arménie. Z terasy od monumentu se nabízí výborný výhled na město s Araratem v pozadí. Dnes bohužel hodně zahaleného v mlžném oparu a v mracích.
Vracím se zpět pod terasy, odkud se vydávám na skok k budově nazvané Matenadaran – chrámu moudrosti. Nachází se zde muzeum arménského písemnictví. Jelikož je už dost pozdě, mají zavřeno a nemohu se tak bohužel podívat dovnitř.
Jsem dlouhým chozením po městě poměrně unaven, tak se vracím k nádraží, kde sedím u sochy Davida Sasuntsiho.
Po setmění odcházím do hotelu. Na jedenáctou hodinu si domlouvám taxi, kterým pak odjíždím na letiště.